Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II.

V žádné události, na kterou hledíme předpojatě, pro nebo proti, nemůžem odvodit důsledky s naprostou jistotou, ba ani z faktů těch nejprostších. Mohlo by se myslet, že katastrofa, již jsem právě zde vylíčil, účinně ochladí mou počínající vášeň po moři. Naopak, nikdy jsem ne?zakusil žhavější touhy po divokých dobrodružstvích námořnického života, jako v prvním týdnu po našem zázračném vyváznutí. Tato krátká doba úplně stačila, aby z mé paměti vymazala stíny, a přivedla na světlo všecky ty příjemně dráždivé a pestré podrobnosti, všecku tu barvitost poslední nebezpečné příhody. Mé hovory s Augustem byly den ze dne častější a zajímavější. On uměl vyprávět své příhody na oceáně (z nichž víc než půli dnes pokládám za pouhé výmysly) a to tak poutavě, že jim musel podlehnout člověk mé vznětlivé povahy a trocha temné, ač ohnivé obrazivostí. Rovněž je divno, že nejsilněji zaujal mé city pro námořnický život, když líčil jeho nejhroznější chvíle utrpení a zoufalství. K jasné stránce těch líčení necítil jsem mnoho přitažlivosti. Snil jsem jen o hladu a ztroskotání; o smrti anebo zajetí mezi divošskými kmeny; o životě, vlekoucím se v strasti a slzách, na kterési šedé a zoufalé skále v oceánu nepřeklenutelném a neznámém. Takové vidiny či touhy, - neboť se hned staly touhami, - jsou běžny, jak jsem se později přesvědčil, celému četnému pokolení zádumčivých lidí; -ale v době, o které mluvím, hleděl jsem na ně jen jako na prorocké záblesky osudu, jejž jsem se do jisté míry cítil zavázán naplnit. August pronikl úplně do mého duševního stavu. Je věru pravděpodobno, že naše důvěrné obcování mělo za následek částečnou výměnu povah.

Asi po půldruhém roce od doby záhuby "Ariela", firma Lloyd & Vredenburgh (podnik jaksi spojený s liverpoolskou firmou bratří Enderbyů) zaměstnávala se opravou a výstrojem brigy "Grampus", chystající se na lov velryb. Byla to stará rachotina, a sotva se hodila k plavbě, i když se sebe líp opraví. Nechápu dost jasně, proč byla zvolena před jinými dobrými koráby, patřícími týmž majitelům, - ale už tomu tak bylo, Pan Barnard byl určen za jejího kapitána a August měl jet s ním. Když byla briga připravována, často mi připomínal, jak skvělá příležitost se tni zde naskytá ukojit mou touhu po cestování. Nenašel ve mně nepovolného posluchače, nikterak, - ale věc nebyla tak zhola jednoduchá. Můj otec nebyl přímo proti tomu; ale má máti byla jak hysterka při pouhé zmínce o tom záměru. A nad to nade vše, můj děd, od něhož jsem čekal mnoho, prohlásil, že mi nedá ani vindru, přijdu-li mu ještě s tou věcí. Ale ty potíže nejen že byly daleky udusit můj zápal, přidávaly ještě ohni síly. Rozhodl jsem se jet přese vše; a jen jsem Augustovi sdělil svůj záměr, počali jsme osnovat plán, dle něhož mělo být vše vykonáno. Zatím jsem se zdržoval mluvit (před kýmkoli ze svých příbuzných) něco o cestě, a jelikož jsem se zdánlivě zabýval obvyklými studiemi, mysleli, že jsem se svého úmyslu vzdal. Později jsem často cítil své chování v té věci s pocity nelibostí jako překvapení. Úsilná přetvářka, které jsem užíval pro zdar svého plánu, - přetvářka prostupující každičké slovo a čin mého života po tak dlouhou dobu, - mohla mi být snesitelnou pouze pro divoké a žhavé očekávání, s kterým jsem hleděl vstříc splnění tak dlouho laskaných snů o plavbách.

Při skryté tajemnosti plánu, byl jsem nezbytně nucen nechat přemnoho Augustovi, jenž byl většinu dne zaměstnán na palubě "Grampa", obstarávaje jistá zařízení pro svého otce v kabině a podpalubí. Nicméně každého večera jsme měli vždy jistou poradu a hovořili o svých nadějích. Když tak uplynul asi měsíc, aniž jsme připadli na jakýkoli plán, jejž by bylo možno vykonat, konečně mi řekl, že už vše rozhodl.

Měl jsem v Novém Bedfordu příbuzného, jakéhosi pana Rosse, u něhož jsem občas trávíval dva až tři týdny. Briga měla vyplout v půli června (červen 1827), a bylo stanoveno, že pár dní před jejím vyplutím můj otec dostane, jako obvykle, dopis od Rosse, jímž mne žádá, abych strávil čtrnáct dní s jeho syny Robertem a Emmetem. August se nabídl, že sám dopis sestaví a pošle. A až bych se vypravil na pohled do Nového Bedfordu, měl jsem se přidružit ke svému příteli, jenž mi měl opatřit skrýši na "Grampovi". Tato skrýš, jak mne ujišťoval, bude dostatečně pohodlná pro pobyt na větší počet dní, po něž se nebudu smět ukázat. Až briga urazí takový kus cesty, že každý návrat bude naprosto vyloučen, pak budu, pravil, jak se patří ubytován ve veškerém pohodlí kabiny. A pokud se týká jeho otce, ten se jen srdečně zasměje té lotrovině. Potkáme dost lodí, po nichž bude možno poslat domů dopis, vysvětlující dobrodružství mým rodičům.

Polovice června konečně nadešla a všecko bylo promyšleno. Dopis byl napsán a odeslán. Jednoho pondělka ráno jsem odjel, jak se myslelo, poštovní lodí do Nového Bedfordu. Šel jsem však přímo k Augustovi, jenž na mne čekal na rohu ulice. Měli jsme sice původně v plánu, že se budu až do tmy ukrývat, a pak teprve vklouznu na palubu brigy; ale jelikož nám byla přízniva právě hustá mlha, rozhodli jsme se, že nebudu ztrácet čas skrýváním. August šel k přístavu napřed a já za ním v malé vzdálenosti, zahalen těžkým námořnickým pláštěm, který mi přinesl, takže mne nebylo lze snadno poznat. Zrovna jsme však zahnuli za druhé nároží, minuvše Edmundovu studni, kdo se náhle neobjeví, zrovna proti mně a hledě mi přímo v tvář, jako můj děd, starý Peterson. "Jakže! Ty, Gordone, na mou duši!" vzkřikl po dlouhé pause: "Cože, čí špinavý plášť to máš na sobě?" "Vašnosti", odpověděl jsem, předstíraje uražené překvapení, jak jsem nejlépe uměl a jak to chvíle vyžadovala a mluvě zhurta co nejnevrleji, - "vašnosti, to ste si to trošku poplet; za první, já se vůbec nemenuju žádnej Goddin, potom bych si vyprosil, vy jeden nádivo, říkat o mým novým óbrkótu špinavej!" Jak jsem živ, stěží jsem se zdržel výbuchu smíchu nad hloupým způsobem, jímž starý pán přijal tu hezkou důtku. Ustoupil na dva, tři kroky, nejprve zbledl a pak nadmíru zrudl, vysadil si brýle a zas je spustil a rozběhl se na mne se zdviženým deštníkem. Nicméně se ve svém rozběhu pojednou zarazil, jako by ho cosi napadlo; a ihned, otočiv se nazpět, odbelhal se dolů ulicí, třesa se jen hněvem a mumlaje mezi zuby: "Nevidím, - nové brejle - a já si myslím, že je to Gordon - ale je to - ničema ničemná, dlouhý Tom." Když jsme tímto způsobem jen tak, tak, vyvázli, pokračovali jsme s větší obezřelostí v cestě a přišli bezpečně na místo určení. Na palubě byli jen jeden, dva lidé v pilné práci na úpravě špalku na přídi. Kapitán Barnard, to jsme výborně věděli, byl nyní u Lloyda & Vredenburgha, a měl tam zůstat až pozdě do večera, tedy s jeho strany jsme se měli málo co obávat. August prošel po lodi první; v krátké chvíli jsem ho já následoval, aniž jsem byl kým z pracujících zpozorován. Společně jsme vešli do kabiny a nenašli tam živé duše. Byla vystrojena nejpohodlnějším způsobem, - věc jaksi neobvyklá na velrybářské lodi. Byly tam čtyři nádherné kajuty s širokými a pohodlnými lůžky. Všiml jsem si, že tam byla též veliká kamna a pozoruhodně tlustý a cenný koberec, kryjící podlahu kabiny i kajut. Strop byl celých sedm stop vysoký a krátce, všecko se mi objevilo prostornější a příjemnější, než jsem čekal. August mi však povolil jen velmi krátký čas k pozorování, naléhaje stále na to, abych se ukryl, co nejdříve možno. Uvedl mne do své kajuty, jež byla na pravém boku brigy, hned u přepažení. Jak jsme vstoupili, hned zavřel dveře a zastrčil závoru. Zdálo se mi, že ještě nikdy jsem neviděl hezčího pokojíku, než ten, v němž jsem nyní byl. Byl asi deset stop dlouhý a měl jen jedno lůžko, jez, jak jsem jíž řekl, bylo široké a pohodlné. V oné části kóje, jež byla nejblíže přepážky, byl prostor asi čtyř čtverečných stop, kde byl stůl, židle a visutá příhrada plná knih, hlavně o cestách a plavbách. V pokojíku bylo ještě mnoho jiných zařízení, mezi nimiž nerad bych zapomněl jakousi špíži, či lednici, v níž mi August ukázal spoustu lahůdek, jak k jídlu tak k pití.

Pak přitlačil prsty na jisté místo koberce, v jednom rohu právě zmíněného prostoru, poučiv mne, že část podlahy, asi šestnáct čtverečních palců, je pěkně vyříznuta a opět vložena. Jak tlačil., tato část se zdvihla na jednom konci tak, že dovolila podstrčit prsty. Tímto způsobem zdvihl poklop, k němuž byl koberec připevněn hřeby a tu jsem viděl, že otvor vede do zadního podpalubí. Pak rozžehl fosforovou zápalkou svíci a vloživ světlo do zlodějské lucerny, sešel s ní otvorem, žádaje, abych šel za ním. Šel jsem, a on opět přiklopil vchod víkem pomocí hřebíku, zatlučeného do spodní části, - čímž ovšem koberec zaujal původní polohu na podlaze kajuty a všecky stopy po otvoru zmizely.

Svíce vyzařovala tak slabé světlo, že jen s největší obtíží jsem nahmatal cestu mezí přeházenou spoustou haraburdí, mezi nímž jsem se ocitl. Postupně však si mé oči navykly na přítmí a tak jsem postupoval méně nesnadně drže se za šosy druhova kabátu. Konečně, po mnohém drápání a proplétání řadou nesčetných uliček, dovedl mne k železem kované bedně, jakých se užívá k dopravě křehkého, hliněného nádobí. Byla skoro čtyři stopy vysoká a plných šest dlouhá, ale velice úzká. Dva velké sudy na olej stály na ní, a nad těmi zas spousta slaměných rohoží, navršených až k podlaze kabiny. Všemi ostatními směry kolem byl nacpán co nejtěsněji, také až ke stropu, hotový chaos všech nejmožnějších lodních potřeb, s nejrozličnější směsí košů, beden, beček a žoků, že se mi zdálo až zázrakem, že jsme vůbec našli nějaký průchod k bedně. Později jsem shledal, že August zúmyslně dal toto podpalubí takto přecpat, aby mi opatřil bezpečný úkryt, maje při práci jen jediného pomocníka, muže, který s brigou neodplul.

Můj přítel mi nyní ukázal, že jedna z bočních stěn bedny může se podle libostí odstranit. Odstrčil ji stranou a ukázal mi vnitřek, který mne nad míru zabavil. žíněnka z jednoho kabinového lůžka pokrývala celé dno, jež obsahovalo všecko pohodli, jež mohlo být nacpáno do tak malého prostoru, při čemž zbývalo ještě dosti velké místo, abych se tam uvelebil, ať v poloze sedící či leže úplně natažen. Mezi jinými byly tam i některé knihy, pero, inkoust a papír, tři pokrývky, veliký džbán plný vody, soudek námořnických sucharů, tři, čtyři buloňské salámy, ohromná šunka, studená pečená skopová kýta a půl tuctu lahví pálenek a likérů. Ihned jsem se ubytoval ve svém malém bytu a sice, tím jsem jist, s pocity vyššího zadostučinění, než jaké zakusil kterýkoli monarcha, vstupuje do svého nového paláce. August mi nyní vyložil, jak se připevňuje otevřená strana bedny, a pak drže svíčku těsně u paluby, ukázal mi konec tmavého provazu, jenž se po ní vinul. "Ten," pravil, ujde od mé skrýše všemi nutnými zákruty mezi hamparádím až ke hřebu, který byl zatlučen do paluby těsně pod padacími dveřmi, vedoucími do jeho kajuty. Pomocí tohoto provazu budu moci najít cestu bez jeho vedení, kdyby mne snad k tomu dohnala nějaká nepředvídaná nehoda." Nato se vzdálil, nedrav mi lucernu s bohatou zásobou svíček a zápalek a slíbiv mi návštěvy tak časté, jak se mu podaří bez vzbuzení pozornosti. To bylo sedmnáctého června. Zůstal, jsem tři dny a tři noci (pokud jsem sám hádal) v této své skrýši, a vůbec jsem z ní nevyšel, jen dvakráte za tím účelem, abych si protáhl údy, postaviv se mezi dvěma koši, zrovna naproti otvoru bedny. Po celou tu dobu jsem Augusta nespatřil; ale to mi působilo jen malou starost, neboť jsem věděl, že briga má vyplout každou hodinu a v tom shonu nemohl najít dost příležitosti, aby ke mně sešel. Konečně jsem zaslechl poklop se zdvihnout a zapadnout a ihned nato August tiše volal, ptaje se, je-li vše v pořádku a nepotřebuji-li něco. "Nic", odpověděl jsem, - "je mi tak dobře, jak jen možno. Kdy briga vypluje?" -- "Odrazíme ani ne za půl hodiny," odvětil. "Jdu ti to oznámit a pak i ze strachu, abys neměl starost, že nejdu. Nepoštěstí se mi sejít zas jistý čas, - možná, že na tři, či čtyři dny. Na palubě všecko klape. Až odejdu a zavřu poklop, připlaz se po šňůře až tam, kde je zatlučen hřebík. Najdeš tam mé hodinky, - budou ti prospěšny, když nemáš denní světlo, abys si měřil čas. Myslím, že nemůžeš říci, jak dlouho jsi už pohřben - jsou to jen tři dny - dnes je dvacátého. Přinesl bych ti hodinky do bedny, ale bojím se, aby mne nepohřešili." A hned odešel. Asi půl hodiny po tom, co přišel, cítil jsem zřetelně, že je briga v pohybu a blahopřál jsem si, že jsem tak konečně krásně počal plavbu. Uspokojen touto myšlenkou, rozhodl jsem se být jak možno kliden a vyčkat běhu událostí, než mi bude dovoleno zaměnit bednu za prostornější, ač stěží pohodlnější, zařízení kabiny. Mou první starostí bylo dosáhnout hodinek. Nechav svíci hořet, tápal jsem ve tmě, sleduje šňůru nesčíslnými zákryty, při čemž jsem v leckterých poznal, že ač jsem lopotně došel dost daleko, byl jsem zas přiveden na stopu nebo dvě od místa, kde jsem byl před chvílí. Konečně jsem dosáhl hřebíku a uchopiv předmět své pouti, bezpečně jsem se s ním vrátil. Nyní jsem prohlížel knihy, jimiž jsem byl tak prozřetelně zásoben a vybral výpravu Lewise a Clarka k ústí Kolumbie. Tím jsem se bavil po jistou dobu, když, ospalý, zhasil jsem světlo s velikou opatrností a brzy upadl do těžké dřímoty.

Když jsem se probudil, cítil jsem v hlavě podivné zmatení a uplynul jistý čas, nežli jsem si mohl urovnat všecky ty rozličné okolnosti svého postavení. Postupně však jsem se rozpomněl na všecky. Rozsvítiv, pohlédnu na hodinky; ale ty došly a nebylo tedy možnosti určit, jak dlouho jsem spal. Mé údy docela zdřevěněly a byl jsem nucen jim ulehčit tím, že jsem postál mezi koši. Pojednou, ucítiv takřka hltavou chuť k jídlu, vzpomněl jsem si na své studené skopové, z něhož jsem kus snědl těsně před usnutím a jež bylo výtečné. Jaké však bylo mé uleknutí, když jsem shledal, že je ve stavu naprosté hniloby! Tato okolnost mi přivodila veliký neklid; neboť v souvislosti s duševním rozrušením, jež jsem zakusil-při probuzení, došel jsem k závěru, že jsem spal jistě nezřízeně dlouhou dobra. Bylo to asi vlivem uzavřeného ovzduší v podpalubí a mohlo to mít nakonec nejvážnější následky. Hlava mne nesmírně bolela; zdálo se mi, že vdechuji velmi nesnadno; krátce, byl jsem sklíčen spoustou temných pocitů. Přece však jsem se nemohl odvážit učinit jisté pobouření tím, že bych otevřel padací dveře, - a tak, natáhnuv hodinky, uklidnil jsem se, pokud to bylo možno. Po celých příštích vleklých čtyřiadvacet hodin mě nepřišel nikdo potěšit a byl jsem nucen vinit Augusta z nejhrubší nepozornosti. Co mne hlavně poplašilo, bylo, že mi v mém džbánu zbývalo asi jen půl pinty vody a já hrozně trpěl žízní, ukousnuv si pěkný kus z buloňských salámů, když jsem ztratil své skopové. Počalo mi být velice nevolno a nemohl jsem už najít zajímavost v knihách. Byl jsem též přemáhán touhou spát a přec se třásl při myšlence, abych, poddám-li se tomu, nepodlehl zhoubnému vlivu uzavřeného ovzduší v podpalubí, jež je jako plyn hořícího dřevěného uhlí. Zároveň mne poučilo houpání brigy, že jsme daleko na širém oceánu, a temný, hučivý zvuk, jenž se mi dostal k uším jakoby z ohromné dálky, přesvědčil mne o tom, že jistě nefouká. obyčejný vítr. Nemohl jsem si však vymyslit důvod pro Augustovu nepřítomnost. Byli jsme jistě už hezký kus cesty, aby mi bylo dovoleno vyjít. Snad se mu stala nějaká nehoda, - ale nemohl jsem připadnout na žádnou dosti vážnou, aby mne nechal tak dlouho uvězněna, - krom toho, opravdu, že náhle zemřel či padl přes palubu, a při té myšlence pozbýval jsem poslední trpělivosti. Bylo též možno, že jsme byli zahnáni protivětry a že jsme stále v nejbližším sousedství Nantucketu. Od tohoto dohadu byl jsem však nucen upustit; neboť kdyby tomu tak bylo, briga by se často musela obracet; a já jsem vyvodil z jejího stálého odklonu doleva, že plula dál, s pravidelným větrem na pravém boku. Krom toho, kdybychom byli dál v sousedství ostrova, proč by mne August byl nenavštívil a nezpravil mne o tom? Přemítaje tímto způsobem o těžkostech svého osamělého a neradostného postavení, rozhodl jsem se čekat ještě nových čtyřiadvacet hodin, a pak, když se mi nedostane úlevy, půjdu sám k poklopu a budu se snažit buď promluvit s mým přítelem, či aspoň otevřením získám si trocha čerstvého vzduchu a další zásobu vody z jeho kajuty. Mezitím, co jsem se zabýval těmito myšlenkami, padl jsem nicméně a přes veškerou snahu po pravém opaku, do stavu hlubokého spánku, či spíše ztrnutí. Měl jsem sny přímo strašidelné. Přepadaly mne všecky možné pohromy a hrůzy. Krom jiných strastí byl jsem k smrti dušen ohromnými polštáři, démony nejpříšernějšího, nejdivočejšího zjevu. Ohromní hadi mne drželi v objetí a dívali se mi přímo a ztrnule do tváře strašně planoucíma očima. Nekonečné pouště, nejbeznadějnější a hrůzu budící, ležely přede mnou. Nesmírně vysoké pně stromů, šedých a bezlistých, vyrůstaly bez konce výš a výš až do nedohledna. Kořeny měly ukryty v širokých močálech, jejichž pusté vody ležely pod nimi černé, stojaté a temně příšerné. A divné stromy se zdály být nadány lidskou životností, a mávajíce sem a tam kostrovitými pažemi, křičely k mlčícím vodám o milost, ostrými a ječivými zvuky nejprudších křečí a zoufalství. Scéna se změnila a já stál, nahý a zcela sám ve žhavých pustinách saharských písků. U nohou mi ležel ukrutný lev tropů. Pojednou jeho divoké oči se otevřely a ulpěly na mně. Křečovitým skokem se vymrštil a vycenil příšerné zuby. Po chvíli vyrazil ze své rudé tlamy řev jako rachot hromu a já padl prudce na zem. Jsa dušen třeštěním hrůzy, konečně jsem shledal, že jsem zpola probuzen, Můj sen tedy nebyl cele snem. Nyní jsem alespoň měl plné vědomí. Tlapy jakési ohromné, skutečné nestvůry tlačily mi těžce na hruď, - cítil jsem horký dech v uších, - a- bílé, příšerné tesáky svítily na mne tmou.

Byť tisíc životů viselo na hnutí jediného údu neb na jediném hlesnutí, nemohl jsem se hnout ani mluvit. Zvíře, ať už bylo čímkoli, zachovávalo své postavení, aniž se pokoušelo o okamžitý útok, zatím co já ležel ve stavu naprosto beznadějném a, jak jsem myslel, umírající pod ním. Cítil jsem, že mé tělesné i duševní síly mne skoro opouštějí, - slovem, že hynu, hynu čirou hrůzou. Mozek se mi točil - byl jsem smrtelně zemdlený, můj zrak mi zeslábl, - ba i civějící oči nade mnou se mi zakalily. S posledním možným úsilím zašeptal jsem slabý vzdech k Bohu a odevzdal se smrti. Zvuk mého hlasu jako by probudil všecko tu ztajenou zuřivost zvířete. Vrhlo se celou svou délkou na mé tělo; ale jaké bylo moje ustrnutí, když s dlouhým a tichým vrčením počalo mi lízat tvář a ruce s největší chtivostí a s nejpodivnějším projevem lásky a radosti! Byl jsem tím poplašen a nadmíru zmaten, - ale nemohl jsem zapomenout na zvláštní vrčení mého novofoundlandského psa Tygra a divný způsob jeho lísání, jejž jsem tak dobře znal. Byl to, on. Pocítil jsem prudký nával krve ke spánkům -závratný a přemáhaný pocit úlevy a znovuoživení. Rázem jsem vstal se své žíněnky, na níž jsem ležel a vrhnuv se na krk mého věrného následovníka a přítele, ulevil jsem dlouhému útisku své hrudi proudem nejdojemnějších slz.

Jako při předešlé příležitosti, když jsem vstal s žíněnky, byly mé představy nanejvýš matné a zmatené. Po dlouhou dobu jsem viděl, že je holou nemožností soustředit jakékoli myšlenky ; ale konečně velice zvolna se mé duševní síly zas vracely a já si opětně připomněl rozličné případy svého postavení. Pokud šlo o Tygrovu přítomnost, marně jsem se snažil přijít jí na kloub; a když jsem se potrápil tisícem přerůzných možností, jej se týkajících, byl jsem přec nucen spokojit se pouhou radostí, že prostě je u mne, aby sdílel mou neútěšnou samotu a dal mi útěchu lísáním. Většina lidí má ráda své psy, ale k Tygrovi cítil jsem lásku mnohem vroucnější než bývá zvykem; a nikdy, určitě, žádný tvor ji více nezasloužil. Po sedm let mi byl nerozlučným druhem, a ve spoustě případů podal mi důkaz všech šlechetných vlastností, pro něž si zvíře ceníme. Vyprostil jsem ho v Nantucketu jako štěně ze spárů malého zlotřilce, který ho táhl se šňůrou na krku k vodě; a vzrostlý pes se mi odvděčil, tři roky později, tím, že mne zachránil před klackem pouličního lupiče.

Chopiv se hodinek, shledal jsem, když jsem je přiložil k uchu, že zas došly; ale tím jsem nebyl nijak překvapen, jsa jist ze zvláštního stavu svých pocitů, že jsem spal, jako dřív, velmi dlouhou dobu; jak dlouho, to jsem ovšem říci nemohl. Hořel jsem horečkou a žízeň byla až nesnesitelná. Hmatal jsem v bedně po svém malém zbytku vody, nemaje světla, neboť svíce dohořela až k podstavci lucerny a krabička zápalek nebyla ihned po nice. Když jsem džbán našel, shledal jsem, že je zcela prázdný; Tygr dostal zřejmě chuť se napít, jakož i sežrat zbytek skopového, jehož kost ležela, pěkně ohryzána, u otvoru bedny. Zkažené maso jsem sice rád postrádal, ale při myšlence na vodu mi srdce usedalo. Byl jsem sláb až do krajnosti, takže jsem se třásl při nejmenším pohybu anebo obratu jako při zimnici. K dovršení všech mých strastí, briga se kývala a kymácela s velikou prudkostí a sudy na olej, jež stály na mé bedně, hrozily co chvíli, že spadnou a zatarasí mi tak jedinou cestu ven i nazpět. Trpěl jsem též hrozně mořskou nemocí. Tyto okolnosti mne přiměly k rozhodnutí, že si proklestím cestu, na zdařbůh, ke dvířkům, a budu se domáhat okamžité úlevy, než budu učiněn vůbec neschopným to vykonat. Rozhodnuv se takto, tápal jsem opět po sirkách a svíčkách. Ony jsem nalezl po malé námaze, ale když jsem nenašel svíčky, jak rychle jsem čekal (neboť jsem si velmi dobře zapamatoval místo, kam jsem je položil), vzdal jsem se prozatím hledání, a poručiv Tygrovi, aby ležel klidně, vydal jsem se ihned na pout k padacím dveřím. Při tomto pokuse se stala má velká slabost zřejmější nežli kdy před tím. Jen s krajní potíží mohl jsem vůbec lézt kupředu a nohy pode mnou velmi často klesly; a kdykoli jsem padnul plně tváří k zemi, musel jsem zůstat pokaždé po několik minut ve stavu, jenž hraničí skoro s bezvědomím. Přes to však pokračoval jsem po malých krůčcích vpřed, hroze se co chvíli, že omdlím v úzkých a spletitých zatáčkách mezi haraburdím, v kterémžto případě bych nemohl čekat nic., nežli smrt. Konečně, pustiv se dopředu se vší energií, již jsem v sobě našel, narazil jsem prudce čelem na ostrý roh železem kované bedny. Nehoda mne trochu omráčila na několik minut; ale shledal jsem při tom k svému nevýslovnému žalu, že rychlé a prudké kymácení lodi svalilo mi bednu úplně napříč mé uličky, takže mi naprosto zatarasila cestu. Ani při nejvyšším úsilí jsem jí nemohl o palec pohnout z jejího postavení, jak pevně se vklínila mezi okolní bedny a lodní nářadí. Jelikož jsem byl tak zastaven, bylo nutno buď opustit vedení šňůry a hledat nový průchod, nebo se vyšplhat přes překážku a pokračovat v cestě na druhé straně. První možnost znamenala příliš mnoho potíží a nebezpečí, že pouhé pomyšlení budilo hrůzu. Pokusit se o to, při mé nynější tělesné i duševní slabosti, ztratil bych nesporně cestu, a bídně zhynul v hrozném a odporném bludišti podpalubí. Proto jsem tedy bez váhání sebral všechny zbývající síly a odvahu a pokusil se, jak nejlíp jsem uměl, vyšplhat přes bednu.

Když jsem vstal, abych to učinil, shledal jsem to podniknutí za mnohem vážnější práci, než jsem si ve strachu mohl kdy představit. Na obou stranách úzkého průchodu zdvihala se úplná stěna z různého těžkého haraburdí, jež mi nejmenší přehmat s mé strany mohl úplně strhnout na hlavu; anebo, kdyby se snad ani nestala tato nehoda, ulička mohla být naprosto zatarasena pro můj návrat zřícenou spoustou, jak tomu bylo s překážkou přede mnou. Bedna byla dlouhá a neohrabaná, a noha se na ni nemohla zachytit. Marně jsem se pokoušel všemi možnými prostředky dosáhnout vrcholu, s nadějí, že se tak budu na ni moci vytáhnout. I kdyby se mi to podařilo, je jisto, že by mi má síla naprosto nestačila k tomu, dostat se přes ni a v každém směru bylo líp, že se mi to nezdařilo. Konečně jsem při svém zoufalém úsilí vytlačit bednu z místa cítil, že strana proti mně se silně prohnula. Sáhl jsem horlivě rukou na okraj prken a seznal, že jedno široké je povoleno. Kapesním nožem, jejž jsem měl na štěstí při sobě, podařilo se mi je, po těžké námaze, úplně odtrhnout; a když jsem prolezl otvorem, shledal jsem k své neskonalé radosti, že na druhé straně není prken -jinými olovy, že víko schází, neboť to, čím jsem si proklestil cestu, bylo dnem. Dále jsem se nepotkal se zvláštními potížemi, pokračuje podél šňůry, až jsem konečně dosáhl hřebíku. S tlukoucím, srdcem jsem povstal a lehce se opřel o padací dveře. Nenazdvihly se hned, jak jsem čekal, a tak jsem přitlačil více, hroze se stále, že je snad v kajutce někdo s Augustem. Ale dveře k mému údivu zůstaly pevné, a mně bylo jaksi dost nevolno, neboť jsem věděl, že dříve stačilo k pohnutí úsilí malé neb žádné. Přitlačil jsem silně - ale nehnuly se; - vší silou - přec nepovolily; se vztekem, zuřivě, zoufale, - vzpíraly se mému krajnímu úsilí; . a bylo zřejmo, z tohoto nepoddajného odporu, že díra byla buď objevena a řádně přibita, anebo že na ni byla navalena veliká tíže, na jejíž pohnutí bylo nesmyslno myslet. Zmocnila se mne příšerná hrůza a zoufalství. Marně jsem se snažil uvažovat o pravděpodobné příčině, proč jsem tak pohřben. Nemohl jsem sřetězit souvislé myšlenky a klesnuv na zem, poddal jsem se bez odporu nejtemnějším dohadům, v nichž hrozná smrt žízní, hladem, zadušením a pohřbení za živa se na mne hrnuly jako nejbližší pohromy, které mne zasáhnou. Konečně se rtů vrátilo trochu duchapřítomnosti. Vstal jsem a hmatal písty po švech či puklinách poklopu. Když jsem je našel, zkoumal jsem je bedlivě, abych se přesvědčil, nepropouštějí-li světlo z kajuty; ale nic jsem nespatřil. Tu jsem jimi prostrčil želízko nože, až jsem se dostal na tvrdou překážku. Škrábaje po ní, shledal jsem, že je to pevný kus železa, o němž jsem usoudil po jeho zvláštním zvlněném omaku, který jsem cítil, když jsem po něm přejel čepelí, že je to kabelové lano. Jediné, co mi teď zbývalo, bylo vrátit se k své bedně, a tam se buď oddat smutnému osudu, anebo zkusit tak uklidnit mysl, abych mokl přemýšlet na plán útěku. Hned jsem se do toho pustil a podařilo se mi, po nesčetných těžkostech, dostat se nazpět. Když jsem zas, naprosto vyčerpán, padl na žíněnku, Tygr se natáhl podle mne, jako by mne chtěl svým lísáním utěšit v mých strastech a prosil, abych je statečně snášel.

Podivnost jeho chování nakonec připoutala moji pozornost. Když mi lízal po několik minut tvář i ruce, náhle v tom ustal a slabounce zavrčel. Když jsem k němu vztáhl ruku, poznal jsem zřejmě, že leží na hřbetě s prackami vzhůru. Toto chování, tak často opakované, bylo mi podivným a nijak jsem si je nemohl vysvětlit. Jelikož se zdálo, že psa něco bolí, usoudil jsem, že se o něco poranil; a vzav mu pracky do dlaní, zkoumal jsem jednu po druhé, ale nenašel ani stopy zranění. Tedy jsem myslel, že má snad hlad a dal mu velký kus šunky, který lačně shltl, - ale pak počal zas svoji podivnou hru. Tu jsem si pomyslel, že trpí, jako já, mukami žízně a už jsem tuto domněnku přijímal za pravou, když jsem dostal nápad, že jsem dosud prohlédl jen jeho pracky, a že má rána snad někde na těle anebo na hlavě. Tuto jsem pečlivě ohmatal, ale nic nenašel. Ale když jsem přejel rukou po hřbetě, nahmatal jsem lehce zježenou srst napříč hřbetu. Ohledav ji prstem, objevil jsem šňůrku, a ohmatav ji, shledal, že obepíná celé tělo. Při bližším ohledání přišel jsem na malý proužek, na omak jakoby lístek papíru, jímž byla šňůrka protažena tak, aby se dostal přímo pod levou přední nohu zvířete.