Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil, dle originálu ve dvou dílech, Quido Palička z anglického vydání v Everyman's Library London z roku 1918, jež je věrným otiskem 1. vydání z roku 1719
• Paličkův překlad byl roku 1946 vydán u nakladatele Františka Nováka v Praze, ilustroval jej Jan Goth (počet stran 268)

Předmluva

Vypravování o životě a neobyčejných dobrodružstvích Robinsona Crusoe nebylo původně určeno chlapcům. Ale svět dozrává, dnešní hoši už nevěří ani mnohému z toho, čemu kdysi věřili muži, a k jejich každodenním samozřejmým poznatkům náleží věci, o nichž se ani vážným učencům z dob copánků a napudrovaných paruk nezdálo. Když před 227 lety vyšel první díl podivuhodných příhod chlapce, který utekl z domova na more, dospěl, ztroskotal a žil bezmála třicet let na neobydleném, ale rajsky krásném ostrove před ústím Orinoka, skoro nikdo nepochyboval o tom, že Crusoe sám napsal docela věrné podle pravdy svůj vlastní životopis. Tehdejší svět byl věkem námořního rozmachu v začátcích světového obchodu národů Starého i Nového světa, a lidé, zvyklí počítati a uvažovati, milovali střízlivý pohled na život. Proto četli tuto knihu staří a zkušení mořeplavci právě tak zaujaté jako učenci, knězi i úředníci s týmž potěšením jako obchodníci, vojáci, králové a státníci. Všichni se na ni dívali jako na vážné vypsání skutečných událostí, určené pro dospělé lidi, a dodnes není na světe druhé knihy, která by se byla dočkala takového úspěchu a mela tak velký ohlas jako příběhy Robinsonovy.

Všimnete si, že je to opravdu kniha naprosto neromantická, že je dokonce příkré protiromantická, neboť všechno v ní je nejstřízlivější všední den lez nepochopitelných tajemství, bez ilusí, bez lásky dvou srdcí, slovem bez "modrého květu" jenž se stal symbolem romantiků. Strana za stranou, odstavec za odstavcem obsahují popisy všedních prací tak, jak je tehdejší život ukládal. Romanci učinila z těchto příběhů teprve modravá a šerá dálka půl třetího století, ale i přes to kreslí obraz zasazený do rámce dobrodružství v každé podrobnosti, v každém barevném odstínu líčení jenom lásku ke skutečnosti, touhu po poznání, všeobecnou tehdy důvěru v Boha a vyzvání k práci a činnosti. Ani stopy po neplodném snění! Ti alžírští piráti v knize, ti lidojedi, dobrodružství s Tatary, bouře na moři a ztroskotání, zázračné zachránění a pustý ostrov, to nebyla v tehdejší době romantika. To byl tvrdý život mořeplavců, objevitelů a zámořských obchodníků, a máme dosti jiných, zachovaných svědectví, která nám vypravují příběhy velmi podobné. Tenkrát, před 250 lety, bylo vše, co čteme v Robinsonovi, skutečnost tak střízlivá a suchá, že právě pro ni a pro naprostý nedostatek fantasie se stal tento Defoeův román předchůdcem moderního realistického románu ve světové literatuře. Teprve po odstupu dvou století, kdy jsme již zapomněli pravou podobu světa v době králů Karla II. a Jakuba II., Alexandra Selkirka, kapitána Rogerse a Daniela Defoea, teprve když nám modravé opary dálek změkčily tvrdé rysy tehdejších objevovatelů zámoří, začínal se nám zdáti život prapředků neuvěřitelné dobrodružným a romantickým a toto zahledění do minulosti vyvolalo dlouhou radu fantastických vyprávění moderních Robinsonů, a tuláků po zeměkouli, vedle jiné řady, do níž náleží jak Verneův Tajemný ostrov, tak Londonovo Dobrodružství.

Jako doklad nazírání tehdejšího světa na knihu osudů slavného trosečníka, která způsobila již tolik potěšení chlapcům všech národů a zemí, uvedu svědectví jednoho ze současníků Daniela Defoea, jakéhosi S. B. W., jenž v předmluvě ke čtvrtému vydání německého překladu Robinsona z roku 1720 ukázal, co zajímalo tehdejší čtenáře. Napřed praví, že učenci všech dob pochybovali vždy o všem možném, nevěřili ani, že žil bajkář Esop, zakladatel Říma Romulus, pochybovali o skutečné existenci světců z kalendáře, ba i o jsoucnosti a živote králů, jichž slavné činy známe. Potom pokračuje:

"Stejně jako se rozcházejí mínění badatelů o mnoha věcech starých dějin, různí se i jejich soudy o událostech soudobých. Příkladem toho je nám příběh dnes již světoznámého plavce Robinsona Crusoe. Jakmile se jeho Paměti rozšířily po Evropě, ozvaly se odevšad úsudky docela protichůdné. Jedni tvrdí, že pan Crusoe napsal svůj vlastní životopis a že se vše událo přesně tak, jak vypravuje. Já sám znám dva muže, kteří potvrzují, že před několika lety, kdy žili v Anglii a zmíněný životopis ještě nevyšel tiskem, slyšeli vypravovati příběhy Robinsonovy, jehož podobizna byla pro podivuhodnost jeho neobyčejných dobrodružství malována na domy jako znak.

Jiní naproti tomu považují tyto příběhy za naprosto neuvěřitelné již proto, že všechny události v autorově živote jsou řetězem zázraků, které se v popsaném pořádku a za takových životních podmínek nemohly přihoditi. Spisovatel chtěl prý zřejmé ukázati, jaké divné náhody mohou potkati člověka a jak si každý z nás sám může pomoci pílí, vytrvalostí a zručností, upadne-li do neštěstí nuceného života v osamělosti na plodném, ale neobydleném ostrově. A poněvadž jakýsi nyní žijící anglický "Bel Esprit" (což je krasoduch) jménem Daniel Defoe napsal již mnoho velmi způsobných věcí, domnívají se někteří vzdělanci, že on je pravý autor této knihy, a věří tomu tím spíše, že několik badatelů, roztroušených náhodou na různých místech Evropy, má společný "sentiment" čili pocit. Dokonce se vzájemné "persuadirují" (přesvědčují), že tomu ani jinak býti nemůže než tak, že pan Defoe sám vymyslil a napsal celý dlouhý Crusoeův životopis. Někteří docela tvrdí, že Robinson ani nemohl napsati tyto příběhy tak uměle podané, ježto nestudoval na universitě a všechny jeho učené rozpravy se omezovaly toliko na námořníky a podobný nevzdělaný lid.

Kdo však by se dal takovými pány nutit, aby s nimi souhlasil jenom proto, že se jim to líbí, a přijímal jejich mínění přes to, že má tak chatrné základy? A je snad morálka plynoucí z příběhů anebo skutečnost, že jsou psány podle všech zásad romanopisců, dostačujícím důvodem pro pochybnosti o vypravování tak věrném a určitém?"

Tento úvod napsaný před dvěma a čtvrt stoletími ukazuje, že Život a příběhy R. C. i jejich skutečný autor byli Defoeovým vrstevníkům tajemstvím. Zlobili se dokonce na každého, kdo jim chtěl namlouvati, že Robinsonovy příběhy napsal někdo jiný než první majitel rajsky krásného ostrova před ústím Orinoka.

Proto také všechna stará vydání překladů českých, francouzských, holandských a italských mají titul: Život a příběhy Robinsona Crusoe, jak je sám napsal a jméno Daniela Defoea je všude vynecháno.

Ale těchto nejistot se staří učenci brzy zbavili, aby podlehli jiným zmatkům. Nejdříve vyčítali Defoeovi, ze svého Robinsona opsal ze sešitku zápisků skotského námořníka Alexandra Selkirka, a potom nazvali Robinsonovým jménem ostrůvek Mas a Tierra (což znamená "blíže k zemi") v souostroví Juana Fernandeza, vzdáleného 665 km od Valparaisa v Chile, ačkoliv tam ani skutečný Defoe, ani jeho legendární postava nikdy nebyli.

Nicméně učenci se brzy dobrali pravdy, a zmatek panuje dnes už jenom v myslích a vědomostech mladých čtenářů. Pravda o vzniku a osudech literárního díla jest však stejně zajímavá jako příběh sám a proto si snad trpělivě přečtete něco o Danielu Defoeovi i o tom, jak nalezl hrdinu své knihy a jeho dobrodružství.

Daniel Defoe se narodil roku 1661 v Londýne v dosti zámožné měšťanské rodině. Jeho otec si přál, aby se stal knězem a proto mu dopřál značného vzdělání. Již v mládí se Daniel naučil latinsky a francouzsky. Ale duchovní studium neodpovídalo jeho živé povaze a duchu až příliš zvídavému, ani jeho zájmům zaměřeným na věci veřejné a časové, Proto nechal studia a věnoval se, dosti nešťastně ovšem, politice. Roku 1685 po smrti krále Karla II. se připojil k hnutí Monmouthově,jež se vydávalo za ochránce protestantství, ohrožovaného Jakubem II. Monmouth byl prohlášen v Tauntonu králem, ale Jakub II. jej porazil v šarvátce u Sedgemooru, zajal ho na útěku a dal popraviti v Toweru. Defoe musil s jinými přívrženci prchnouti a žil potom několik let ve Španělsku, ve Francii a také v Německu. Věnoval se obchodu, a to se štěstím tak střídavým, že mohl sám o sobě říci: "Zbohatl jsem třináctkrát a třináctkrát jsem přišel o všechno." Konečně se vrátil do Anglie a jeho obnovená politická činnost mu naklonila krále Viléma III. Ty stránky v Robinsonovi, kde hovoří o sporech církví, o cestě Španělskem a Francií anebo o Robinsonově obchodním podnikání, nejsou tedy smyšlenkou, nýbrž ohlasem jeho tehdejšího života a popisem událostí, které většinou sám prožil. Ukazují nám ho jako člověka neklidného, jenž nevydrží na místě, a jako fanatického vyznavače protestantství. Je samozřejmé, že mozek tak jasný a přitom tak prudký nesouhlasil se státní biskupskou církví a že na ni útočil, kde a jak mohl. Pro tuto činnost se octl ve vězení i na pranýři, byl pokutován, odsuzován a pronásledován, ale přízně dvora nepozbyl, neboť zejména královna Anna si vážila jeho bystrého ducha. V té době se ukázala praktická stránka jeho povahy v krásném světle. Z nutnosti, aby se mohl vyrovnávati se svými odpůrci, založil a řídil první noviny, které se zabývaly časovými událostmi, tedy noviny v dnešním významu toho slova, čímž předešel svou dobu o mnoho desetiletí. Vysoké mínění dvora o jeho schopnostech se projevilo roku 1707 kdy ho královna Anna pověřila vyjednáváním mezi Skotskem a Anglií. O tomto jednání napsal zprávu, která je dodnes naprosto spolehlivým pramenem pro poznání tehdejších politických poměrů.

Při četbě Robinsona neunikne naší pozornosti, že hrdina románu byl člověk neobyčejně velkorysý a štědrý. Nelpěl nikdy na pozemských statcích a své myšlence anebo svému cíli dovedl obětovati čas, majetek, zdraví i peníze. Dnes, kdy známe život autora, víme také, že Robinson Crusoe jest jenom odlitkem jeho vlastní duše, jeho srdce a mysli, Daniel Defoe nezbohatl ani svou politickou prací; naopak, věnoval se jí tak nezištně, že docela zapomínal na vlastní zájmy a nevybředl nikdy z peněžní tísně. Tato tíseň ho vsak nepodlamovala - co záleželo duchu tak ušlechtilému na pozemských statcích? - nýbrž rozněcovala ho k práci vetší a vetší. Napsal skoro 250 spisů o důležitých a časových věcech. Tak na příklad v knize An Essay on Projects popisuje zřízení tehdy nevídaná, záložny, nový typ banky a pojišťovací společenstva, a jeho myšlenky jsou tak jasné a tak praktické, že se později opravdu uskutečnily. Také po jiné stránce je předchůdcem moderního člověka. Spisovatelé 17. století se nesměli ve svých knihách obírati chudinou a životem velkoměstské spodiny. I tu prorazí Daniel Defoe cestu. Jeho četné novely popisují lidi chudé, pronásledované, vězněné, zloděje, tuláky, záhadné existence, slovem vrstvu vyděděnou, a to až s odpuzující věrností. Takovou látkou se zabývá román Moll Flanders, vydaný roku 1722. Jako novinář, jehož poslání chápal docela moderně, to jest, aby podával věrný obraz současného dění, popsal i na dnešní dobu znamenité londýnský mor v Deníku z roku utrpení (A Journal of the Plague Year). Některé jeho spisy trpí ovšem rozvleklostí v tehdejší době obvyklou, ale ve všech je mnoho podnětů k opravám sociálním a hospodářským, v jiných nalezneme zžíravou kritiku poměrů, vtipnou satiru, ironický postřeh, hluboký pohled obnažující sám nerv véd a ducha, jenž všude rozlamuje příliš těsný rámec doby.

V padesáti osmi letech myslívají lidé už jenom na odpočinek, ale Daniel Defoe je stále ještě mlád jako jeho Robinson, který se v tom věku vydává na novou cestu kolem světa. "S jinošskou odvahou a nadějností zahajuje novou dráhu" a tvoří první realistický román světové literatury, dílo vytěžené jen a jen ze skutečnosti životní - svého Robinsona Crusoe.

Vypravuje se, že jej napsal se zřením k příběhu skotského plavce Alexandra Seldcraiga čili Selkirka, který žil čtyři roky a čtyři měsíce na pustém ostrove v Tichém oceánu. Věnujme však chvilku pozornosti tomuto námořníkovi a lidem kolem něho. Nemůžeme ho nazvati "živým předobrazem Robinsona", neboť víme, že Daniel Defoe stvořil svého nesmrtelného hrdinu z vlastních nervů, z vlastního ducha a krve., z vlastních životních snů a zkušeností. Nám je Robinson Crusoe obrazem autora, k němuž Selkirkovo vypravování poskytlo jenom vhodný rámec, dostatečné poutavé prostředí a několik věcných podrobností.

Anglický plavec a později kapitán William Dampier, žijící od roku 1652 do roku 1715, stal se po bouřlivém živote vojáka v Indii a plantážního dozorce na Jamajce pirátem. Pod černou vlajkou křižoval moře a znepokojoval španělské lodi. Pustošil pobřeží Peru a Ecuadoru, dobyl několika pevností na Panamské šíji a potom plul do Východní Indie; po dlouhé bludné pouti na vraku se ocitá v Mindanao, načež v bouři znepokojuje čínské břehy, obchoduje s Malajci a uniká pronásledování holandských lodí. Doplul až do Austrálie, potom k Nikobarům a odtamtud v malém člunu opět v bouři se přeplavil na Sumatru. Viděl Madras, Tonking, Anam, Malaku a vrátil se do Anglie, kde své cesty vykonané mezi rokem 1697 a 1707 popsal v knížce, která mela mnoho čtenářů pravé pro svůj objevitelský význam.

Tento cestopis, jakož i vypsání třetí Dampierovy plavby, podniknuté v letech 1708 až 1711 do Tichého oceánu pod vedením hrabete Oxforda, působil nemálo na Daniela Defoea a opravdu v druhém díle Robinsonových příběhů se setkáte s volným podáním pirátovy pouti v čínských a indických vodách.

S Dampierem plul námořník Alexandr Selkirk, narozený roku 1636. Vypravuje se o něm, že nezachovával lodní kázeň, která byla na bukanýrských a pirátských lodích velmi tuhá, a proto ho Dampier vysadil za trest na jedné své loupežné plavbě podél chilského pobřeží na neobydlený ostrov Mas a Tierra, v souostroví, nazvaném po svém objeviteli Juanu Fernandezovi. Jiná pověst praví, že se Selkirk nepohodl s kapitánem, vzal kufřík a kapesní nůž a odešel dobrovolně z lodi. Ostrůvek Mas a Tierra leží 665 km západně Valparaisa, je 20 km dlouhý, 9 km široký a měří 95 km2. V době, kdy na něj Selkirk vstoupil, byl učiněným rájem. Již Juan Fernandez na něm nechal několik kozlů a koz a založil tu první osadu. Ale osadníci zde nevydrželi a ostrov opět zpustl. Později sem přišli jesuité a ti pěstovali tabák, obilí, víno a chovali vepře a kozy. Než i oni odešli a domácí zvířata zanechaná na ostrově, včetně koček, zdivočela. Koncem 17. století byl ostrov opět neobydlen, ale jeho zálivy hostily občas anglické a holandské piráty. Kapitán Wood Rogers ve své knize A Cruising Voyage Round the World vydané roku 1712 a později také Howel ve spisu Život a dobrodružství Alexandra Selkirka (1828 v Londýně) tvrdí, ze Selkirk plul na lodi Cinco Portos pod velením kapitána Hardinga, jednoho z Dampierových podvelitelů, a zůstal na ostrově se zbraněmi, oděvem a jinými potřebami nezbytnými k životu v samotě. Rogers, který Selkirka roku 1709 nalezl na ostrově, popsal jeho osudy i krásný zelený ráj, v němž po čtyři léta a čtyři měsíce žil.

Tato kniha přiměla Daniela Defoea k tomu, aby příběhy Selkirkovy vybavil celým bohatstvím vlastní osobnosti a vytiskl je pod názvem The Life and Strange Surprising Adventures of Robinson Crusoe. Nevíme, co ho přimělo k tomu, aby Mas a Tierra přenesl před ústí Orinoka na jihozápad ostrov a Trinidadu, ale skutečnost, jak ji Defoe popisuje, byla přesně taková, jakou ji nalezl Selkirk ve svém vyhnanství. I ta jeskyně, v níž bydlil, existuje, a angličtí námořníci, kteří roku 1868 ostrov navštívili, zasadili u vchodu bronzovou desku na paměť Robinsona Crusoe-Selkirka. V té době sem Chile vyvážela podezřelé vlastence, ale později, když zrušila trest deportace, prohlásila Mas a Tierru za přírodní reservaci a postavila tam krásný hotel pro cizince, kteří chtějí poznati zemičku, na níž žil Selkirk, jenž během století splynul s Robinsonem. Takovou sílu má básnické slovo: skutečný člověk zmizí, ale fikce zůstane a přežije o staletí svého tvůrce a svůj vzor.

Není třeba poukazovati na shodu. Každý, kdo čte, pozná v Selkirkově ostrově do všech podrobností věrně popsaný Robinsonův ostrov, ale tvůrce Robinsona se vším právem tvořícího ducha vlastně ani nestaral o tyto v šedni skutečnosti, a to, co příběh činí nesmrtelným, je dokonale jeho vlastnictvím. Vysoká morálka, neochvějná víra, ze každý úspěch v živote je ovocem rozvahy a vytrvalé píle, jakož i vědomí, ze žádný čin, ať dobrý, ať zlý, nezůstane již zde na zemi bez odměny nebo bez trestu, proniká jeho knihu. Člověk nemusí míti zvláštní nadání, sama vůle spojená s houževnatostí překoná každou překážku a vede k cíli, ať jím jest umění anebo prosté pálení hrnců. To je věčné v Robinsonovi a proto se jeho příběhy budou čísti i potom, až snad jednou v daleké budoucnosti Selkirkův sopečný ostrov Mas a Tierra zmizí v oceáně.

Daniel Defoe napsal k Robinsonovi dvě pokračování. Druhý díl již není tak poutavý jako první, a díl třetí, Vážné úvahy o živote Robinsona Crusoe, je tak přeplněn mravoličnými pojednáními, příznačnými pro tehdejší dobu, ale zastaralými už v minulém století, že jej ani čtenářům nepředkládáme.

Robinson Crusoe byl přeložen mnohokrát do všech evropských jazyků. Vyšel též japonsky, ba dokonce i Arabové si jej přeložili pod názvem Perla oceánu. Česky vyšel poprvé v překladu Krameriově a od té doby v nesčetných více méně věrných podáních pro radost dvanácti minulých a ještě mnoha budoucích pokolení.

Quido Palička