Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Pavel Šrut

Čí jsou, tam za oknem, ty velké, temné ruce
chňapající po zlatém třpytu,
jenž tká si cestu vánkem soumraku,
a srdce má z něho potěšení v skrytu?

Ach, vždyť jsou to jenom listy stromů!
Náhle však spatřím nach, jak na západě
stoupá k dychtivé hrudi večera. To domů
láska se svými ranami a šrámy jde!

Růže z Jericha venku se popíná a znova
po lásce šeptem volá:
ten přelétavý svůdce, co sluncem ozářen
nad jejími rty se vznášel celý den
a polibky pylu jí ve hře letmo kradl jen,
teď náhle vytrácí se s večerem.
Tak můru sama svádí, šeptá jí sladká slova,
a když se ten motýl noci nad ní zachvívá,
pak růže odhalí svá ňadra zářivá
a konečně milenci z nich kapku medu dá.

Žlutý večerní žár je kolem
a nějaký muž z farmy stojící tam dole
do něho vykročí, zakloní se a vzhlédne k nízké stáji,
kde svatební lůžko vlaštovka si tají.
A vlaštovka se tiskne k teplé stěně,
vylekanýma očkama se
divá na něho, na vetřelce,
než trhne drobnou hlavou lehce
a na hrdélku červeň ukáže se.
Z hnízda ji strach štve, vzlétá vyděšeně,
je slyšet její píseň tklivá,
když v prázdné chodbě soumraku se skrývá,
když střemhlav ze stájí se žene.

Ach, vodní slípko, v rákosině skrytá,
upokoj pírka ocásku, jenž ustrašeně kmitá,
schovej svůj ruměnec, lež jako mrtvá němě,
než jeho kroky v dálce převalí se temně.

Králíček stáhne uši a celým tělem
přitiskne se k zemi; odvrátí oči a úzkostně zírá,
než skokem prudce v letu
vyrazí: vždyť on se přiblížil, ach, je tu!
Vtom kolem krku oko z drátu
stáhne se; v horečném přiškrceném chvatu
žalostné končí to hnědé klubko strachy rozechvělé.
Ach, záhy v mužových hrubých rukou zmírá
a v rytmu jeho chůze, už ochablý, se pohupuje!
Však v očích muže je laskavost a víra
a hnědý údiv hned by je otvíral,
kdybych neporozuměla tomu, čím mne oslovuje,
a on zas nevytušil, jaký pláč mne svírá.

Už bere za kliku! Ze židle vstanu rázem,
dívám se na dveře; a jeho silné zuby naze
zablýsknou v úsměvu, i v očích úsměv zasvitne
vítězně nade mnou; králíka bezcitně
na desku stolu odhodí a v okamžiku
už stojí proti mně; ach, zvedá dýku
své ruky proti mému prsu! A třesk
čepele jeho pohledu mne žádá o potlesk
za to, že přišel. Mou tvář pak dlaní
laská; však dosud zůstal na ní
pach králičího kožíšku! Bože, jsem v oku
chycená! Netuším, jaký drát mne svírá zticha,
jen vím, že jeho prsty nechávám na svém krku,
ať hledá si můj tep, a jak lasice čichá
mou krev a potom s radostí ji vysává.

A jeho ústa dolů jdou k mým ústům! Temné
jak kápě, když nade mnou se sklání,
jeho oči mi mysl zacloní! Jeho rty na mých
rtech; a záplava
sladkého ohně převalí se přes mne,
tonu, vržená proti němu, umírám, a je to
krásná smrt.