Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• přeložil František Vrba

1. kapitola

Náš věk je v podstatě tragický, a tak ho odmítáme tragicky brát. Katastrofa se přehnala, stojíme mezi troskami, začínáme si budovat nová bydlišťátka, chovat nové nadějičky. Je to pořádná dřina: do budoucnosti dnes nevede žádná hladká silnice, místo toho obcházíme nebo přelézáme překážky. Musíme žít bez ohledu na to, kolik obloh se nám zhroutilo.
Přibližně v takovém postavení byla Constance Chatterleyová. Válka jí strhla střechu nad hlavou. A ona si uvědomila, že člověk musí žít a učit se.
Provdala se za Clifforda Chatterleyho v roce 1917, když byl doma měsíc na dovolené. Prožili ten měsíc v líbánkách. Pak se vrátil do Flander, odkud ho šest měsíců nato poslali zpátky do Anglie, víceméně roztrhaného na kusy. Jeho ženě Constanci tenkrát bylo třiadvacet a jemu devětadvacet.
Lpěl na životě přímo zázračně. Nezemřel a kusy se zdály znovu srůstat. Dva roky zůstal v rukách lékařů. Potom ho prohlásili za vyléčeného a mohl se vrátit zpátky do života se spodní polovinou těla od kyčli dolů navždycky ochrnutou.
To bylo v roce 1920. Clifford s Constanci se vrátili do jeho domova, na zámeček Wragby, který byl rodinným "sídlem". Jeho otec zatím zemřel, Clifford teď byl baronetem, sirem Cliffordem, a Constance lady Chatterleyovou. Přišli, aby začali vést domácnost a manželský život v dost opuštěném domově Chatterleyů s dost nedostatečnými příjmy. Clifford měl sestru, ale ta odjela pryč. Jinak neměl žádné blízké příbuzné. Jeho starší bratr padl ve válce. Navždycky zmrzačen, s vědomím, že nikdy nemůže mít děti, vrátil se Clifford domů do zakouřené střední Anglie, aby udržel jméno Chatterleyů při životě, dokud to bude v jeho moci.
Nebyl doopravdy nijak sklíčený. Mohl se sám vozit po domě na kolečkové židli a měl vozík pro nemocné s připevněným motorkem, takže se mohl pomalu projíždět po zahradě a po krásném melancholickém parku, na který byl ve skutečnosti velice pyšný, třebaže předstíral, že mu na něm zhola nezáleží.
Poněvadž tolik vytrpěl, schopnost utrpení ho do jisté míry opustila. Zůstával nedotčený, bystrý a veselý, skoro by se dalo říci bujarý s tím svým ruměným, zdravě vypadajícím obličejem a světle modrýma, vyzývavýma a jasnýma očima. Ramena měl široká a mocná, ruce velice silné. Nákladně se oblékal a nosil elegantní kravaty z londýnské Bond Street. Přesto však mu bylo ve tváři vidět ostražitý, trochu prázdný výraz mrzáka.
Jeho život visel předtím tak na vlásku, že mu to, co mu z něho zbylo, bylo úžasně drahocenné. Z úzkostlivého jasu jeho očí bylo zřejmé, jak je pyšný, že po tom velkém otřesu ještě žije. Byl však raněn natolik, že něco v něm zahynulo, některé jeho pocity vymizely. Zůstala po nich prázdnota necitelnosti.
Constance, jeho žena, byla růžolící, venkovsky vyhlížející dívka s hebkými hnědými vlasy, statným tělem a s pomalými pohyby, plnými nezvyklé energie. Měla velké udivené oči a měkký lahodný hlas a vypadala, jako by právě přišla ze své rodné vesnice. Jenomže to tak vůbec nebylo. Její otec byl kdysi dobře známý člen Královské akademie, starý sir Malcolm Reid. Její matka patřívala v dobách prerafaelitského rozkvětu ke kultivovaným fabiánům Mezi umělci a vzdělanými socialisty se Constanci i její sestře Hildě dostalo výchovy, kterou by bylo možno označit za esteticky nekonvenční. Byly brány do Paříže, do Florencie a do Říma, aby se nadýchaly umění, a byly brány i druhým směrem, do Haagu a do Berlína, na velké socialistické sjezdy, kde řečníci mluvili všemi civilizovanými jazyky a nikdo nepřicházel do rozpaků.
Obě dívky proto od útlého mládí neodstrašovalo ani umění, ani ideální politika. Bylo to jejich přirozené ovzduší. Byly zároveň kosmopolitní i provinciální, s oním kosmopolitně provinciálním názorem na umění, který jde ruku v ruce s čistými sociálními ideály.
V patnácti letech byly poslány do Drážďan, aby tam kromě jiného studovaly hudbu. A zažily tam krásné časy. Žily volně mezi studenty, diskutovaly s muži o filozofických, sociologických a uměleckých problémech a plně se mužům vyrovnaly, ba ještě je předčily, protože byly ženy. A toulaly se po lesích se statnými mládenci s kytarami, brnky brnk!
Zpívaly písničky wandervogelů a byly volné. Vblné! To bylo to veliké slovo. Venku v otevřeném světě, venku v jitřních lesích, s bujnými mladými chlapci, kteří měli nádherné hlasy, volné dělat si, co chtěly, a - především - říkat si, co chtěly. Na hovoru záleželo nejvíc, na vášnivé výměně slov. Láska byla jen podružný průvodní zjev.
Jak Hilda, tak Constance si odbyly své pokusné milostné poměry, když jim bylo osmnáct. Mladí muži, se kterými tak vášnivě hovořily, tak bujaře zpívaly a tak svobodně tábořily pod stromy, vyžadovali samozřejmě milostné spojení. Dívky váhaly, ale tolik se přece o té věci mluvilo, pokládala se za tak důležitou. A muži byli tak pokorní a tolik žadonili. Proč by dívka nemohla projevit královskou velkomyslnost a dát se darem?
Daly se tedy darem, každá tomu mládenci, se kterým vedla nejchytřejší a nejdůvěrnější diskuse. Diskuse a debaty byly to hlavní; milování a tělesné spojení bylo jen jakýmsi návratem k primitivitě s určitou dávkou zklamání. Dívka pak už nebyla do chlapce tolik zamilovaná a měla trochu sklon nenávidět ho, jako by se vetřel do jejího soukromí a vnitřní svobody. Pro dívku totiž samozřejmě veškerá důstojnost a smysl života záležely v dosažení absolutní, dokonalé, ryzí a vznešené svobody. Co jiného život pro dívku znamenal? Setřást staré a špinavé vztahy a područí.
A nechť se to jakkoli sentimentálně opentlovalo, tyhle sexuální záležitosti byly jedním z nejstarších a nejšpinavějších vztahů a područí. Básníci, kteří je oslavovali, byli většinou muži. Ženy vždycky věděly, že tu je něco lepšího, něco vyššího. A teď to věděly určitěji než kdy jindy. Nádherná čistá svoboda ženy byla neskonale obdivuhodnější než jakákoli sexuální láska. Jediným neštěstím bylo, že muži v tom ohledu zůstávali za ženami o tolik pozadu. Domáhali se pohlavních styků jako psi.
A žena se musela podvolit. Takový muž byl ve svých choutkách jako dítě. A žena se mu musela podvolit v tom, co chtěl, jinak by nejspíš jako dítě začal trucovat a naštvaně by odešel a zkazil by tak dosavadní velmi příjemný vztah. Žena se však mohla muži podvolit, a nevydat mu přitom své vnitřní svobodné já. S tímhle básníci a mluvkové o sexu zřejmě dost nepočítali. Žena si mohla vzít muže, aniž se mu ve skutečnosti vzdala. Určitě si ho mohla vzít, aniž se vydala do jeho moci. Spíš mohla využít téhle sexuální záležitosti, aby sama získala moc nad ním Stačilo totiž, aby se při pohlavním styku zdržela a nechala ho dokončit a vydat se, aniž sama dospěla k vyvrcholení, a pak mohla spojení prodloužit a dosáhnout svého orgasmu a vyvrcholení, když on už byl jenom jejím nástrojem
Obě sestry si odbyly svou milostnou zkušenost do vypuknutí války a pak byly spěšně odvolány domů. Žádná z nich se do žádného mládence nikdy nezamilovala, dokud si nebyli velmi blízko skutečně doslova: dokud je totiž hluboce nezaujal vzájemný rozhovor. To úžasné, hluboké, neuvěřitelné vzrušení, jaké skýtá vášnivý rozhovor s opravdu chytrým mladým mužem, rozhovor po celé hodiny a pokračující den za dnem po celé měsíce... to si nikdy ani ve snách nedovedly představit, dokud k tomu nedošlo. Rajský slib: Dostane se ti muže, abys s ním mluvila! - nebyl nikdy vysloven. Byl splněn dříve, než sestry poznaly, o jaký slib jde.
A jestliže po vznícené důvěrnosti oněch živých a oduševnělých diskusí došlo k pohlavnímu styku víceméně nevyhnutelně, budiž! Znamenal konec jedné kapitoly. I on přinášel své vlastní vzrušení: podivné rozechvělé vzrušení uvnitř těla, konečnou křeč sebeutvrzení, jako poslední slovo, dráždivé a velice podobné řádce hvězdiček, které mohou označovat konec odstavce a změnu tématu.
Když přijely dívky domů na letní prázdniny v roce 1913, to bylo Hildě dvacet a Connii osmnáct, jejich otec jasně poznal, že prožily milostnou zkušenost.
L'amour avait passé par là, prošla tudy láska, jak se říkává. Byl však sám zkušený muž a dával životu volný průběh. Pokud šlo o matku, nervózní churavou ženu v posledních měsících života, ta si jen přála, aby její dcery byly "svobodné" a došly "sebenaplnění" Sama nikdy nedokázala být docela sama sebou; bylo jí to odepřeno. Bůhsámví proč, vždyť měla svůj vlastní příjem i vlastní rozum. Vinila z toho manžela. Ale ve skutečnosti za to mohl nějaký starý cejch autority, který poznamenal její myšlení nebo duši a jehož se nemohla zbavit. Nemělo to co dělat se sirem Malcolmem, který nechal svou nervózně nepřátelskou, hrdou manželku vládnout nad vlastní domácností a sám si šel svou cestou.
Tak tedy byly dívky "svobodné" a vrátily se zpátky do Drážďan ke své hudbě a univerzitě a ke svým mládencům. Milovaly každá svého příslušného mladého muže a příslušní mladí muži milovali zase je s veškerou vášní duševní přitažlivosti. Všechny ty báječné věci, které si mladí mužové mysleli a vyslovovali a psali, si mysleli a vyslovovali a psali pro mladé ženy. Conniin mladý muž byl hudebník, Hildin byl technik. Ale oba žili jen pro své mladé ženy. Totiž v myšlenkách a duševních vznětech. V jiných ohledech vyšli trochu zkrátka, i když o tom nevěděli.
I na nich bylo zřejmé, že jimi prošla láska; totiž fyzická zkušenost. Je zajímavé, jakou jemnou, ale neklamnou proměnu to vyvolá v těle mužů i žen: žena rozkvete, rafinovaněji se zaoblí, její mladá hranatost zvláční a v jejím výrazu se projeví buď dychtivost nebo vítězosláva; muž o hodně zklidní, obrátí se víc do sebe, sám obrys jeho ramen a hýždí působí méně sebevědomě a váhavěji.
Ve chvíli, kdy pocítily sexuální vzrušení v celém těle, sestry téměř podlehly neznámé mužské moci. Ale rychle se vzpamatovaly, přijaly sexuální vzrušení jako pouhý pocit a zůstaly svobodné. Kdežto muži z vděčnosti za sexuální zkušenost propadli ženě celou duší. A tvářili se pak, jako by ztratili stříbrňák a našli měďák. Ten Conniin byl trochu nabručený a Hildin trochu uštěpačný. Ale takoví už muži jsou! Nevděční a stále neukojení. Když s nimi nespíte, nenávidí vás, protože je nechcete; a když s nimi spíte, nenávidí vás zase z nějakého jiného důvodu. Nebo docela bez důvodu, až na ten, že jsou to rozmazlené děti, které se nespokojí ničím, co dostanou, ať dělá žena co dělá.
Jakmile však vypukla válka, Hilda a Connie musely narychlo zpátky domů, když byly doma už předtím v květnu na matčině pohřbu. Do vánoc roku 1914 oba jejich mladí Němci padli. Sestry pak plakaly a vroucně mladé muže milovaly, ale přitom na ně v srdci zapomněly. Mládenci pro ně přestali existovat.
Obě sestry bydlely v otcově, či vlastně matčině domě v Kensingtonu a stýkaly se s mladou cambridgeskou skupinou, se skupinou, která propagovala "svobodu" a flanelové kalhoty a flanelové rozhalenky a jistý druh dobře vychované citové anarchie a šeptavý, mumlavý tón řeči a přecitlivělé způsoby. Hilda se však náhle provdala za muže o deset let staršího, než byla sama, za obstárlejšího příslušníka této cambridgeské skupiny, za muže se slušným jměním a s pohodlným rodinným místem na ministerstvu. Psal také filozofické eseje. Bydlela s ním v menším domku ve Westminsteru a pohybovala se v té dobré společnosti ministerských činitelů, kteří nepatří ke špičkám, ale jsou, nebo rádi by byli skutečně inteligentní silou národa; lidí, kteří vědí, o čem mluví, nebo aspoň mluví, jako by to věděli.
Connie se trochu zabývala válečnou pomocí a stýkala se s těmi nesmiřitelnými cambridgeskými radikály ve flanelových kalhotách, kteří se mírně vysmívali všemu, alespoň prozatím. Jejím "přítelem" byl jistý Clifford Chatterley, dvaadvacetiletý mladý muž, který přispěchal domů z Bonnu, kde studoval důlní techniku při těžbě uhlí. Předtím strávil dva roky v Cambridgi. Teď se stal nadporučíkem v elitním pluku, takže se mohl všemu vysmívat slušivěji v uniformě.
Clifford Chatterley byl z vyšší třídy než Connie. Connie patřila k zámožné inteligenci, kdežto on k aristokracii. Ne k té nejvyšší, ale přece jen. Jeho otec byl baronet a jeho matka bývala dcera vikomtova.
Jenomže Clifford, ačkoli měl lepší školy a patřil víc do "společnosti" než Connie, byl svým způsobem provinciálnější a ostýchavější. Cítil se doma ve svém úzkém "velkém světě", totiž ve společnosti statkářských aristokratů, byl však plachý a nervózní před celým tím druhým velkým světem, který se skládá z nesmírných zástupů středních i nižších tříd a z cizinců. Po pravdě řečeno, bál se tak trochu lidstva středního a nižšího stavu i cizinců, pokud nebyli z jeho vlastní třídy. Byl si jistým ochromujícím způsobem vědom své vlastní bezbrannosti, ačkoli ho chránily všechny jeho výsady. Je to podivné, ale je to jev dneska dost častý.
Zvláštní poddajná sebejistota dívky jako Constance Reidová ho proto oslnila. Byla o tolik víc svou vlastní paní v tom vnějším chaotickém světě, než byl on pánem svým
Přesto však i on byl buřič; bouřil se dokonce proti své vlastní třídě. Ale buřič je snad příliš silné slovo, až příliš silné. Byl jenom stržen všeobecným populárním odporem mladých proti konvenci a proti každé skutečné autoritě. Otcové byli směšní; jeho vlastní paličatý otec především A směšné byly i vlády; naše vlastní váhavá vláda zejména. A směšné byly rovněž armády, všichni ti staromódní generálští panáci, a rudolící Kitchener v první řadě. Dokonce i válka byla směšná, i když hubila spoustu lidí.
Vlastně všechno bylo směšné, trochu anebo hodně ;rozhodně bylo do jisté míry směšné všechno, co bylo nějak spojeno s autoritou, ať už na vojně, ve vládě nebo na univerzitách. A pokud si vládnoucí třída dělala nárok na vládnutí, byla směšná taky. Sir Geoffrey, Cliffordův otec, byl nanejvýš směšný tím kácením svých stromů a vytahováním havířů ze svých uhelných dolů, aby je hnal do války; tím svým vlastním bezpečím a patriotismem, ale taky tím, jak vynakládal na vlast víc peněz, než ve skutečnosti měl.
Když slečna Chatterleyová - Emma - přijela ze střední Anglie do Londýna, aby dělala ošetřovatelku, štiplavě o siru Geoffreym a jeho odhodlaném vlastenectví svým klidným způsobem vtipkovala. Starší bratr a dědic Herbert se smál hlasitě, třebaže stromy, které padaly na výdřevu zákopů, byly vlastně jeho. Clifford se však jen trochu rozpačitě usmíval. Všechno bylo směšné, svátá pravda. Ale když to šlo příliš těsně na tělo a člověk se stal směšným sám...? Lidé z jiných tříd jako Connie brali alespoň něco vážně. V něco věřili.
Brali vážně prosté vojáky a hrozbu všeobecné branné povinnosti a nedostatek cukru a karamel pro děti. Za to všechno ovšem směšně mohly úřady. Ale Clifforda se to nedotýkalo. Pro něj byly úřady směšné ab ovo, ne kvůli karamelám nebo tomíkům na frontě.
A úřady cítily, že jsou směšné, a počínaly si náramně směšným způsobem a na nějaký čas zavládl bláznivý zmatek. Dokud se nevyvinula situace na frontě a dokud Lloyd George nepřišel zachránit situaci doma. A to přesáhlo dokonce i směšnost, frivolní mládež se už nesmála.
V roce 1916 Herbert Chatterley padl, takže se Clifford stal dědicem. Dokonce i toho se zděsil. Byl tak prodchnut důležitostí svého postavení jakožto syn sira Geoffreyho a dítko z Wragby, že tomu nikdy nedokázal uniknout. A přece věděl, že v očích obrovského vroucího světa je i to směšné. Stal se dědicem odpovědným za Wragby. Není to strašné? A zároveň nádherné a současně snad naprosto absurdní?
Sir Geoffrey v tom žádnou absurditu neviděl. Byl bledý a napjatý, uzavřený do sebe a paličatě odhodlaný zachránit svou vlast i své vlastní postavení, ať už s Lloydem Georgem či s kýmkoli. Byl tak odříznut, tak odloučen od skutečné Anglie, tak dokonale neschopný, že měl dobré mínění dokonce o Horatiovi Bottomleym. Sir Geoffrey stál za Anglií a za Lloydem Georgem, jako jeho předkové stáli za Anglií a za svátým Jiřím - a nikdy nepoznal, že je v tom rozdíl. A tak sir Geoffrey porážel dříví a podporoval Lloyda George a Anglii, Anglii a Lloyda George.
A chtěl, aby se Clifford oženil a zplodil dědice. Clifford otce pokládal za beznadějný anachronismus. Ale v čem pokročil sám dál, kromě toho nesmělého smyslu pro směšnost všeho a pro svrchovanou směšnost svého vlastního postavení? Chtě nechtě totiž přijal svůj baronetský titul i Wragby s nejvyšší vážností.
Živé vzrušení z války vyprchalo... odumřelo. Příliš mnoho smrti a hrůzy. Člověk potřeboval podporu a útěchu. Člověk potřeboval zakotvit v bezpečném světě. Muž potřeboval ženu.
Sourozenci Chatterleyovi, dva bratři a sestra, prožili život v podivné izolaci, uzavřeni spolu na Wragby přes všechny své známosti. Pocit izolace posiloval rodinné pouto, pocit slabosti jejich postavení, pocit bezbrannosti, přes jejich titul a pozemky, nebo snad právě kvůli nim Byli odříznuti od té průmyslové střední Anglie, ve které trávili život. A od své vlastní třídy byli odříznuti zahloubanou, tvrdohlavou a uzavřenou povahou sira Geoffreyho, svého otce, který jim byl směšný, ale na něhož reagovali tak citlivě.
Ti tři si kdysi řekli, že budou žít vždycky společně. Ale Herbert teď padl a sir Geoffrey chtěl, aby se Clifford oženil. Sir Geoffrey se o tom sotva zmínil; mluvil velice skoupě. Ale jeho mlčenlivému, tíživému naléhání, aby k tomu došlo, se Clifford těžko mohl ubránit.
Jenomže Emma řekla ne! Byla o deset let starší než Clifford a cítila, že jeho sňatek by byl dezercí a zradou na tom, za čím mladí členové rodiny stáli.
Clifford se přesto oženil s Connií a prožil s ní měsíc líbánek. Bylo to ve strašném roce 1917 a sblížili se spolu jako dva lidé na potápějící se lodi. On se oženil jako panic a sexuální stránka pro něj mnoho neznamenala. I bez ohledu na to si byli tak blízcí, on a ona. A Connie se málem nadchla tou důvěrností, která přesahovala sex a mužovo "ukojení". Clifford ostatně netoužil jenom po svém "ukojení" natolik, jako se to zdálo u takové spousty mužů. Ne, jejich důvěrnost byla hlubší, nějak osobnější. A sex byl pouhou vedlejší záležitostí nebo přídavkem, jedním z těch podivně zastaralých organických procesů, které přežívají se svou osobitou neohrabaností, ale nejsou ve skutečnosti nezbytné. Connie nicméně chtěla děti, byť i jen proto, aby upevnily její postavení proti švagrové Emmě.
Jenomže na začátku roku 1918 byl Clifford převezen domů v cárech a žádné dítě tu nebylo. A sir Geoffrey zemřel zklamáním.