Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Ráj
• přeložil Jaroslav Vrchlický

Zpěv čtvrtý

Dřív svobodný by člověk hladem zpráhnul
v dvou různých krmí stejné vzdálenosti,
než s jednou z nich by ruku k ústům vztáhnul.

Tak beránek by mezi hltavostí
dvou vlků stál ve rovné bázni v dáli,
pes mezi laněmi; já pochybností

Když dvojí stejně puzen, jež mne pálí,
jsem mlčel; z nutnosti jen že to bylo,
jsem hany nemoh dát si ani chvály.

Já mlčel, v tváři se mi zrcadlilo
vše plání touhy, které víc než slovy
a vřelej otázky mé vyjevilo.

Jak Daniel Nebukadnezarovi
vztek zkojil, jenž ho učil krutým býti.
mně Beatrice dělala řkouc: "Nový

A dvojí osten přání hraď tvá cítí
a poutá snadno vlastní péči tvoji,
že nemůžeš se volně vysloviti.

Když dobrá vůle, hádáš v mysli svoji,
vždy trvá, jak to možno síle jiné
mých zásluh míru stenčit? K pochyb roji

Ti ještě odtud jiná látka kyne,
že zdá se s Platonem to ve souzvuku,
že duší let se k hvězdám zpátky šine.

Toť otázky dvě, které v stejném shluku
tvou vůli tísní, tu proberu dříve,
jež z obou tobě větší stroji muku.

Ten seraf, který nejvíc v Bohu žive,
ni Mojžiš, Samuel a z obou Janů ?
vem toho, jenž se zachce mysli chtivé,

Ni Marje, nejsou v jiné sféry stanu
než tyto duše, jichž jsi viděl líce,
ni víc neb míň let jedí nebes manu.

Kruh nebe první zdobí tam se skvíce
a různě sladké žití zakoušejí
jak věčný dech jich tkne se míň neb více.

V té sféře zjevily se, ne že její
jsou hosty snad, leč pouze na znamení
že k nejvyššímu míň se povznášejí.

K vám jinak hovořiti možno není,
od smyslů duch váš pouze to si brává,
co za hodno se zdá mu k pochopení.

Tak písmo k vám se sklánět neustává,
ač jiný smysl v tom nad vlohy vaše,
když bohu nohy, ruce lidi dává.

A s tváří lidskou před zrak církev naše
vám Gabriela s Michaelem staví,
i toho, jenž uzdravil Tobiáše.

O duších lidských Timaeus co praví,
s tím, co zříš tady, věru váhy ztrácí,
dle jeho domnění jsou jeho zprávy.

On dí, že duše k hvězdě své se vrací,
mníc, že z ní byla vzata, když tvar těla
jí dáti příroda si vzala práci.

Snad jeho věta jiný smysl měla
než doslovný, a tento výklad věci
by nemusil být ku výsměchu zcela.

Když mní, že v kruhy ty zpět musí téci
vliv hany nebo chvály z jejich žití,
luk jeho trefí trochu pravdy přeci.

Ten princip nepochopen v bludu síti,
jal celý skoro svět, že Merkur jemu,
Mars s Jupiterem začli bohy býti.

Ta druhá pochybnost, jež srdci tvému
se vtírá, míň má jedu, zloba její
tě nemůže víc urvat boku mému.

Že v smrtelníků zdá se obličeji
být naše spravedlnost nepravostí,
ne z kacířství, to z víry uvádějí.

Že může vaše schopnost vniknout dosti
až k jádru této pravdy, hodlám tedy
dle přání tvoje skojit pochybnosti.

To je-li násilí, kdo snáší bědy,
že nechce povoliti násilníku,
pak v duších těchto zbyly hříchů sledy.

Ta vůle, jež se nevzdá protivníku,
je nezlomná, jak oheň, neprodleně
jenž přes násilí všecko vzplane v mžiku.

A pakli podá se ať víc neb méně,
pak násilí se jako tyto vzdává,
jimž volný návrat v klášter kynul; změně

Byť mohla odolat jich vůle pravá,
jíž Mucius byl na svou ruku katem,
již Vavřinec snes roště muka žhavá,

Tuť propuštěny zpět by prchly chvatem
tou cestou, kterou byly odvedeny;
však vzácná vůle v srdci takto vzňatém!

A těmi řečmi, pakli pochopeny
jak měly tebou býti, rozpadá se,
čím oči tvé být mohly zaslepeny.

Leč nový soutěsk zavírá ti zase
před zrakem cestu, že bys umdlel dříve,
než vyšel bysi z něho ve zápase.

Teď pravdu řekla jsem tvé mysli snivé,
že blažený duch není schopen lhaní,
jsa u pramene stále pravdy živé.

A Piccarda přec řekla, lásky plání
že Konstancii zbylo ku závoji,
tož padá na mne tím odporu zdání.

By člověk, bratře, unik protiv roji,
ač proti svojí vůli, věř, ku činu,
jenž zakázán jest, že se často stroji.

Tak Alkmaeon poslušen otce kynu,
svou vlastní matku zabil, ctným být chtěje,
na bedra svoje těžkou svalil vinu.

Zde pomýšlej, jak často vůle spěje
za násilím a jak působí spolu,
že nelze omluvit, co pak se děje.

Zlu sama vůle nevzdá se, leč v školu
zla proto zbloudí, že ji bázeň jíme,
svým odporem se v horším octnout bolu.

Když ona tak dí, o niž hovoříme,
tu myslí sobě absolutní vůli,
já onu druhou, obě pravdu díme."

Tak vlny svatého se proudu dmuly,
zkad pravda každá temeni, a moje
též přání každé v míru přístav snuly.

"Ó pralásky ty nevěsto, jak tvoje
mne slova teplem pravdy oblévají,
tak hluboké já nemám citu zdroje,

Bych za všecko, čím milost tvá mne zkájí,
dík vyslovit moh; Ten, jenž zří a slyší,
ať všecko tobě splatí jednou v ráji.

Teď jasně zřím, duch náš, jenž k pravdy výši
se snaží, mimo tu, v níž všecko žije,
se jinou pravdou více neutiší.

V ní jako zvíře v sluji své se kryje,
když dojde k ní; jí musí dosáhnonti,
neb jinak srdce darmo touhou bije.

Na pravdy kořenech tak pochyb proutí
jak vlčky bují, dále ku vrcholi
nám dlužno pudem přírody se pnouti.

To dráždí mne, že duše moje volí
po jiné pravdě v úctě vyptáváni,
že temná mi, mne v hloubi srdce bolí.

Zda jiných dobrých skutků řadou, paní,
jež nejsou lehkými na vaší váze,
lze nahraditi slibu oklamání?"

I shlédla na mne očima, v nichž blaze
mi jiskra lásky božským hrála jasem,
že klesla síla má v své smutné snaze.

I sklopil zrak jsem pomatený žasem.