Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

27. června

Znovu zimnice a horečka. Celý den na lůžku bez jídla, bez nápoje. Umíral jsem žízní, ale byl jsem tak sláb, že jsem nemohl vstát a dojít si pro trochu vody. Opět jsem se modlil, ale lehkomyslně, neboť nevím ani, co mám říkat. Ležel jsem na zádech a křičel: "Pane, podívej se na mne a polituj mne! Smiluj se nade mnou!" Tato slova jsem opakoval asi dvě nebo tři hodiny a pak jsem usnul únavou. Procitl jsem až v noci a cítil, že nemoc ustupuje. Byl jsem ještě sláb, měl jsem nesnesitelnou žízeň, ale všemi údy pronikala jakási svěžest. V celém příbytku ani kapka vody a musím čekat až do rána. Opět jsem usnul a v tomto druhém spánku se mi zdál zlý sen:

Sedím na zemi vně ohrady na témž místě, kde jsem seděl při bouři po zemětřesení. Z velkého, černého oblaku náhle vystoupí v plameni muž a snáší se ke mne. Nemohu se na něho podívati. Září tak, že oslňuje zraky. Má hroznou, nepopsatelnou tvář. Když sestoupil, země se zatřásla a blesky protínaly oblohu. Bál jsem se více než při zemětřesení. Potom kráčel pomalu ke mně a v ruce svíral dlouhé kopí, kterým mne chtěl prokláti. Když došel na svah, kde stráň začíná příkře stoupat, promluvil ke mně strašným hlasem, který mne naplnil nepopsatelnou hrůzou: "Vidím, že tě všechny tyto věci nepřiměly k lítosti a proto musíš zemřít!" - a zdvihl kopí, aby mne zabil.

Nemohu vám popsat úděs, kterým mne tento živý sen naplnil a který trval i potom, když jsem procitl a uvědomil si, že to byl jenom sen. O náboženství jsem nevěděl zhola nic a na dobrou výchovu z otcovského domu jsem zapomněl. Přiznávám se, že při prvních krocích na tomto ostrove, kdy jsem zjistil, že posádka lodi se utopila, ale já jediný se zachránil, upadl jsem do jakéhosi vytržení, leč to neznamenalo nic jiného než vděčnost. Také zemětřesení na mne nepůsobilo déle než trvalo, ačkoli mne postrašilo důkladně. Až teprve teď, pod tíhou tělesné choroby, zesláblý horečkami, jsem. pocítil výčitky svědomí a myslil na celý svůj život, v němž jsem tak lehkomyslně a tak nepokrytě vyzýval Boží spravedlnost, aby mne trestala neobvyklými ranami.

"Teď se vyplnila slova mého drahého otce" - říkal jsem si. "Boží spravedlnost mne dostihla a není tu nikdo, kdo by mne vyslyšel a pomohl mi! Prozřetelnost mi určila místo, na němž jsem mohl býti šťasten, ale nechtěl jsem o tom ani slyšet. Odmítl jsem přispění rodičů a nyní se biji sám, bez pomoci, bez útěchy a bez rady s takovými těžkostmi." Potom jsem zvolal: "Pane, pomoz mi, neboť jsem v tísni!" To byla má první modlitba za mnoho let.

28. června

Spánek mne občerstvil, záchvat přešel a vstal jsem. Noční můra mne ještě děsila a očekával jsem, že se zítra vrátí střídavá zimnice. Nemohl jsem ležeti nečinně, musil jsem si opatřiti zásobu potravin a vody pro zítřejší záchvat. Nejdříve jsem tedy naplnil velkou cestovní lahvici vodou a postavil ji na dosah ruky na stůl. Přilil jsem do ní pintu rumu, abych vodu vyčistil, neboť jsem přesvědčen, že mé horečky vznikly z nečisté vody. Potom jsem opekl na žhavém dřevěném uhlí kus kozího masa a trochu z něho pojedl. Také jsem se procházel, ale celková slabost rostla předtuchami zítřejších zimnic a horeček. K večeři jsem uvařil tři želví vejce. Upekl jsem je v horkém popelu a snědl je i se skořápkami, jak tomu říkáme. Pokud se mohu rozpomenout, před tímto jídlem jsem po prvé v životě žádal Boha o požehnání.

Po jídle jsem se opět procházel a konečně jsem s puškou na rameni zamířil ven. Byl jsem nesmírné sláb a po několika krocích jsem usedl na zem. Hladké a tiché moře přede mnou zářilo. Hleděl jsem daleko přes ně k domovu a svědomí odpovídalo na otázku, kterou jsem si položil: Co jsem spáchal, že mne osud anebo Prozřetelnost stíhá takovou nepřízní? Svědomí říkalo: Co jsi spáchal? Nevíš? Jen se podívej na celý svůj promarněný život a raději se taž, co jsi měl učiniti a neučinil! Ptej se, proč jsi už dávno nezahynul, proč ses neutopil v Yarmouthské rejdě? Proč jsi nepadl v boji, když piráti přepadli tvou loď? Proč tě nesežrala dravá zvěř na afrických březích? Anebo proč jsi neutonul s ostatní posádkou na tomto pobřeží?

Tyto otázky mne zarazily. Vstal jsem a kráčel smutně a zamyšlen do srubu. Chtěl jsem si lehnouti, ale spánek se mi vyhnul a myšlenky mne příliš rozrušovaly. Usedl jsem ke stolu a rozsvítil kahan, neboť se připozdívalo a nastával soumrak. Obavy před návratem choroby oživly. Tu mi napadlo, že Brazilci léčí všechny nemoci žvýkáním nebo kouřením tabáku. Měl jsem tabák v kterési bedně, a to tabák zelený, zpola připravený i mořený.

Otevřel jsem bednu a hle, nalezl jsem v ní lék jak pro tělo, tak i pro duši. Vedle svitků tabákových listů leželo několik knih. Vzpomněl jsem si, že jsem zachránil také několik biblí. Nyní jsem vzal jednu z nich do ruky a vrátil se s knihou i s tabákem ke stolu.

Nevěděl jsem, jak se Brazilci léčí tabákem, ale umínil jsem si, že naleznu pravý způsob. Ukrojil jsem nejdříve kus listu a žvýkal jej. Skoro mne to omámilo, poněvadž tabák byl zelený a pro mne, nekuřáka, příliš silný. Potom jsem máčel jiný list dvě hodiny v rumu a tento výtažek jsem chtěl vypíti před spaním. A konečně jsem spaloval třetí list pomalu nad žhavými uhlíky a vdechoval kouř. Tohoto pokusu jsem se brzy vzdal, neboť jsem se dusil a žár uhlíků mi připaloval nos i vousy.

Čekaje na tabákový výtažek, rozevřel jsem před sebou bibli tak, jak tomu chtěla náhoda, a první slova, která jsem četl, zněla: "Zavolej mne ve dnech soužení a já ti pomohu a ty mne budeš velebiti."

Zatím se setmělo úplně. Tabák mne omámil tak, že se mi chtělo spát. Nechal jsem rozžatý kahan v jeskyni, abych nemusil hledat, kdybych něco potřeboval, a ulehl jsem na lože, ale napřed jsem si klekl a pomodlil se. Po prvé v životě! Potom jsem vypil rum. Čpěl tak odporně a chutnal tak hrozně, že jsem stěží vypil půl pinty. Lék mi vstoupil okamžitě do hlavy a než jsem se nadál, spal jsem zdravým spánkem, z něhož jsem procitl až příštího dne ke třetí hodině odpolední. Slunce již překročilo nadhlavník.

Dodnes však mám pocit, že jsem zaspal jeden celý den a jednu celou noc, neboť si nemohu vysvětliti, jakým způsobem se mi v kalendáři ztratil jeden den. To jsme objevili po letech, srovnávajíce denní záznamy na sloupu s kalendáři námořníků. Přeplutím rovníku se den neztrácí a jinak si tuto chybu vysvětliti neumím.

Nu, nechme toho. Když jsem procitl, bylo mi dobře. Měl jsem dobrou a živou náladu a také sil mi značně přibylo. Ihned po probuzení se ozval hlad, což lze také považovati za dobré znamení, ale záchvat zimnice se nedostavil. Večer jsem se cítil ještě svěžejší a zdravější. Toho dne jsem vyřízl vrub pro dvacátý devátý červen.

30. června

Zdráv jako ryba ve vodě. Vyšel jsem si s puškou na rameni, ale nesel jsem daleko. Zastřelil jsem několik ptáků, pernatce podobného huse pálené a přinesl jej domů. Nechce se mi však mnoho jísti a proto si raději upekl několik želvích vajec. Jsou dobrá a zdravá. Večer jsem si opět připravil rumový výtažek tabáku, neboť soudím, že mi pomohl. Dnes jsem tolik nevypil, ani jsem nežvýkal list, ani jsem nevdechoval dým spalovaného svitku.

V zápiscích čtu, že jsem prvního července měl slabý záchvat zimnice a nebylo mi docela dobře. Leč nestálo to za řeč.

4. července, ráno

Otevřel jsem bibli a čtu Nový Zákon. Umiňuji si, že jej budu čísti denně, chvilku ráno a chvíli večer. Neslibuji, že přečtu jistý počet kapitol denně. Budu však čísti tak dlouho, dokud se myšlenky nerozptýlí jinými starostmi.

(Poznámka: Od toho dne se mi dařilo lépe a lépe. Nežil jsem pohodlněji, ale myslil jsem často na jiné věci než na vezdejší starosti; zabýval jsem se také úvahami vyššími. Tento obrat přičítám bibli, neboť, opravdu, s duše mi spadla jakási tíseň. Zdraví a síly se m i vrátily, denně jsem si opatřil vše, čeho jsem potřeboval, a žil jsem úplně spořádaně a pravidelně.)

14. července

Dnes a v uplynulých deseti dnech procházky s puškou v ruce, jako člověk, který se uzdravuje a sbírá pomalu síly po nemoci. Nemůžete si představiti, jak jsem zhubl a sešel. Léčení tabákem snad nikdy nezahnalo zimnici a neodvažuji se tento lék doporučovati ani zdravým lidem, natož nemocným. Nevím, čím jsem se vyléčil, ale zdá se mi, že tabákem nikoli, neboť ještě dlouho potom jsem míval křeče jak nervové, tak v údech.

Žil jsem na ostrově již deset měsíců a vzdal se bezmála vší naděje na návrat domů. Zdálo se mi, že se odtud již nikdy nedostanu. Nyní jsem se domníval, že mám naprosto bezpečný útulek, obydlí, jaké jsem si přál, a proto snad mne posedla touha prozkoumati podrobně ostrov a pátrati po nových darech, které mi může poskytnouti.

Patnáctého července jsem podnikl první výzkumnou cestu. Nejdříve jsem šel k říčce, do jejíhož ústí jsem vždycky řídil vor. Asi dvě míle proti proudu jsem shledal, že příliv nedosahuje až do těchto míst a sama říčka se proměnila v potok velmi dobré, svěží a čisté vody. V období sucha ovšem zde bývalo málo vody a místy dokonce ani netekla proudem, nýbrž odkapávala s kamenů.

Na březích říčky se rozprostíraly překrásné zelené louky se svěží travou. Ve vyšších polohách, kam voda nikdy nedosahovala, rostlo mnoho tabáku, jehož velké zelené listy vyrážely ze silných stonků. Dařilo se tu i mnoha jiným druhům rostlin, mně úplně neznámých. Snad měly užitečné vlastnosti, ale nevěděl jsem o nich a neuměl jsem je objeviti. Hledal jsem cassavu, jejíž kořeny Indiáni na březích Jižní Ameriky suší a rozemílají na mouku, aby z nich pekli dobrý chléb. Nenalezl jsem nic. Spatřil jsem ohromné aloe, ale nevěděl jsem, jak jich užíti. Konečně jsem poznal i několik rostlin divoce rostoucí plané a nepěstěné třtiny cukrové.

Na zpáteční cestě jsem přemýšlel, jakým způsobem mohu poznat vlastnosti a prospěšnost jednotlivých rostlin a keřů. Mozkem však nelze vymyslit nic takového, tu je třeba zkušenosti, a té jsem neměl mnoho, neboť ani v mládí, ani později v Brazílii a na cestách jsem se nestaral o tyto věci. O polních plodinách jsem věděl tak málo, že mi to nemohlo prospěti. Litoval jsem tohoto nedostatku svého vzdělání.

Nazítří jsem šel toutéž cestou, ale došel jsem dále, až na začátek lesnatější krajiny, kde se říčka ztrácela a lučiny končily. Zde jsem nalezl rozmanité plody, především mnoho melounů na zemi a bohatství vinných hroznů na stromovitých révách, jejichž dlouhé větve se vinuly po kmenech a od jednoho stromu k druhému. Hojnost zralých plodů mne potěšila. Natrhal jsem jich zásobu, ale jedl jen málo, zejména z melounů skoro nic, neboť jsem nezapomínal na výstražný příklad několika Angličanů, prodaných do otroctví, kteří se na africkém pobřeží přejedli hroznů a melounů a onemocněli zimnicemi a úplavicí. Jedl jsem tedy mírně, ale domů jsem si přinesl mnoho vína. Hrozny jsem pak usušil na slunci a schoval pro doby, kdy si nebudu moci natrhati čerstvého ovoce. Mé rozinky měly příjemnou chuť.

V tomto přírodním vinohradu jsem strávil celou noc. Po prvé za pobytu na ostrově jsem spal mimo domov. V pohodlné rozsoše obrovského stromu jsem se dobře vyspal a ráno jsem cestoval dále do vnitrozemí. Sel jsem asi čtyři míle údolím k severu, rovnoběžně s horským hřebenem. Konečně jsem došel do otevřené krajiny, svažující se na západ. Ze stráně přede mnou tryskal pramen a stékal na druhou stranu, totiž k východu. Krajina zářila zelení a svěžestí a zdála se mi tak čistou a kvetoucí, že vypadala jako pěstovaná zahrada.

Sestoupil jsem níže na svah tohoto rozkošného údolí a zahleděl se naň s utajovanou radostí, smíšenou s různými bolestivými myšlenkami. To vše náleželo mně a jsem pánem tohoto kraje, oplývajícího bohatstvím kokosových palem, oranžovníků, citroníků, grapefruitů a jiných plodů. Žel, v této době neměly stromy a palmy ovoce a nadto se mi zdálo, že poznávám mnoho planých stromů. Zelené grapefruity, které jsem utrhl, měly však příjemnou chuť, a vím, že jsou velmi zdravé. Od toho dne jsem mísil jejich šťávu s vodou a pil jen tuto chladivou, osvěžující a zdraví prospěšnou limonádu.

Sbírám a uschovávání plodů zaměstnávalo mne nyní po valnou část dne. Usušil jsem si velkou zásobu hroznů a nanosil do jeskyně mnoho citronů a grapefruitů, abych v době dešťů, která nadcházela, měl dostatečné zásoby. Prvého dne jsem načesal tři hromady plodů a jen část jsem jich vzal s sebou. Leč přezrálé hrozny se mi cestou pomačkaly a donesl jsem jen několik neporušených citronů a grapefruitů.

Nazítří jsem se vrátil do údolí s dvěma pytlíky, chtěje odnésti hromadu hroznů, které jsem včera načesal a uložil na hromadu do trávy. Očekávalo mne však velké zklamání. Hrozny, jež včera ještě byly tak sladké a krásné, ležely rozházeny na zemi. Kdosi je podupal a zničil. Soudil jsem na čtyřnohé škůdce, ale nevěděl jsem, o jaká zvířata jde. Ježto jsem nemohl plody révy klásti na louku ani skládati do pytle, poněvadž by se byly vlastní vahou rozmačkaly, natrhal jsem jich tolik, kolik jsem mohl a rozvěsil je na nízké větve stromů, doufaje, že se na slunci usuší. Toliko citrony a grapefruity jsem odnesl.

Doma jsem přemýšlel o plodnosti tohoto údolí, jehož plody zpříjemnily mé postavení. Těžké ovoce, ohýbající větve, přesvědčilo mne také, že v údolí nezuří tak prudké bouře a větry jako na pobřeží, a proto by snad bylo moudré, kdybych si tam postavil srub a odstěhoval se do něj alespoň na některá roční období. Náhoda mne zanesla slepě na nejhorší stranu ostrova a nikdo mne nenutil, abych tam zůstal. Při příští cestě do údolí jsem již hledal vhodné a bezpečné místo pro chatu.

Tyto myšlenky mne dlouho těšily, ale náhle se mne zmocnily pochyby o správnosti mého jednání. Bydliště uprostřed ostrova, v údolí, z něhož nevidím na moře, zpečeťuje mé vyhnanství. Neuvidím lodi, která snad jednou popluje mimo ostrov, nemohu jí dáti znamení a zbavuji se možnosti záchrany. Slabounká naděje a málo pravděpodobné štěstí, nicméně přece jenom naděje! Sídlo na pobřeží mělo své výhody. Může se státi, že jiná bouře vyvrhne na tyto písky jiné, mně podobné trosečníky, a proto jsem zavrhl úmysl stěhovati se do vnitrozemí mezi hory a stráně. Zůstanu na břehu!

Údolí však mne lákalo čím dále, tím více. Strávil jsem v něm celou druhou polovinu července a postavil si tu pěknou besídku, kterou jsem obehnal vysokou ohradou. Kolíky byly vyšší než před mým pobřežním sídlem a mezery mezi nimi jsem také ucpal neprostupně drnem a kameny. I zde jsem lezl dovnitř po žebříku. Měl jsem nyní dvě obydlí: dům na pobřeží a venkovské sídlo, kde jsem často spával až tři noci za sebou.

Práce na venkovském sídle trvaly do začátku srpna, kdy jsem dokončil ohradu. Ale potom již také nastaly deště a musil jsem tráviti čas v jeskyni. V letohrádku jsem nejednou promokl, ačkoli jsem zhotovil strop z těžké nepromokavé plachty. Tam mne také nechránila stráň před větrem a bezpečná jeskyně před příliš prudkými přívaly vody.

Třetího srpna, těsně před začátkem prvních dešťů, se dosušily hrozny na větvích a sňal jsem je. Napočítal jsem dvě stě velkých svazků a sklidil jsem tuto sušenou úrodu pravé včas, neboť o den později by mi je byl déšť zkazil. Potom pršelo až do poloviny zimy, někdy tak prudce, že jsem nemohl vystrčit ani hlavu ze dveří.

Koncem srpna jsem zažil ještě jedno příjemné překvapení. V létě se mi zaběhla jedna kočka, a poněvadž se nevracela, myslil jsem, že někde pošla. Ale tu najednou přišla se třemi koťaty a usadila se opět u mne. Později mi tato zvířata způsobila mnoho nepříjemných okamžiků. Rozmnožila se neobyčejně, poškozovala mi potraviny a jiné věci a zabíjel jsem je nelítostně jako škodlivou havěť a dravou zvěř.

Od čtrnáctého do dvacátého šestého srpna pršelo bez přestávky a musil jsem si dáti pozor, abych nepromokl a nenastydl. V té době mi docházely potraviny a chodil jsem, chtě nechtě, dvakrát na lov. Po prvé jsem zabil silného kozla a po druhé želvu. Na té jsem si opravdu náramně pochutnal. Můj jídelní lístek vypadal pravidelně takto: ráno svazek hroznů, v poledne kozí nebo želví maso, pečené ovšem, neboť doposud jsem neměl ani jeden hrnec, ani jinou nádobu, v níž bych mohl maso dusit nebo vařit. Večer: dvě nebo tři želví vejce.

Nuceného pobytu v jeskyni jsem náležitě využil, značně ji rozšířiv. Prorazil jsem také východ vně ohrady.

***