Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Všechno a všichni jsou proti mně. Osud mi ani trochu nepřeje.
Pravým viníkům celé tragédie se nic nestane. Rozhoduje matčino jmění, nikoliv pravda. Peníze, ne spravedlnost!
Jdeme špatně osvětlenou chodbou. Dva policisté mě vedou jako zločince. Přicházíme k železným dveřím. Otevírají se. Pak následují točité schody, ze kterých mám strach. Železné dveře se s rachotem zavírají. V pošmourném světle stoupám po úzkém kamenném schodišti, vinoucím se do výšky jako had. Mám pocit, že mi každým okamžikem selžou nohy. Bolí mě hlava a v krku. Co se mnou zamýšlejí? V podstatě to už vím a snažím se vzchopit. Zakopávám. Policista mě zachytí.
Přijdou také matka a Sam, ty stíny, které jsem zahlédla na dvoře? Poprvé oběma skutečně pohrdám.
Další chodba. Ze strachu se zastavím a pomýšlím na útěk. Koušu se do rtů, do očí mi vstoupí slzy.
"Co se teď stane? Bojím se, přece nejsem zločinec, jsem nevinná, nevinná jako mnozí další v těchto místech." Ve své tísni ani nevím, co říkám. Zdá se, že policista mi rozumí. Laskavě se na mne podívá a říká: "Čeká vás lékařská komise. Náš doktor Warburg je tam také." Můj strach šíleně stoupá. Jestli se mnou budou hrát tuhle sprostou hru dlouho, mohu se skutečně zbláznit. Rázem pochopím, jak je snadné, někoho zavřít a prohlásit za blázna. Člověk se potom zblázní sám. Chodba se zdá být nekonečná.

***

Jednání jsou tvrdá a drásají nervy. Ale nejde jen o to. Poprvé po letech zase vidím lidi, kteří mě tehdy tak sprostě podvedli. Je zde můj nespolehlivý advokát dr. Gruber a také Samův advokát dr. Stücklein. Všichni se zde shromáždili a všichni tu chtějí zabránit tomu, aby byla napadena platnost závěti. Vždyť kdyby došlo k novému procesu, mohlo by vyjít na světlo i leccos z jejich někdejších praktik. Proto je zde moje postavení relativně silné a dr. Martinovi se podaří pro mě vyjednat rentu, která s konečnou platností ukončí mou chudobu.
Jenomže při soudním jednání v zásadě nešlo o to, aby se mi dostalo spravedlnosti, nýbrž zase a pouze o to, aby byla zachována tvář a aby na jeviště světa nepřišly věci, které by na vznešenou společnost superboháčů vrhly špatné světlo. Dodnes se v těchto kruzích nic nezměnilo. To je skutečnost stejně děsná jako odpudivá. Chtěla bych proto na závěr svého vyprávění citovat z úmrtního oznámení, které v roce 1975 nechala Samova rodina otisknout v novinách:
"S hlubokým zármutkem sdělujeme přátelům a známým, že od nás po klidné smrti navždy odešel můj milovaný manžel, náš milovaný otec, tchán a dědeček Sam Falkenberg. Jeho život byl naplněn láskou, dobrotivostí a prací. Kdo ho znal, jistě na něj nezapomene."

Čtenářský deník

-

Manželkou matčina milence