Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (začátek knihy)
• vydalo nakladatelství Dilia v Praze roku 1989
• divadelní hra, jejíž hlavní postavou je básník Francois Villon, přináší dramatické podobenství (inspirované jeho životními osudy) o konfliktu talentovaného jedince a přizpůsobivé společnosti
• děj se odehrává v Paříži v době adventu v roce 1462
• v prázdné soudní síni se scházejí postavy hry, aby sledovaly proces s Villonem, jenž je obviněn z vraždy
• v závěru hry se děj přenese do Prahy 23. března 1979

OSOBY

FRANTIŠEK VILLON - obžalovaný
BISKUP D'AUSSIGNY
RÉGNIER DE MONTIGNY - řečený též Vlk
FILIP SERMOY - kněz
OTEC VILLON - pěstoun obžalovaného
VÍT TABARY - kumpán obžalovaného
MOUSTIER - biřic
PICHART - biřic
MATKA OBŽALOVANÉHO
KATEŘINA DE VAUSSELLES
ANDĚLA - nevěstka
ŽANKA - nevěstka
MARGOT - řečená Tlustá Margot, hostinská
CHÓR

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Prázdná soudní síň, to jest: vyvýšený půlkruh deseti stolic, zdůrazněná místa pro žalobce, soudce a obhájce. Ochoz, na ochozu CHÓR. Svědecká ohrádka, lavice pro obžalovaného. Kříž.

CHÓR na ochozu začíná preludovat: sílí mnohohlasé, zpočátku nesjednocené drnkání, kdosi hvízdá, někdo vyklepává rytmus, melodie se postupně jednotí, až z ní vyroste neslovní hudební číslo, provázející celou scénu příchodu.

Do síně se neochotně scházejí postavy hry. Mají historický kostým, až na ANDĚLU, mladší nevěstku, která je oblečena jako anděl, v říze, bosa, s věncem na hlavě. Na nikoho se nedívá, s napětím snaživé školačky zkouší na rampě taneční kroky, uklání se, usmívá se a působí dojmem jisté neskutečnosti. - Starší nevěstka, ŽANKA, sedí provokativně rozcapená a navzdory 15. století vytahuje a jazykem smotává nitku žvýkačky. - Stranou všech, takřka nehybně, stojí vysoký přísný stařec: BISKUP D'AUSSIGNY. - KATEŘINA DE VAUSSELLES přechází sem tam, netrpělivě svírá dlaně. Každý se každému vyhýbá, vládne všeobecný střeh. Z hloubi síně přichází OTEC jako soudní sluha, zvoní na malý zvonek a nese tlustý fascikl. Plaše se pousměje, rozhlédne se kolem a řekne nikomu a všem:

OTEC: Ano, ano... Všichni zde? (Nikdo se nemá k odpovědi. OTEC otevře spis. Chová se vždy laskavě, ústupně a někdy už maličko stařecky zmateně.) Dovolíte... Paříž, advent 1462. Soudní stolice pařížská kontra František Montcorbier, řečený Villon. Svědkové -

Vtom vtrhne opozdilec VÍT TABARY, nevycválaný hejsek se širokým úsměvem. Vesele luskne prsty.

TABARY: Poklona! No, to je sešlost! Maucta, společnosti! (OTCI.) Já jsem nějakej Tabary!

Všichni dělají, že ho neslyšeli. OTEC zakašle.

OTEC: Ach tak... Paní Montcorbierová, matka obžalovaného...
MATKA (plaše): Já.

Rychle vejde další opozdilec: RÉGNIER DE MONTIGNY. Vypadá jako současný novinář, nese si blesk a kazetový magnetofon. Všechny ignoruje, vypadá suverénně a provokativně. Podmračeně usedne na nejbližší křeslo a rozkládá si věci. Všichni se po něm dívají.

OTEC (nejistě): Pane... tady je soudní síň -
RÉGNIER (bez pohledu zvedne ruku s jakýmsi lístkem. Úsečně): Tisk!
TABARY: Ale to je... No ne! To je Reň! (Nesmírně ožije, snaží se přilákat RÉGNIEROVU pozornost. Udělá jakési spiklenecké gesto, pak dokonce zavyje. RÉGNIER nereaguje.) Reň! Reň!
OTEC: Aha, ovšem... Dál. Slečna Kateřina de Vausselles, snoubenka obžalovaného -
KATEŘINA (okamžitě a s důrazem): Ne.
OTEC: Prosím?
KATEŘINA: Slečna de Vausselles ano, snoubenka obžalovaného ne.
FILIP (vstane. Sugestivní, rétorické vystupování): Ve vašich spisech se skrývá nejen hrubá věcná chyba, ale i hrubá urážka. A já si troufám tvrdit, že vím, jak se tam ocitla -
KATEŘINA (ho zmrazí): To je v pořádku.

Vtom do dění velmi nahlas a uprostřed sloky (jako náhodný úsek kazety) vyjede píseň v moderním aranžmá, nazpívaná stylem těchto let.

MAGNETOFON:
... ach kdeže loňské sněhy jsou?
Kde se svou písní slavičí
Královna Blanka, lilie bílá,
kde Alis, kde se Berta skví,
kde ta, jež v Anjou vévodila?
Kde Jana, jež se s Brity bila
a pak šla na smrt hrdinskou?
Kde jsou, ó Panno bohumilá?
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!

Zanechte zbytečného díla,
je po nich pátrat marnou hrou,
jen vůně refrénu vám zbyla:
ach, kdeže loňské sněhy jsou!

Všichni se otočí. TABARY nadšeně podupává, přihvizduje si.

OTEC: Pane, prosím vás...
RÉGNIER: Jo. (Ztiší zvuk, škrábe do zápisníku, píseň zní dál.)
OTEC: Kněz Filip Sermoy, kazatel chrámu Notre Dame -
FILIP (se smyslem pro efekt): Zde.
OTEC: Váš... váš vztah k obžalovanému?
FILIP: Oběť.
OTEC: Prosím?
FILIP: Oběť. Zákeřně zavražděn obžalovaným, máj padesát pět.

Chvilka ticha, KATEŘINA se prudce nadýchne. ŽANKA pobaveně a trochu necudně na FILIPA zamlaská. RÉGNIER stopne píseň, přetáčí. Hlasitý svist rychle jdoucí kazety.

OTEC: Jeho Magnificence rektor univerzity pařížské.
BISKUP: Zde.

OTEC náhle změní roli. Při pohledu na BISKUPA zestařečtí, zpokorní, rozechvěje se. Odloží spis.

OTEC: Vaše důstojnosti... promiňte starci... dovolte dotaz... student Mont-cor-bier, Mont-cor-bier František -
BISKUP: Vy jste kdo?
OTEC: Pěstoun, Vaše důstojnosti... Otec Villon, kanovník od svatého Benedikta, jestli račte znát -

Náhle se z magnetofonu ozve nelidský výkřik. Všichni vyskočí.

VILLON (hlas z magnetofonu, křik): Ááááá! Dost! Ááááá!

MATKA vyděšeně a fascinovaně hledí na magnetofon. TABARY se začne nejistě ošívat.

TABARY: Proč takhle... Já si myslím, že tohle přece jenom -
BISKUP (přistoupí k RÉGNIEROVI, ostře): Dost.
RÉGNIER (s ním měří síly): Okamžik! (Křik ještě chviličku graduje, pak rázem zmlkne bez RÉGNIEROVA zásahu. RÉGNIER se drze zašklebí.) Už. Ztráta vědomí.
OTEC (tleská, prosebně utišuje šum): Vážení! Vážení!
RÉGNIER (informativně, nahlas ke všem): Mučení vodou, rok 1460.
OTEC: Klid, prosím! Prosím! Vít Tabary, kumpán obžalovaného -
TABARY (schlíple): Zde.

Z magnetofonu se opět ozve zpěv "Ach kdeže loňské sněhy jsou" a zní pod celou scénou tiše až do konce. RÉGNIER vstane, obchází s fotoaparátem, zapíná a vypíná malé reflektory, nikoho si nevšímá.

OTEC: Margot, řečená Tlustá Margot, hostinská -
MARGOT: Jo.
OTEC: Žanka, nevěstka.

ŽANKA zamlaská, zvedne dlaň, širokým obloukem vyplivne žvýkačku.

OTEC: Pan Régnier de Montigny, později řečený Vlk, hlava zločinecké tlupy, k níž patřil obžalovaný -

RÉGNIER zapne reflektorek a posvítí si jím přímo do tváře. Všichni se po něm otočí. ŽANKA obdivně vypískne.

OTEC (vzdychne): Ano, ano... Račte, vážení.

Všichni odcházejí za kulisy. Jen ANDĚLA se k OTCI rozběhne.

ANDĚLA: A já? A co já?
OTEC: Prosím? Vy jste -?
ANDĚLA: Já jsem Anděla!
OTEC: Račte být svědek?
ANDĚLA (dětsky): Já... já jsem jeho nevěsta!

OTEC mumlavě hledá ve spise. RÉGNIER přejede ANDĚLU světlem reflektorku. ANDĚLA si zakryje oči. RÉGNIER se uchechtne.

RÉGNIER: Neexistovala. Nehledejte ji.
OTEC: Lituji, slečno -
ANDĚLA (úpěnlivě): Já tam někde musím být!
RÉGNIER: Říkám, nehledejte. Ona je fantóm. Romantická fikce Villonových životopisců. Můžu zhasnout, tatíku?
ANDĚLA (dětsky, trumf): Já jsem jeho anděl strážný!

RÉGNIER se zachechtá. OTEC postrčí ANDĚLU, oba zmizí. Píseň zní, RÉGNIER si píská. Pak vytáhne blesk. Zaměří ho do soudní síně. Náhle všechno zhasne. Ostré světlo vyloupne ze tmy novou postavu. Na lavici pro obžalované stojí mladík v poutech. Dívá se do hlediště. RÉGNIER krátce zavyje. VILLON si ho všimne a radostně, vřele se usměje. RÉGNIER udělá tajné gesto. VILLON s komickou bezmocí potřese pouty. - RÉGNIER rychle, reportážním způsobem fotografuje bleskem celou scénu, VILLON se noří do tmy a opět se objevuje v prudkém světle. Repliky mezi ním a RÉGNIEREM nepůsobí dojmem souvislého hovoru, ale jednotlivých záblesků.

***