Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka z části Peklo
• přeložil Otto František Babler

Zpěv čtvrtý

Hluboký sen mi hromu rána děsná
přervala v hlavě, že jsem procit' skokem
jak ten, kdo mocí vyburcován ze sna.
I rozhléd' jsem se odpočatým okem,
bych poznal hned a nedával se másti,
kde jsem se octl v spánku přehlubokém.
A pravda je, že stál jsem nad propastí
údolí toho, jež tak plno bolu,
že jako hrom jím znějí nářky strastí.
Když pak jsem pohled upřel ke dnu dolů,
tma byla tam a mlha bez rozhledu,
že tvary věcí splývaly v ní spolu.
"Do světa slepého tě nyní vedu,"
mi pravil básník celý zesinalý,
"ty kráčej za mnou, jak já půjdu vpředu."
Když vidím, jak se jemu pohled kalí,
pravím: "Když tebe duch můj blednout vidí,
jak sám bych klidný zůstat moh' já malý?".
On na to zas: "To s úzkostí těch lidí
tam dole soucit je, co mě tak mění,
ne bázeň, za kterou se každý stydí.
Však pojďme už a nechme otálení!"
I vykročil a do prvého kruhu,
jenž spíná propast, veď mne bez prodlení.
V sluch nevnikal mně ani mému druhu
jediný nářek, jenom tiché steny
brázdily věčný vzduch těch temných luhů.
Tam trápily se, ale netrýzněny,
veliké davy v teskném prodlévání,
a mezi nimi muži, děti, ženy.
Řek' dobrý mistr: "Neptáš se mne ani,
kdo duchové jsou, jichž tu vidíš dosti?
Však věz, než níže půjdeme tou strání,
že nezhřešili, avšak jejich ctnosti
jim nestačí: křest přece nepřijali,
jenž ve tvé víře slib je blaženosti.
Před Kristem ještě životem se brali
a Boha nectili tak, jak se sluší.
Jsem jeden z nich, znám všechny jejich žaly.
Pro vadu tu a ne snad pro hřích duší
jsme ztraceni a bez vůle a síly,
však s touhou po spáse, již každý tuší."
Mne sklíčilo, co slyšel jsem v tu chvíli,
neb lidi s velkou úctou jmenované
jsem poznával, že v předpeklí tom byli.
"Pověz mi, drahý mistře můj a pane,"
já začal, jist si býti vírou chtěje,
jež překonává všechny bludy plané,
"zda někdo došel z této beznaděje
vlastní či cizí zásluhou kdy spásy?"
On skrytý smysl znal, jenž v řeči mé je,
a řek': "Já nový tady byl v ty časy,
kdy sestoupil muž mocný, plný slávy,
jenž korunu měl vítězství a krásy.
Vzal praotcův stín s sebou z této vřavy,
s ním Abel, Noe šli a Mojžíš dále,
jenž dal i zachovával zákon pravý;
vzal Abrahama, Davida vzal krále,
Jakuba s otcem, rodinou i syny
a s Rachel, pro niž pracoval tak dbale,
vzal mnohé z těch, kdo nepoznali viny,
aby se v ráji blaženými stali.
Před nimi nebyl spasen nikdo jiný."
My za té řeči v cestě neustali,
však rychleji jsme pokročili spíše
lesem, v němž duchové jak stromy stáli.
Takto jsme kousek cesty sešli s výše,
když uviděl jsem oheň, jenž svou září
přemohl v polokouli temnot říše.
Ač zpovzdáli jsem hleděl jako šláři,
přec jasně dost jsem spatřil při pohledu,
že jsou tam lidé úctyhodných tváří.
"Ó ty, v němž ctím i umění i vědu,
kdo oni jsou, jimž dopřáno je práva,
že žijí zvlášť, ne v oněch druhých středu?"
A on: "Že dosud pochvala a sláva
ve světě tvém se jejich dílu splácí,
proto i zde se výsada jim dává."
Vtom slyším hlas, jenž mocně zaburácí:
"Čest nejvyššímu básníku buď vzdána!
Stín jeho zaniklý se opět vrací."
Když slova zmlkla, tichem překonána,
šly čtyři stíny blíže, krásné hlavy.
Strast ani slast jim není v tvářích psána.
Tu dobrotivý mistr můj mi praví:
"Viz toho, který meč tu drží v pěsti,
jda před druhými jako velmož pravý:
To Homér, pěvec svrchovaný jesti,
satirik Horác kráčí druhý za ním,
Ovid, a Lukan jím se dají vésti.
Spojeni se mnou jménem, povoláním,
jak hlas ti zjevil, ctí mě všichni spolu
a pravdu mají se svým uctíváním."
I zřel jsem pohromadě krásnou školu
onoho pána zpěvu mocné síly,
jenž se jak orel vznáší u vrcholů.
Když radili se mezi sebou chvíli,
mně pokynuli s vlídnou laskavostí.
Tu na mne usmál se můj mistr milý.
Pak prokázali poct mi ještě dosti
a přijali mě do kruhu svých duší,
že šestý byl jsem v jejich společnosti.
V souladu šli jsme, jejž nic neporuší,
a za hovorů, jež tam krásně zněly,
tak jako zde se o nich mlčet sluší.
Přišli jsme na místo, kde zámek skvělý
sedmkrát obehnaný mocným zdivem
a s říčkou dokola jsme uviděli.
Přes tu jak po suchu jsme přešli divem,
a sedmi branami jsem vešel s nimi,
až na luhu jsme byli svěžím, snivém.
Byli tam lidé s mravy vážně ctnými,
s pohledem plným laskavosti dbalé,
mluvící zřídka, hlasy lahodnými.
S mudrci pak jsme pokročili dále
k místu, jež na výšině jasné leží,
kde všechny pozorovat moh' jsem stále.
Přede mnou dole na zeleni svěží
veliké duchy uviděl jsem v kruhu,
že nadšení své držel jsem jen stěží.
Tam na Elektru v řadě jejích druhů
a na Aenea s Hektorem jsem hleděl;
Caesar stál s orlím zrakem na tom luhu.
Penthesilea, Cammilla, já věděl,
byly tam též, a u nich Lavinia,
s níž král Latinus, otec její seděl.
Bruta jsem zřel, jenž zahnal Tarquinia,
Lukrecii a stranou Saladina.
Hle, Martia, Julia, Cornelia!
A když jsem pohlédl zas v místa jiná,
spatřil jsem mistra vědců všech a pána
ve sboru těch, jež vede moudrost činná,
kde pocta všech mu bývá zjevována.
Tam Sokrates a Platon čestná místa
po jeho boku mají ponechána.
Demokrit, jemuž náhoda vše čistá,
Anaxagoras, Herakleitos, Zeno,
Thales a Seneca s ním moralista,
Dioskurid má místo vyhrazeno.
Zřím Tullia i Empedokla tváře
i pěvce, jemuž Orfeus je jméno.
Na Ptolemaia hledím, na hvězdáře,
Euklida, Avicennu, na Galena
i Averroa, tvůrce komentáře.
Nemohu vypsat všechna jejich jména,
neb dál mne pudí látka mého díla
a slov mi najít nedá stálá změna.
Z družiny šesti dvojice pak zbyla.
Tu jinou cestou vůdce bez prodlení
mne z ticha vyved' tam, kde bouře vyla,
a do míst přišel jsem, kde světla není.