Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

Mé jméno je Artur Gordon Pym. Můj otec byl úctyhodným kupcem s námořnickým zbožím v Nantucketu, kde jsem se narodil. Můj děd po matce byl advokátem s dobrou praksí. Měl ve všem štěstí a spekuloval velmi úspěšně s akciemi Edgartonské Nové Banky, jak se dříve nazývala. Těmito a jinými prostředky dosáhl toho, že uložil dost slušné peníze. Byl mi víc nakloněn, myslím, než komukoli jinému na světě, a tak jsem čekal, že zdědím i hlavní část všeho jeho majetku.

Když mi bylo šest let, poslal mne do školy starého pana Rickettse, jednorukého muže výstředních mravů, - jejž dobře znal každý, kdo kdy přišel do Nového Bedfordu. Zůstal jsem u něho ve škole do šestnáctého roku, kdy jsem se odebral na akademii pana E. Ronalda na návrší. Tam jsem se seznámil se synem jistého pana Barnarda, kapitána, jenž konal plavby ponejvíce ve službách Lloyda & Vredenburgha. Pan Barnard je rovněž velmi dobře znám po Novém Bedfordu, a jak mám za to, mám mnoho příbuzných v Edgartonu. Jeho syn se jmenoval August a byl asi o dva roky starší než já. Byl se svým otcem na velrybářské výpravě na "John Donaldsonu", a stále jen mi vyprávěl o všech svých příhodách v Jižním Tichém Oceánu. Často jsem s ním chodil domů a zůstával u něho celý den, někdy i celou noc. Spávali jsme v téže posteli a tu mne dovedl udržet ve bdění až do úsvitu, vyprávěje mi příhody o domorodcích z ostrova Tinianu a jiných míst, jež ze svých plaveb kdy navštívil. Nakonec nemohl jsem se ubránit zájmu o to, o čem vyprávěl, a zvolna jsem pocítil velikou touhu jít na moře. Měl jsem sám plachetní loď, zvanou Ariel, jež měla cenu asi sedmdesáti pěti dolarů. Měla polopalubu s kajutou, a byla vyztužena jako šalupa, - zapomněl jsem její nosnost, ale unesla deset osob bez přílišného přecpání. V tomto člunu jsme prováděli nejšílenější kousky na světě; a když si teď na ně vzpomínám, zdá se mi k neuvěření, že jsem dnes ještě živ.

Chci podat jedno z těch dobrodružství jako úvod k dalšímu a vážnějšímu vyprávění. Jednoho večera byla u Barnardů společnost, a já a August jsme byli ke konci nemálo opilí. Jako obvykle v takových případech, lehl jsem si s ním, místo abych šel domů. Lehl si, jak se mi zdálo, velice klidně (byla skoro jedna, když se společnost rozešla) a nehlesl ani slůvkem o svém obvyklém předmětu. Uplynulo asi půl hodiny od chvíle, kdy jsme si lehli. a já zrovna usínal, když August náhle vstal a dal se do hrozného klení, že prý nebude ani za živý svět spát k vůli nějakému Arturu Pymovi, když je tak nádherný vítr od jihozápadu. Co živ jsem nebyl tak udiven, nevěda. co vlastně zamýšlí, a mysle, že víno s likéry, které pil, ho zcela zbavilo smyslů. Mluvil však dál velmi klidně, říkaje, že ví, že já ho mám za opilého, ale že nikdy co živ nebyl tak střízliv. Dodal, že se mu jen příčí ležet jako pes v posteli, když je tak krásná noc, a že je odhodlán vstát, obléci se a vyjet pro zábavu na člunu. Stěží mohu říci, co mne chytlo, ale sotvaže ta slova pronesl. cítil jsem osten nejprudšího vzrušení a touhy, a přijal jsem jeho šílenou myšlenku jako nejrozkošnější a nejrozumnější věc na světě. Vál skoro vichr a počasí bylo velice studené, vždyť bylo ke konci října. Nicméně, vyskočil jsem z lože s jakýmsi zápalem a řekl, že jsem stejně statečný jako on, a stejně jako on syt toho, ležet v posteli jako pes, a stejně odhodlán k jakékoli švandě neb ztřeštěnosti jako jakýkoli August Barnard v Nantucketu.

Neztráceli jsme čas dlouhým oblékáním a seběhli ke člunu. Kotvil u staré a zašlé rejdy u skladiště Parker & Co. a otloukal si neustále bok o hrubé trámy. August do něho skočil a vyprázdnil jej, neboť byl zpola pln vody. Když to bylo hotovo, vztyčili jsme stožár s plachtou, natočili k větru a odvážně vyjeli na moře.

Vítr, jak jsem řekl, vál ostře od jihozápadu. Noc byla velice jasná a studená. August se chopil kormidla a já se postavil ke stěžni, na krytu kajuty. Vyjeli jsme plnou rychlostí, nikdo z nás nepromluvil slova od vyplutí z rejdy. Zeptal jsem se svého soudruha, jakým chce jet směrem a za jaký asi čas myslí, že přijedem nazpět. Hvízdal po několik minut a pak mrzutě odsekl: "Já jedu na moře, - ty můžeš jet domů, myslíš-li!" Pohlédnuv naň, spatřil jsem náhle, že přes svou strojenou lhostejnost je velmi pobouřen. Viděl jsem ho jasně v měsíční záři, -měl tvář bledší než mramor a jeho ruka se tak třásla, že sotva udržel vratidlo. Viděl jsem, že cosi není v pořádku, a vážně jsem se polekal. V té době jsem se pramálo vyznal v řízení člunu a byl jsem úplně závislý na plaveckém umění svého přítele. Vítr též pojednou zesílil, sotva jsme se dostali ze závětří země, - ale já se přec styděl ukázat nějaký strach a asi půl hodiny jsem zarytě mlčel. Nicméně, už jsem to déle nemohl vydržet a řekl Augustovi, že by bylo záhodno se vrátit. Jako dřív, trvalo bezmála minutu, než odpověděl, nebo vůbec vzal zřetel na mou poznámku. "Hned", pravil konečně, - času dost, - hned budem zpátky". Očekával jsem sic takovou odpověď, ale bylo cosi v těchto slovech, co mne plnilo nepopsatelným pocitem hrůzy. Znovu jsem na něho pozorně pohlédl. Jeho rty byly úplně zsinalé a kolena se mu tak prudce třásla, že se sotva udržel na nohou. Pro Boha, Auguste", vykřikl jsem opravdu vyděšen, "co je ti? Co se stalo? Co chceš dělat?" - "Co se stalo!" koktal s najvětším zdánlivě překvapením, pustiv téže chvíle vratidlo a svaliv se vpřed na dno lodi, - "stalo - ne, nic se - nestalo - jedem domů - co-co-což nevidíš?" Nyní se mi úplně rozbřesklo. Skočil jsem k němu a postavil ho. Byl opilý, - opilý pod obraz, - nemohl už ani stát, ani mluvit, ani hledět. Oči měl úplně skleněné; a jak jsem ho v svém krajním zoufalství nechal, svalil se jak špalek do vody v lodi, z níž jsem ho vytáhl. Bylo zřejmo, že během večera pil mnohem více, než jsem předpokládal a že jeho chování v posteli bylo výsledkem nejprudšího stavu opilství, - stavu, jenž, stejně jak šílenství, činí oběť často schopnou nápodobu vnější chování člověka při plném vědomí. Tu však chlad nočního vzduchu obvykle zapůsobil, - duševní energie se počala vzdávat jeho vlivu, - a zmatený pojem, jejž jistě tehdy měl o svém zhoubném stavu, pomáhal ještě urychlení katastrofy. Byl nyní úplně bezvládný a nebylo nejmenší naděje, že bude jiný na mnoho hodin.

Je stěží možno pochopit krajnost mé hrůzy. Dým vy. pitého vína se vypařil, nechav mne dvojnásob plachého a nerozhodného. Věděl jsem, že sám jsem naprosto neschopen člun řídit a že ostrý vítr a prudký odliv nás ženou do zkázy. Za námi se zřejmě stahovala bouře; neměli jsme ani kompas, ani potravu, a bylo jasno, že budeme-li ve své plavbě pokračovat, budeme před jitrem z dohledu břehu. Tyto myšlenky, se spoustou jiných, stejně hrozných, blýskaly mi hlavou poplašnou rychlostí, a po několik okamžiků mne činily naprosto neschopným jakéhokoli pohybu. Člun letěl vodami příšernou rychlostí, - jak vítr, - maje plachty rozvinuty, a lodní boky zcela pod pěnou. Byl věru velký div, že se nepřekotil, když August pustil, jak jsem už řekl, kormidlo, a já byl přespříliš rozrušen, abych myslel na to, chopit se ho sám. Na štěstí však dobře drželo, a já se zvolna trochu vzpamatoval. Vítr se stále příšerně vzmáhal; kdykoli jsme se vyhoupli přídí, moře nám přečíslo celou záď a zaplavilo nás. Byl jsem na celém těle tak úplně prokřehlý, že jsem už skoro ani necítil. Konečně jsem si opět dodal zoufalé zmužilosti a vrhnuv se k hlavní plachtě, prudce ji strhl. Jak se dalo čekat, sletěla přes bok a namočivši se, utrhla stožár u samé paluby. Jen tato nehoda zachránila mne od okamžité zkázy. Jen s malou plachtou uháněl jsem po větru, zaplavován občas velkými vlnami., ale již bez hrůzy okamžité smrti. Chopil jsem se kormidla, a dýchal volněji, nebol jsem shledal, že rám přec zbývá naděje konečného vyváznutí. August, stále beze smyslů, ležel na dně člunu; a ježto hrozilo nebezpečí, že se utopí (neboť tam, kde padl, sáhala voda na stopu vysoko), s námahou jsem ho poněkud zdvihl a držel ho v sedící poloze tím, že jsem ho v pase obtočil provazem, který jsem přivázal ke kruhu kajuty. Vykonav tak všecko, jak jsem nejlépe mohl ve svém zkřehlém a rozrušeném stavu, poručil jsem se Bohu a rozhodl se, že přijď si cokoli, budu vše snášet s veškerou chrabrostí, jíž jsem schopen.

Sotva jsem došel k tomuto rozhodnutí, tu náhle za. zněl hlasitý a dlouhý křik a jek, jakoby z hrdel tisíce démonů, a prostoupil veškero ovzduší kol člunu i nad ním. Co živ budu, nezapomenu na onu krajní úzkost hrůzy, již jsem v té chvíli zakusil. Vlasy se mi na hlavě zježily, - cítil jsem krev v žilách ustydlou, - srdce mi úplně přestalo bít, a nevzhlédnuv ani, abych se poučil o zdroji svého leknutí, skácel jsem se střemhlav a beze smyslů na tělo svého ležícího druha.

Když jsem se zas vzpamatoval, nacházel jsem se v kabině veliké, velrybářské lodi ("Tučňáka"), plovoucí do Nantucketu. Několik osob stálo nade mnou a August, bledší než mrtvola, pilně mi třel ruce. Jakmile spatřil, že otvírám oči, jeho výkřiky štěstí a radosti budily jak smích tak slzy u drsně vyhlížejících přítomných osob. Tajemství, jak jsme byli zachráněni, bylo pak brzy vysvětleno. Byli jsme potopeni velrybářskou lodí, jež na nás narazila, spěchajíc do Nantucketu se všemi plachtami, jež mohla rozvinout, a takto jela skoro v pravém úhlu na směr naší plavby. Několik mužů se dívala z vyhlídek na přídi, ale zpozorovali náš člun, až když už bylo nemožno vyhnout se srážce; a jejich výstražné křiky, když nás spatřili, bylo to, co mne tak příšerně poděsilo. Veliká loď, jak mi řekli, přejela náš člun tak snadno, jak by on byl přejel pírko, a aniž postřehla nejmenší závady ve vlastní plavbě. Ani hlas nevyšel z paluby oběti - byl slyšet jen slabý, vrzavý zvuk, mísící se s hukotem větru a vody, jak křehká bárka, jež byla pohlcena, se třela na okamžik o kýl svého zhoubce, - ale to bylo vše. Kapitán E.T.V.Block z Nového Londýna, maje náš člun (jenž byl, nutno připomenout, bez stožáru) za pouhou kocábku, odnesenou příbojem, a bezvýznamnou, chtěl pokračovati ve své plavbě, aniž se víc o věc staral. Na štěstí dva z hlídky s určitostí tvrdili, že viděli někoho u našeho kormidla a odvozovali možnost jej zachránit. Následovalo rokování, když se Block rozlítil a po chvíli pravil, že "není jeho věcí být věčně na stráži nad vaječnými skořápkami; že loď se pro žádný takový nesmysl nemůže obrátit; a jestliže při tom byl kdo smeten do vln, není to vinou nikoho jiného, než jeho - a ať se utopí, ďas ho vem", či něco podobného. Henderson, první kormidelník, se věci chopil, právem jsa rozhořčen, stejně jako celá posádka, nad řečí, jevící tak necitelnou ukrutnost. Mluvil nepokrytě, vida, že mužstvo s ním souhlasí a řekl kapitánovi, že patří na šibenici, a že se on jeho rozkazům vzpírá, byť by měl být za to pověšen ve chvíli, kdy vkročí na břeh. Odstrčil Blocka (jenž velmi zbledl a neodpověděl), skočil na záď, a chopiv se kormidla, vykřikl rázně: "Proti větru! Muži přiskočili na svá místa, a loď se pěkně otočila. To vše se událo asi v pěti minutách a myslelo se, že bude už sotva možno kohokoli zachránit, - v případě, že vůbec někdo na palubě člunu byl. A přece, jak čtenář viděl, i já i Augustin jsme byli zachráněni; a naše záchrana zdála se být dílem dvou skoro nepochopitelných šťastných okolností, jež moudří a zbožní lidé přičítají zvláštním zakročením prozřetelnosti.

Zatím, co loď se zastavovala, kormidelník spustil záchranný člun a vskočil do něho, tuším, že právě s oněmi dvěma muži, kteří mne prý zahlédli u kormidla. Sotvaže opouštěli závětrní stranu lodi (měsíc stále jasně zářil), učinila tato dlouhý, těžký obrat po větru, a Henderson v témže okamžiku, vztyčiv se na místě, vykřikl k mužstvu: "Zpět!" Neřekl pranic víc, opakuje jen netrpělivě svůj výkřik: "Zpět, zpět!" Muži obrátili s největší možnou rychlostí; ale v té době loď se otočila a plula rychle vpřed, ačkoli se všichni ze všech sil dřeli, aby stáhli plachty. Přes to, že to byl nebezpečný pokus, kormidelník se chopil lodního řetězu, jakmile mu přišel na dosah. Novým, mocným zakymácením vyhoupl se pravý bok lodi z vody ven až skoro ke kýlu, a tu se zjevila příčina jeho úzkosti. Bylo vidět lidské tělo, připoutané co nejzvláštnějším způsobem k hladkému a lesknoucímu se dnu lodi ("Tučňák" byl pobit a nýtován mědí), a naráželo do něho prudce každým pohybem lodi. Po několikerých neúspěšných pokusech, za stálého kymácení lodi a za hrozícího nebezpečí, že se člun potopí, byl jsem konečně vyproštěn ze své hrozivé polohy, a vzat na palubu, - neboť ono tělo bylo tělem mým. Bylo zjištěno, že jeden krokvový svorník se vykloubil a proraziv měděný plech, zadržel mne; jak jsem přišel pod loď, a připevnil mne tak zvláštním způsobem k jejímu spodku. Hlavice svorníku projela mi límcem zelené vlněné kazajky, již jsem měl na sobě, a prorazila zadní částí krku, mezi dvěma šlachami, těsně pod pravým uchem. Byl jsem okamžitě uložen na lože, - ač se zdálo, že ve mně není jiskérky života. Na lodi nebylo žádného lékaře. Nicméně kapitán mne ošetřoval se vší pozorností, - aby se ospravedlnil, jak mám za to, v očích posádky za kruté chování v předešlé chvíli té příhody.

Mezitím Henderson odrazil opětně od lodi, ač vítr dul nyní skoro jak hurikán. Netrvalo dlouho, když narazil na zbytky našeho člunu a krátce na to, jeden z těch, kdo byli s ním, tvrdil, že rozeznává volání o pomoc v přestávkách mezi hučením bouře. To pohnulo smělé plavce, aby pokračovali ve svém hledání po více než půl hodiny, ač jim byly kapitánem Blockem opakovány signály k návratu a ač každý okamžik na vodách v tak vratkém člunu hrozil jim nejtemnější smrtelnou záhubou. Opravdu, je skoro nemožno pochopit, jak malý člun, na němž byli, mohl ujít zkáze jen jediný okamžik. Ale byl stavěn pro lov velryb a byl opatřen, jak jsem později důvodně předpokládal, vzduchovými komorami, na způsob některých záchranných člunů, jichž se užívá ve Walesu.

Když marně hledali, asi po zmíněnou dobu, rozhodli se vrátit se na loď. Sotva však učinili své rozhodnutí, zaslechli slabý výkřik od temného předmětu, jenž plul prudce kolem. Pustili se za ním a hned jej dosáhli. Ukázalo se, že je to celý kryt kajuty z "Ariela". August se u něho zmítal, zřejmě v posledním tažení. Když se ho zmocnili, ukázalo se, že je připoután provazem k plovoucímu trámu. Provaz, jak se pamatujete, obtočil jsem já sám kol jeho pasu a uvázal ke kruhu kajuty, abych ho udržel v sedící poloze, a tento čin, jak je zřejmo, nakonec přispěl k záchraně jeho života. "Ariel" byl lehce zbudován a jak byl potopen, jeho kostra se přirozeně rozbila na kusy; střecha kajuty, jak se dalo očekávat, byla odtržena silou dovnitř se valící vody, úplně z hlavního trámoví, a plula (s jinými troskami) po hladině; August se s ní udržel nad vodou a unikl tak příšerné smrti.

Uplynula víc než hodina od doby, co byl vzat na palubu "Tučňáka", než mohl cokoli o sobě povědět, nebo chápat povahu neštěstí, jež stihlo naši loď. Konečně se zcela vzpamatoval a mnoho mluvil o svých pocitech, pokud byl ve vodě. Když po prvé nabyl nejnižšího stupně vědomí, nalézal se pod hladinou, toče se kolem nepostižitelnou rychlostí, s provazem otočeným třikrát či čtyřikrát těsně kolem krku. V okamžiku na to cítil, že je puzen rychle vzhůru, když hlavou prudce narazil na tvrdý předmět, a tak se zas zhroutil do bezvědomí. Když opět ožil, byl sice při plném vědomí, - přece však stále krajně zmaten a tupý. Tu poznal, že se stalo jisté neštěstí, a že je ve vodě, ač ústa měl nad hladinou a mohl dosti volně dýchat, Je možno, že v této době kryt byl hnán rychlostí větru a táhl jej za sebou, plovoucího na znaku. Opravdu, pokud se mohl udržet v takové poloze, bylo skoro nemožno, aby se utopil, Tu náhle jej vlna hodila přímo až na kryt a toto místo hleděl si udržet, volaje v přestávkách o pomoc. Právě ve chvíli, než byl objeven panem Hendersonem, byl nucen únavou povolit a padnuv do moře, myslil, že je ztracen. Po celou dobu svého zápasu neměl nejslabšího ponětí o "Arielu", aniž o čemkoli, týkajícím se příčiny jeho pohromy. Matný pocit hrůzy a zoufalství se zcela zmocnil jeho smyslů. A když byl konečně vytažen, rozum mu úplně vypověděl službu a, jak bylo řečeno, trvalo to asi hodinu od doby, co přišel na palubu "Tučňáka", nežli si úplně uvědomil své postavení. Co mne se tyče, já jsem byl vzkříšen ze stavu, hraničícího skoro se smrtí (a to když půl čtvrté hodiny zkoušeli marně všecko možné), po účinném tření flanelem, namočeným v horkém oleji, - prostředkem navrženým Augustem. Rána na mém krku, ač měla hrozný vzhled, měla ve skutečnosti pramalé následky a já se brzy vzpamatoval z jejích účinků.

"Tučňák" vplul do přístavu kolem deváté ráno, po překonání jednoho z nejprudších vichrů, na jaké se kdy v Nantucketu pamatovali. Podařilo se nám s Augustem přijít včas u Barnardů k snídaní - jež byla na štěstí poněkud zpožděna pro onu včerejší noční společnost Zdá se mi, že všichni u stolu byli sami přílišně znaveni, než aby si všimli našich strhaných tváří, jež by věru nesnesly přílišně přísného zkoumání. Školáci však dovedou divy v podvádění, a já jsem přesvědčen, že ani jeden z naších přátel v Nantucketu neměl nejmenšího podezření, že hrůzostrašné vyprávění některých plavců ve městě, jak potopili na moři jednu loď a utopili aspoň třicet, čtyřicet nešťastníků, týče se "Ariela", mého kamaráda neb mne. My oba spolu jsme od těch dob přečasto o věci mluviti, ale nikdy ne bez chvění. V jednom z našich rozhovorů August mi upřímně přiznal, že po celý svůj život nezakusil tak mučivých pocitů hrůzy, jako když na palubě našeho malého člunu si po prvé uvědomil stupeň svého opilství a cítil, jak klesá pod jeho účinkem.