Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka z části Orfické písně
• přeložil a uspořádal Jan Vladislav (1968, Mladá fronta)
• výbor z poezie italského "prokletého" básníka Dina Campany, jehož dílo se dočkalo společenského uznání a literárního věhlasu až několik desítek let po jeho smrti
• rozsáhlý výbor z Campanova díla obsahuje téměř celou jeho jedinou knihu poezie Orfické písně (Canti Orfici) a navíc i ukázky z tvorby, nalezené v básníkově pozůstalosti
• Campana patřil mezi autory, kteří se pokoušeli definovat postavení člověka v prudce se rozvíjející moderní společnosti, jež mířila do budoucnosti překotným tempem, podobajícímu se v některých okamžicích nespoutaným a neovladatelným přírodním katastrofám; tento pocit ještě více umocňoval básníkův vnitřní nepokoj, postupně se měnil až v bolestnou touhu nezůstávat na jednom místě, toulat se po kopcích a horách, hledat místo, kde by našel ticho a klid, ve kterém by tvořil a psal; byl to trýznivý útěk od lidské společnosti, jenž si vyžádal tragickou daň, ale zároveň i krok k objasnění role lidského osudu v porovnání s dávnou orfickou legendou, jehož zpodobnění dodnes udivuje hlubokou imaginací a až vizionářskými představami
• výbor je rozdělen na dvě hlavní části:
  • 1. Orfické písně (podčásti: Noc, Nokturna, Verna, Různé básně a zlomky)
  • 2. A ostatní

Orfické písně

Plavba do Montevidea

Viděl jsem z paluby
pahorky Španělska
mizet a v zeleni
pod zlatým soumrakem ukrývat hnědou zemi
jak melodie -
neznámou scénu s osamělou dívkou
jak modrá melodie -
a z břehů pahorků se ještě neslo drnčení violy...
Na moři slábnul blankytný večer -
i zlatá ticha tu a tam přešla
na křídlech zvolna do modra -
i zlatí ptáci přešli už dalekými odstíny různých barev
z nejvzdálenějších tich
do blankytného večera, zatímco loď
už slepá přecházela a bila do tmy
i s těmi našimi ztroskotanými srdci,
zatímco na moři bila blankytná křídla do tmy.
Jednoho dne
však na loď nastoupily důstojné, vážné, zralé Španělky
s těžkýma, andělskýma očima,
s těžkými, závratnými prsy... A pak
jsme v hloubi zátoky ostrova na rovníku,
pokojné zátoky hlubší než noční nebe,
spatřili vstávat v očarovaném světle
bělostné město, které usnulo
u nohou vysokých vyhaslých sopek
pod těžkým dechem rovníku, a pak
po všem tom křiku a po všech těch stínech neznámé
země,
skřípání řetězů a horečném shonu
jsme z města na rovníku zase vyrazili
vstříc nepokojnému nočnímu moři.
A tak jsme jeli a jeli celé dny a dny; a proti nám
pod tíhou splasklých plachet a horkého dechu pomalu
pluly lodi
tak blízko, že jsme na nich na zádi vídali
osmahlou dívku nové lidské rasy,
zářící oči a vlající šaty; a pak, jednoho dne se večer
vynořilo
daleko nad tím nezměrným mořem divoké pobřeží
a já jsem spatřil duny,
které se hnaly závratně jako klisny
vstříc nekonečné, pusté prérii
bez jediného lidského domu.
A my se obrátili úprkem od těch dun; a vtom se
objevila
na žlutém moři zázračné velké, bohaté řeky
námořní metropole nového kontinentu.
Průzračné, svěží, elektrické světlo
se lilo večerem a domy v dálce nad pirátským mořem,
vysoké domy opuštěného města
mezi tím žlutým mořem a těmi dunami
se zdály prázdné...
- - -