Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"S Rebekou nikdo nebyl. Byla sama," řekl Maxim.
Klečela jsem před ním a vpíjela se mu do očí.
"To, co leží na podlaze v kajutě, je Rebečino tělo."
"Ne! To není možné!"
"Žena pohřbená v kryptě není Rebeka, ale nějaká neznámá bez domova, po níž se nikdo nesháněl. Rebeka neztroskotala na moři. Rebeka se neutopila. Já ji zabil. Zastřelil jsem ji v domku na pláži. Mrtvolu jsem odnesl do kabiny, v noci jsem vyjel s jachtou na moře a potopil ji na tom místě, kde ji dnes našli. Proto vím, že to, co leží na zemi, je tělo Rebečino. Můžeš se mi i teď podívat do očí a ujistit mě o své lásce?"

***

Když člověka stihne nenadálé neštěstí, když utrpí smrtelný úraz nebo ztratí některý úd, nejdřív prý nic necítí. Kdybyste přišli třeba o ruku, několik prvních okamžiků byste ji nepostrádali. Ještě stále byste vnímali jejích pět prstů. Jeden po druhém byste je natahovali a hýbali jimi - a zatím byste neměli nejen je, nýbrž ani paži.
Klečela jsem u Maxima s tělem přimknutým těsně k jeho tělu, ruce na jeho ramenou, a necítila jsem vůbec nic. Ani strach, ani bolest, ani hrůzu v srdci. Jen jsem myslela na to, že musím Jasperovi vytáhnout z packy trn a taky jsem se podivovala, proč Robert nepřichází sklidit ze stolu. Bylo mi záhadou, že myslím na takové věci, jako je tlapka, Maximovy hodinky, Robert a nádobí, a děsilo mě, že zůstávám tak klidná a chladnokrevná, že kupodivu necítím žádnou duševní trýzeň. Utěšovala jsem se, že se mi emoce pomaloučku polehoučku vrátí a já si postupně všecko uvědomím. Každé Maximovo slovo a každý detail toho, co se stalo, všecko se zařadí na své místo jako dílky dětské skládačky. Zapadnou do sebe a vytvoří výsledný obraz. To jen prozatím jsem bezvládné nic bez srdce, bez duše, smyslů zbavené nic, dřevěná loutka v Maximově náručí. Pak mě začal líbat. Tak jako nikdy předtím. Objala jsem ho kolem krku a zavřela oči.
"Miluju tě," šeptal. "Šíleně tě miluju."
Konečně vyslovil ta slova, po nichž jsem prahla dnem i nocí. Konečně nastala chvíle, kterou jsem si představovala v Monte Carlu, v Itálii i tady na Manderley. Teď je vyslovil. Rozevřela jsem oči a zadívala se na záclonu, která mi visela nad hlavou. Nepřestával mě líbat, hladově a zoufale mumlal moje jméno - a já si přitom prohlížela záclonu, zvlášť její část vystavenou slunci, a proto světlejší než horní partie. Jak jsem klidná, pomyslela jsem si, jak jsem lhostejná! Maxim mě líbá, a já se dívám na kus hadru. Prvně mi vyznává lásku...
Pojednou se zarazil, odstrčil mě od sebe a vstal.
"Sama vidíš, že jsem se nemýlil," řekl. "Zmeškal jsem vlak. Ty mě nemiluješ. Proč bys taky měla?" Šel si stoupnout ke krbu. "Zapomeň na ten okamžik. Nikdy se nebude opakovat."