Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

...Závěr odborného posudku o duševním stavu obžalovaného se zřetelem k jeho trestní odpovědnosti vyzněl, že se u pachatele jedná o schizoidní psychopatii, tj. těžší povahovou a charakterovou odchylnost, vyznačenou podivínstvím, výstředností, sklony k vytváření neskutečných představ, nestálostí nápadů a celkovou psychickou nevyrovnaností.
Vezli ho v autě, které tentokrát mělo okýnka, takže viděl kudy, i když nevěděl kam. Hleděl na letošní, ještě nezoraná strniště, díval se na drsné, blátivé, podzimní cesty a viděl i skupinu myslivců, jak zatahují na zajíce. Slunce opět zapadalo, rudě a modře v čistém podzimním vzduchu, siluety fialověly až do černa a on se rozhlížel po krajině, kterou osmnáct měsíců neuvidí. Netrápil se proto, jenom po půdě se mu stýkalo, po té, z níž letos sklidil třicet šest metráků lnu, který pěstoval v bramborách. Bylo po sklizni, přestal být sedlákem a žil dál jako vězeň číslo 2829.
- Jak se jmenujete? zeptal se ho dozorce.
- Vrchní velitel blanických rytířů, řekl, už převlečen do modré teplákové soupravy. Nesmekl ani nezaložil čepici pod paždí, a to jim bylo divné.
- Proč nesmekáte? zeptal se ho dozorce.
- Protože mám vyšší hodnost než vy, odpověděl rytíř, a vy byste měl smekat přede mnou.
Zprvu nechtěli, ale nakonec se smířili i s tím, že salutoval a nechával si přitom čepici na hlavě. Stejně jako se on smířil s prací, k níž neměl ruce přizpůsobené. Rukama, které měly tvar násady k hrábím nebo k vidlím a nanejvýš tvar rukojeti pluhu, rukama s necitelnými prsty a nehty zarostlými do masa, měl vyrábět cenovky na konfekci. Navléknout tenkou nitku, udělat z ní ouško a to pak navléci do dírky v tuhém papíru. Pracoval trpělivě jako kdykoliv předtím, ale plnil normu jen na polovic, a i s tím se museli smířit. Časem přijali i jeho sny o Blaníku a někdy je i poslouchali.
Ostatní teplákové soupravy se vždycky ráno ptávaly, cože je v Blaníku nového.
- Dnes v noci tam byla Sibyla, vyprávěl rytíř, a já jsem se jí hned zeptal, zdali už je nejhůř.
- Ještě počkejte, řekla Sibyla, nikam nejezděte, nebo by se vyplnilo moje proroctví, že by kámen na kameni nezůstal. Mějte strpení, váš čas přijde.
Vy tam máte taky ženský? ptal se kdosi.
- Jakpak by ne, zaradoval se rytíř. Zpočátku jsme tam měli jenom Libuši, ale pak jí bylo smutno, tak jsme tam vzali Kazi a Tetu.
A tu je zajímalo, jak to dělají, když je tam tolik rytířů a tak málo ženských.
- Inu, usmál se rytíř svým jemným, shovívaným, vědoucím úsměvem. Tak vy tomu nerozumíte? optal se. Tam jde všechno na atom, jedna pilulka spraví jídlo, pití i milování na celý rok. Atom účinkuje jako brom, chcete-li. Tak ještě tomu nerozumíte?
Nerozuměli tomu stále, ale přijali to, protože jim nezbývalo, než to vzít.
- A máte tam kováře? chtěl vědět kdosi.
- Nač? ptal se rytíř. Naše koně lítají vzduchem jako šipky. Máme i rakety i vodíkové pumy máme, ale já jsem pro válku alkoholem.
Čas šel, věžňové loupali cibuli místo navlékání rybiček na cenovky a přešlo i to a přebírali silon. A vrchní velitel vyprávěl, jak přišel do Blaníka na návštěvu Hitler: - Pozdravil hajl a já mu řekl nazdar. Chtěl, abych ho provedl horou, podivně se tam vochomejtá a najednou šup a už měl v kapse kus uranu. Uran chytil, Hitler začal hořet, až tam zůstal, jak ho pámbu stvořil. Totéž se stalo Stalinovi, jenže se zlatem.
- Jestlipak bysme tam mohli, ptaly se modré tepláky toužebně.
- Na Veliký pátek, při pašijí hlase, vždycky jednou za rok Blaník otvírá se, řekl rytíř a zvedl prst.
Každý tam může, dodal, každý, kdo je dobrý a spravedlivý. Pak zvedl hlas stařecky roztřepený a zazpíval:

- Žižka vzal svůj palcát
do nepřátel bil,
a tím dokázal světu,
že je vlasti syn.

Osmnáct měsíců uplynulo a vrátil se domů. Půdu mu nevrátili a on se tentokrát nebránil. Sedl si ke stolu a poslouchal, jak mu žena od kamen pokojně nadává, jak ho proklíná za jeho a svůj zmařený život. Bývala selkou, ale dnes je stařenkou a jen andělé jí mohou spočítat utrpení, která po boku vrchního velitele zažila. Všechno se propadlo do jeho bezedného vzdoru a všechno nadarmo. Vzdor ho táhl ke dnu a ona musela s ním, věděla, že jim oběma není pomoci. Nerozuměla ničemu, její myšlení se zastavilo u smířlivého vědomí, že svět je řízen mužskými špatně a že není síly, která by jim moc z rukou vyrvala. Už nepláče: Dědek žvejká pořád to samý, copak by si sním počali, však oni ho zase vrátí, když s ním nepořídili nic za mlada, teď už je na to starý.
A starý rytíř sedí u stolu a dívá se oknem ven přes černé kostry jabloní, z nichž rostou rovné vlky přímo do nebe, až k lesu, odkud srny vycházejí navečer a míří do vesnických sadů. Poslouchá, jak mu pod chalupou hlodá močůvka z jejich chléva a jak jalově uniká potokem pryč. Když se setmí, nerozsvěcuje, šetří elektrickým proudem. Lehne si do staré drátěné postele, nad níž visí na věšácích jeho pracovní šaty, a pod postelí trouchnivějí boty, které nosíval na pole. V něžných, jakoby květinových plátcích se ze stropu olupuje omítka a pokrývá lože starého bojovníka.
Žije se svou ženou a se svým psem a oba je dosud uživí. V létě se stará, aby navozil a nasekal dříví, které pak v zimě stopí, a aby měl dostatek čerstvé trávy a potom sena pro králíky, které potom před zimou a v zimě snědí. Na Veliký pátek každoročně zmizí a je pryč tři čtyři dny. Nikdo neví, kudy v ten čas chodí, ale vypráví se, že žije v Blaníku. Chlapcům vypravuje o rytířích a chlapům o ženských, které tam s nimi žijí. Poklidně stárne, a kdyby mu někdo vracel posledních třicet let života, nechtěl by je. Rád sedává za stolem, dívá se na krajinu a říká:

- byli jsme a budem,
přišli jsme a pudem,
co je dobrého, zůstane,
a co je špatné, samo zmizí.

Zůstane po něm polorozpadlá chalupa, stará žena a starý pes. A poslední vůle, kde napsal svému jedinému synovi:
- Synu, nikdy jsem v Blaníku nebyl. Všechno jsem si vymyslel, abych mohl říkat lidem pravdu a abych sám žil v pravdě až do smrti.

Čtenářský deník

-

Křížová cesta kočárového kočího