Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Mladík netušil úklad a šel na přídu, aby rozvinul plachtu. Kormidloval jsem a zavedl člun o míli dále od břehů, kde jsem opět vyhodil kotvu a připravoval nářadí k lovu. Potom jsem šel na přídu, předstíraje, že tam mám cosi na práci, zastavil jsem se za ním a sklonil se k lanu. Než se hoch nadál, uchopil jsem ho za obě nohy a shodil jej s paluby do moře.

Vynořil se ihned, poněvadž uměl plovati jako korek, a křičel, abych ho vytáhl, slibuje, že se mnou půjde na konec světa. Ploval tak rychle za člunem, že by mne byl málem dohonil, ježto nastalo bezvětří a loďka se sunula velmi pomalu po hladině. Došel jsem do kabiny pro pušku a namířil na Maura. Pak jsem volal: "Nekřič a neublížím ti! Ploveš dobře, moře je klidné a snadno se dostaneš na břeh; jsou to jen dvě míle! Chci na svobodu, a jakmile se přiblížíš k člunu, vpálím ti kulku do hlavy!"

Po těchto slovech se obrátil a zamířil ke břehu. Nepochybuji, že doplul šťastně, neboť se vzdaloval jako ryba.

Byl bych si raději ponechal Maura na palubě než druhého chlapce, ale nemohl jsem mu důvěřovati. Když plul již daleko od nás, obrátil jsem se k hochovi, jenž se krčil u kormidla, a řekl mu: "Xury, když mi zachováš věrnost, učiním z tebe velikého muže, ale zapřisahám tě při Mohamedovi a při všech vousech otce prorokova, že tě také hodím do vody, jakmile se pokusíš mne zradit."

Chlapec se usmíval tak mile, že jsem k němu pojal ihned důvěru a pak mi přísahal neviňounce, že mě neoklame a půjde se mnou kamkoli chci.

Dokud jsem viděl hlavu plovoucího Maura nad hladinou, mířil jsem přímo do moře, po větru, aby myslil, že chci dosíci východu z úžiny. Ale jakmile se večer setmělo, změnil jsem směr a zamířil na jihovýchod a potom k východu, abych se příliš nevzdaloval pobřeží. Dul krásný svěží vítr a moře se drobounce čeřilo. Plul jsem tak dobře, že jsme se příštího dne ke třetí hodině odpolední přiblížili zemi na místě vzdáleném nejméně dvě stě kilometrů od Salehu, což je za hranicemi říše marockého sultána anebo jiného zdejšího vládce. Břeh byl pustý a neviděl jsem na něm ani človíčka. Bál jsem se však Maurů a ještě větší hrůzu mi vnukala myšlenka, že jim opět padnu do rukou. Proto jsem nezastavil, nepřistál, nevystoupil na břeh, nýbrž plul celých pět dní bez odpočinku vytrvale a rychle dále. Pak se vítr obrátil a dul k jihu. Soudil jsem, že mi nic nehrozí, i kdyby mne pirát pronásledoval. Tento vítr ho donutí vrátiti se. Odvážil jsem se tedy přiraziti ke břehu a zakotvili jsme v ústí jakési říčky. Nevěděl jsem, jaká země je přede mnou, jací lidé tu žijí, neznal jsem ani zeměpisnou šířku, nevěděl jsem nic. Netoužil jsem však po setkání s lidmi. Zachtělo se mně jediné věci a tou byla čerstvá pitná voda! K říčce jsme připluli k večeru a za tmy jsme si chtěli prohlédnouti břehy a jejich sousedství, ale sotva se úplně setmělo, zaslechli jsme takový řev šelem, vytí a štěkání neznámých zvířat, že ubohý chlapec mřel bázní a prosil mne, abych nechodil na pevninu.

Xury se bál a já také, ale ještě více jsme se poděsili, když jsme poznali, že jakási velká šelma plove k naší šalupě. Neviděli jsme zvíře, ale slyšeli jsme je supěti a rozrážeti vodu. Soudil jsem, že je veliké a zuřivé a Xury dokonce tvrdil, že poznává lva. Nu budiž! Ubohý hoch mne prosil, abych vytáhl kotvu a vesloval dále od břehu, poněvadž nás ten netvor jistě nemůže dlouho pronásledovat.

Odmítl jsem, řka: "Ach ne, to neučiníme, ale pro jistotu přivážeme boji ke kotvě, abychom mohli utéci, kdyby bylo třeba." Sotva jsem to dořekl, vynořilo se z vody asi tři metry před člunem velké a docela neznámé zvíře. Běžel jsem do kajuty, vzal pušku, namířil a vystřelil na obludu. Ta se poděsila nebo byla raněna, obrátila se okamžitě a vracela se na břeh.

Rána z ručnice podráždila všechnu zvěř na březích a nyní se ozýval takový skřek, řev, troubení, vrčení a řev, že člověku přecházel sluch. Zde asi ještě nikdy nikdo nestřílel z pušky! Poznali jsme, že v noci nelze vystoupiti na břeh, a ráno uvidíme, co můžeme podniknout. V rukou divochů by se nám dařilo stejně jako v drápech tygrů a lvů a netoužili jsme ani po jednom, ani po druhém.

Toho dne nám došla pitná voda a na břeh jsme musili stůj co stůj. Běželo jen o to, kde je nejbližší pramen a nejjistější pobřeží. Xury se nabídl, že vyskočí s jedním džbánem na břeh a podívá se po vodě. Ptal jsem se ho, proč chce jít sám a chlapec mi odpověděl tak, že jsem ho od té chvíle miloval. Řekl mi: "Mne sežrat divoši a vy odplout dále."

Dal jsem mu lodní suchar a doušek vína z pánovy láhve a zavrtěl jsem hlavou: "Ne, ne, Xury! Oba půjdeme na břeh, a když přijdou černoši, zabijeme je a oni nesnědí ani tebe, ani mne." Potom jsme doveslovali těsně ke břehu a vybrodili se na souši, nesouce jenom zbraně a dva džbány na vodu.

Nechtěl jsem pustit člun s očí, neboť jsem se bál, že po proudu říčky připlují loďky domorodců a divoši nás zajmou, ale chlapec viděl asi míli od břehu nízký svah a utíkal k němu. Za chvilku se tryskem vracel, jako by ho pronásledovaly šelmy anebo divoši. Běžel jsem mu vstříc a za chvilku jsem zpozoroval, že mu cosi visí na rameni. Xury se smál a vypravoval mi, že se mu podařilo zabíti zvíře podobné pouštnímu zajíci a odevzdal mi úlovek. Také pitnou vodu nalezl v nedalekém prameni. Pochutnali jsme si na pečínce a všechny obavy s nás spadly, když mi hoch řekl, že daleko široko neviděl jediného divocha anebo dravce.

Mé osudy mě již jednou zavedly k tomuto pobřeží a věděl jsem, že Kanárské ostrovy i ostrovy Zeleného mysu neboli Capverdské leží nedaleko Afriky. Nyní však jsem neměl měřicích nástrojů, abych určil polohu místa, kde kotvíme, a kromě toho jsem ani nevěděl, na jaké zeměpisné šířce leží obě jmenované skupiny ostrovů, kde je mám hledati a jakým směrem plouti, abych je nalezl. Doufal jsem, že plavbou podle tohoto pobřeží dopluji konečně jednou do pásma, kam připlouvají Angličané na obchodních plavbách, že se s některou jejich lodí setkám a dopluji šťastně domů.

Jednou nebo dvakrát ve dne se mi zdálo, že vidím v dálce vrcholek ostrova Tenerify, Pic de Tenerifa. Možná, že to byl klam, ale snažil jsem se plouti za touto vidinou. Dvakrát jsem vyplul, a žel, dvakrát marně, poněvadž vítr dul silně proti nám a moře se příliš vzdouvalo, než abych se směl odvážiti s tak malým plavidlem na jeho vlny. Zanechal i sem tedy pokusů dosíci Kanárských ostrovů a plul jsem podél afrického pobřeží.

Přistáli jsme několikrát, abychom vystoupili na břeh a nabrali pitné vody, a tak jsme jednou ráno kotvili pod malým, ale značně vysokým skalním výběžkem. Nastával právě příliv a čekali jsme na vhodnou chvíli, kdy se nám podaří vystoupit na zemi. Xury měl bystřejší zrak než já a všímal si také více svého okolí. Najednou přišel ke mně a pošeptal mi, že bychom měli raději plouti dále od břehu; řekl: "Jen se podívejte pod tamto skalisko - a ukazoval rukou - vidíte tam ležet to velké zvíře? Myslím, že zrovna spí."

Podíval jsem se udaným směrem a 828h712i opravdu, ve stínu holé vyvýšeninky spal ohromný lev. Pravil jsem žertem: "Xury, teď musíš na břeh a zabiješ to zvíře!"

Xury se na mne podíval očima rozšířenýma hrůzou a odpověděl: "Já zabíti? On mne sežrat na jedna ústa." - čímž zřejmě myslil, že jej polkne na jedno otevření tlamy.

Usmíval jsem se a požádal hocha, aby se ani nehnul. Pak jsem došel do kajuty pro tři pušky. Největší jsem nabil dvěma těžkými náboji a velkou dávkou prachu, druhou dvěma kuličkami prostřední velikosti a třetí pěti malými kulkami. Mířil jsem pečlivě největší puškou na hlavu zvířete, ale lev se choulil ke skalisku tak, že měl přední tlapy výše než čenich. Vypálil jsem přece, a jak jsem později zjistil, střela jej zasáhla nad kolenem a přerazila mu stehenní kost. Vyskočil, zařval, ale posadil se zase na bok, neboť raněná noha jej neunesla. Zavrčel, jako když v dálce hřmí, postavil se na tři nohy a zařval opět. Nečekal jsem, až nám uteče. Vida, že se pomalu vzdaluje, přiložil jsem druhou pušku k líci, stiskl spoušť a střela ho zasáhla tentokrát přesně do hlavy. Šelma učinila přemet, padla a zmítala se chvilku v smrtelné křeči. Měl jsem radost. Také Xury se vzpamatoval a chtěl, abych ho pustil na břeh.

"Jdi tedy!" odvětil jsem.

Hoch skočil do vody a plul ke břehu, svíraje v ruce nad vodou ručnici menší ráže. Když se přiblížil ke lvu, prostřelil mu z největší blízkosti hlavu, čímž jej rychle dobil.

Loveckou kořist jsme tedy měli, ale nasytit jsme se jí nemohli. Litoval jsem, že jsme promarnili tři náboje a tolik střeliva na tvora, který nám neposloužil. Xury však se zatvářil tajemně a prohlásil, že si kousek lva vezme pro štěstí. Vrátil se na palubu pro sekeru. Na otázku, proč chce sekeru, odpověděl: "Uříznout hlavu." Ohromnou hlavu samozřejmě se mu nepodařilo utít, ale jednu tlapu přece jen přinesl. Viděl jsem, jak je velká.

Potom, mi napadlo, že je škoda nechati na břehu kožišinu tak statného zvířete, zvláště když z ní můžeme míti užitek, a vydal jsem se s hochem na pobřeží, abychom zvíře stáhli. Podjali jsme se práce, která byla nad naše síly. Bez Xuryho bych se byl vrátil s nepořízenou, ale hoch pracoval znamenitě zkušenou rukou a já jsem mu jen neobratně pomáhal. Dřeli jsme se celý den v největším vedru, ale k večeru jsme se vraceli na palubu s ohromným balíkem kožišiny na zádech. Rozprostřel jsem ji na prknech, máčel slanou mořskou vodou a za dva dny uschla tak krásně, že jsem na ní rád lehával.

A zase uplynulo deset nebo dvanáct dní za neustálé a nepřerušené plavby k jihu. Zásoby nám docházely a musili jsme se uskrovňovati. Na břeh jsme z obav před dravci anebo nepřátelsky zaujatými lidmi vstupovali toliko, abychom se zásobili nejnutnější dávkou vody. Kdesi daleko na jihu před námi ústily do moře Gambie a Senegal, a tam někde, v oblasti Kapverdských ostrovů, jsem doufal v setkání s některou evropskou obchodní lodí. Jestliže ji tam nepotkáme, bude naše postavení beznadějné a stěží se zachráníme, ježto plavba k ostrovům obývaným divokými černochy může skončiti jenom naší smrtí. Opíral jsem všechny své naděje o skutečnost, že evropské lodi, plující do Guineje, Brazílie nebo Indie, plují kolem Kap de Verde anebo kolem Kanárských ostrovů, kde doplňovaly pitnou vodu a čerstvé maso. Vsadil jsem celé své štěstí na tuto jedinou kartu. Buď potkám loď, nebo zahyneme!

Vítr nás hnal neustále k jihu. Asi za deset dní se změnila tvářnost pobřeží a nám se zdálo, že tyto končiny jsou obydleny. Dvakrát nebo třikrát, když jsme se přiblížili k břehům, se nám zdálo, že vidíme hloučky černých postav hledících na nás, a jindy jsme jasně poznali zástup nahých domorodců.

Chtěl jsem přistáti a vystoupit na břeh, ale Xury mi radil k opatrnosti, řka: "Ne, nechodit, nechodit!" Přesto jsem kormidloval ke břehu, abych mohl hovořiti s domorodci, kteří běželi již značný kus cesty za člunem.

Viděli jsme, že nemají zbraní v rukou. Jen jeden mával dlouhou tyčí, o níž Xury tvrdil, že to je kopí. Prý je dovedou vrhati na velkou vzdálenost tak dobře, že zasahují neuvěřitelně přesně každý cíl. Nepřiblížili jsme se tedy tak, aby na nás dohodili, ale naznačili jsme jim posunky, že máme hlad.

Kynuli nám, abychom přirazili ke břehu a ukazovali, že přinesou pokrmy. Svinul jsem hořejšek plachty a zakotvil u břehu. Dva černoši utíkali ihned kamsi do vnitrozemí, a když se za malou půlhodinku vrátili, nesl každý pořádný kus sušeného masa a trochu zrní ze zdejší úrody. Neznal jsem však ani maso, ani jejich podivné obilí a nechtěl jsem je přijmouti. Ale Xury mi opět domlouval a nyní šlo o to, jak se dostati k potravě, aniž se vydáme v nebezpečí, že budeme sami snědeni. Na břeh do toho houfu divochů se nám rozhodně nechtělo. Černoši, vidouce naše rozpaky a obavy, zachovali se náramně moudře. Sami se také báli přijíti k nám a proto položili maso i obilí na zem a všichni odešli několik set kroků od břehu. Tam čekali tak dlouho, až jsme si jejich dary odnesli do člunu, načež se opět nahrnuli docela blízko k nám.

Koupili jsme od nich za rozmanité drobnosti ještě několik hlíz a pitnou vodu a potom jsme se s těmi černými přáteli rozloučili. S dostatečnými zásobami jsme pluli celých deset dní k jihu. Jedenáctého dne jsme spatřili dlouhý výběžek pevniny, sahající čtyři až pět mil daleko do moře a uzavírající nám cestu. Poněvadž se hladina mírně vlnila ve vánku, který nevěštil nic zlého, odbočili jsme daleko do moře, snažíce se obeplouti skalnatý jazyk pevniny. Ve vzdálenosti dvou mil jsme objeli špičku a za ní jsem spatřil opět zemi. Zdvihala se na obzoru z oceánu a na první pohled se zdálo, že nesouvisí s africkou pevninou. Nyní jsem věděl, že pluji před Zeleným mysem a že pevnina, trčící před ním z moře, jsou ostrovy nazvané podle mysu, čili Kap de Verde. Jakkoli blízko se zdály, věděl jsem, že jsou mnoho a mnoho mil daleko a neodvažoval se plouti k nim na naší chatrné lodici. Uchopí-li nás na širém moři vítr, nedoplujeme k ostrovům, ani se nevrátíme k pevnině. Nevěděl jsem opravdu, co činiti.

Jda do kajuty a uvažuji, jak se dostati z rozporu a nejistoty. Usedám a podpírám hlavu dlaněmi. Najednou za mnou přibíhá Xury a křičí: "Loď, pane! Loď s plachtou! Mnoho plachet, velké plachty!"

Pošetilý chlapec zbledl leknutím, neboť měl za to, že nás pronásleduje pirát, kterému jsme utekli. Nevěděl ovšem, že jsme již dávno z jeho dosahu a s té strany že nám nic nehrozí.

Vyběhl jsem z kajuty na palubu a okamžitě jsem spatřil zmíněnou loď. Ale nejen to, poznal jsem též ihned, že to je portugalská fregata, plující podle mého mínění do Guineje pro černochy. Ale směr její plavby, který jsem po krátkém pozorování zjistil, usvědčil mě z omylu, neboť fregata plula jinam. Nyní jsme vynaložili všechny síly a všechno umění, abychom loď dostihli. Chtěl jsem stůj co stůj mluviti s lidmi na její palubě a v příští minutě již jsme letěli jako vlaštovka na širé moře.

Člun sbíral vítr všemi třemi plachtami, ale za hodinu jsme si s lítostí uvědomili, že loď odpluje z dohledu dříve, než se mi podaří dáti jí znamení. Nicméně chtěl jsem tento závod rozhodnouti pro sebe všemi prostředky mořeplavecké dovednosti. Ale vše se zdálo marné. Když se mne za další hodinu marného běhu za tou jedinečnou příležitostí zmocňovalo zoufalství, stal se opět jeden z těch zázraků, které vpravdě zázrakem nejsou, poněvadž jimi osud odměňuje vytrvalé úsilí a přičinlivost.

Portugalec nás pravděpodobně spatřil a domníval se, že vidí člun náležející asi některé lodi, jež v těchto vodách ztroskotala. Svinul ihned polovinu plachet a čekal, až ho dohoníme. Jeho čin mě povzbudil. Nejdříve jsem vytáhl na stožár vlajku svého někdejšího pána a potom jsem střílel z pušky. Viděli dým, viděli vlajku a pochopili, že je žádám o pomoc. Zakotvili laskavě a za tři hodiny jsem stál na jejich palubě.

Nejprve se mě tázali portugalsky, pak španělsky a konečně francouzsky, kdo jsem a odkud pluji. Nerozuměl jsem jim ani slůvka. Na štěstí měli na palubě skotského námořníka a s tím jsem se ovšem domluvil. Vypravoval jsem stručně své osudy od chvíle, kdy jsem odplul z Anglie a upadl do maurského otroctví až do dne, kdy jsem uprchl ze Salehu. Pak mne přijali mezi sebe.

Uvěříte, že nemohu popisovati radost, která se mě zmocnila, jakmile jsem se viděl na svobodě. Nabídl jsem ihned všechen svůj majetek odměnou za zachránění z nepříjemného postavení v otroctví, ale portugalský kapitán mne umlčel dřív než jsem domluvil a pravil, že ode mne nic nepřijme.

Nabídl mi dokonce, že mi vydá všechny mé věci, jakmile doplujeme do Brazílie, a dodal: "Zachránil jsem vám život a učinil jsem to za těchže podmínek, za jakých bych si přál býti sám zachráněn, kdybych se jednou octl v postavení, v němž bych také toužil po záchraně. Věřím, že by mi jiní oplatili stejnou mincí. A nadto vás nyní odvážím do Brazílie, daleko od vlasti. Kdybych vám vzal to, co ještě máte, zemřel byste hlady, čili vzal bych vám opět život, který jsem dnes náhodou zachránil. Ne, ne, pane, dopravím vás tam z prosté účasti s vámi a tam vám ještě pomohu k nějakému výdělku, abyste si mohl zaplatit cestu domů."

To byla zajisté ušlechtilá nabídka, ale nezůstalo jen při slovech. Neméně ušlechtile se postaral o její uskutečnění. Svým námořníkům zakázal bráti mi cokoli a dotýkati se mého majetku, ba dokonce vzal vše pod svou ochranu a dal mi napsaný seznam všech mých věcí. Byl tak přesný, že nezapomněl ani na tři hliněné džbány.

Kapitán poznal, že člun, na kterém jsme připluli, je znamenitá práce maurského loďaře a tázal se mne, zdali jej prodám. Koupil by jej jako záchranný člun pro svou fregatu. Co za něj žádám?

Odvětil jsem: "Zachoval jste se k nám tak šlechetně, že se nesmím odvážit stanoviti cenu. Suďte sám!"

Nabídl mi osmdesát piastrů splatných v některém brazilském přístavu, ale kdybych nalezl někoho, kdo mi nabídne víc, doplatí rád jakýkoli rozdíl. Za Xuryho mi nabídl šedesát piastrů, neboť si přál již dávno míti takového sluhu.

Tu jsem se zarazil a kapitán zpozoroval, že jeho nabídku přijímám jen proti své vůli. Zahleděl se na mne pátravě, načež jsem uznal za vhodné vyložiti mu věci tak, jak jsou. Řekl jsem: "Nejde o to, zdali vám ho chci dát nebo ne. Daruji vám ho dokonce velmi rád. Ale prodat ho nemíním. Ten hoch mi pomáhal věrně na každém kroku a jemu také jsem zavázán díkem za dosaženou svobodu, po níž jsem toužil stejně silně jako on. Mám ho nyní prodávat jako otroka a olupovat jej o jeho svobodu?"

Kapitán uznal mé spravedlivé důvody, ale poněvadž se nechtěl vzdáti tak příjemného chlapce, nabídl mi dohodu na střední cestě. Po deseti letech služby ho propustí na svobodu a odmění jej - ovšem, souhlasí-li Xury. Hoch přisvědčil ochotně a potom jsem ho postoupil kapitánovi.

Dvacátého druhého dne příjemné plavby bez nehod vpluli jsme do brazilského zálivu Todos los Santos, neboli do zálivu Všech svatých. Nyní jsem musil uvažovati o nejbližší budoucnosti, neboť i když se mé postavení nepoměrně zlepšilo, všemu nebezpečí jsem ještě neunikl.

Dnes vím, že budu do konce života vzpomínati vděčně šlechetnosti portugalského kapitána. Za přeplavbu nevzal ode mne ani piastr, a když jsem mu nabídl darem obe kožešiny, to jest kůži lva, kterého jsem zastřelil, a kůži leoparda, kterou jsme měli v člunu, když jsme uprchli, zaplatil mi za ně přes můj odpor šedesát dukátů. Pak mi vrátil všechen můj majetek a koupil to, co jsem chtěl prodati. Mezi jiným odkoupil ode mne také dvě pušky, zbytek včelího vosku a maurský koberec. Všeho všudy vyplatil mi dvě stě dvacet piastrů, což byla základní jistina, s níž jsem vstoupil v Brazílii na břeh.

Kapitán se o mne staral i nadále. Za několik dní mne doporučil poctivému člověku téhož zrna jako byl sám. Tento Brazilec vlastnil "ingeino" neboli plantáže a cukrovar. Žil jsem u něho jistou dobu a naučil se pěstovati třtinu i vařiti z ní cukr. Všiml jsem si také blahobytu plantážníků a rychlého růstu jejich bohatství, jež na mne působilo tak, že jsem pojal úmysl usaditi se tu a zbohatnouti jako oni. Dostanu-li povolení, koupím plantáže, ale napřed ještě se musím postarati o to, abych obdržel peníze zanechané v Londýně. Za několik měsíců jsem nakoupil opravdu tolik neobdělané půdy, že mi nezbyl ani piastr. Měl jsem však listinu, dnes bychom řekli jakési domovské právo, a mimo to přesný plán, pokud šlo o budoucnost. Za nové peníze, které jsem očekával z Anglie, hodlal jsem přikoupiti ještě pozemky a postaviti si pěkné a vhodné bydliště.

Sousední plantáže patřily lisabonskému Portugalci, narozenému z anglických rodičů. Jmenoval se Wells a jeho životní osudy se velmi podobaly mým. Jeho nynější postavení nebylo o mnoho lepší. Stýkali jsme se přátelsky. Oba, on i já, měli jsme tak málo peněz, ze jsme vysazovali jen tolik, abychom se uživili. Dva roky jsme nemohli pomýšleti na nejmenší výdělek, který bychom si mohli uložiti. Teprve v třetím roce jsme vysázeli několik tabákových rostlin a připravili půdu pro cukrovou třtinu. Oba isme však potřebovali pomoci, především pracovní sily, a nyní mne mrzelo, ze jsem se vzdal Xuryho.

Můj laskavý přítel, kapitán, čekal tři měsíce v přístavu, než měl žádaný náklad a mohl vyplouti. V té době jsem se již usadil na plantáži a peněžní tíseň na mne doléhala. Řekl jsem mu o svých těžkostech i o nepatrné jistince, kterou jsem měl v Londýně, a požádal jsem jej o radu.

Odpověděl mi: "Mladý příteli, napište mi dopisy a dejte mi plnou moc, abych mohl vyzvednouti vaše peníze. Dojdu k ženě, které jste je svěřil, anebo jí napíši, aby mi je poslala do Lisabonu. Nakoupím za ně zboží hodící se pro tuto zemi a na příští plavbě do Brazílie vezmu vše s sebou. Ježto však Pán Bůh často změní, co člověk míní, rád bych se vyhnul jakékoli nehodě a proto vás prosím, napište si jenom o sto liber. Ostatní tam necháme. Když nám náhoda bude příznivá a zboží šťastně dojde, můžete kdykoli týmž způsobem naložiti s druhou polovinou svého majetku."

Tato zdravá rada zněla tak upřímně a přátelsky, že se mi zdála nejlepším východiskem. Připravil jsem tedy neprodleně dopis pro ženu, která měla mých dvě stě liber, a plnou moc pro kapitána.

Vdově jsem vypsal podrobně všechna svá dobrodružství, své otroctví i svůj útěk, jakož i setkání s portugalským kapitánem. Na konec jsem připojil několik pokynů a přání týkajících se rodinných věcí.

Když Portugalec doplul do Lisabonu, nalezl anglického obchodníka, o jehož svědomitosti se přesvědčil, a pověřil jej nejen vyřízením mé objednávky, nýbrž i dodáním dopisu vdově. Kupec vše vyřídil, žena mu také důvěřovala a vydala mu peníze. Ze své kapsy však připojila dar pro kapitána jako odměnu za jeho lidskost a milosrdenství.

Londýnský kupec nakoupil za celých sto liber vhodného zboží podle kapitánovy rady a poslal je první obchodní lodí do Lisabonu. Portugalský kapitán mi vše za několik měsíců přivezl do Brazílie. Tato zásilka mě velmi překvapila. Kapitán, zdá se, myslil na všechno. Já jsem tehdy měl ještě málo obchodních zkušeností a byl bych asi pohořel, ale kapitán volil nejrozmanitější a přitom nejužitečnější věci, jak pro práce na plantážích, tak i na prodej. Obstaral mi rozličné nářadí, železo a přístroje pro mé hospodářství a mnoho jiných nezbytných potřeb.

Vida tento náklad, uvěřil jsem, že mě štěstí již neopustí a že opravdu v Brazílii zbohatnu. Těch pěti liber, které má dobrá přítelkyně darovala mému dobrodinci, užil ovšem způsobem odpovídajícím jeho šlechetné povaze. Najal a zaplatil z nich na šest roků sluhu pro mne. Přivezl mi jej a marně jsem mu vnucoval náhradu. Po dlouhém zdráhání přijal trochu tabáku a to ještě jen proto, že to byl první tabák mého vlastního pěstění a vlastní přípravy.

Ale to není vše. Mezi zbožím, které přivezl pro mne, bylo mnoho věcí bezmála nezaplatitelných v této zemi: anglická sukna, plsť, látky a boty. Jaký div, že jsem vše prodal obratem ruky s několikanásobným ziskem! Když jsem odečetl vydání od příjmu, shledal jsem, že získávám přesně čtyřikrát tolik, jako při svém prvním obchodním nákladu.

Nyní jsem se ovšem vyšvihl vysoko nad svého ubohého souseda - totiž, abyste mi rozuměli, jenom pokud šlo o rozlohu plantáží a jejich zlepšení. Koupil jsem ihned černého otroka a jednoho evropského sluhu. Měl jsem tedy dva sluhy, jednoho otroka a vlastní ruce, což jsou čtyři vydatné pracovní síly.

Ale blahobyt má své svody a lákadla a stává se často cestou, po které člověk neustálené povahy dojde k nejrozmanitějším protivenstvím. To jsem nejlépe poznal sám na sobě.

Rok po zvětšení plantáží měl jsem značný hospodářský úspěch. Tabáková pole mi dala takovou úrodu, že mi zbylo padesát žoků, když jsem uhradil všechna vydání spojená se sklizní a přípravou. Těchto padesát pytlů dobře mořeného a připraveného tabáku vážilo padesát metrických centů a uložil jsem je do skladiště, abych je mohl prodati do Evropy, až se vrátí obchodní loďstvo z Lisabonu. Při pohledu na toto bohatství se mi zatočila hlava. Najednou jsem měl mnoho podivných záměrů a plánů a chtěl jsem se pustit do věcí, které přesahovaly mé síly. To se často stává po prvopočátečním vzestupu a úspěchu a tato vlastnost zničila již mnoho nejlepších obchodníků.

Za čtyři léta, strávená v Brazílii uprostřed úspěšné činnosti, naučil jsem se španělsky, nabyl jsem četných výhodných známostí a styků a uzavřel nejedno přátelství, které přetrvalo desetiletí. Mými nejlepšími přáteli byli sansalvadorští kupci a plantážníci. Těm jsem často po práci nebo při sklence vypravoval o svých dobrodružstvích, o obou cestách na pobřeží Guineje, o obchodech s tamějšími černochy a jiných věcech. Nejvíce se zajímali o obchod s černochy, kde lze za maličkosti a tretky jako jsou korále, hračky, nože, nůžky, sekerky, kousky skla, zrcátka a podobné věci koupiti nejenom zlatý prach, guinejské obilí, sloní kly a jemné i hrubé kůže, ale i černochy, a to mnoho černochů, ochotných pracovati kdekoli na světě, i v Brazilii.

Přátelé poslouchali vždy velmi pozorně tyto výklady a nejčastěji se mě tázali na podmínky obchodu a koupě černochů. Tenkrát byl tento hrozný obchod ještě v plenkách a směl se provozovati toliko na "Assiento", čili na zvláštní povolení španělského a portugalského krále. Proto se tehdy kupovalo málo otroků, a při velké poptávce po nich stál každý zdravý černoch nesmírně mnoho peněz. To byl tedy obchod, na němž bylo lze vydělati.

Jednou jsem opět seděl ve společnosti vážených kupců a plantážníků a hovořili jsme samozřejmě o tomto jejich největším zájmu. Nazítří ráno přišli ke mně tři otrokáři a pravili, že přemýšleli o všem, co jsem jim říkal včera večer. Zároveň však mi nabídli jakýsi obchod a žádali mě, abych o něm pomlčel.

Vypravovali mi, že všichni mají plantáže jako já, ale naprostý nedostatek otroků. Chtěli tedy vypraviti loď do Guineje, nachytati mnoho černochů a dopraviti je na plantáže. Potom se o ně rozdělíme. Poněvadž obchod s otroky je zakázán a lidé se prodávati nesmějí, je třeba uchovati vše v tajnosti. Stačí prý jediná cesta. Potom se mne tázali, zdali jsem ochoten vstoupiti na loď jako obchodní dohlížitel a obstarati obchodní stránku podniku na guinejském pobřeží. Přijmu-li, nemusím do podniku vložiti peníze a přesto dostanu tolik otroků, kolik jich potřebuji.

Zajisté překrásná nabídka pro člověka, který neměl vlastní dům a vlastní plantáže, na něž by musil dozírati! Na takové cestě lze mnoho vydělat! Ale pro mne, člověka pevně usazeného na vlastním majetku, by byla šílenstvím, nejzvrácenějším počínáním, jakého by se byl mohl dopustiti muž v mém postavení. Měl jsem nadbytek všeho a nemusil jsem dělati nic jiného, než pokračovati tři nebo čtyři léta v začaté práci. Kdybych byl potřeboval peněz, mohl jsem napsat do Anglie o sto liber, ale už nyní jsem vlastnil několik tisíc liber a tato jistina neustále vzrůstala.

Ale bylo mi souzeno, abych ničil sám sebe. Proto jsem neodolal jejich nabídce, jako jsem neodolal tulácké vášni, ačkoli otec na mne vyplýtval tolik dobrých rad. Odpověděl jsem jim, že popluji do Guineje velmi rád, když mi slíbí, že za mé nepřítomnosti dohlédnou na moje plantáže a naloží s nimi podle mého přání, jestliže se mi výprava nepovede. Všichni se mi zavázali slovem a potom jsme napsali smlouvy. Pro všechny případy jsem napsal poslední vůli, v níž jsem jmenoval kapitána, který mi zachránil život, universálním dědicem všeho majetku i plantáží a zároveň vykonavatelem druhé poloviny testamentu, podle kterého měl polovinu mého jmění dopraviti do Anglie a druhou si ponechati. Učinil jsem tedy vše, abych si uchoval majetek a udržel plantáže. Kdybych byl užíval jen poloviny této opatrnosti k vlastnímu prospěchu, kdybych byl užíval svého úsudku před touto cestou, nikdy bych nebyl odešel z tak výnosného podniku a nikdy bych se nebyl vydal na zámořskou plavbu se všemi jejími náhodami a nebezpečími, která jsem musil očekávati již pro povahu obchodu, do jakého jsem se pouštěl.

Má obrazotvornost však mě štvala a poslouchal jsem ji raději a častěji než rozum. Moji společníci konečně vypravili loď, dodali náklad a obstarali vše podle dohody. Vstoupil jsem na její palubu v neblahé hodině prvního září roku 1650, to je téhož dne, kdy jsem před osmi lety odešel od rodičů v Hullu, abych jednal jako neposlušný syn proti jejich vůli a jako blázen k vlastní škodě.

Naše loď vytlačovala asi sto dvacet tun a vezla šest děl a čtrnáct mužů kromě kapitána, jeho sluhy a mne. Neměli jsme na palubě cenného zboží ani velkého nákladu; vezli jsme toliko trochu cetek a hraček, hodících se pro nás obchod s černochy - korálky, kousky skla, drobná zrcátka, perličky, nože, nůžky, sekery a rozmanité drobnosti.

Vypluli jsme k severu téhož dne, kdy jsem vstoupil na loď, a chtěli jsme tento směr zachovat až na desátou nebo dvanáctou severní rovnoběžku, po níž jsme pak mínili plouti do Afriky, neboť takový byl tehdejší lodní kurs. Asi dvanáctého dne jsme přepluli rovník a podle našeho pozorování jsme dorazili na sedmý stupeň a dvacátou druhou minutu severní šířky. Dále jsme se nedostali. Tam nás totiž přepadla hrozná bouře se smrští, tornádo, kterého jsme se nenadáli.

Orkán se zdvihl na jihovýchodě, obrátil se k severozápadu a potom se ustálil a dul severovýchodně, a to tak prudce, že jsme celých dvanáct dní nemohli hnouti ani prstem. Stali jsme se hříčkou větrů a letěli jsme na vlnách, kam nás osud a zuřivost větrů hnaly. Nemusím ani připomínat, že jsem dvanáct celých dní a nocí očekával konec na mořském dně, a nebyl jsem sám, neboť nikdo na této lodi již nedoufal v záchranu.

***

Čtenářský deník	-	Moll Flandersová
	-	Robinson Crusoe, Robinson Crusoe (2), Robinson Crusoe (3), Robinson Crusoe (4), Robinson Crusoe (5), Robinson Crusoe (6), Robinson Crusoe (7), Robinson Crusoe (8), Robinson Crusoe (9), Robinson Crusoe (10), Robinson Crusoe (11), Robinson Crusoe (12), Robinson Crusoe (13), Robinson Crusoe (14), Robinson Crusoe (15), Robinson Crusoe (16), Robinson Crusoe (17), Robinson Crusoe (18)
	-	Roxana, Roxana (2), Roxana (3)

Čítanka	-	Dobrodružný život kapitána Singletona
	-	Robinson Crusoe
	-	Robinson Crusoe - 1946, Robinson Crusoe - 1946 (2), Robinson Crusoe - 1946 (3), Robinson Crusoe - 1946 (4), Robinson Crusoe - 1946 (5), Robinson Crusoe - 1946 (6), Robinson Crusoe - 1946 (7)