Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dr. Strauss je psychiatr a neurochirurg. To jsem nevěděl. Myslel jsem, že je jenom obyčejný doktor. Ale když jsme dneska dopoledne přišel k němu do jeho ordinace, pověděl mi, jak důležité je, abych se dozvídal věci o sobě, takže budu líp chápat svoje problémy. Řekl jsem, že jsem neměl žádné problémy.
Zasmál se a pak vstal a šel k oknu. "Čím inteligentnější budeš, Charlie, tím více problémů budeš mít. Tvůj intelektuální růst předběhne tvůj citový vývoj. A myslím, že jak budeš dělat pokroky, přijdeš na to, že věcí, o kterých si potřebuješ promluvit, je spousta. Já hlavně chci, aby sis pamatoval, že tohle je to pravé místo, kam můžeš přijít, když budeš potřebovat pomoct."

***

"Nemůžu si pomoct, pořád mám pocit, že nejsem sám sebou. Uchvátil jsem jeho místo a vyhnal jsem ho stejně, jako mě vyhnali z pekárny. Chtěl jsem tím říct to, že Charlie Gordon existuje v minulosti – a minulost je skutečná. Když chce člověk postavit na nějakém pozemku novou budovu, nejdřív musí zbourat tu starou - a starý Charlie se zbourat prostě nedá. Existuje. Nejdřív jsem po něm pátral: zašel jsem za svým... za jeho... otcem. Nechtěl jsem prokázat nic jiného, než to, že Charlie v minulosti existoval jako člověk, čímž bych našel i oprávnění pro vlastní existenci. Urazil jsem se, když Nemur řekl, že mě stvořil. Jenže jsem zjistil, že Charlie existuje nejen v minulosti, ale i teď. Ve mně, poblíž mě. Celou tu dobu stál mezi námi. Myslel jsem si, že bariéru mezi námi dvěma vytvořila moje inteligence – bylo to tou mojí okázalou, bláznovskou pýchou, mým dojmem, že nemáme nic společného, protože jsem tě už překonal. I ty jsi mi tu myšlenku nasadila do hlavy. Jenže tím to není. Je v tom Charlie, ten malý kluk, který se kvůli tomu, co s ním prováděla jeho matka, bojí žen. Copak to nechápeš? Po celé ty měsíce, kdy jsem intelektuálně rostl, jsem si zachoval citové obvody dětinského Charlieho. A pokaždé, když jsem se k tobě příliš přiblížil nebo jsem pomyslel na to ,že se s tebou budu milovat, v nich nastal krátké spojení."
Byl jsem rozrušený a mluvil jsem tak rázně, až se celá roztřásla. Zrudla jí tvář. "Charlie," zašeptala, "můžu pro tebe něco udělat? Můžu ti nějak pomoct?"
"Myslím, že za ty týdny, které jsem strávil mimo laboratoř, jsem se změnil," řekl jsem. "Nejdřív jsem nevěděl, jak na to, ale dneska večer jsem se potuloval po městě a došlo mi to. Bylo pošetilé, že jsem se ten problém pokoušel rozřešit úplně sám. Čím víc se zamotávám do té haldy snů a vzpomínek, tím víc si uvědomuji, že citové problémy nejde řešit stejně jako ty intelektuální. Právě to jsem o sobě zjistil včera v noci. Říkal jsem si, že se toulám jako ztracenec, a v té chvíli mi došlo, že ztracený jsem.
Nějak se stalo, že jsem se citově odtrhl ode všeho a ode všech. A jestli jsem na těch nočních ulicích - v těch nejhorších místech, jaká jsem našel - něco doopravdy hledal, byl to způsob, jak se znovu stát citově součástí lidstva a přitom si udržet intelektuální svobodu. Musel jsem dospět. Znamená to pro mě úplně všechno..."

***

"Nevykládejte si to chybně," poučil jsem je. "Inteligence rozhodně je jedním z největších darů. Ale příliš často hledání pravdy vytlačí hledání lásky. A je tu i další věc, kterou jsem objevil zcela nedávno. Předložím vám to jako hypotézu: inteligence zbavená schopnosti dávat a přijímat cit vede k mentálnímu a morálnímu zhroucení, k neuróze, možná i k psychóze. Řekl bych dokonce, že když je mysl pohlcena sama sebou, pracuje jen k vlastním cílům a vyloučila jakékoli lidské vztahy, vede to pouze k násilí a bolesti."

Čtenářský deník	-	Růže pro Algernon, Růže pro Algernon (2), Růže pro Algernon (3)
	-	Růže pro Algernon (rozbor)