Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Peklo
• přeložil Jaroslav Vrchlický

Zpěv třetí

Mnou vchází se do města věčné strasti,
mnou vchází se v bol, který nemá rána,
mnou vchází se do zatracenců vlasti.

Hlas spravedlnosti pohnul světu Pána;
moc boží sklenula mé brány stinné
a s první láskou moudrost svrchovaná.

Před vznikem mým nebyly věci jiné,
jen věčné vyjma, já též věčně stojím;
nech naděje, čí noha sem se šine!

Ta slova barvou tmavou očím mojim
se objevila nad portálem vryta;
dím: "Mistře, slov těch smyslu já se bojím."

On, jemuž hrůza pekla není skryta,
dí: "Každou pochybnost zde nechat sluší,
zhyň každá podlost, jež tvým srdcem zmítá.

Jsme tam, kde děl jsem. snad tvá mysl tuší,
kde zatracených uzříš smutné davy,
jimž zmizelo poznání dobro v duši."

Svou ruku vkládá v mou, co toto praví:
tvář jeho jasná sílila mne v mdlobě -
a již mne vpustil v tajů jícen tmavý.

Zde vzdechy, nářky, pláče, tmou jak v hrobě
se ozývaly v bezehvězdném vzduchu,
že pláčem vlhly moje oči obě.

Tu různé řeči zněly k mému uchu,
vzdech bolesti a hněvu drzé láni,
skřek drsný, rukou tlesk, až děsno sluchu,

Hřmot činily tam, který bez ustání
ve vzduchu, který nezná barvy, krouží
jak písku změť, jejž vírný vítr shání.

Já, jehož skráň se v závrati tůň hrouží,
dím: "Mistře, jaký pláč to slyším lkavý?
A jaký lid zde krutá bolest souží?"

A ke mně on: "Tak bědně zde čas tráví
těch podlé duše, již lhostejní k všemu
bez hanby žili jako beze slávy.

Ti přimíšeni jsou zde k sboru zlému
těch andělů, již pouze žili sobě,
ni vzdorní Bohu, aniž věrní jemu.

Ráj odměnou být nemoh' jejich mdlobě,
hloub jícnů svých jim peklo zapovídá,
by viníkům tam nesloužili k zdobě."

I dím: "Ó Mistře, pověz, jaká bída
je k pláči nutí, v kterém těžce hynou?"
"To krátce poslyš." on mně odpovídá.

"Ni na smrt nemohou mít naděj línou,
jich slepý život tak je v ceně malé,
že závidí všem každou účast jinou.

Na světě stopy nenechali k chvále,
k nim soucit, spravedlnost se nechce znáti.
Dost o nich slov, ty viz je a pojď dále!" -

A tu jsem uzřel, maje v před se bráti,
jak rychlým vírem korouhev se chvěla,
jak nechtěla by ani chvilku státi.

A za ní dlouhá řada lidí spěla,
že nevěřil bych, tolik lidských synů
že během světa smrt by skosit měla.

Tvář mnohých známých v davu těchto stínů
jsem poznal a zvlášť toho mezi nimi,
jenž zbabělostí zřek' se velkých činů.

Tu pochopil jsem jasně, mezi zlými
že octnul jsem se, již se nelíbili
ni Bohu, ani ďáblu skutky svými.

I tehdáž mrtví byvše, dokud žili,
šli nazí teď, od vos a střečků roje
v hon štváni a pícháni v každé chvíli.

Jim přes obličej tekly krve zdroje,
a u nohou s jich slzami se slily,
na nichž hmyz hnusný skájel choutky svoje.

A jak můj zrak se k jiným věcem chýlí,
u velké řeky lid zřím v davu statném
i dím: "Mé touze pozvol, mistře milý!

Ať zvím kdo jsou, již touží v kroku chvatném,
a ku převozu co je nutí valem,
jak rozeznává zrak můj v světle matném?"

A ke mně on: "Vše poznáš v čase malém,
až k Acheronta smutným břehům stočí
se naše pouť, ty jediným jsou žalem."

Tu zastyděv se hned jsem sklopil oči
ve strachu, řeč má že mu klidu nedá,
byl tichý jsem až k řece; však tu zočí

Mé oko, z proudu kterak loď se zvedá,
v ní stařec stál, vlas zbělelo mu stáří,
i vzkřikl na nás: "Hříšné duše, běda!

Vám nebe dostihnout, se nepodaří,
já převezu vás k břehům věčné hrůzy,
v tmy propasti, kde s ledem žár se sváří.

Ty ale kliď se, mrtví jsou zde druzí,
ty živá duše, jinde zkoušej štěstí!" -
Však pozoruje, že se nemám k chůzi,

Děl: "Jiná cesta, jiný přístav jesti
a jiný přívoz k tvému putování,
loď mnohem lehčí též tě musí nésti."

A vůdce k němu: "Charone, nech lání,
tak chtějí tam, kde mohou to, co chtějí,
zde zbytečné jest další vyptávání!"

Tu tvář převozník kalném na ručeji
hned zjasnil, na níž vous se vlní zšedlý,
kde oči se mu v rudých kolách stkvějí.

Leč nahé dnše mdlé, jak jen ho shledly,
a jeho drsný rozkaz uslyšely,
hned zuby skřípaly a strachem bledly.

Na svoje rodiče, na Boha klely,
na místo, čas, na símě svého rodu,
na zrození své i svůj život celý.

A pak se v pláči brali k tomu brodu
na bědný břeh, kam každý přijít musí,
kdo nepřived' své srdce s Bohem v shodu.

A démon Charon, v očích uhlí kusy,
jim neustává kývat, je v loď hnáti,
kdo opozdí se, veslo jeho zkusí.

Jak pozdě na podzim, kdy zvolna tratí
se list za listem s uschlé ratolesti,
až celou zdobu svou strom zemi vrátí:

Tak zřel jsem k břehu onomu se nésti
zlý Adama rod, jako klamnou písní
se na čihadlo ptáci dají svésti.

Hle, táhnou zvolna ve vln rmutné třísni
a než vystoupí na druhý břeh tmavý,
již nová tlupa na břehu se tísní.

"Můj synu," vlídně mistr ke mně praví,
"již v hněvu Boha zemrou zatvrzeni,
těch z každé země sem se sejdou davy.

A všichni k převozu jsou připraveni,
neb tak je žene spravedlnost Páně,
že strach před zhoubou v touhu po ní mění.

K té dobrá duše nezabloudí bráně;
teď pochopíš, proč Charon dřív lál tobě,
a poznáš nyní, co jest v jeho haně."

To dořekl a černá zem v té době
tak mocně třásla se, že v ustrnutí
i při vzpomínce chvím se v potu, v mdlobě.

Zem slzí plna vichr k letu nutí,
a rudým světlem mihnul se blesk děsný,
že ztuhlo ve mně každé smyslu hnutí;

I padl jsem jak ten, jenž padá ve sny.