Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název originálu: To Helen

Já jednou zřel tě - jednou - před lety:
let kolik tomu, nevím, málo jen.
To půlnoc byla v červenci a s výše
v úplňku luny rovné tvojí duši,
jež sráznou cestu hledala si nebem,
jak hedváb stříbrný do ticha padal
mdlý závoj světla v sen a výdechy
na pozvednuté k nebi obličeje
tisíci růží v okouzleném sadě,
kde vítr nehnul se, leč na špičkách -
na tváře zvednuté těch růží padal,
jež za to světlo lásky odvetou
své vonné duše v extatické smrti
zpět dýchaly, na tváře růží padal,
jež smály se a mřely v sadě zpitém
tou sladkou tvého zjevu poesií.

Na fialkovém záhoně já bílou
jsem viděl Tebe v pololeže, měsíc
co padal na zvednuté tváře růží
a na tvé zvednuté - žel, v Zármutku!
Zda Osud nebyl to v té letní noci,
zda Osud (zvaný též Zármutek),
jenž velel mi, stát u vrat sadu toho
a vdechovat dech ospalých těch růží?
Ni kroku. Nenáviděný svět spal,
jen ty a já ne! (Nebesa! ó Bože!
jak buší srdce, ta když slova sloučím!)
jen ty a já ne! Stanul jsem a patřil
a v mžiku tomto zmizelo mi všecko,
(ó pomni jen, ten sad byl začarován!)

Měsíce zhasl svit již perlový,
omšené lávky, stezky točité
a šťastné kvítí, stromy štkající,
víc vidět nebylo i růží vůně
zbožňujícího vzduchu v loktech mřela.
Vše haslo - vyjma tebe, míň než tebe,
vše, vyjma božské světlo tvojich očí,
vše, vyjma světlo zvednutých tvých očí.
Já viděl ty jen - pro mne byly svět -
já viděl ty jen celé hodiny, -
já viděl ty jen, až mi zapad měsíc.
Co hrozných dějů srdce tam jest psáno
na krystalných těch sférách nebeských!
Co velkých trudů! Však též nadějí!
A jaké jasné, tiché moře pýchy!
Co smělé ctižádosti! Jaká hloubka
a jaká nezměrná moc milování!

Teď zhasla zraku drahá Diana
na západ v loži mračen sytých bouří:
ty jak duch v stromech, jenž tě pohřbít chtějí,
do dálky znikáš, oči tvé tu zbyly,
jít nechtěly a nikdy neodešly:
Na cestu domů svítily mi v noci,
vždy (jak mé Naděje) tak byly se mnou,
vždy se mnou šly, mne provázely léty,
mí sluzi jsou, ač já jsem otrok jejich.
Je úkolem jich svítit, osvěcovat
a mojím spasenu být zářným světlem,
být očištěn tím elektrickým ohněm,
být posvěcen tím elysejským ohněm.
Mou duši plní Krásou (jež jest Naděj),
kdes v Nebi v dálce jsou ty hvězdy, kleče
jež vzývám v smutných, mlčenlivých bděních;
co v plném lesku poledním je vidím,
je stále vidím, jak se sladce jiskří
dvě Venuše, jež nezhasíná slunce!

Heleně v anglickém originálu (To Helen)

I saw thee once-once only-years ago:
I most not say how many-but not many.
It was a July midnight; and from out
A full-orbed moon, that, like thine own soul, soaring,
Sought a precipitate pathway up through heaven.
There fell a silvery-silken veil of light,
With quietude, and sultriness, and slumber,
Upon the upturn'd faces of a thousand
Roses that grew in an enchanted garden,
Where no wind dared to stir, unless on tiptoe-
Fell on the upturn'd faces of these roses
That gave out, in return for the love-light,
Their odorous souls in an ecstatic death-
Fell on the upturn'd faces of these roses
That smiled and died in this parterre, enchanted
By thee, and by the poetry of thy presence.

Clad all in white, upon a violet bank
I saw thee half reclining; while the moon
Fell on the upturn'd faces of the roses,
And on thine own, upturn'd-alas, in sorrow!
Was it not Fate, that, on this July midnight-
Was it not Fate, (whose name is also Sorrow,)
That bade me pause before that garden-gate,
To breathe the incense of those slumbering roses!
No footstep stirred: the hated world all slept,
Save only thee and me. (Oh, Heaven!-oh, God!
How my heart beats in coupling those two words!)
Save only thee and me. I paused-I looked-
And in an instant all things disappeared.
(Ah, bear in mind this garden was enchanted!)

The pearly lustre of the moon went out:
The mossy banks and the meandering paths,
The happy flowers and the repining trees,
Were seen no more: the very roses' odors
Died in the arms of the adoring airs.
All-all expired save thee-save less than thou:
Save only the divine light in thine eyes-
Save but the soul in thine uplifted eyes.
I saw but them-they were the world to me.
I saw but them-saw only them for hours-
Saw only them until the moon went down.
What wild heart-histories seemed to lie enwritten
Upon those crystalline, celestial spheres!
How dark a wo! yet how sublime a hope!
How silently serene a sea of pride!
How daring an ambition! yet how deep-
How fathomless a capacity for love!

But now, at length, dear Dian sank from sight,
Into a western couch of thunder-cloud;
And thou, a ghost, amid the entombing trees
Didst glide way. Only thine eyes remained.
They would not go-they never yet have gone.
Lighting my lonely pathway home that night,
They have not left me (as my hopes have) since.
They follow me-they lead me through the years.
They are my ministers-yet I their slave.
Their office is to illumine and enkindle-
My duty, to be saved by their bright light,
And purified in their electric fire,
And sanctified in their elysian fire.
They fill my soul with Beauty (which is Hope,)
And are far up in Heaven-the stars I kneel to
In the sad, silent watches of my night;
While even in the meridian glare of day
I see them still-two sweetly scintillant
Venuses, unextinguished by the sun!