Menu
Poe Edgar Allan (*19.01.1809 - †07.10.1849)
Berenice
Strast má mnoho tváří. Bída světa mnoho podob. Klene se nad širým obzorem jako duha, má barvy právě tak pestré jako ten oblouk, právě tak členěné, a přece právě tak důvěrně prolínavé. Klene se nad širým obzorem jako duha! Jak jen mohu z pojmu krásy odvodit předobraz ošklivosti? Ze znamení míru podobenství žalu? Ale tak jako v etice je zlo následkem dobra, tak v životě radost plodí žal. Buď je vzpomínka na minulou slast dnešní mukou, anebo se úzkosti, které prožíváme, zrodily z rozkoší, které jsme mohli prožívat.
Mé křestní jméno je Egeus, rodinné jméno vám neprozradím. Ale v celé zemi není starobylejších zdí, než jsou dvorany mého ponurého, šerého rodného hradu. Říká se o nás, že jsme rodem blouznivců, a věru je mnoho zarážejících a přesvědčivých důkazů této pověsti - vnější podoba rodinného sídla, fresky v přijímacím salónu, čalouny v ložnicích, tesané pilíře v zbrojnici, ale zejména galerie starých obrazů , sama architektura knihovny a konečně i prapodivný výběr knih.
Vzpomínky z nejranějších let jsou spojeny s tímto pokojem a s jeho svazky - o těch však nechci hovořit. Zde zemřela moje matka. Zde jsem se narodil. Ale jak plané a pohodlné je tvrdit, že jsem nežil už dřív, že duše nemá předživotní existenci. Vy to popíráte? Nechme to na pokoji! Sám jsem o tom přesvědčen, ale nemíním přesvědčovat druhé. Mám v sobě vzpomínku na éterické bytosti, na oduševnělé, výmluvné oči, na melodické, a přece smutné tóny; vzpomínku, kterou nelze potlačit, vzpomínku jako stín mlhavou, proměnnou, neurčitou, nestálou a jako stín nezapuditelnou, dokud bude svítit slunce mého rozumu.
V tomto pokoji jsem se narodil, zde jsem procitl z dlouhé noci jistě jen zdánlivé nicoty přímo do pohádkových končin, do paláce fantazie, do přeludných říší mnišského rozjímání a učenosti. A není divu, že jsem kolem sebe těkal užaslým, dychtivým zrakem, že jsem v knihách proležel své chlapectví a prosnil mládí - ale je podivné, že léta míjela a zralý věk zastihl mne dosud v sídle otců, je podivuhodné, jaký kal zavalil prameny mého žití, podivuhodné, jaký závratný zlom nastal v povaze mého dennodenního myšlení. Skutečnosti světa na mne působily jako přeludy a jen jako přeludy, ale nespoutané představy z říše snů se oplátkou nestaly obsahem mé všední existence, staly se vpravdě naprostou a jedinou mou existencí. Berenice byla má sestřenka - vyrůstali jsme spolu v otcovských zdech. Ale rostli jsme každý jinak - já s chatrným zdravím, pohroužen do chmur, ona čilá, líbezná, překypující svěžestí; ráda se toulávala po kopcích - já jsem si oblíbil osamělé hloubání; já, uzamčen do vlastního srdce, tělem i duší pohroužen do hlubokých, úmorných meditací - zatímco ona lehce těkala životem a nikdy nepomyslila na stíny křižící cestu nebo na tichý let černokřídlých nočních hodin. Berenice! Zavolám její jméno Berenice! - a z šedých ruin paměti rázem vyburcuji tisíce vzrušených vzpomínek. Ach, jak živý je teď její obraz přede mnou - jako v dávných dobách jejích bezstarostných radovánek! Ó nádherná a přece tak fantastická kráso! Ó sylfo v kouzelných křovinách arnheimských! Ó najádo v jejich fontánách! A náhle vše zahalí tajemství a hrůza, ze všeho je příběh, který lépe nevyprávět. Choroba, smrtelná choroba zachvátila jako smršť její tělo - před mýma žasnoucíma očima ji přepadla ta změna, prostoupila její mysl, vlastnosti, povahu a rozleptávala zákeřným, strašlivým způsobem i samu podstatu její osobnosti! Běda - ničitelka přišla a odešla - a oběť - kam se poděla? Nepoznával jsem ji - anebo jsem ji už nepoznával jako Berenice!
V té předlouhé řadě neduhů, které se přidružily k oné osudné a hlavní chorobě, jež tak úděsně zvrátila celou sestřenčinu bytost, byla snad nejmučivější a nejúpornější jakási padoucnice, končící mnohdy transem - transem, který se podobal skutečné smrti a z kterého obvykle procitala s otřesnou náhlostí. A zatím má vlastní nemoc - by lo mi řečeno, že svůj stav nemám zvát jinak - tedy má vlastní nemoc mne rychle zachvacovala a posléze propukla v dosud neznámé, podivné podobě maniacké posedlosti, která ve mně hodinu co hodinu rostla a sílila a nakonec si mne nepochopitelně zcela podmanila. Tato monománie, musím-li tomu tak říkat, spočívala v chorobné citlivosti oněch duševních vlastností, které metafyzikové označují jako prvky soustředění. S největší pravděpodobností mi nerozumíte, ale obávám se, že není prostředků, jimiž bych pouze průměrnému čtenáři sdělil představu o tom niterném, vášnivém zaujetí, s nímž se mé uvažovací schopnosti (abych nemluvil příliš odborně) hroužily a propadávaly do pozorování i těch nejobyčejnějších předmětů tohoto světa.
Hodiny a hodiny neúnavně dumat nad nějakou titěrnou drobností na okraji či v tisku knihy; většinu letního dne probloumat nad kuriózním stínem dopadajícím šikmo na čaloun či podlahu; probdít celou noc civěním do nehasnoucího plamene lampy nebo žhavého pop ela; prosnít dny nad vůní květiny; jednotvárně opakovat nějaké banální slovo, až ten zvuk věčnou repeticí přestane mysli sdělovat jakýkoli pojem; dlouhým, úporným znehybněním ztrácet pocit pohybu či fyzické existence - to bylo jen několik z běžných a méně zhoubných vrtochů, které mi připravil můj duševní stav - stav, který jistě postihl i jiné, ale který se vymyká jakémukoli rozboru či vysvětlení.
Ale aby mi nebylo špatně rozuměno: tuto nepřiměřenou, vážnou, chorobnou pozornost, probouzenou podněty v jádře nicotnými, nelze zaměňovat s hloubavým sklonem, vlastním veškerému lidstvu a zvláště lidem s vnímavou obrazotvorností. A nebyl to ani - jak by se napohled zdálo - nějaký vypjatý, přehnaný stav takového sklonu, nýbrž od základu, v podstatě něco odlišného. V prvním případě se snílek nebo nadšenec zaujme obvykle nemalichernou věcí a pak nevědomky tuto věc ve spleti závěrů a úvah ztrácí z dohledu, až na konci snění - často velmi slastného - shledává, že initiamentum neboli prvotní podnět jeho zahloubání mu nadobro zmizel a vyprchal. U mne byl tento podnět neúchylně malicherný, třebaže se mému vyšinutému zraku jevil zkresleně a neskutečně významný. Ani jsem se nepokoušel o nějaké závěry a těch několik, ke kterým jsem přece jen došel, se vytrvale jako ke středu vracelo k námětu původnímu. Moje meditace nikdy nebyly příjemné, a když blouznění končilo, jeho podnět mi vůbec nezmizel z očí, naopak poutal nepřirozeně můj další zájem - tak příznačný pro celou chorobu. Zkrátka, u mne se probuzené duševní síly projevovaly, jak už jsem řekl, soustředěním, kdežto u ostatních snivců přemítáním.
Má četba z té doby, třebaže duševní poruchu přímo neprovokovala, přece jen svou uvolněností a nedůsledností do značné míry spoluvytvářela příznačné rysy nemoci. Vzpomínám si zvláště na pojednání vznešeného Itala Coelia Secunda Curia De Amplitudine Beati Regni Dei; na veledílo sv. Augustina Obec Boží; a Tertulián ovo De Came Christi; po mnoho týdnů svého ničím neuspořádaného času jsem se marně mořil s výkladem tohoto paradoxního výroku z Tertuliánova díla: Mortuus est Dei filius; credibile est quia ineptum est; et sepultus resurrexit; certum est quia impossibile est. (Zemřel syn boží; je to neuvěřitelné, neboť je to nemožné; a pohřbený vstal z mrtvých; je to jisté, neboť je to nemožné).
Jak vidět, podobal se můj rozum, jejž srážely z rovnováhy jen nicotnosti, onomu ostrohu v moři, o němž vypráví Ptolemaios Hephestion: ten útes vzdoroval náporům lidské zloby i rozběsněným vodám a větrům, ale chvěl se pod dotekem květu jménem asfodel. Povrchnímu čtenáři se patrně zdá, že jsem v proměně duševního stavu Berenice - zaviněné onou nešťastnou chorobou - našel jistě četné podněty pro svou soustředěnost, úchylnou pozornost, jejíž povahu jsem se vám snažil objasnit - ale zdaleka tomu tak nebylo. V jasných okamžicích mé nemoci mne její neštěstí opravdu rmoutilo, z hloubi du še jsem se trápil nad zkázou jejího krásného, něžného života a často jsem s trpkostí přemýšlel o prapodivných příčinách toho nepochopitelně náhlého zvratu. Ale tyto úvahy neměly nic společného s mou chorobnou, výlučnou vnímavostí - mohly se za podobných okolností zrodit v hlavě kteréhokoliv smrtelníka. Má rozháraná mysl, věrna povaze své choroby, upínala se k méně důležitým, zato úděsnějším změnám v tělesném stavu Berenice - k tomu jedinečnému, zarážejícímu rozpadu její osobnosti.
V nejzářnějších dnech její nevyrovnatelné krásy jsem ji - to vím jistě - nemiloval. Ve své záhadné zvrácenosti jsem city nikdy neprožíval srdcem a vášně jsem vždy prožíval rozumem. Míhala se mi před očima v šedavém jitřním oparu - v hradbě stínů poledního lesa - v ztichlé noční pracovně - vídal jsem ji ne jako živou, dýšící Berenice, ale Berenice vysněnou; ne jako hmotnou pozemskou bytost, ale jako abstraktní pojem této bytosti; ne jako něco, co je možno obdivovat, ale co musí analyzovat; ne jako předmět lásky, ale jako téma pro temné, těkavé přemítání. Ale teď - teď jsem se chvěl v její přítomnosti, bledl jsem, když se ke mně blížila, s trpkou lítostí nad jejím zuboženým, zoufalým stavem jsem se rozpomínal, jak dlouho mne milovala, a v jedné nešťastné chvilce jsem jí slíbil manželství.
Když už se svatba blížila, seděl jsem jednoho zimního odpoledne - byl to jeden z těch mimořádně teplých, klidných a zamlžených dní, kterým se říkává kojné krásné Alkyoné - (Protože Jupiter dává v zimě dvakrát sedm teplých dní, nazvali tento mírný a vlahý čas kojnou krásné Alkyoné. [Simonides]). - ve vnitřní části pracovny a myslel jsem, že tu jsem sám. Ale zvedl jsem oči a přede mnou stála Berenice.
A nevím, co to bylo - proč se obrys její postavy tak neurčitě chvěl - byla to snad jen má vlastní vzrušená fantazie - zamlžený vzduch - šedé roucho, jež s ní splývalo? Nevím. Mlčela a já - já bych byl za nic na světě nepronesl slova. Kostmi mi projel ledový chlad, zachvátila mne nesnesitelná úzkost, duši zaplavila spalující zvědavost. Klesl jsem do křesla a bez dechu, bez hnutí zíral upřeně na její postavu. Ó běda - jak byla vyzáblá! Z dřívějších tahů nezbýval jediný stínek. Konečně jsem upřel planoucí oči na její tvář.
Měla vysoké čelo, velmi bledé, podivně jasné, a přes ně spadaly kdysi uhlově černé, dnes pronikavě žluté prstence kadeří, stínily prohlubně spánků a svou přízračností neladně kontrastovaly s truchlivým vzezřením celé tváře. V očích nebylo života ani lesku, zdálo se, že ani panenky v nich nejsou, a bezděky jsem uhnul jejich skelnému pohledu a zadíval se na tenké, seschlé rty. Pootevřely se - a v tomto tajemném úsměvu se před mýma očima zvolna odhalovaly zuby změněné Berenice. Ó Bože, kéž bych je byl nikdy nespatřil, anebo spatřiv je, kéž bych byl zemřel! Vyrušilo mne zavření dveří - vzhlédl jsem - sestřenka z pokoje odešla. Ale z rozhárané kobky mého mozku - běda! - neodešel a nikdo jej odtud nezažene - úděsně bílý, spektrální přelud jejích zubů. Nespatřil jsem na nich jedinou poskvrnku - ani stínek na jejich sklovině - ani vroubek na jejich okrajích, a přece se mi za tu chvilenku jejího úsměvu vpálily do paměti. Viděl jsem je nyní dokonce zřetelněji, než jsem je viděl předtím. Zuby - zuby - zuby! Kam jsem jen pohlédl, všude byly, ve všech koutech, tak jasně, tak hmatatelně přede mnou - dlouhé, úzké, nesmírně bílé, a kolem nich se vlnily bledé rty jako při onom prvním strašlivém rozevření. Tehdy plně propukla má monománie, marně jsem se bránil jejímu podivnému, podmanivému účinku. Z tisícerých pozemských věcí poutaly mou mysl jen ty zuby. Posedle, zběsile jsem po nich toužil. Jediná jejich představa pohltila vše ostatní, jakýkoli jiný zájem. Jen ony - jedině ony se z jevovaly před mým duševním zrakem a svou výlučnou jedinečností staly se podstatou mého duševního života. Bral jsem je pomyslně do ruky, prohlížel ze všech úhlů, v každém osvětlení. Studoval jsem jejich vlastnosti, hloubal o jejich zvláštnostech, blouznil nad jejich pravidelností. Dumal jsem o jejich proměně a zachvěl jsem se, když jsem jim ve své fantazii přiznával schopnost cítění a vnímání a schopnost dokonce i bez pomoci rtů vyjadřovat myšlenky. O chůzi mademoiselle Sallové řekl kdosi výstižně: "Que tous ses pas étaient des sentiments" - a já jsem upřímně věřil o zubech Berenice, que tous ses dents étaient des idées. (Že všechny její kroky byly city; - že všechny její zuby byly myšlenkami). Myšlenky! Des idées - ach ano, proto jsem po nich tak šílel! Cítil jsem, že se jich musím zmocnit - mám-li mít klid, má-li se mi vrátit rozum.
A tak mne zastihl večer - a pak přišla tma, chvíli nade mnou prodlela a odešla - vzešlo jitro - a již se znovu kupily ml hy druhé noci - a já jsem stále seděl bez hnutí v opuštěném pokoji - stále pohroužen do meditací - stále v strašlivé moci přízraku těch zubů, přízraku, který se s pronikavou, ohavnou zřetelností vznášel v proměnlivých světlech a stínech pokoje. Pak do mých snů dolehl výkřik hrůzy a děsu a po chvilce se ozvaly vzrušené hlasy a mezi nimi tichý nářek zármutku či bolesti. Zvedl jsem se z křesla, otevřel dveře pracovny a spatřil jsem v předpokoji plačící služebnou, která mi oznámila, že Berenice již není mezi živými! Časně zrána ji stihl záchvat padoucnice - a nyní na sklonku večera jejiž připraven její hrob i všechno ostatní k jejímu pohřbení.
Mé křestní jméno je Egeus, rodinné jméno vám neprozradím. Ale v celé zemi není starobylejších zdí, než jsou dvorany mého ponurého, šerého rodného hradu. Říká se o nás, že jsme rodem blouznivců, a věru je mnoho zarážejících a přesvědčivých důkazů této pověsti - vnější podoba rodinného sídla, fresky v přijímacím salónu, čalouny v ložnicích, tesané pilíře v zbrojnici, ale zejména galerie starých obrazů , sama architektura knihovny a konečně i prapodivný výběr knih.
Vzpomínky z nejranějších let jsou spojeny s tímto pokojem a s jeho svazky - o těch však nechci hovořit. Zde zemřela moje matka. Zde jsem se narodil. Ale jak plané a pohodlné je tvrdit, že jsem nežil už dřív, že duše nemá předživotní existenci. Vy to popíráte? Nechme to na pokoji! Sám jsem o tom přesvědčen, ale nemíním přesvědčovat druhé. Mám v sobě vzpomínku na éterické bytosti, na oduševnělé, výmluvné oči, na melodické, a přece smutné tóny; vzpomínku, kterou nelze potlačit, vzpomínku jako stín mlhavou, proměnnou, neurčitou, nestálou a jako stín nezapuditelnou, dokud bude svítit slunce mého rozumu.
V tomto pokoji jsem se narodil, zde jsem procitl z dlouhé noci jistě jen zdánlivé nicoty přímo do pohádkových končin, do paláce fantazie, do přeludných říší mnišského rozjímání a učenosti. A není divu, že jsem kolem sebe těkal užaslým, dychtivým zrakem, že jsem v knihách proležel své chlapectví a prosnil mládí - ale je podivné, že léta míjela a zralý věk zastihl mne dosud v sídle otců, je podivuhodné, jaký kal zavalil prameny mého žití, podivuhodné, jaký závratný zlom nastal v povaze mého dennodenního myšlení. Skutečnosti světa na mne působily jako přeludy a jen jako přeludy, ale nespoutané představy z říše snů se oplátkou nestaly obsahem mé všední existence, staly se vpravdě naprostou a jedinou mou existencí. Berenice byla má sestřenka - vyrůstali jsme spolu v otcovských zdech. Ale rostli jsme každý jinak - já s chatrným zdravím, pohroužen do chmur, ona čilá, líbezná, překypující svěžestí; ráda se toulávala po kopcích - já jsem si oblíbil osamělé hloubání; já, uzamčen do vlastního srdce, tělem i duší pohroužen do hlubokých, úmorných meditací - zatímco ona lehce těkala životem a nikdy nepomyslila na stíny křižící cestu nebo na tichý let černokřídlých nočních hodin. Berenice! Zavolám její jméno Berenice! - a z šedých ruin paměti rázem vyburcuji tisíce vzrušených vzpomínek. Ach, jak živý je teď její obraz přede mnou - jako v dávných dobách jejích bezstarostných radovánek! Ó nádherná a přece tak fantastická kráso! Ó sylfo v kouzelných křovinách arnheimských! Ó najádo v jejich fontánách! A náhle vše zahalí tajemství a hrůza, ze všeho je příběh, který lépe nevyprávět. Choroba, smrtelná choroba zachvátila jako smršť její tělo - před mýma žasnoucíma očima ji přepadla ta změna, prostoupila její mysl, vlastnosti, povahu a rozleptávala zákeřným, strašlivým způsobem i samu podstatu její osobnosti! Běda - ničitelka přišla a odešla - a oběť - kam se poděla? Nepoznával jsem ji - anebo jsem ji už nepoznával jako Berenice!
V té předlouhé řadě neduhů, které se přidružily k oné osudné a hlavní chorobě, jež tak úděsně zvrátila celou sestřenčinu bytost, byla snad nejmučivější a nejúpornější jakási padoucnice, končící mnohdy transem - transem, který se podobal skutečné smrti a z kterého obvykle procitala s otřesnou náhlostí. A zatím má vlastní nemoc - by lo mi řečeno, že svůj stav nemám zvát jinak - tedy má vlastní nemoc mne rychle zachvacovala a posléze propukla v dosud neznámé, podivné podobě maniacké posedlosti, která ve mně hodinu co hodinu rostla a sílila a nakonec si mne nepochopitelně zcela podmanila. Tato monománie, musím-li tomu tak říkat, spočívala v chorobné citlivosti oněch duševních vlastností, které metafyzikové označují jako prvky soustředění. S největší pravděpodobností mi nerozumíte, ale obávám se, že není prostředků, jimiž bych pouze průměrnému čtenáři sdělil představu o tom niterném, vášnivém zaujetí, s nímž se mé uvažovací schopnosti (abych nemluvil příliš odborně) hroužily a propadávaly do pozorování i těch nejobyčejnějších předmětů tohoto světa.
Hodiny a hodiny neúnavně dumat nad nějakou titěrnou drobností na okraji či v tisku knihy; většinu letního dne probloumat nad kuriózním stínem dopadajícím šikmo na čaloun či podlahu; probdít celou noc civěním do nehasnoucího plamene lampy nebo žhavého pop ela; prosnít dny nad vůní květiny; jednotvárně opakovat nějaké banální slovo, až ten zvuk věčnou repeticí přestane mysli sdělovat jakýkoli pojem; dlouhým, úporným znehybněním ztrácet pocit pohybu či fyzické existence - to bylo jen několik z běžných a méně zhoubných vrtochů, které mi připravil můj duševní stav - stav, který jistě postihl i jiné, ale který se vymyká jakémukoli rozboru či vysvětlení.
Ale aby mi nebylo špatně rozuměno: tuto nepřiměřenou, vážnou, chorobnou pozornost, probouzenou podněty v jádře nicotnými, nelze zaměňovat s hloubavým sklonem, vlastním veškerému lidstvu a zvláště lidem s vnímavou obrazotvorností. A nebyl to ani - jak by se napohled zdálo - nějaký vypjatý, přehnaný stav takového sklonu, nýbrž od základu, v podstatě něco odlišného. V prvním případě se snílek nebo nadšenec zaujme obvykle nemalichernou věcí a pak nevědomky tuto věc ve spleti závěrů a úvah ztrácí z dohledu, až na konci snění - často velmi slastného - shledává, že initiamentum neboli prvotní podnět jeho zahloubání mu nadobro zmizel a vyprchal. U mne byl tento podnět neúchylně malicherný, třebaže se mému vyšinutému zraku jevil zkresleně a neskutečně významný. Ani jsem se nepokoušel o nějaké závěry a těch několik, ke kterým jsem přece jen došel, se vytrvale jako ke středu vracelo k námětu původnímu. Moje meditace nikdy nebyly příjemné, a když blouznění končilo, jeho podnět mi vůbec nezmizel z očí, naopak poutal nepřirozeně můj další zájem - tak příznačný pro celou chorobu. Zkrátka, u mne se probuzené duševní síly projevovaly, jak už jsem řekl, soustředěním, kdežto u ostatních snivců přemítáním.
Má četba z té doby, třebaže duševní poruchu přímo neprovokovala, přece jen svou uvolněností a nedůsledností do značné míry spoluvytvářela příznačné rysy nemoci. Vzpomínám si zvláště na pojednání vznešeného Itala Coelia Secunda Curia De Amplitudine Beati Regni Dei; na veledílo sv. Augustina Obec Boží; a Tertulián ovo De Came Christi; po mnoho týdnů svého ničím neuspořádaného času jsem se marně mořil s výkladem tohoto paradoxního výroku z Tertuliánova díla: Mortuus est Dei filius; credibile est quia ineptum est; et sepultus resurrexit; certum est quia impossibile est. (Zemřel syn boží; je to neuvěřitelné, neboť je to nemožné; a pohřbený vstal z mrtvých; je to jisté, neboť je to nemožné).
Jak vidět, podobal se můj rozum, jejž srážely z rovnováhy jen nicotnosti, onomu ostrohu v moři, o němž vypráví Ptolemaios Hephestion: ten útes vzdoroval náporům lidské zloby i rozběsněným vodám a větrům, ale chvěl se pod dotekem květu jménem asfodel. Povrchnímu čtenáři se patrně zdá, že jsem v proměně duševního stavu Berenice - zaviněné onou nešťastnou chorobou - našel jistě četné podněty pro svou soustředěnost, úchylnou pozornost, jejíž povahu jsem se vám snažil objasnit - ale zdaleka tomu tak nebylo. V jasných okamžicích mé nemoci mne její neštěstí opravdu rmoutilo, z hloubi du še jsem se trápil nad zkázou jejího krásného, něžného života a často jsem s trpkostí přemýšlel o prapodivných příčinách toho nepochopitelně náhlého zvratu. Ale tyto úvahy neměly nic společného s mou chorobnou, výlučnou vnímavostí - mohly se za podobných okolností zrodit v hlavě kteréhokoliv smrtelníka. Má rozháraná mysl, věrna povaze své choroby, upínala se k méně důležitým, zato úděsnějším změnám v tělesném stavu Berenice - k tomu jedinečnému, zarážejícímu rozpadu její osobnosti.
V nejzářnějších dnech její nevyrovnatelné krásy jsem ji - to vím jistě - nemiloval. Ve své záhadné zvrácenosti jsem city nikdy neprožíval srdcem a vášně jsem vždy prožíval rozumem. Míhala se mi před očima v šedavém jitřním oparu - v hradbě stínů poledního lesa - v ztichlé noční pracovně - vídal jsem ji ne jako živou, dýšící Berenice, ale Berenice vysněnou; ne jako hmotnou pozemskou bytost, ale jako abstraktní pojem této bytosti; ne jako něco, co je možno obdivovat, ale co musí analyzovat; ne jako předmět lásky, ale jako téma pro temné, těkavé přemítání. Ale teď - teď jsem se chvěl v její přítomnosti, bledl jsem, když se ke mně blížila, s trpkou lítostí nad jejím zuboženým, zoufalým stavem jsem se rozpomínal, jak dlouho mne milovala, a v jedné nešťastné chvilce jsem jí slíbil manželství.
Když už se svatba blížila, seděl jsem jednoho zimního odpoledne - byl to jeden z těch mimořádně teplých, klidných a zamlžených dní, kterým se říkává kojné krásné Alkyoné - (Protože Jupiter dává v zimě dvakrát sedm teplých dní, nazvali tento mírný a vlahý čas kojnou krásné Alkyoné. [Simonides]). - ve vnitřní části pracovny a myslel jsem, že tu jsem sám. Ale zvedl jsem oči a přede mnou stála Berenice.
A nevím, co to bylo - proč se obrys její postavy tak neurčitě chvěl - byla to snad jen má vlastní vzrušená fantazie - zamlžený vzduch - šedé roucho, jež s ní splývalo? Nevím. Mlčela a já - já bych byl za nic na světě nepronesl slova. Kostmi mi projel ledový chlad, zachvátila mne nesnesitelná úzkost, duši zaplavila spalující zvědavost. Klesl jsem do křesla a bez dechu, bez hnutí zíral upřeně na její postavu. Ó běda - jak byla vyzáblá! Z dřívějších tahů nezbýval jediný stínek. Konečně jsem upřel planoucí oči na její tvář.
Měla vysoké čelo, velmi bledé, podivně jasné, a přes ně spadaly kdysi uhlově černé, dnes pronikavě žluté prstence kadeří, stínily prohlubně spánků a svou přízračností neladně kontrastovaly s truchlivým vzezřením celé tváře. V očích nebylo života ani lesku, zdálo se, že ani panenky v nich nejsou, a bezděky jsem uhnul jejich skelnému pohledu a zadíval se na tenké, seschlé rty. Pootevřely se - a v tomto tajemném úsměvu se před mýma očima zvolna odhalovaly zuby změněné Berenice. Ó Bože, kéž bych je byl nikdy nespatřil, anebo spatřiv je, kéž bych byl zemřel! Vyrušilo mne zavření dveří - vzhlédl jsem - sestřenka z pokoje odešla. Ale z rozhárané kobky mého mozku - běda! - neodešel a nikdo jej odtud nezažene - úděsně bílý, spektrální přelud jejích zubů. Nespatřil jsem na nich jedinou poskvrnku - ani stínek na jejich sklovině - ani vroubek na jejich okrajích, a přece se mi za tu chvilenku jejího úsměvu vpálily do paměti. Viděl jsem je nyní dokonce zřetelněji, než jsem je viděl předtím. Zuby - zuby - zuby! Kam jsem jen pohlédl, všude byly, ve všech koutech, tak jasně, tak hmatatelně přede mnou - dlouhé, úzké, nesmírně bílé, a kolem nich se vlnily bledé rty jako při onom prvním strašlivém rozevření. Tehdy plně propukla má monománie, marně jsem se bránil jejímu podivnému, podmanivému účinku. Z tisícerých pozemských věcí poutaly mou mysl jen ty zuby. Posedle, zběsile jsem po nich toužil. Jediná jejich představa pohltila vše ostatní, jakýkoli jiný zájem. Jen ony - jedině ony se z jevovaly před mým duševním zrakem a svou výlučnou jedinečností staly se podstatou mého duševního života. Bral jsem je pomyslně do ruky, prohlížel ze všech úhlů, v každém osvětlení. Studoval jsem jejich vlastnosti, hloubal o jejich zvláštnostech, blouznil nad jejich pravidelností. Dumal jsem o jejich proměně a zachvěl jsem se, když jsem jim ve své fantazii přiznával schopnost cítění a vnímání a schopnost dokonce i bez pomoci rtů vyjadřovat myšlenky. O chůzi mademoiselle Sallové řekl kdosi výstižně: "Que tous ses pas étaient des sentiments" - a já jsem upřímně věřil o zubech Berenice, que tous ses dents étaient des idées. (Že všechny její kroky byly city; - že všechny její zuby byly myšlenkami). Myšlenky! Des idées - ach ano, proto jsem po nich tak šílel! Cítil jsem, že se jich musím zmocnit - mám-li mít klid, má-li se mi vrátit rozum.
A tak mne zastihl večer - a pak přišla tma, chvíli nade mnou prodlela a odešla - vzešlo jitro - a již se znovu kupily ml hy druhé noci - a já jsem stále seděl bez hnutí v opuštěném pokoji - stále pohroužen do meditací - stále v strašlivé moci přízraku těch zubů, přízraku, který se s pronikavou, ohavnou zřetelností vznášel v proměnlivých světlech a stínech pokoje. Pak do mých snů dolehl výkřik hrůzy a děsu a po chvilce se ozvaly vzrušené hlasy a mezi nimi tichý nářek zármutku či bolesti. Zvedl jsem se z křesla, otevřel dveře pracovny a spatřil jsem v předpokoji plačící služebnou, která mi oznámila, že Berenice již není mezi živými! Časně zrána ji stihl záchvat padoucnice - a nyní na sklonku večera jejiž připraven její hrob i všechno ostatní k jejímu pohřbení.
Zdroj: Ondřej Dostál, 03.01.2004
Komentáře
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Diskuse k úryvku
Edgar Allan Poe - Berenice
Aktuálně
Životopisy
23. 04. 2024 Miguel de Unamuno
Práce dne
Slohový útvar: Výklad
Karel Čapek - Válka s mloky
• poznámka k tématu: jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2019 znělo Kniha, kterou si musíte přečíst a jednalo se o článek s prvky recenze, který představuje jednu z knih jmenovaných ve výchozím textu a doporučuje ji čtenářům webu Milujeme literaturu OSNOVA: I.Díla pro lid II.a) Zasazení děje...
Statistiky
Čtenářský deník:
8017 dělČítanka:
4764 textůŽivotopisy:
854 zivotopisůSlohové práce:
5834 pracíSlovníček pojmů:
109 heselSpisovatelé:
1840 autorů
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (1,5)
- vedralova.k (0,5)
Štítky
rozum a štěstí hororové příběhy břetislav a jitka schody do nebe dílna Rybaření kuchařka New York Eliot pětka letenka lie star wars mikulášovy patálie Naše vlast sen noci svatojánské enumerace erik o velrybě leviathan pierre boulle Kytice rozbor singer útvar dudak Hulpach běh o život Úvahy konec hry tablety
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 713 454 288
Odezva: 0.06 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí