Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - první kapitola (2002, Garamond)
• přeložil Petr Fantys
• Zjevení svatého Jana neboli Apokalypsa je poslední knihou Nového zákona
• klasik anglické literatury interpretuje biblický text Zjevení svatého Jana z pozice razantní kritiky křesťanské víry
• samotná Bible díky zkostnatělému mravoučnému výkladu zosobňuje odpudivý dogmatismus - "ustálenost" potlačuje jakýkoli autentický zájem; z tohoto hlediska Lawrence přistupuje k analýze Zjevení svatého Jana, které chápe jako produkt neutuchající lidské vůle k moci a jejího konečného vítězství; zdůraznění významu pohanských hodnot, jež potlačila víra pokryteckých, samolibých, namyšlených a závistivých mas - křesťanství; Apokalypsa odhalila křesťanskou nenávist vůči státu, světu i kosmu...

JEDNA

Apokalypsa znamená prostě Zjevení, i když na tomto zjevení nic prostého není, neboť už téměř dva tisíce let si lidé lámou hlavu nad tím, co přesně se zjevuje ve všech těch orgiích mystifikací. A ze všech biblických knih je právě Zjevení zřejmě považováno za nejméně přitažlivé.
Takový je alespoň můj první pocit. Od nejranějších let až do věku dospělosti mi jako každému nonkonformistovi dennodenně vlévali bibli do mého bezmocného vědomí, až jí bylo téměř úplně celé nasáklé. Už dlouho předtím, než člověk uměl vůbec myslet, nebo jen přibližně chápat, mu tímto biblickým jazykem, těmito "dávkami" bible proplachovali mysl a vědomí, až se do nich zcela nasály a staly se autoritou, jež ovlivňovala veškeré emocionální a myšlenkové procesy. Přestože jsem svou bibli už "zapomněl", dokonce i teď stačí, abych se začetl do nějaké kapitoly, a uvědomím si, že ji znám s neměnnou jistotou, jež mi téměř způsobuje nevolnost. Musím se přiznat, že na ni zprvu reaguji nelibostí, silnou nechutí a dokonce odporem. Samotným mým instinktům je bible odporná.
Dnes už celkem dobře vím proč. Nejenže mi ji den co den, rok co rok, chtě nechtě, vlévali do mého dětského vědomí, bez ohledu na to, jestli ji vůbec mohlo vstřebat. Oni mi také den co den, rok co rok, podávali její výklad, dogmatický a pokaždé mravoučný výklad, ať už jsem byl ve škole, či v nedělní škole, doma, ve Spolku abstinentů nebo v Křesťanské snaze. Výklad byl pokaždé stejný a nezáleželo na tom, jestli jej podává teolog na kazatelně nebo mohutný kovář, který mě v nedělní škole učil. Nejenže bibli svými slovy nadupali do mého vědomí tak, jako když dupot nesčetných podrážek zanechává stopy na tvrdě udusané hlíně. Ty stopy byly zároveň mechanicky stejné. Byl to zcela ustálený výklad a člověk tudíž ztratil veškerý skutečný zájem.
Tento princip se obrací sám proti sobě. Zatímco židovská poezie prostupuje vašimi emocemi a představivostí a židovská morálka vašimi instinkty, mysl se stává nepoddajnou a imunní, až nakonec veškerou autoritu bible zcela odvrhne a s jakousi ošklivostí se od těchto knih odvrací úplně. A přesně takto to dopadlo s mnoha lidmi mé generace.
Kniha totiž žije jen do té doby, dokud její význam zůstává neprozkoumán. Jakmile se tak stane, kniha okamžitě umírá. Je přímo úžasné, že kniha bývá úplně jiná, když si ji znovu přečtu po pěti letech. Některé knihy tím ohromně získávají a stávají se něčím zcela novým. Jsou tak překvapivě jiné, že člověk začne zpochybňovat svou vlastní identitu. Jiné knihy tím zase naopak mnoho ztratí. Četl jsem znovu Vojnu a mír a velmi mě udivilo, jak málo na mě ten román působí. Byl jsem téměř zděšen při pomyšlení na to, v jakém jsem byl kdysi vytržení, jež jsem tentokrát vůbec nepociťoval.
Přesně tak to bývá. Jakmile je význam knihy prozkoumán, jakmile je poznána a její smysl se ustálí nebo pevně stanoví, znamená to pro ni smrt. Kniha může žít jenom tehdy, pokud má moc na nás zapůsobit, tedy zapůsobit jinak - pokud nám bude připadat jiná pokaždé, když ji čteme. Záplava plytkých knih, které se skutečně vyčerpají během jediného čtení, vede moderního člověka k názoru, že každá kniha je stejná a že s ní může být hotov během jediného čtení. Jenže tak to není. A moderní člověk si to postupně opět uvědomí. Skutečnou radost z knihy získáme, jestliže ji čteme pořád znovu a znovu a pokaždé nám připadá jiná, pokaždé v ní nacházíme další význam, další rovinu významů. Jako obvykle je to otázka hodnot: jsme zavaleni množstvím knih a už si sotva uvědomujeme, že kniha může mít hodnotu - stejnou hodnotu, jakou má šperk nebo krásný obraz, do něhož se pohled může nořit pořád a pořád hlouběji a získávat tak pokaždé pronikavější zážitek. Je mnohem a mnohem lepší číst v jistém časovém rozmezí jednu knihu šestkrát než číst šest zcela různých knih. Neboť když člověka určitá kniha vyzve, aby si ji přečetl šestkrát, bude to pokaždé hlubší zážitek a obohatí to celou duši - jak její emocionální, tak i mentální část. Pokud však přečtete šest knih jen jednou, není to nic jiného než pouhé hromadění povrchního zájmu, tíživé hromadění moderní doby, množství postrádající skutečnou hodnotu.
V současné době vidíme, že čtenářská obec se dělí do dvou skupin: první tvoří obrovská masa lidí, která čte pro zábavu a z chvilkového zájmu; druhá je pouhou menšinou toužící po knihách, jež mají hodnotu samy o sobě, po knihách, které přinášejí hlubokou a stále hlubší a hlubší zkušenost.
Bible je knihou, kterou pro nás, nebo alespoň pro některé z nás, dočasně umrtvili tím, že jí svévolně vtiskli neměnný význam. Známe ji tak důkladně - tedy alespoň její povrchní a populární význam -, že už je pro nás zcela mrtvá, že už nám vůbec nic nedává. Ještě horší je však to, že v souladu s naším dávným zvykem, jenž téměř hraničí s instinktem, nám vnucuje všechny ty pocity, které jsou nám teď tak protivné. Bible nám nevyhnutelně vnucuje pocit "modlitebny" a nedělní školy, který se nám přímo hnusí. Chceme se zbavit vší té vulgárnosti - neboť o vulgárnost zde jde především.
Při povrchním pohledu je právě Zjevení pravděpodobně tou nejodpornější ze všech biblických knih. Než mi bylo deset, jistě jsem tu knihu slyšel a četl nejméně desetkrát, aniž bych to vůbec věděl, nebo tomu věnoval skutečnou pozornost. A jsem si jist, že aniž bych o tom věděl nebo přemýšlel, vzbuzovala ve mně opravdovou nelibost. Od raného dětství, aniž bych si to vůbec uvědomoval, jsem zcela jistě nesnášel tu křiklavou velkohubost, ten pompézní, okázalý a hlučný způsob, jakým všichni bibli četli, ať už to byli pastoři, učitelé nebo jen obyčejní lidé. Ten "pastorský" hlas jsem nenáviděl až do morku kostí. A vzpomínám si, že ten hlas byl vůbec nejhorší, když nabubřele deklamoval nějakou část Zjevení. Dokonce i věty, které mě stále ještě fascinují, si nedokážu připomenout, aniž bych se přitom celý neotřásl, protože pořád ještě zřetelně slyším nonkonformistického duchovního, jak říká: "A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm sedí jezdec, který má jméno..." Zde se má paměť náhle zastaví a úmyslně vymazává poslední slova: "Věrný a Pravý." Už jako dítě jsem nenáviděl alegorii - když lidé mají jména pouhých vlastností, jako ona bytost na bílém koni, jež se nazývá "Věrný a Pravý". Ze stejného důvodu jsem nikdy nebyl schopen přečíst Poutníkovu cestu. Když jsem se jako malý chlapec dozvěděl od Eukleida, že celek je významnější než část, okamžitě jsem věděl, že se tím řeší můj problém s alegorií. Člověk je něco víc než pouhá Věrnost a Pravda, a pokud jsou lidé jen zosobněním vlastností, přestávají být pro mě lidmi. Přestože jsem jako mladík téměř zbožňoval Spensera a jeho Královnu víl, jeho alegorie bylo pro mě těžké překousnout.
Apokalypsa je mi však protivná - a byla mi ostatně protivná už od raného dětství. Nevkusná je především její fantastická básnická obraznost, neboť postrádá jakoukoliv přirozenost. "A před trůnem moře jiskřící jako křišťál a uprostřed a kolem trůnu čtyři živé bytosti plné očí zpředu i zezadu: První podobná lvu, druhá býku, třetí měla tvář člověka, čtvrtá byla podobna letícímu orlu. A všechny čtyři bytosti jedna jako druhá měly po šesti křídlech a plno očí hledících ven i dovnitř. A bez ustání dnem i nocí volají: 'Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten který byl a který jest a který přichází.'"
Podobné pasáže popuzovaly a otravovaly moji chlapeckou mysl svou pompézní nepřirozeností. Jestli jde o obrazy, představivost si je sotva může zobrazit, neboť jak mohou být čtyři živé bytosti "plné očí zpředu i zezadu"? A jak mohou být "uprostřed a kolem trůnu"? Přece nemohou být někde a zároveň někde jinde. Jenže právě tak tomu v Apokalypse bývá.
Ano, mnohé z těchto obrazů jsou naprosto nebásnické a libovolné a některé jsou přímo odporné - například všechno to brodění se v krvi, v krvi smáčená jezdcova košile a lidé vypraní v krvi Beránka. Rovněž takové výrazy jako "hněv Beránka" jsou na první pohled směšné. Jsou to však nejvelkolepější výrazové prostředky a obrazy všech nonkonformistických modliteben a kaplí v Anglii a Americe - a také všech Armád spásy. A tvrdí se, že životaschopné náboženství bylo ve všech dobách možné pozorovat hlavně u nevzdělaných lidí nižších vrstev.
Je možné pozorovat, že u nevzdělaných lidí nižších vrstev je Zjevení stále ještě mohutně rozšířeno. Domnívám se, že mělo, a možná pořád má, větší vliv než evangelia nebo nejvýznamnější epištoly. Úterní kongregace horníků a jejich manželek, jež se koná za temného zimního večera ve velké letniční modlitebně připomínající stodolu, má pro velký soud nad králi a vládci a nad nevěstkou usazenou nad vodami jistě značné pochopení. A velká písmena jména BABYLON VELIKÝ, MATKA VŠEHO SMILSTVA A VŠECH OHAVNOSTÍ NA ZEMI rozechvívají dnešní staré horníky stejně, jako rozechvívaly skotské puritánské venkovany a ty nejzuřivější z prvních křesťanů. Veliký Babylon představoval pro první podzemní křesťany Řím - veliké město a veliké impérium, které je pronásledovalo. A veliké bylo rovněž uspokojení ze soudu nad ním a z toho, že se svými králi a vším tím bohatstvím a pánovitostí bylo nuceno zvolat "běda" nad svou naprostou zkázou. Po reformaci byl Babylon opět ztotožňován s Římem, ale tentokrát s Římem papežovým. A z protestantské a nonkonformistické Anglie a Skotska se s velkým křikem opět ozval soud Jana Teologa: "Padl, padl veliký Babylon a stal se doupětem démonů, skrýší všech nečistých duchů a každého zlověstného a nenáviděného ptáka". V dnešní době lidé ta slova stále ještě deklamují a občas je stále ještě chrlí na papeže a římské katolíky, kteří, jak se zdá, znovu zvedají hlavu. Dnes však Babylon častěji představuje bohaté a zkažené lidi, žijící v přepychu a smilstvu někde na nějakém vzdáleném a neurčitém místě - v Londýně, New Yorku, nebo v městě ze všech nejhorších, v Paříži -, aniž by kdy v životě vkročili do "modlitebny".
Když je člověk chudý a nepokorný - chudí totiž mohou být poslušní, ale opravdu pokorní v křesťanském slova smyslu nejsou nikdy -, je pro něj velmi příjemné dovést své veliké nepřátele k naprosté zkáze a porážce a sám vyrůst do majestátní velikosti. A nikde jinde to není vyjádřeno tak úžasně jako v Apokalypse. V Ježíšových očích byl velikým nepřítelem farizej, který neustále mluví o liteře zákona. Jenže pro horníka či továrního dělníka je tento farizej příliš vzdálený a rafinovaný. Armáda spásy na rohu ulice málokdy blouzní o farizejích. Blouzní o krvi Beránka, o Babylonu, Siónu a hříšnících, o veliké nevěstce, o andělech volajících běda, běda, běda! a o nádobách, které rozlévají strašlivé pohromy. A především o spáse, o tom, že spasení usednou na trůnu vedle Beránka, o království věčné blaženosti a o věčném životě v nádherném městě z jaspisu, jež má brány z perel - o městě, které "nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo". Když posloucháte členy Armády spásy, dozvíte se, že budou velcí a vznešení. Ano, velcí a vznešení, neboť oni se do nebe dostanou. A Potom nám teprve ukážou, jak to doopravdy je. Potom se ty, nadřazená osobo, nebo ty, Babylone, dostaneš tam, kam patříš: rovnou do pekla, kde tě čeká jen pekelná síra.
Zjevení se nese přesně v tomto duchu. Pokud jsme tuto afektovanou knihu přečetli už několikrát, bude nám připadat, že ve skutečnosti měl Jan Teolog velkolepý plán, jak vyhladit a rozdrtit každého, kdo nepatřil mezi vyvolený lid, a jak se sám potom vyšplhat přímo na Boží trůn. Nonkonformisté přijali tuto židovskou představu o vyvoleném lidu za svou. Byli "to" právě oni - ti vyvolení či "spasení". A také přijali za svou židovskou představu o konečném vítězství a vládě onoho vyvoleného lidu. Věčně poražení se stanou věčnými vítězi - tam nahoře v nebi. Nesedí na trůnu nyní, ale budou sedět na klíně Beránka, který byl na trůn dosazen. Toto učení hlásá každý večer Armáda spásy a můžeme ho slyšet v každé nonkonformistické modlitebně či letniční kapli. Není to Ježíš, je to Jan. Není to evangelium, je to Zjevení. Je to lidové náboženství, jež se tolik liší od náboženství myslícího.