Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Ráj
• přeložil Jaroslav Vrchlický

Zpěv pátý

Když lásky žárem příliš planu tobě
víc, na zemi než obyčejem bývá,
že oči tvoje nesnesou to v mdlobě,

Tož nediv se, neb dokonale divá
se duše má, a za poznáním blaha,
jak seznala je, chvátá noha chtivá.

Juž vidím, jak v tvůj slabý rozum sahá
zář věčna světla, již, jak duch ji chytí,
se láska v duších víc a více vzmahá.

A jiné jestli lásky cit v nás niti,
tuť vždycky stopa věčného to světla,
jež nepoznáno ve vás přece svítí.

S tím přáním teď tvá duše ke mně letla:
Lze zmařený slib jinak vyrovnati,
by zásluhou nám duše stejně zkvetla?"

Tak Beatrice začla rozmlouvati,
ve zpěvu tomto dál svatou při vedla
jak ten, kdo nechce řeči své mez dáti.

"Dar největší, s nímž v štědrosti své shlédla
k nám boží láska, čin dobroty její,
jejž cení nejvíc, vůle jest, jež zvedla

Se svobodně v nás, a jíž skutky dějí
se tvorů rozumných, že tito pouze
tou hnáni, to dělají, co jen chtějí.

Tuť netřeba ti přemýšleti dlouze
a zjeví se ti velká slibu cena,
v němž přichází bůh naproti tvé touze.

Neb smlouva s bohem, jak jest uzavřena,
tu oním pokladem, jejž nejvýš kladu,
jest skutkem bohu oběť učiněna.

Co můžeš za to dáti ve náhradu?
Chceš dobře dělat a tím, co v oběť dáno.
nad cizím statkem osobíš si vládu.

Teď v nejtěžším juž svitlo tobě ráno;
však církev může dispens udíleti,
čímž zdá se bludem, mnou co vykládáno.

U stolu musíš ještě poseděti,
neb těžký pokrm, jejž jsi požil, žádá
ku jeho strávení též přihlížeti.

Nuž ducha otevř a hleď, moje rada
by zůstala v něm, neb věděním není.
když mysl pochopené pustí ráda.

K dvojímu obrať při oběti zření,
to první předmět slibu, co jej tvoří,
a druhé pak jest slibu uzavření.

To druhé ničím pak se neumoří
leč slibu splněním, a v tomto byla
má řeč juž dříve tobě pravdy zoří.

Tož nutností se oběť objevila
n Hebreů, jak známo ti má býti,
ač v daru obětním se zaměnila.

To drahé, látkou slibu co lze křtíti,
muž' s jinou látkou býti zaměněno
a netřeba se tímto prohřešit!.

Leč nepřendávej drahé na rameno
si proto břímě, než by žlutým dříve
i bílým klíčem bylo otočeno.

A každé zaměnění ti buď křivé,
když obsažen tak jako čtyři v šesti
slib starý není v novém. Proto lživé

A nemožno jest záměnu tam svésti,
kde stále dolů tahá misku váhy,
co vlastní cenou příliš těžké jesti.

Ó smrtelníci, budiž slib vám drahý!
jej držte, ne však jako Jefte činil,
jenž při oběti své byl bez rozvahy!

Líp slušelo, by sebe z hříchu vinil,
než držel slib a tím spáchal zlo větší;
jej Řeků vůdce hlupstvím nezastínil,

Když Ifigenii lkát nechal v křeči
pro její krásu moudré s blázny, v čase
kdy o takovém slibu znějí řeči.

Ó křesťané, víc rozvahy k své spáse,
jak peří nebuďte ve vichrů sváry,
což omyje vás každá voda zase?

Vždyť máte zákon nový, též i starý
a církve pastýře, kteří vás řídí,
tím dosti mohou klíčit vaše zdary.

Zlá vášeň když vás svádí, buďte lidi,
ne hloupé ovce, jinak na vás čeká,
že pospolu vám vysmějí se židi.

Jak jehně nebuďte, jež nechá mléka
své matky, hloupé, vlastním po rozmaru
si pohrává a rozpustile těká." -

Tak Beatrice jak zde píši, v žáru
pak touhy k té se straně obrátila,
kde život v pestřejším se jeví tvaru.

Že mlčela, tvář jasem proměnila,
to zastavilo otázky mé, k letu
jež chtivá mysl má si připravila.

A jako šíp, jenž dříve protkne metu,
než do klidu se struna luku vrátí,
tak letěli jsme ku druhému světu.

Svou paní zřel jsem tak veselou státi,
že v hvězdy jak se potopila jasu,
tím hvězdu zřel jsem novým leskem pláti.

A hvězda když se smála, její krásu
jak hostila, což já pak, od přírody
jenž podléhám hned každé změně času!

Jak v rybníku, kde jasný povrch vody,
jdou ryby za tím, co k nim dolů kývá,
v tom domnění, že pastva to a hody:

Tak víc než tisíc světel zřím k nám splývá
a z každého zni hlas: "Hle vyvolený,
jímž rozmnoží se naše láska živá!"

A každý stín byl jasem ozářený,
jenž proudil z něho a pln veselosti
jak blížil se. Jak byl bys roztoužený,

Ó čtenáři, bych nyní řekl: "Dosti!"
ku písni začaté, pln nepokoje
víc zvědět jak bys žádal s toužebností!

Tož pochopíš, jaké jsem přestál boje,
jich žití zde a stav poznali chtěje,
když před mým zrakem stanuly jich roje.

"Ó přešťastný, kterému milost přeje,
než opustil šik válečníků, zříti
říš, která věčným triumfem se skvěje!

My světlem, které celým nebem svítí,
jsme zníceni, tož každou svoji tuchu
dle libosti zde můžeš skonejšiti."

Tak pravil jeden ke mně ze ctných duchů,
a Beatrice: "Mluv, jen mluv, co žádáš,
jak bohům dopřej víry jim a sluchu!"

"Já zřím, že v své se vlastní světlo vpřádáš,
je s očí vlastních sypeš, v usmívání
že vzplanou vždy, jak tahy tváře skládáš.

Však nevím kdo jsi, proč tvé přebýváni
na stupni této sféry, duše svatá,
již spatřit lidem jiná záře brání."

Tak děl jsem k světla, jehož řečí jata
dřív byla duše má a jeho záře
víc nežli dříve před tím vzplála vzňata.

Jak slunce v lesk svůj vlastní halí tváře,
když svojím teplem zvolna pohltilo
vše, co je v husté ukrývalo páře:

Tak v světle vlastním se mi utajilo
to svaté zjeveni v svém velkém plese,
a celé zahalené odvětilo

Tou řečí, již má příští píseň nese.