Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• erotický román markýze de Sade
• nevhodné pro mladší čtenáře, obsahuje vulgární výrazy

***

Když jsem byla nahá, zvolal ničema okouzleně:
"Ach, jak krásný zadek! Prosím vás, shýbněte se, ať do něj mohu vstrčit jazyk. Jeho svěžest mne přivádí z míry. Chtěl bych, aby byl hodně zaneřáděn, jeho čistota mne mate. Podívejte se na můj, je plný špíny. Vrhněte se před ním na kolena, vzdejte mu čest, jakou je mu povinen celý svět. Kolik by jich bylo na vašem místě šťastno! Kdyby k nám sestoupili i bohové, i ti by zatoužili po této přízni. Jen líbejte, vstrčte doň hluboko svůj jazyk. Jen žádný odpor, mé dítě!"
Můj hnus byl silný, ale přece jsem jej přemohla, neboť můj zájem toho vyžadoval. Učinila jsem všechno, co ten zpustlík žádal. Líbala jsem jeho varlata, dala jsem se fackovat, mlátit přes ústa, vykálel se mi na krk, plival a močil do obličeje a kopal do zadnice. Na konec jsem mu dovolila, aby mne obdělával až do chvíle vzrušení, po němž mi vystříkl své semeno do úst a poručil mi, abych je spolkla. Učinila jsem to a poslechla jsem slepě všech jeho rozkazů.
Saint-Fondovo vystříknutí semene bylo plno síly, chlípnosti a ohně; jeho ztráta byla značná, semeno vřelé, tučné a chutné, jeho vzrušení bylo mocné, přirážení divoké. Krátce, jeho milování bylo mocně intensivní. měl krásné, pěkně bílé tělo a nejkrásnější zadnici; šourek byl tučný a jeho masitý úd měřil jistě sedm coulů na délku a šest v objemu. Žalud byl nejméně dva couly dlouhý a silnější než prostředek údu; předkožka byla skoro stále stažena. Byl to velký, dobře urostlý muž s ušlechtilým nosem, měl krásně černé oči, čisté zuby a nepáchlo mu z úst. Na konec se mne ptal, zda nemá famósní semeno.
"Jako krém," odvětila jsem, "neznám většího požitku, než je srkat."
"Prokáži vám častěji čest, abyste je užila," pravil, "a budu-li velmi spokojen, dostane se vám i mého lejna. Nyní však poklekněte, polibte mi nohy a děkujte za dnes vám prokázanou přízeň."
Poslechla jsem, načež mne Saint-Fond objal s ujištěním, že jsem jej okouzlila. Ručníkem a voňavkou jsem odstranila všechny stopy. Vrátili jsem se do salonu.
Čekali nás již; dámy již přišly. Při našem vstupu projevil d'Albert chuť strávit chvíli s paní de Noirceuil, Henriettou a Lindanou v budoáru. Nemohli jsme pochybovat o druhu jeho zálib, jejichž svědkyní jsem ostatně byla později.
Zůstala jsem s Lolottou, Egleou, se čtyřmi chlapci, s ministrem a de Noirceuilem v salonu; pak jsme se dali do našich svinstev.
Dvě mladé dívky se pokoušely podráždit Saint-Fonda stejnými prostředky jako dříve já a také se jim to podařilo. Zatím se dal zpracovávat Noirceuil zezadu a líbal mi při tom zadek. Saint-Fond si hrál s mládeží; po tom se bavili delší dobu mezi čtyřma očima s Noirceuilem. Vrátili se rozpálení. Když se k nám přidala ostatní společnost, zasedli jsme ke stolu.
Představte si moje překvapení, když posadili vedle mne paní de Noirceuil a já jsem si vzpomněla na své tajné poslání.
"Můj pane," ptala jsem se Saint-Fonda, sedícího vedle mne s druhé strany, "je ona tou vyhlédnutou obětí?"
"Zajisté," odvětil ministr, "ale zbavte se přece svého strachu. Škodí vám to v mých očích. Ještě jednu takovou malomyslnost a ztratíte pro vždy mou úctu."
Posadila jsem se. Večeře byla stejně nádherná jako dráždivá. Dámy v neúplných toiletách vystavovaly své vnady ohmatávání nemravných zpustlíků.
Brzy se nám hlavy rozpálily tak, že se ženy počaly chvěti. Viděla jsem chlípné pohledy mužů a slyšela jejich nestydatá a sprostá slova.
Přece ze všeho jasně vysvítalo dvojí: Že se zájem netočil kolem mé osoby, nýbrž byl soustředěn na paní de Noirceuil, což zviklalo moji jistotu.
Putujíc od Saint-Fonda k svému muži, pak zas k d'Albertovi, byla ubohá Noirceuilová již dosti tvrdě týrána. Její prsa, ruce, stehna i zadek, všechny masité části jejího těla nesly již zřetelné stopy krutosti těch ničemů, když jí Saint-Fond v nejvyšším rozčilení dvanáctkrát udeřil do zadnice a dal jí šest zuřivých poličků do tváře.
Pak ji svázal a připevnil její silně roztažené nohy na zem a ruce na stolice. Potom postavili mezi její nohy dvanáct rozžatých svíček, takže plameny olizovali její pohlaví i zadek. Toto mocné dráždění způsobilo, že krásné rysy ženiny ztrnuly a přijaly výraz chlípné bolesti. Saint-Fond jí při tom svítil do obličeje, jež bedlivě pozoroval. Zatím si dal lízat svůj údu od Lindany a zadnici od Lolotty. Noirceuil se dal obrábět zezadu, a kousaje Henriettin zadek, křičel na svoji paní:
"Je velmi sladké umírat takovým způsobem."
Při tom znásilňoval ještě d'Albert zezadu jednoho z chlapců, plácaje do zadnice Egleiu. Pobízel Noirceuil, aby ještě více mučil družku svého života.
Byla jsem pověřena vrchním vedením; náhle jsem si všimla, že jsou svíčky příliš krátké, než aby mohly naší oběti působit patřičný stupeň bolesti. Postavila jsem tedy světla na stoličku; Noirceuilové výkřiky bolesti, jež se stávaly nesnesitelnými, vynesly mi nejvyšší uznání těch katů.
Tu začal Saint-Fond, neovládaje již své smysly, s neslýchanou krutostí svou oběť mučit; přiblížil ubohé trpitelce svíčku k obličeji a spálil ji řasy, dokonce skoro i oči; d'Albert hned vzal jinou svíčku a spálil jí jednu prsní bradavku a její manžel konečně vlasy.
Podivuhodně vzrušena tím zrcadlem, povzbuzovala jsem účastníky a nařídila jsem změnu v mučení.
Na moji radu ji natřeli kořalkou a pak zapálili. Byla chvíli celá zahalena plameny. Když oheň dohořel, poskytovala její úplně spálená kůže hnusný obraz. Nemůžete si představit, kolik chvály mi potom vynesla tato příšerná myšlenka.
Saint-Fond, podrážděn mou zlotřilostí, opustil ústa Lianina, aby s na mne vrhl zezadu, provázen Lolottou, jež mu nepřestávala lízat zadnici.
"Co podnikneme dál?" ptal se Saint-Fond, pokrývaje má ústa polibky a zavrtávaje mi svůj úd hluboko do těla. "Vymysli si ještě něco, Julietto! Tvé nápady jsou skvostné. Tvé návrhy jsou božské."
"Je tisícero mučení, jimiž bychom jí mohli posloužit, jedno hroznější druhého."
Chtěla jsem právě nějaké navrhnout, když se k nám přiblížil Noirceuil a řekl Saint-Fondovi, že jí už musím dát jed, který mám u sebe. Že jinak ztratí potřebnou sílu, abychom mohli plně určit a vychutnat účinku jedu.
Zbavili paní pout a předali mi ji.
"Drahé, ubohé stvoření," řekla jsem a vsypala jsem prášek do sklenice vína, "napijte se, ať se posilníte."
Ta šílená pila poslušně. Hned mne pustil Noirceuil, jenž mne celou tu dobu narážel zezadu, aby mohl svoji oběť pozorovat hodně zblízka, nechtěje přijít o její smrtelnou křeč.
"Musíte zemřít," řekl jí, "jste na to připravena?"
"Ano, smrt - jen smrt!" zvolala nešťastnice. "Je to poslední milost, o niž prosím. Nenechte mne dlouho čekat."
"Smrt, po které tolik toužíš, bídná kurvo, je již v tvém těle," zařval na ni Noirceuil. "Právě jsi ji přijala z rukou Juliettiných. Prokázala nám čest, že tě otrávila."
"Musíme nyní všechno uspořádat," mínil Noirceuil, jenž z křečí své ženy poznal, že ji už nesmíme pouštět z očí. Dal přinésti do středu pokoje koberec, na který položil oběť, kolem níž jsme utvořili kruh.
Saint-Fond mě obráběl zezadu a každou rukou třel úd jednoho z chlapců. D'Albert si dal lízat penis od Henrietty, sám ssál úd jednoho chlapce, jednou rukou jej třel druhému chlapci a druhou dráždil Lindanin zadek.
Noirceuil zpracovával Egleu zezadu a stejnou proceduru dal provádět sám na sobě. Zároveň lízal úd chlapce a na kolenou si nechal jiným obrábět Lolottu.
Začínala krise: Byla strašlivá. Sotva si kdo představí strašný účinek jedu. Ubohá paní se svíjela do klubka a trpěla hroznými křečemi.
"Nádherné," křičel Saint-Fond, narážeje moji zadnici.
Trpitelka musila přes svůj odpor - mladíci ji drželi příliš pevně - nabídnouti svůj zadek Saint-Fondovi, jenž do ní hned prudce vrazil svůj úd.
Po něm nastoupil d'Albert, naposled Noirceuil.
"Pánové," vykřikl, "madame to již nepotřebuje, spíše zpovědníka."
"Ať jde k ďáblu!"
Toto prokletí ji dorazilo. Vypustila ducha současně s vystříknutím semene tří lumpů za stálého jejich rouhání.
"Nuže, drahý příteli," řekl Saint-Fond, "má dcera patří vám. Ať požehnají nebesa vašemu spojení, jímž získám opravdu milého zetě vedle jistoty, že mne žena, jež mi dodala tento jed, neoklamala."
Noirceuil se tiše něco zeptal Saint-Fonda a ten přikývl.
Ministr se nyní obrátil na mne:
"Julietto, musíte mne zítra navštívit, abych vám důkladně vysvětlil, co jsem dnes jen naznačil. Jsem s vámi velmi spokojen; váš zadek je božský. Pokládám vás za ukrutnou a hodnou zpustlého života; vesměs ctnosti, které mohu potřebovat."
"Můj pane," odvětila jsem, "s vděčností přijímám vaši nabídku."
Paní de Noirceuil byla pohřbena v zahradě, načež jsme se rozešli.

Nepředvídaná náhoda zmařila Noirceuilův sňatek a stejně i záměry ministrovy; nemohla jsem s ním tedy druhého dne mluvit. Král, jsa velmi spokojen se Saint-Fondem, věnoval mu totiž plně svou důvěru a pověřil ho tajným posláním, takže musil ihned odjeti. Když se vrátil, dostal vysoký řád a 100.000 tolarů ročního platu.
V ministrově dopisu Noirceuilovi dostala jsem rozkaz, abych si zařídila skvělé obydlí. Protože jsem současně dostala k tomu prostředky, najala jsem si nádherný palác na Faubourg Saint Honoré. Koupila jsem si čtyři koně a dva velké kočáry; přijala jsem tři lokaje vysokého, majestátního vzrůstu, dále kuchaře, dva kuchtíky, hospodyni, tři panské, předčitatelku, dvě děvčata na hrubší práci a dva kočí. Salony byly opatřeny nádherným nábytkem.
Navštívila jsem ministra hned, když se vrátil.
Nejdřív jsem mu gratulovala k jeho vyznamenání.
"Vidíte mne," pravil, "v zenitu slávy. Nikdy nebyl můj vliv mocnější a bohatství větší. Podívejte se na tyto dva klíče. Jeden je od klenotnice, jež je vám k službám, budu-li s vámi spokojen. Druhý od Bastilly. Proviníte-li se proti poslušnosti, čeká vás doživotní žalář."
"Spolehněte se na svou poníženou otrokyni a buďte si mnou jist."
"Svěřím vám dvě důležité záležitosti. Mé postavení mne nutí, abych obětoval nesmírné množství lidí. Podle mých rozkazů použijete určitého jedu z této skřínky, v níž jsou všechny druhy. Prudké pro ty, jichž se musím zbavit rychle, zbytek s nálepkou ,Pomalu účinkující jedy' je určen těm, jejichž nemoc se musí z důležitých politických důvodů hodně protáhnout, aby na mne nepadlo podezření.
Mám žhavou fantasii. Každodenní požitky mi už dávno neposkytují nic nového. Uspořádám tedy ve vašem bytě, ať už s Noirceuilem, nebo s jinými přáteli, dvakrát týdně zábavné večírky, pro něž připravím vždy nejméně tři oběti.
Odečteme-li dobu cestování, bude potřebí asi dvou set dívek, které si musíte sama zaopatřit, přece vám však jejich výběr omezím výhradami. Nejošklivější z nich musí být stejně krásná jako jste vy; nesmějí být mladší něž devět a starší než šestnáct let; musí být dosud nedotčené, urozeného původu, šlechtické nebo aspoň velmi bohaté."
"Ó, pane, chcete obětovat všechny?"
"Zajisté, slečno; vražda je pro mne nejsilnějším dráždidlem, dychtím po krvi, je to má největší vášeň. Mou zásadou však je, abych vás uspokojil za každou cenu."
"Můj pane," odvětila jsem, pozorujíc, že Saint-Fond čeká na odpověď, "pokud jste mne poznal, zrada s mé strany je naprosto vyloučena. Ano, pane, příroda mi propůjčila stejné vášně jako vám..."
"Spočítáme nyní váš majetek. Noirceuil vám dává 10.000 liber renty, ode mne máte 3000. Sama máte 12.000 liber, to je dohromady 25.000; k tomu přidávám ještě 25.000 na základě naší smlouvy, máte tedy 50.000 liber ročně. Přejděme vedlejší výdělky..."
Padla jsem ministru k nohám, abych mu poděkovala za nový důkaz přízně; nechal mne klidně padnout, načež jsem si opět sedla a on pokračoval: "Dovedete si jistě spočítat, že s tak malým příjmem nevystačíte na dvě nákladné orgie týdně. Dostanete tedy ročně na tyto zábavy jeden milion; musíte však je uspořádat velkolepě. Nejvybranější jídla, nejvzácnější vína a nejjemnější zvěřina musí být pro nás připraveny. I při pouhém tête à tête bude aspoň padesát chodů. Za každou oběť dostanete 20.000 franků, což není příliš mnoho, jak vás znám. Ještě tedy přídavek 3000 franků za každou, kterou zabijete vlastnoručně; protože jich bude aspoň 50 do roka, vynese vám to půldruhého milionu franků a k tomu vám přidám ještě 20.000 franků měsíčného platu. Budete mít tedy k disposici šest milionů a 790.000 franků. Na drobná vydání vám přidám 210.000, takže dohromady máte asi sedm milionů. Jste s tím spokojena, Julietto?"
Přemohla jsem se a skryla svou radost, abych ve své hrabivosti získala ještě více. Předhodila jsem ministrovi, že povinnosti mně uložené jsou nejméně stejně těžké, jako příjmy značné; při své touze, abych ho dobře obsloužila, že nebudu šetřit a že je možno, že nesmírné sumy, které mne to bude stát, přesáhnou hodně příjem a mimo to..."
"Tak to mám rád," přerušil mne ministr; "ukázala jste také, že dovedete myslit na vlastní prospěch. To se mi líbí a nyní jsem si jist, že budu dobře obsloužen. Dostanete tedy deset milionů ročně. Tento přídavek mne nepřivede z rovnováhy; vím, kde mám brát, aniž bych zmenšil své jmění. Byl bych věru bláznivý státník, abych si nedal své rozkoše platit státem. Bída lidu mi nevadí, jen když mohu ukojit své vášně.
Musíme nyní obchod potvrdit," pravil ministr, "zde je prozatím malý dárek."
Při tom mi dal skřínku s 5000 louisy a s klenoty a s nádhernými šperky.
"Vezměte si to zároveň s jedy domů."
Potom mne odvedl do tajného pokoje, v němž se pojil největší přepych s vybraným vkusem.
"Zde jste pouhou kurvou; navenek budete nejurozenější dámou Francie."
Svlékla jsem se.
Saint-Fond, opojen radostí, že konečně našel tak výbornou pomocnici, se překonával ve svém odporném chování.
Dal prokazovat svému údu a zadnici božské úcty. Když se vyprázdnil, musila jsem před lejnem vykonat svou pobožnost.
Protože byla jeho střeva prázdná, spolykal moje lejno a při každém soustu mne políbil.
Pak mne vyprovodil ven a vážně mi řekl:
"Odneste si skřínku s sebou a nezapomeňte, že naše ujednání začneme provádět během tří týdnů."

V určený den přišel Saint-Fond se šedesátiletým mužem, jenž byl velmi oblíben u dvora.
Byl to božský večer. Šli jsme do magicky osvětlené besídky utvořené z bezu a růží. Sotva jsme přišli, rozevřela se opona. V ohnivých oblacích se nám zjevily furie, držíce naše tři oběti v poutech. Sestoupily na zem a přivázaly děvčata ke keřům vedle nás. Každý vyslovil, co ho napadlo, a hned přinesly furie žádané.
"Opravdu, Saint-Fonde, vaše Julietta je božská a má krásnou zadnici."
"Zatím ji nechme," pravil Saint-Fond, "a zabývejme se zadky těchto furií."
Na tuto poznámku odkryly všechny tři bohyně, tři nejkrásnější dívky z Paříže, ihned své zadnice a oba zpustlíci je podle chuti líbali, lízali a kousali. Vyrazili jsme nyní všichni společně. Oba ničemové, tři oběti a já. Před malou alejí prohlásil Saint-Fond, že nepůjde dál, dokud neukojí svých chtíčů. Chytil nejmladší děvče a v deseti minutách je zbavil panenství. Zatím jsem dráždila starce, jejž nic nepohnulo.
Když mu podali nejmladší dívku, mučil ji ukrutně a já mu při tom ssála jeho mužství. Při tom defloroval Saint-Fond druhou, aby konečně starému přenechal nejstarší z dívek.
Na otázku , kterou z nich chce zabít, dal stařec nejstarší Saint-Fondovi a uchýlil se s oběma mladšími a příslušnými mučidly stranou. Následovala jsem svého milence s tou, jež měla z jeho rukou přijmout smrt.
"Jsi duchaplná," řekl, "čím déle tě znám, tím více pociťuji touhu připoutat tě k sobě."
V té chvíli přistoupila k nám stará žebračka a prosila o almužnu.
"Jak sem mohli," ptal se Saint-Fond, "vpustit tuto ženu?" Když však viděl můj úsměv, pochopil hned můj žertík.
"Ach, šelmo!" pravil, "to je skvostné! Copak chcete?" obrátil se k stařeně.
"Běda," naříkala nešťastnice, "prosím jen o maličký dárek. Podívejte se jen na mojí bídu a pojďte se mnou."
S tím vzala ministra za ruku a vedla ho do bídné dřevěné chaty, v níž seděli nahý hoch a dívka na trošce slámy.
"Ó, pane, ať jste kdokoliv, řekněte mi jen, prosím vás, znáte-li pana de Saint-Fond?"
"Ano," odvětil ministr.
"Dal zavřít mého muže a nám vzal to málo, co jsme měli."
"A nyní, přátelé, uvidíte moji velkou zásluhu: vypátrala jsem ubohou oběť toho netvora Saint-Fonda a nabízím vám jí k ukojení vaši ukrutnosti."
"Ha, žebračko!" vykřikl, probodávaje ženu svými pohledy, "znám ho a také ty mne brzo poznáš. Ano, dal jsem uvěznit jejího nevinného muže a dokonce jsem provedl něco lepšího: je již mrtev. Bohužel, ona sama mi unikla."
"Jaký zločin jsme spáchali?"
"Nechtěli jste mi prodat kus pole, který ležel v mém obvodu. Dostal jsem jej teprve, když jsem vás zničil - umíráte-li hladem, co na tom?"
"Ale tyto nešťastné děti!"
"Francie jich má deset milionů nad potřebu."
Při tom srazil děti nohou a křičel:
"Jsou to pěkná kvítka"
Pak chytil chlapce a znásilnil ho odzadu a totéž provedl i s děvčetem.
"Stará čarodějnice," křičel dá, "ukaž mi svůj zadek! Musím jej vidět, abych byl hotov." Stará plakala a vzpírala se. Pomohla jsem však jeho přání splnit.
Pak všemožně ztýral nešťastnici a rozdupal hlavy jejím dětem; při tom vystříkal semeno do její zadnice a v té chvíli jí prohnal hlavu kulí.
Potom jsme opustili tato místa.
"Nuže, můj pane," řekla jsem mu při odchodu, "můžete nyní majetku té rodiny nerušeně užívat; dosud to dobře nešlo. Tito lidé si našli protekci a spustili povyk; vím sice, že na takové věci jen pliváte, ale přece jen to bylo nepříjemné. Našla jsem je a vy jste se jich zbavil."
Okouzlený Saint-Fond mě políbil.
"Ach, jak sladký je zločin, Julietto, jak rozkošné má účinky! Nemáš ponětí, jak mne rozpaluje tvé božské chování, jímž mne podporuješ. Můj anděle, mé jediné božství, řekni mi, jak se ti odměním?"
"Vím, že se vám zavděčí, kdo dychtí po penězích: zvětšete tedy obnos mně slíbený!"
"Neobnášel sto tisíc tolarů?"
"Ovšem."
"Slibuji vám tedy dvojnásob."
"Jsme nyní u hrobu připraveného pro naše oběti."
"Ano," volal Saint-Fond, hmataje rukama kolem sebe, "ten stařec asi již jednu zabil. Cítím tu mrtvolu."
"Vynesme ji ven," řekla jsem, "ať vidíme, kdo to je... Mrtva není, je to ta nejmladší. Zdá se, že je zadušena, ale ten ničema ji pohřbil za živa. Musíme ji opět oživit a pak si můžeš dopřát potěšení a zabít je obě."
Skutečně přišla nešťastnice po chvíli k sobě, nemohla nám však říci, co jí starý udělal, když ztratila vědomí. Obě sestry se s pláčem objaly, ale nemilosrdný Saint-Fond jim oznámil, že je zabije obě; hned také přistoupil k provedení svého úmyslu.
Nestvůra dokončila vraždu a při ní se vyprázdnila do zadnice nejmladší dívky. Zasypali jsme hrob a šli dále.
"Ó! Jaká rozkoš je v ničení," řekl mi ten hnusný ničema, "nic nevzpružuje tolik chlípnost. Žádné kouzlo se nevyrovná půvabu takové špatnosti. Kdyby všichni lidé znali tuto rozkoš, byla by země do deseti let vylidněna. Drahá Julietto, z vašich skutků vidím, že milujete zločin stejně jako já."
Přesvědčila jsem ho, že mne dráždí ještě víc, než jeho.
Již se rozednívalo, když se oba zpustlíci chtěli vrátit. V mých pokojích nás čekala bohatá snídaně předložená třemi nahými ženami. Stařec chtěl zůstat se svolením Saint-Fondovým pár hodin v mé posteli.
Po nekonečných námahách podařilo se starému pánovi vstrčit svůj úd na okamžik do mé zadnice. Byl však již ochablý, a když se mu nepodařilo vzchopit síly, aby se vyprázdnil, neboť, jak mi řekl, utrpěl při dnešních orgiích dvakrát ztrátu semene, usnul s nosem v mé řiti.
Když jsme vstali, dal mi Saint-Fond, okouzlenější než dříve, poukázku na 800.000 franků. Pak oba zpustlíci odešli.
Za čtvrt roku mi Saint-Fond oznámil, že musím příštího dne spáchat nový zločin.
Ach, uhodli byste, kdo byl vyhlédnutou obětí? Jeho vlastní otec. Šestašedesátiletý stařec; v každém ohledu úctyhodný. Křížil úmysly svého syna, domnívaje se, že mu víc prospěje, podá-li demisi, než kdyby upadl v nemilost.
Toto jednání rozčililo Saint-Fonda, a protože měl po otci dědit rentu 300.000 liber, byl rozsudek smrti nad vlastním otcem brzy hotov.
Předvídaje, že tento smrtelný hřích mne přece jen trochu zviklá, hleděl svůj čin ospravedlnit:
"Je otcovražda zločinem nebo není? Zajisté je možno takový čin spíš omluvit než jiný. Proč bych měl prokazovat svou vděčnost muži, jehož jediná zásluha je, že v záchvatu pohlavního chtíče vyprázdnil své sémě do lůna mé matky? Není nic směšnějšího nad tento bláznivý předsudek. Ale což když svého otce ani neznám? Ptám se nyní, zda mohu jen chvíli váhat?"
"Dobrá," odvětila jsem, "ale jak to provedeme?"
"Jako má přítelkyně pozveš starce k diner. Z tvého pozvání musí poznat, že se ti jedná jen o jeho radu. Jistě přijde; odnesou ho nemocného z tvého bytu. Ostatní už obstarám sám. Tady máš poukázku na 200.000 tolarů za státní pokladny. Jsi spokojena?"
"Miluji peníze, ale nechci jich víc než zasluhuji."
Sjednali jsme ještě několik maličkostí ohledně slavnosti, již si ministr objednal. Na to jsem se radila s Noirceuilem o přípravách. Místo šesti žen pracovalo jich bez přestání dvacet čtyři, jež pomocí stejného počtu pomocnic sháněly potřebné po venkově.
"Nelituj žádné cesty, třebas i 30 mil, abys viděla vše na vlastní oči, a ber jen to, co uznáš opravdu za skvostné."
"Co mi navrhujete, je těžko proveditelné, neboť tyto věci bývají často unášeny."
"Dobrá, je nutno jich unésti dvacet, aby nám jich deset zbylo."
"Co však s tím, co nebude přijatelné?"
"Ty můžeš prodat svým přátelům, nebo je přenechat kuplířkám. Bude to pro tebe slušný vedlejší výdělek. Dá se na tom získat aspoň 100.000 franků ročně."
"Dobře, bude-li chtít Saint-Fond za všechny zaplatit; platí však vždy jen za tři."
"Doporučím mu, aby ti je zaplatil všechny."
"Bude pak také ještě líp obsloužen."
Spatřila jsem svého milence až při provedení zločinu, jejž jsem musila jeho jménem spáchat. Dobrý stařec přišel ke mně.
Než jsme se odebrali ke stolu, učinila jsem vše možné, abych s ním jeho syna smířila; byla jsem velmi překvapena, že to nebylo ani příliš těžké. Náhle jsem změnila svůj úmysl.
Nešlo nyní o smíření, napadlo mě pojednou; neboť kdyby se uskutečnilo, ztratila bych jednak příležitost k zločinu, který již nyní ve mně vzbuzoval chlípné záchvěvy, a k tomu bych ještě přišla o milion a 200.000 franků, které mi byly slíbeny za provedení činu.
Dovedu s jedem velmi dobře zacházet. Stařec omdlel, odnesli ho pryč a za tři dny jsem se dozvěděla, že po strašném utrpení zemřel.
Sotva byl mrtev, přišel ke mně jeho syn, aby se zúčastnil večírku, který jsme nyní dvakrát týdně pořádali. Špatné počasí nás přimělo zůstat v pokoji. Noirceuil byl jediný host, jenž měl dnes přístup.
"Mám pro vás připraveny tři báječně krásné dívky, staré čtrnáct až patnáct let, jež byly uneseny z kláštera hlavního města a stály mne každá 100.000 franků. Můžete s nimi zapomenout na utrpěnou ztrátu," řekla jsem, ukazujíc mu je.
"Mám svědomí klidné," řekl Saint-Fond líbaje mne na ústa, "mohl bych denně spáchat 15 takových zločinů bez nejmenších výčitek svědomí. Jenom mne mrzí, že při tom víc netrpěl."
"Ale víte, že byl již úplně nakloněn k smíru?"
"Jak by mi byl ten starý ničema na obtíž, kdyby ještě žil! Nenávidím ho i proto, že mu musím vystrojit pohřeb, k čemuž mne nutí nízké předsudky. Nejraději bych jeho mrtvolu hodil psům, celý život mi kazil."
Zpustlík se nyní dal hned o práce a podrobil tři dívky důkladné prohlídce. Ani nejpřísnější kritik mi nemohl to nejmenší vytknouti; krásné postavy, urozenost, zachovalost, dětský věk, nic tu nechybělo. přes to jsem poznala, že nejsou spokojeni, neboť ani jeden z nich se nevzrušil.
"Řekněte mi tedy, co vlastně chcete, když vás tyto předměty neuspokojují," ptala jsem se, "neboť neznám nic lepšího."
"Máte úplně pravdu," odpověděl Saint-Fond, "ale Noirceuil i já jsme již vyčerpáni. Máme právě za sebou pěkné věci, takže nevím, co by nás ještě mohlo vzkřísit."
Dvě děvčátka objímala Noirceuila. Jedna lízala jeho úd, což on činil zároveň druhé. Mně bylo uloženo hladit penis vypravujícího, jenž při tom svíral zadek třetí dívky. Vypravoval toto:
"Přivedl jsem k umírajícímu otci svou dceru. Byl přítomen též Noirceuil. spáchal jsem příjemné barbarství tím, že jsem otci řekl, že jeho bolesti jsou mým dílem; že byl na můj rozkaz otráven. Nato jsem provedl před jeho očima se svou dcerou sodomii. Noirceuil si to udělal do mého zadku. Když mne však uličník viděl, jak przním Alexandrinu, nastoupil brzy na mé místo. Pak jsem přikročil k starému poctivci a zneuctil jsem ho tím, že jsem do něj vypustil své semeno. Zatím Noirceuil s údem v konečníku mé dcery skoro ztratil chlípností vědomí. Tonul jsem v rozkoši, jsa zahrnován proklínáním a zlořečením: spáchal jsem současně otcovraždu, krvesmilství, sodomii i kurevnictví."
Nyní vzal ten lump jedno z děvčat, a když je důkladně zprznil, žádal, abychom je s Noirceuilem před ním mučili. Trýznění, která jsme si vymýšleli byla hrozná.
Zprznění mladého děvčete účinkovalo na Saint-Fonda podivuhodně; šelma chtěl již skoro vypustit semeno, ale aby ušetřil svých sil, vytáhl opatrně svůj úd z dívčího zadku a vzal si ještě obě zbývající. S úspěchem se zadržel, znásilnil všechny tři zpředu i zezadu a Noirceuilovi nechal již jen opadalé růžičky.
K vypuštění semene se mu nabízely má i Noirceuilova zadnice; líbal a lízal je obě.
Pak jsme večeřeli; musila jsem posluhovat sama a nahá. Děvčata byla položena břichem na stůl; použili jich jako svícnů, vstrčivše jim do konečníků svíčky. Protože však tyto svíčky byly náhodou příliš krátké a jídlo trvalo dlouho, škvařila se kůže jejich stehen.
Tím, že jsme je připoutali ke stolu, vzali jsme jim možnost pohybu; v ústech měly kus bavlny, takže nás jejich bolestné výkřiky nerušily. Tato příhoda pobavila zpustlíky skvěle; ohmatávala jsem je častěji a vždy jsem našla jejich údy v znamenitém stavu.

Po večeři jsem své oběti, samozřejmě jen z vypočítavosti, posilnili a oživili. Nevím, proč byl Noirceuil právě tento večer zamilován víc než jindy do mého zadku; nestačil jej dost líbat, mazlit se, lízat a obrábět. Každou chvíli měl úd uvnitř a hned jej vytahoval a dával děvčatům k lízání. Potom se vracel ke mně a neobyčejně silně mne bil do zadku a do beder; šel dokonce tak daleko, že mi třel poštěváček. To všechno mne uvedlo do takového vzrušení, že jsem musela na své přátele dělat neuvěřitelně smilný dojem.
Ale jak jsem měla nalézti uspokojení u dvou vyčerpaných děvčat a zemdlených zpustlíků, jimž se už ani nemohl ztopořit.
Navrhla jsem jim, aby mne nechali před svýma očima obrábět jedním lokajem. Ale Saint-Fond, opilý vínem a ukrutností, se tomu bránil, že prý má jen choutky dravého zvířete. Musí si pospíšit, aby spolykal předložené čerstvé maso. Vrhl se se strašnou silou na malé zadečky všech tří děvčátek. Se všech stran tekla krev, když se zdvihl jako zuřivec se skleslým údem a trpce si stěžoval, že dnes nenalézá způsobu, aby dal obětem trpět podle své chuti.
"Všechno, co si dnes vymýšlím, zůstává daleko za mým úmyslem. Najděte přece něco, aby se ty kurvy tři dni svíjely v nesnesitelných mukách."
"Budeš však zatím hotov a po zničení iluse je zase osvobodíš."
"Nemohu Juliettě odpustit," řekl Saint-Fond, "že mne tak podceňuje. Mýlíš se, můj anděli, když myslíš, že se má krutost ohřívá jen v plamenech mé vášně. Ha! Chtěl bych, aby cítily můj vztek až za hrob; jsem barbarský až k zuřivosti, když jsem rozdělán, ale po vystříknutí semene je má krutost chladnokrevná.
Dokážu ti to," pokračoval ten arcilotr. "Udělám si to a budeme pokračovat v mučení těch kurev, až bude můj pytlík prázdný. Uvidíš, budu-li měkčí."
"Saint-Fonde," odvětil Noirceuil, "myslím, že bude nejlépe, když slečnu jednoduše nabodneme na rožeň, a pokud se bude za živa před našima očima opékat, pohoní nám Julietta údy, abychom zalévali tuto pěknou pečínku svým semenem."
"K čertu," vykřikl Saint-Fond, "přísahám vám, že ta, kterou mám v rukou já, bude trpět víc, než si představujete."
A zlomil svýma svalnatýma rukama její prsty, vykloubil jí všechny údy a víc než tisíckrát ji bodl nožíkem.
"Na rožni by trpěla stejně," řekla jsem.
"To jí také neodpustíme," odvětil Saint-Fond, "bude dokonce trpět mnohem víc, až jí ohněm zuhelnatí otevřené rány, než kdyby byla opékána bez poranění."
Popadla jsem nyní jednu, Noirceuil druhou. Brzo se oběti pekly na pekelném ohni. Noirceuil proklínaje všechny bohy vyprázdnil se do mé zadnice a já jsem tak dlouho tloukla Saint-Fonda, až se v bestiální rozkoši vystříkal na zuhelnatělá těla tří nešťastných obětí. Pak jsme je hodili do díry a dali jsme se opět do pití.
Asi za měsíc mi představil Noirceuil ženu, již mi nabídl za přítelkyni. Vybral si paní de Clairvil znamenitě.
Byla velká a krásná jako obrázek, pohled měla ohnivý a těžko k snesení; její velké a hluboké černé oči vzbuzovaly respekt. Celkový vzhled byl majestátní, ústa svěží a smyslná a havranově černé vlasy jí padaly až ke kolenům.
Její krásně formovaný nos, ušlechtilé, vznešené čelo, skvělá zahnědlá pleť a silné svaly vzbuzovaly dojem spojení Minerviny postavy s půvabem Venušiným.
Tato krásná žena byla již pět let vdovou. Neměla nikdy dětí, neboť se jich štítila.
Pyšnila se, že nikdy neprolila slz a že se nikdy nepoddala neštěstí.
Za pár dní přišla Clairvilová, jež se do mne ihned prudce zamilovala, aby se mnou mezi čtyřma očima povečeřela. Svěřily jsme se obapolně se svými zálibami a pocity.
Ve chvíli vzájemné důvěry se sklonila ke mně. Ležely jsme nedbale na měkkých polštářích v zrcadlovém pokoji.
"Není správné, můj anděli," řekla líbajíc mne na krk, "že ženy jako jsme my si mají v milostných záležitostech důvěřovat?"
S těmi slovy mě uchvátila a vstrčila mi horký jazyk hluboko do krku.
"Oh, Julietto, dovolíš mi, abych se rozehřála na plameni okouzlení, které v tobě vzbudím? Šelmičko, tvá ústa mi odpovídají, tvůj jazyk volá můj a zve jej k chlípnostem."
"Svlékněme se," řekla jsem přítelkyni, "člověk se zahřeje, jen když je nahý. Ha, chtěla bych slyšet, jak ti tluče srdce, až tě rozdělám."
"Jaký nápad," řekla, "v tom poznávám tvůj charakter, zbožňuji tě, má Julietto! Dělej, jak uznáš za dobré."
Svlékly jsme se a pár minut jsme se mlčky zkoumaly.
Clairvilová se rozohňovala půvaby, jež mi příroda tak marnotratně propůjčila - a já jsem se nemohla jejích nasytit. Nikdy jsem neviděla krásnějších boků nebo půvabnějšího hrdla. Ty zadní tváře! Bože! To byla přece zadnice Řeky uctívané Venuše!
Stále jsem jen líbala její vnady. Má přítelkyně však, jež se mi ochotně poddávala, mi vracela polibky dvojnásob.
Konečně mne položila se široce roztaženýma nohama na otoman a řekla:
"Ukáži ti, má drahá, že dovedu ženě způsobit potěšení."
Dva její prsty pracovaly na mém poštěváčku a v zadní díře, zatím co strkala jazyk hluboko do mé pochvy a lačně ssála šťávy vyměšované jejím lechtáním. Nikdy v životě jsem nepocítila takového vzrušení. Dvakrát po sobě jsem se vyprázdnila do jejích úst s takovou rozkoší, že jsem se bála zalknutí.
Clairvilová změnila, stále stejně chlípná, čtyřikrát svůj způsob, vždy lehce a obratně. Vložila mi do pochvy prst, druhým mi dráždila poštěváček a při tom měla jazyk v mé řiti.
A nové výtoky byly plodem božských pohybů tohoto nejchlípnějšího stvoření na světě.
"Nu," ptala se, když jsem se vzpamatovala, "zdá se ti, že dovedu vzrušit ženu? Jsem zrůdná. Mohu za to, že mi dala příroda chuti, neznámé obyčejným ženám? Neznám nic nesmyslnějšího, než zákon o spojení různých pohlaví, když si mohu opatřit čistější potěšení."
"Obdivuhodná ženo, znáš-li můj poměr k ministrovi, můžeš si představit, že nemám o mnoho lepší mravní zásady."
"Zajisté," odvětila, "vím, co všechno děláš pro Saint-Fonda; znám se s ním a s Noirceuilem již dávno. Jak bych neznala také všechny výstřednosti, jimž se oddávají? Sloužíš jim a chválím tě za to; kdybych musila, jednala bych stejně. Vím však též, že jsi pro druhé udělala mnoho, ale málo, velmi málo pro sebe, neboť dvě či tři krádeže nejsou žádným hrdinstvím a musíš se ještě mnoho učit.
Potřebuji tolik příprav, abych se vzrušila, tolik nestvůrných myšlenek a neřestí, abych byla hotova, že ti moje zvyky budou odporné a mé potřeby tě unaví."
Pak se jí zablesklo v očích a rty jí zvlhly chlípností, když se mne chtivě ptala:
"Máš tu ženy? Jsou neřestné? Krása je vedlejší, stačí mi tvoje půvaby. Přeji si však, aby byly řádně nestydaté, chlípné a silné, aby strašně klely a aby sem přišly nahé. Kolik mi můžeš nabídnout takových žen?"
"Mám po ruce jen čtyři, které nutně potřebuji," řekla jsem.
"To je věru málo. Při svém bohatství jich máš mít denně aspoň dvacet k disposici a týdně je měnit. Nuže zavolej sem ty čtyři a dej přinést metly, chceš-li vidět, jak budu hotova."
"Metly? Jsi zvyklá na bičování, má milá?"
"Ovšem, až do krve. A totéž dám udělat i sama sobě. Neznám skvělejšího požitku! Nikdo dnes nepochybuje, že pasivní flagelanství je nejsilnějším prostředkem k získání nových sil u těch, kdož nadmíru užívali. Tento postup vyvolává v ochablém organismu mocný otřes, rozplameňuje chlípné podráždění a má za následek neobyčejně mohutný výtok. Pocit bodavé bolesti na zešlehaných částech těla způsobuje rychlý oběh krve, oživuje ducha a mimořádně rozpaluje pohlavní orgány. Konečně umožňuje i proti vůli přírody dokončiti akt uspokojení a rozmnožuje radost z neřesti až za její hranice."
Čtyři ženy vstoupily; byly podle přání mé přítelkyně nahé a pohled na ně budil největší smyslnost.
Nejstarší nebylo ještě osmnáct let, nejmladší sotva patnáct. Měly neobyčejně krásné postavy.
"Nejsou zlé," řekla Clairvil, pozorujíc je povrchně. Vzala od každé z nich svazek metel a postavila je vedle sebe.
"Pojďte sem," řekla nejmladší, "ano, ano, jen blíže a omluvte se za svoji včerejší hloupost."
"Ale, madame, přece jsem žádnou neprovedla."
Clairvilová odpověděla mocným políčkem.
"Řekla jsem vám, že jste provedla hloupost, a poroučím vám, abyste na kolenou prosila za odpuštění."
"Nuže, dobře, paní," řeklo děvče, vyhovujíc jí poslušně, "prosím vás zaň pokorně."
"Odpustím vám, ale dříve budete potrestána; vstaňte a ukažte mi laskavě své zadní tváře!"
Clairvilová je nejdříve lehce pohladila dlaní; potom však udeřila tak silně, že bylo znát stopy všech pěti prstů. Po tvářích ubohého děvčátka začly stékat slzy, neboť bylo v tomto ohledu nezkušené a takové přijetí se ho bolestně dotklo. Clairvilová ji pozorovala a políbila jí oči plné slzí. Její oči však se leskly rozkoší - dech se jí zarážel a v krásném hrdle jí škubalo.
Pak vstrčila svůj jazyk do dívčiných ústa a dlouho ji líbala, načež ji udeřila znovu a ještě silněji.
"Jste malá kurvička," vysvětlila jí, "viděla jsem vás včera, jak jste honila mužské údy. Nestrpím, abyste se tak nemravně chovala."
"Ujišťuji vás, paní..."
"Již je dobře, nevymlouvejte se, darebo!" přerušila ji Clairvilová a zasadila ji prudkou ránu pěstí do boků.
"Ať je vinna nebo ne, ztýrám ji stejně: musí mne pobavit. Takové ničemné stvoření je sotva dobré pro zábavu ženy mého druhu."
S těmi slovy hrábla Clairvilová své oběti tak prudce pod žebra, že z ní vyrazila výkřik bolesti. Ale potlačila jej hned v začátku tím, že jí dala zavázat ústa. Se zuřivostí vykřikovala špinavá pustá slova a nejsprostší nadávky plynuly z jejích nečistých rtů. Pak položila svou oběť na pohovku, pozorovala chlípně její zadnici, jejíž tváře trochu roztáhla a mezi ně vstrčila jazyk. Pak přešla na boky a na čtyřech místech ji kousla; děvče to nevydrželo bez škubání a bez skoků, které moji přítelkyni znamenitě bavily a pohnuly ji k zlému úsměvu, který jistě pocházel spíš z krutosti než z radosti.
"Nyní budeš, ty zkurvená šelmo, zbičována. Ano, hergotsakrament, zpáskám tě důkladně a chtěla bych jen, aby každá má rána zanechala na tvém zadku nesmazatelné stopy."
Pak vzala svazek prutů, přinutila dívku vstát, objala její tělo levou rukou, přitiskla jí kolena k břichu a zvedla tak zadek do příslušné výšky; chvíli jej pozorovala a pak začala pravou rukou tlouci. Bez přípravy ji vpálila nemilosrdně 25 ran, jež tuto svěží růžovou zadnici tak zřídily, že na ní nebylo místečka bez pruhů. Pak zavolala ostatní tři ženy, dala si od nich strkat jazyk do úst a poručila jim, aby ji při líbání hodně tloukly do zadku, aby jí třely zadní otvor a mačkaly přední. Po třech děvčatech přišla jsem na řadu já. Chovala jsem se stejně: zlehčovala jsem trest, jímž obdařila svou oběť, a rozohnila jsem její chlípný vztek lživými žalobami na její oběti. Když jsem ji líbala, žádala mne, abych jí vyprázdnila pochvu do úst, načež celý výtok spolkla. Pak se dala znovu do práce a tloukla ji dvojnásobně a výprask opakovala ještě po třetí.
Zadnice děvčete byla pokryta krví; poručila třem ostatním, aby ji srkaly a pak vyplivly jí do úst. Musila jsem se od ní dát líbat, při čemž zase tuto krev přenášela do mých úst.
"Julietto," pravila, "dostávám horečku. Upozorňuji tě, že ostatní tři zpráskám ještě víc."
Pustila maličkou a dala si od ní trochu lízat pochvu a řiť.
"Kupředu, mrcho!" řekla pak druhé, starší dívce.
Tato však, rozčilena zkušeností své kamarádky, neposlechla a ucouvla. Clairvilová neměla právě útlocitu. Přitáhla ji k sobě násilím a ze všech sil ji zfackovala. Děvče se dalo do pláče.
"Dobře," řekla Clairvilová, "to mám právě ráda."
Protože mělo toto šestnáctileté stvoření nádherná ňadra, rvala mu je, až začalo křičet.
"Dále," řekla nadávajíc, "ukažte mi zadnici!" Zdála se jí tak nádhernou, že před výpraskem zvolala:
"Ach, jak svěží zadek! Ta krása mne nutí k novému uctění." Sklonila se, políbila ji, lízala řiť, načež děvče otočila, podrobila stejné proceduře jeho poštěváček a zase se vrátila k zadku.
"K četu!" křičela, "jsem rozčilena na nejvyšší stupeň, ta kurvička má nejkrásnější zadek, jaký jsem kdy viděla." Pak vzala metlu a chystala se k výprasku. Levicí, jíž dívku objímala, roztáhla jí zadní tváře, aby rány dopadaly na nejcitlivější části řiti a okolí; brzy byla tato část zalita krví. Při tom žádala, aby byla celou tu dobu líbána a hlazena po zadnici. Vyplnila jsem s třemi ostatními její přání. Dívky jako bakchantky, ba krásnější než Venuše nechala si Clairvilová postavit vedle sebe, aby mohla porovnávati jejich zadky.
"Julietto," ptala se mne, "mám tě také zpráskat?"
"Zajisté," odpověděla jsem, "jak si můžeš myslet, že bych nechtěla stejně jako ty vydráždit svou rozkoš k nejvyšším hranicím?"
"Nuže, dobrá," řekla mi, "vyšplhej se na záda té nejmladší; zatím co tě budu bít, uposlechnou ostatní mých předpisů."
"Vezměte metly; nejdřív nejslabší, pak přijdou na řadu ostatní."
"Musíte si kleknout před mým zadkem, zbožňovat a líbati jej, pak mi roztáhnete zadní tváře a vsunete jazyk hluboko do řiti, při čemž položíte prsty na můj poštěváček. Pak vstanete a za stálého nadávání a proklínání mi vysázíte bez přerušení 200 ran. Rozuměly mi i druhé dvě? Učiníte stejně jako ona. Nuže, začněme!"
Clairvilová týrala zadek děvčete, na jehož ramenou jsem seděla; zároveň mne ze všech sil tloukla. Ostatní její rozkazy byly přesně provedeny. Protože ta tribadka nechtěla nic nechat zahálet, líbala na ústa vždy to děvče, které ji právě přestalo tlouci. Když se na mém zadku ukázaly stopy jejích ran, lačně je líbala a lízala. Jakmile však dostala určený počet ran, změnila polohu.
Osmnáctileté děvče si před ní kleklo, Clairvilová opřela její ohanbí o obličej druhé a třela její stydké pysky a klitoris o ústa, nos a oči druhé. Jedno děvče si postavila napravo, druhé nalevo. Musily mou přítelkyni silně tlouci a ona s metlou v každé ruce jim současně výprask oplácela. Sedíc jezdecky na lebce oné, jíž lízala rodidla, nabídla jsem jí svá k disposici. Nyní byla tribadka ukojena s takovými výkřiky, křečemi a blasfemiemi, které ji charakterisovaly jako nejchlípnější a nejzpustlejší stvoření. Její svěží obličej byl zalit výtoky.
"Kupředu, u ďábla!" křičela, aniž by si dopřála času k oddechu.
"Neodpočívám nikdy, jsem-li hotova; sekejte mne, lízejte mne, kurvy, a vzrušte mne co nejvíce!"
Osmnáctiletá dívka si lehla na otoman a já si jí sedla na obličej, Clairvilová zas na můj. Lízala mne a já ji činila totéž. Stojíc nade mnou, dala si nejmladší lízat zadnici od Clairvilové, jíž zas jiná narážela zezadu godemiché. Nejmenší jí dráždila poštěváček a nastrkovala ohanbí Clairvilové, jež jí činila totéž.
"Julietto," řekla mi za několik minut, "říkám ti, že jen fantastické myšlenky na mne účinkují; zejména silné nadávky budí mou obrazotvornost. Ale tvé holky jsou tiché."
Tím mne přivedla v rozpaky: tato děvčata pocházela z lepších měšťanských rodin; prováděla sice se mnou svinstva, ale neuměla tak mluvit, jak si přála Clairvilová. Snažily se, ale přece jsem musila vypomáhat nejpustšími urážkami nejvyššího stvoření. To se jí velmi líbilo, ač v jsoucnost boží nevěřila stejně jako já. Na to mne v lízání vystřídala dívka, jež jí třela poštěváček. Tribadka byla velmi rozrušena, ale nedosáhla ničeho, takže se polohy musily změnit ještě jednou. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího a vášnivějšího nad tuto božskou ženu v této nové situaci. Kdo by chtěl vymalovat samu bohyni chlípnosti, nenašel by lepšího modelu. Padla mi okolo krku a čtvrt hodiny mne skoro škrtila a pak mi ukázala svůj zadek. Byl šarlatově rudý a nápadně kontrastoval s oslňující bělostí její pleti.
"Ach, hergotsakrament," řekla plna vnitřního žáru. "Jak jsem rozčilena. Julietto, v tomto stavu bych byla všeho schopna. Není zločinu, po kterém bych nyní netoužila. Ó, má nejdražší, ty moje kurvo, má drahá tribadko, ty, již nekonečně miluji a v jejímž náručí bych chtěla být ukojena! Musíš přiznat, že nic nepudí k strašným zločinům tak jako klid, beztrestnost, bohatství a zdraví.
Vzpomeň mi ještě na nějaký zločin, ať jej před tebou uskutečním! Spáchejme nějakou ničemnost, prosím tě o to!"
Když jsem viděla, že nejmladší ji nejvíc dráždí, že jí stále líbá ústa, zadek i přirození, ptala jsem se jí tiše, nechce-li si ji vzít."
"Ne," odvětila, "to by mne neuspokojilo. Ráda ženu mučím a bičuji, ale pokud se týká úplného zničení - ty mi rozumíš - k tomu potřebuji muže. Mužové mne více dráždí ke krutosti. Nemůžeš si představit, jak ráda bych nyní zabila nějakého muže. Oh, bože! Jaká muka bych mu dala vytrpět! Jak tajuplně bych jej usmrtila! Skončeme nyní zábavu nějakým svinstvem, když nemůžeme spáchat zločin."
Přesně a s potřebnou nestydatostí provedené akty ji konečně vyčerpaly; vykoupala se v růžové vodě. Osušily ji a ve velmi neslušném negližé jsme společně povečeřely.
Clairvilová bizarně a nadmíru hltala jídlo a brala si jen drůbež a zvěřinu, jež musila být vykloubena a připravena v nemožných tvarech. Obyčejné stravy se ani nedotkla. Nejraději pila ledovou vodu s cukrem, nikdy víno, zato však hodně likérů a kávy. Jedla enormně mnoho. Nevynechala jediný z padesáti chodů. Protože jsem znala již její chuti, bylo vše patřičně připraveno a spolykala toho neuvěřitelné množství.
Tato rozkošná žena ráda prokazovala své záliby v jídle a pohnula mne k stejné stravě, jen vína jsem nenechala. Vždycky mi chutnalo a zůstanu mu asi po celý život věrná.
Během večeře jsem se Clairvilové přiznala, že jsem byla její orgií opravdu překvapena.
"To nic není! Jen jsem to trochu naznačila, v jakých zvrácenostech si libuji! Chtěla bych provésti společně s tebou něco neslýchaného. Vymohu ti přijetí do společnosti, jejíž jsem členkou, a v níž jdou obscénnosti do zcela jiných rozměrů. Tam musí přivésti každý muž svou ženu, bratr sestru, otec dceru, mládenec svou přítelkyni a milenec milenku. Všichni se shromáždí ve velkém salonu a každý si vybere společníka podle libosti. Nemáme předpisů mimo svá přání. Čím bláznivěji se chováme, tím jsme šťastnější."
"Ó, drahá přítelkyně," řekla jsem, vrhajíc se jí do náručí, "hořím touhou, abych byla přijata mezi vás."
"Ano, ale budeš toho hodna? Přijímací zkoušky jsou strašné."
"Můžeš o mně pochybovat? Bojíš se, že bych váhala po všem tom, co jsem již provedla ve společnosti Noirceuilově a Saint-Fondově?"
"Nu, dobrá, slibuji ti, že budeš přijata."
Měla jsem takovou radost, že jsem nechtěla Clairvilovou pustit bez přísahy. Přísaha byla zpečetěna výtokem po spáření, jež se mnou provedla a na něž si dala svítit třemi lokaji.
"Vidíš, jak si člověk zvykne cynismu; tak daleko musíš jít, aby byla hodna naší společnosti."
Okouzleny jsme se rozloučily a smluvily jsme si brzkou schůzku.
Za několik dní jsem již nedovedla odolati touze po zločinu.
Rozhodla jsem se tedy k činu, který by byl důstojný mého každodenního vyučování.
Chtějíc zároveň vyzkoušet svou odvahu i ukrutnost, oblékla jsem se jako muž a šla jsem s dvěma pistolemi do odlehlé uličky, abych přepadla, zabila a oloupila prvního, kdo mi přijde pod ruku, a to jen pro své potěšení.
Opřena o zeď, byla jsem vzrušena neklidem, vyvolaným nesmírnou vášní, jež je přirozeným podkladem rozkoše ze zločinu. Číhala jsem...
Každý šustot oživil mé čekání. Při nejmenším pohybu jsem již viděla svou oběť, když jsem náhle zaslechla bědování.
Spěchala jsem po hlase. Blížíc se rozeznávala jsem žaloby.
Napříč přede dveřmi ležela chudá žena a vzdychala.
"Kdo jste," ptala jsem se, přistupujíc k ní.
"Nejnešťastnější z žen," odvětila mi plačky. "Usmrtíte-li mne, prokážete mi velkou službu."
"Proč jste nešťastná?"
"Je to strašné," řekla žena, zvedla se a ukázala mi v matném světle hezkou a zajímavou tvář. "Již osm dní jsme bez práce. Nemůžeme zaplatit nepatrné nájemné ze světnice a měsíční stravné za naše dítě. Odvezli nebožáka do nemocnice a muže mi zavřeli. A jen mi zlostně vynadali. Vidíte mne na prahu domu, který mně dříve patřil. Za lepších časů jsem pomáhala chudým, pomozte nyní mně!"
Při těch slovech se mi zablýsklo v očích.
"Saperlot," řekla jsem si, "to je příležitost spáchat hnusný zločin!"
Proto jsem řekla ženě:
"Vidíš, že jsem mužem a rád bych se potěšil tvým tělem."
"Pane, což neštěstí a bolest vzbuzuje touhy?"
"To mne právě rozpaluje - pospěš si tedy!"
Vzala jsem ji za ruku a přinutila ji, aby byla povolná mému ohmatávání. Nikdo by netušil, co jsem našla pod jejími šaty: pevné svaly a bělostnou pleť.
"Lechtej mne," řekla jsem jí, strkajíc si její ruku do přirození, "jsem žena, jež touží je po stejném pohlaví a chci se s tebou potěšit."
"Oh, nebesa - nechte mne. Chvěji se při vašem nečistém skutku. Nepokořujte mne tak!"
Chtěla utéci, ale chytla jsem ji za vlasy a nasadila jsem ji ústí pistole na spánky.
"Ty kurvo," řekla jsem, "jdi do pekla a hlas se tam jako zkušební kus Juliettin!"
Válela se ve vlastní krvi.
Můj nervový systém byl tak rozrušen, že jsem po tomto činu byla docela zalita výtokem.
Po výstřelu otevřelo se několik oken, což mne přinutilo myslet na svoji bezpečnost. Se všech stran se sbíhala stráž.
Byla sotva půlnoc, když mne zatkli. Našli u mne pistole, takže nemohli o své kořisti pochybovat. Ptali se, kdo jsem.
"Odpovím vám až v přítomnosti ministrově," řekla jsem drze. "Odveďte mne do paláce Saint-Fondova."
Biřicové, překvapeni mým pohlavím, neodvážili se odporovat.
Byla jsem spoutána a chvěla jsem se rozkoší. Tyto náramky jsou skvostné, dostaneme-li je za zločin spáchaný radostně.
Saint-Fond ještě nespal a tak jsem byla před něj předvedena.
"Dobrá," řekl biřicům, "budete oběšeni za to, že jste sem tuto dámu nepřinesli. Splňte svoji další povinnost. Co se stane potom, je tajemství, které nemohu prozradit."
Mezi čtyřma očima jsem vše vyprávěla svému milenci, z čehož se mu ztopořil úd. Ptal se mne, zda jsem u té ženy, pozorovala křeče, když padla.
"Neměla jsem k tomu dost času," odpověděla jsem.
"To je nepříjemné, když se člověk nemůže pást na své oběti."
Jak jsem pravila, vyprávění vzrušilo Saint-Fonda a můj mužský úbor ho okouzlil. Vzal mne do svého boudoiru. Objevil se komorník.
Saint-Fond mi rozepjal chlípně kalhoty a nechal jím pevně splácat mou zadnici. Zároveň třel sluhův penis a mou dírku. Pak do ní zavedl svůj pyj a obráběl mne zezadu, zatím co jsem musila lízat sluhův úd, až se postavil tak, že mohl vniknout do ministrova zadku.
Po této proceduře mi Saint-Fond řekl, že se vystříkal lépe než jindy a že by má zadnice zasloužila vyznamenání.
"Ten, jenž mně obráběl a jemuž si lízala ocas, je s tebou rovnocenný," řekl ministr, "a je vyslovený zločinec. Už jsem ho nejmíň šestkrát zachránil od šibenice. Tady máš odměnu za svůj zločin, který jsi spáchala na vlastní pěst. Kočár na tebe čeká, vrať se domů. Zítra odjeď na panství Sceaux, které jsem pro tebe koupil. Vezmi s sebou jen málo lidí. Čtyři své ženy, a to jen ty nejhezčí, kuchyň, služebnictvo a tři děvčata, určená pro příští večírek."
Vzdálila jsem se, spokojena s výsledkem svého zločinu. Druhého dne jsem odjela, kam mně ministr určil.
Sotva jsem se na odlehlém panství zařídila, oznámili mi příchod statného cizince, jenž se mnou chtěl mluvit jménem ministrovým. Poručila jsem ho ihned přivésti; pak jsem otevřela jím doručený dopis.
Byl v něm rozkaz: Vaše služebnictvo ať se ihned zmocní doručitele dopisu a zamkne ho do připravené cely. Ručíte mi zaň svým životem. Za ním přijde jeho žena a dcera; naložíte s nimi stejně. Neopomiňte dát provést mé rozkazy se svědomitou přesností. Použijte vší své falešnosti a krutosti. Adieu...
"Můj pane," řekla jsem hned doručiteli dopisu, aniž bych dala na sobě něco znát, "patříte bezpochyby k ministrovým přátelům?"
"Již dlouho zahrnuje mne a mou rodinu důkazy své přízně."
"Vidím to z jeho dopisu, dovolte mi, abych svým lidem nařídila, aby vás přijali podle jeho přání."
Nabídla jsem mu křeslo a zmizela jsem.
Moji lidé, spíš otroci než sluhové, se ihned opatřili provazy a vrátili se se mnou do pokoje.
"Odveďte pána do pokoje, který mu určil ministr!" rozkázala jsem jim.
Chlapi se na nešťastníka vrhli a odvlekli ho do odporného vězení.
"Ó, paní, jaká je to zrada, jaká hanebnost!" křičela nešťastná oběť mé a Saint-Fondovy falešnosti.
Přece však - tvrdá a neoblomná vůči jeho nářku - jsem slepě uposlechla rozkazů ministrových, aniž bych mu odpověděla na jedinou z otázek, jimiž mne zahrnoval.
Sotva jsem se vrátila do salonu, přijel nad dvůr kočár. Byla v něm nešťastníkova žena a dcera, jež mi doručily, nic netušíce, dopisy stejného obsahu.
"Oh, Saint-Fonde," řekla jsem si, když jsem spatřila obě ženy, krásu sotva 36 let staré matky a půvab a sličnost nejvýše šestnáctileté dcery, "ach, Saint-Fonde, není podkladem tohoto ministerského činu ničemná chlípnost? Nedopadne na tvoje neřesti v tomto případě nebo později pomsta národa?"
Sotva bych vám dovedla popsat křik a slzy obou nešťastnic, když byly surově vlečeny do svých cel. Ale zůstala jsem stejně nepřístupná pláči ženy a dcery, jako otcovu, chovala jsem se stejně přísně a neměla jsem tak dlouho klidu, dokud jsem neměla v kapse klíč od vězení těchto důležitých vězňů.
Přemýšlejíc o jejich osudu, domnívala jsem se, že jde o něco jiného, než o zatčení, protože provedení rozsudku smrti bylo mojí věcí a neměla jsem žádných zpráv. Tu mi byla ohlášena čtvrtá osoba.
"Přijměte tohoto muže zvlášť roztomile," psal mi Saint-Fond; "je to hlavní osoba krvavé hry, kterou zítra provedeme. Krátce, je to nanteský kat, jenž přišel na můj rozkaz, aby provedl rozsudek nad osobami, které máte pod zámkem.
Protože jsem nucen pod ztrátou svého místa přinésti tyto tři hlavy pozítří králi, pochopíte, že bych si je nejraději vzal sám na starost, kdyby jeho veličenstvo nehořelo touhou přijmout tyto hlavy z rukou katových. Nezná důvody, proč byl k vám poslán. Poučte ho, ale neukazujte mu oběti. Přijedu zítra ráno. Zacházejte se zatčenými, zvláště se ženami, velmi přísně. Dostanou jen tvrdý chléb s vodou a žádné světlo."
"Můj pane," řekla jsem tomu muži, "je čas k jídlu; potom si pohovoříme."
Delcourovi bylo 28 let. Měl krásný vzhled, jehož zevnějšek i detaily mi pomátly hlavu. Pozornosti, jež jsem mu prokazovala, byly srdečné. Po obědě jsme se příjemně škádlili. Delcour brzo dokázal, že má námaha není bezvýsledná. Jeho přiléhavé kalhoty se ku podivu nadmuly, že jsem se již nedovedla udržet.
"Saperlot," řekla jsem mu, "podívejme se, miláčku, co to tu vlastně máš? Tvůj mohutný úd mne rozpaluje, chtěla bych, abys mi to udělal."
Jakmile vytáhl své znamenité nářadí na denní světlo, začala jsem mu je podle svého zvyku lízat. Sotva jsem je však udržela v ústech. Delcour zaútočil do mého ohanbí a za dvě vteřiny jsme byli hotovi.
"Hergot," vykřikl, "to šlo příliš rychle; napravím tu chybu ihned."
Protože mne obsloužil teprve jednou, položil mne na lehátko a obráběl mne tuhým údem, jaký se najde zřídka. V celém životě jsem nebyla tak uspokojena.
Saint-Fond přišel druhého den v poledne; své služebnictvo a kočár poslal domů a hned se odebral ke mně do salonu. Trochu zneklidněna, jak se bude dívat na mou malou hloupost s Delcourem, doznala jsem mu vše.
"Julietto," řekl mi, "spráskal bych vás, kdybych vám nebyl dal slovo, že schvaluji všechny vaše výstřelky; co jste si dovolila, není nic tak zvláštního. Neprovedla jste nic zlého, než že jste důvěřovala Delcourovi, jenž je schopen indiskretnosti. Sloužil mi dvě léta jako hoch. Byl synem popravčího; tato myšlenka mne rozohňovala. Když jsem se ho nasytil, odevzdal jsem ho pařížskému katovi, u něhož zůstal jako pomocník až do smrti svého otce. Nyní zaujímá jeho místo. Má ducha, ale je příliš výstřední."
"Obejmi mne, drahý příteli," řekla jsem vrhajíc se mu do náručí; "jsi mým bohem a u tvých nohou chci žít věčně."
"A propos," řekl mi Saint-Fond, když jsme vstali a posadili se na pohovku, "zapomněl jsem ti říci; že mne král miluje víc než dříve; dokázal mi znovu svou přízeň.
Dělalo mu starost, že mám mnoho dluhů a daroval mi proto dva miliony; dám ti z nich polovinu.
Drž se stále mých zásad a služ mi stále dobře; pozvednu tě k nejvyššímu postavení. Chci, abys byla mou otrokyní a zároveň bohyní ostatních. Nic mne tolik nedráždí, jako tato myšlenka. Julietto, dnes provedeme něco hrozného, že ano, můj anděle!"
"Hrozné ukrutnosti!"
Líbal mne na ústa a při tom mi dole třel poštěváček.
Líbala jsem ho bez přestání. Těžíc z jeho opojení a dobré nálady, dala jsem mu podepsat zatykač na Elvířina otce, jenž mi ji chtěl odvésti, a dobyla jsem ještě několik důkazů jeho přízně, z nichž mi každý vynesl pět až šest tisíc franků.
Saint-Fond se probudil asi v pět hodin. V saloně bylo vše připraveno podle mého rozkazu. V pravé části skupiny stála tři děvčata určená pro orgie, nahá, ozdobená jen růžovými věnci - všechna byla urozená a krásná. Byla unesena z kláštera.
První, Louise, bylo 16 let. Bylo to neobyčejně zajímavá blondýnka.
Druhá se jmenovala Helena, byla stará 15 let. Měla elegantní tailii, kaštanové vlasy, oči a ústa jako bohyně lásky a byla by z nich nejhezčí, kdyby ji nebyla předčila třetí, Fulvia.
S touto skupinou kontrastovala nešťastná rodina, rovněž nahá, ale pokrytá černým flórem. Otec s matkou si leželi v náručí. U jejich nohou seděla rozkošná Julie. Nahé údy měla spoutány řetězy, jež ji zraňovaly. Její levý prs byl úplně rozedřen. Mezi nohama paní de Cloris byl jiný řetěz, jenž dráždil její stydké části. Delcour, kterého jsem oblékla do odporného kostymu démona a jenž byl opatřen nutnými nástroji k popravě, držel konce řetězů a občas jimi trhal a rozdíral části jimi ovinuté.
Čtyři mé služky stály jako Venuše Kalipygos a obracely zadky k Saint-Fondovi. Měly na sobě jen bílé a hnědé závoje.
"To je božské," řekl Saint-Fond, když se probudil, "na tom všem poznávám ducha a fantasii Juliettinu."
"Ať mi předvedou obviněné," pokračoval; lízal při tom úd Montalmův a svíral krásnou zadnici Palmiřinu.
Skupina, vedena Delcourem, se přiblížila.
"Jste všichni tři obžalováni z velkého zločinu," pravil ministr, "mám od královny tajný rozkaz vás ihned popravit."
"Tento rozkaz je nesprávný," odpověděl Cloris, "já i moje rodina jsme nevinni - a ty to dobře víš, ničemo."
"Ano, vím to dobře; jsme-li opravdu vinni, pak ať jsme souzeni a ne vydáni na pospas chlípné krutosti tygra, jenž nás mučí jen pro ukojení svých nečistých vášní."
"Delcoure," zvolal Saint-Fond, "přitáhněte mu řetěz."
Silným trhnutím katovým se natrhlo ohanbí ženino, dceřin prs a otcovo stehno, až prýštila krev.
"Příliš jste přestoupili zákon," pokračoval Saint-Fond, "jehož se dovoláváte, než aby vás nyní mohl ochránit. Připravte se na smrt."
"Zabiji ho vlastnoručně," řekl Delcourovi, "chci se nasytit jeho krve."
Pak se pustil do zatčené ženy.
"Ach, můj pane," naříkala ta ubožačka, "čím jsme si zasloužili tak barbarské zacházení?"
Nejdřív rozvázali paní de Cloris a předvedli mu ji.
"Ty kurvo, pamatuješ se, jak jsi byla vůči mně upejpavá?" Dnes tě užiji stejně, má drahá!"
Brutálně ohmatával její vnady. Obráběl ji zepředu před jejím manželem, jemuž lízal při tom úd. Hrabal se s rozkoší v prsech nešťastnice a rozohňoval se na ní zuřivě. Rval a kousal ji, až tekla krev.
Na můj rozkaz byl Cloris přivázán na pohovku s roztaženými stehny.
"Delcoure, dejte mu provaz okolo krku, a kdyby se bránil, přitáhněte, až pojde!"
Pozorovala jsem ho a řídila jsem celý obřad. Nešťastník ani nepromluvil. Po jeho levé straně byla ňadra matčina, napravo hezký zadek jeho dcery.
Sotva vnikl Saint-Fondův úd do zadnice, po níž toužil, začal bodat nožíkem do nabízejících se vnad, postavených tak, že prýštící krev obou žen tekla na hlavu otcovu.
"Ještě nejsem spokojen," řekla ta nestvůra, "budu bičovat děvče a jeho rodiče je budou držet. Julietta a Delcour nasadí ústí pistole na jejich spánky. Pohnou-li se, prostřelte jim lebky!"
Vzala jsem si na starost matku. Ubohá Julie byla nejdřív zbičována metlami, pak zmrskána karabáčem, při čemž až stříkala krev.
Pak se vrhl na otce a zpracoval ho bičem propleteným železnými hřeby, až byl úplně zalit krví.
Pak jsme chytli matku, položili ji s roztaženými nohama na pohovku a mrskali ji karabáčem, míříce hlavně na vnitřek její pochvy.
Cloris zuřil vztekem, ale neodvážil se otevřít ústa. Byl spoután a nemohl se bránit.
Děvče bylo vyzdviženo a Saint-Fond poručil katovi, aby je zpracoval ze předu a sám s ním prováděl sodomii.
Přemluvila jsem nešťastného otce, jejž jsem rozvázala, aby se pokusil sebe i svou rodinu zachránit tím, že Saint-Fonda zpracuje odzadu. Pečlivě jsem mu honila úd a dosáhla jsem plného úspěchu.
Saint-Fond okouzlen, že cítí v zadku tak skvostný úd, se mrskal jako ryba, hodíme-li ji zpět do vody.
"Je božský a snad dostane milost," řekl Saint-Fond, "dopustí-li se na své dceři sodomie."
"Není tisíckrát lepší," ptala jsem se Clorise, "udělat to své dceři, než ji zabít?"
"Zabte ji!"
"Váš odpor znamená její smrt. Zemře, zůstanete-li tvrdohlavým."
"Kupředu!" řekl Saint-Fond, "zabme ji, když jí to nechce udělat."
Tento krutý rozkaz ho přiměl k poslušnosti.
S jedné strany jsem přiblížila Juliin kříž k jeho penisu a s druhé jsem vstrčila strašný úd do jejího zadku. Mé úsilí bylo korunováno úspěchem. Cloris páchal krvesmilství, aby zabránil vraždě dítěte.

***