Menu
Poe Edgar Allan (*19.01.1809 - †07.10.1849)
Předčasný pohřeb
Jsou jisté náměty, jejichž poutavost je strhující, a přece jsou příliš hrůzné pro beletristické zpracování. Takovým tématům by se měl romantický autor zdaleka vyhnout, nechce-li své čtenáře popudit nebo odpudit. Bez pohoršení se jich můžeme zmocnit jen tehdy, posvětí-li je a ospravedlní krutá vznešenost pravdy. Chvějeme se například "slastnou mukou" při četbě o Napoleonově přechodu Bereziny, o zemětřesení v Lisabonu, o londýnském moru, řeži noci bartolomějské nebo o udušení sto dvaceti tří vězňů v Černé jámě kalkatské. Avšak co nás na tomto líčení vzrušuje, je pravda - skutečnost - historie. Kdyby si to všechno někdo vymyslel, přijímali bychom to jen s ošklivostí.
Jmenoval jsem jen několik významnějších dějinných kalamit, ale v těchto případech působí na naši obraznost právě tak živě jejich rozsah, jako jejich povaha. Nemusím čtenáři připomínat, že z dlouhých a truchlivých výčtů lidských běd bych mohl vybrat četné osudy jednotlivců naplněné hlubším utrpením, než je kterákoliv z těch obecných hromadných pohrom. Skutečná ubohost, vpravdě ta nejmeznější strast, je individuální, ne mnohostná. Za to, že nezměrnou úděsnost agónie zakouší člověk jako jedinec a nikdy člověk jako masa - za to děkujeme milosrdnému Bohu!
Být pohřben zaživa patří nesporně k těm nejstrašlivějším mukám, jaká mohou být údělem ubohých smrtelníků. Že se to děje často, velmi často, může sotva popřít člověk uvažující. Rozhraní mezi životem a smrtí bývá neznatelné, matné. Kdo se odváží říci, kde život končí a kde začíná bezživotí? Víme, že jsou choroby, při nichž se všechny funkce živého organismu zastaví, a přece se nezastaví nadobro, nýbrž se jen na čas přeruší. Jsou to jen dočasné pauzy v chodu toho nepochopitelného mechanismu. Po určité době jakýsi neviditelný princip opět rozhýbe magické čepy a zakleté soukolí. "Provaz stříbrný" se tedy nepřetrhl navždy a "číše zlatá" nerozrazila se nenapravitelně. Ale kde dlela zatím duše?
Nezávisle na nevyhnutelném apriorním závěru, že jisté příčiny mají své zákonité následky - totiž že takové obecně známé případy dočasného zastavení životních funkcí vedou nutně tu a tam k předčasnému pohřbení - tedy nezávisle na této úvaze svědčí důkazy lékařské a zkušenost běžné praxe prokazatelně o tom, že bezpočet lidí bývá opravdu předčasně pohřbeno. Mohl bych, kdyby bylo třeba, uvést dlouhou řadu spolehlivě ověřených případů. K takové pozoruhodné události, jejíž okolnosti budou snad ještě v živé paměti některých čtenářů, došlo před nedávnem v sousedním Baltimoru, kde vyvolala silné pohnutí a značný rozruch. Manželku jednoho z nejváženějších občanů - skvělého advokáta a člena Kongresu - postihla náhlá a nevysvětlitelná choroba, proti níž veškerý um lékařský nic nezmohl. Po velkých útrapách žena umřela, totiž domněle umřela. Nikdo věru netušil a ani neměl důvod tušit, že není doopravdy mrtva. Jevila všechny obvyklé známky smrti. Rysy v obličeji se jí stáhly a propadly. Rty jí mramorově zesinaly. Oči ztratily lesk. Její tělo vychladlo. Tep ustal. Tři dny ji nechali nepohřbenou a za tu dobu ztuhla jako kámen. Pohřeb byl zkrátka uspíšen, protože se domnívali, že rozklad znatelně pokročil.
Dáma byla uložena v rodinné hrobce, která pak další tři roky zůstala nedotčena. Po uplynutí této doby ji otevřeli, aby do ní zabudovali sarkofág - jaký úděsný otřes však čekal manžela, který sám kryptu otevíral! Když se křídla brány rozestoupila, jakýsi bíle oděný přízrak se mu s chřestotem zhroutil do náruče. Byla to kostra jeho ženy v dosud nezetlelém rubáši.
Pečlivým rozborem se dospělo k závěru, že krátce po pohřbu, snad do dvou dnů, mrtvá ožila a tak mocně se v rakvi zmítala, že rakev sklouzla ze svého podstavce na podlahu a rozbila se, takže se z ní pohřbená mohla vymanit. Lampa plná oleje, kterou v hrobce náhodou zapomněli, byla nalezena prázdná - olej se ovšem mohl také vypařit. Na nejhořejším stupni schodiště, jež vedlo do oné děsuplné krypty, ležela velká štěpina z rakve - tou oživlá nejspíš bušila do železné brány v zoufalé snaze upoutat něčí pozornost. Při tomto počínání patrně čirou hrůzou omdlela nebo podruhé skonala a při pádu se jí rubáš zapletl do železného kování, jež vyčnívalo dovnitř. Tak tam spočinula a takto vzpřímená zetlela.
V roce 1810 se ve Francii udál případ předčasného pohřbení za okolností, které nad jiné jasně opodstatňují tvrzení, že pravda je fantastičtější než smyšlenka. Hrdinkou příběhu je jistá mademoiselle Victorine Lafourcadová, velice půvabná dívenka z proslulé a zámožné rodiny. Mezi jejími četnými nápadníky byl i Julien Bossuet, chudý literát či žurnalista z Paříže. Svým nadáním i milou povahou si získal náklonnost dědičky, která ho podle všeho upřímně milovala; avšak její rodová pýcha ji nakonec přece jen přiměla, aby ho odmítla, a vzala si bankéře a úspěšného diplomata, pana Renella. Po svatbě ji však monsieur nejen zanedbával, ale snad se k ní choval i vysloveně krutě. Strávila s ním několik truchlivých let a pak umřela - nebo aspoň upadla do stavu tak podobnému smrti, že o jejím skonu nikdo, kdo ji spatřil, nepochyboval. Pohřbili ji nikoliv do hrobky, ale do obyčejného hrobu v její rodné vsi. Její milenec, naplněn zoufalstvím a dosud rozohněn vzpomínkou na svou lásku, vydá se z hlavního města do vzdálené provincie, kde leží vesnice - má romantický záměr zmocnit se nádherných kadeří své někdejší milé. Přichází ke hrobu. O půlnoci vyhrabe rakev, otvírá ji a už se chystá ustřihnout pramen vlasů, když spatří, že jeho milovaná otevírá oči. Ano, pochovali ji zaživa. Ale život z ní dosud zcela nevyprchal a její milenec ji něžnými doteky probouzí z letargického spánku, který byl mylně považován za smrt. Pološílený odnáší ji do najatého příbytku ve vsi. Uplatňuje své nemalé lékařské znalosti a pomocí účinných regeneračních prostředků milou definitivně křísí. Procitlá poznala svého zachránce a zůstala u něho, dokud se plně nezotavila. Její ženské srdce nebylo neoblomitelné a tento poslední důkaz lásky je dokázal nadobro obměkčit. Dala se cele Bossuetovi. K manželovi se už nevrátila, zatajila před ním své vzkříšení a prchla s milencem do Ameriky. Po dvaceti letech se oba vrátili do Francie - pevně věřili, že její podoba se časem natolik změnila, že ji přátelé nepoznají. Avšak zmýlili se - monsieur Renelle ji při prvním setkání poznal a činil si na ni jako na svou ženu nárok. Ona se však postavila na odpor a soudní tribunál jí dal za pravdu - rozhodl, že na základě mimořádných okolností i dlouhého rozmezí let zaniká nejen mravně, ale i zákonně jeho právo jakožto manžela.
Lipský Chirurgický věstník - kdyby chtěl tento vlivný a záslužný časopis vydávat v překladu některý americký nakladatel, jistě by nepochybil - otiskl v posledním čísle velice skličující příběh podobného ražení.
Jistý dělostřelecký důstojník, muž mohutné postavy a skálopevného zdraví, spadl ze splašeného koně a utrpěl těžkou pohmožděninu na hlavě. Ihned ztratil vědomí, ale přestože měl naštípnutou lebeční kost, bezprostřední nebezpečí mu nehrozilo. Provedli na něm se zdarem trepanaci, pustili mu žilou a uplatnili další běžné léčebné postupy. Avšak muž upadal postupně do stále beznadějnějšího strnulého stavu, až nakonec, jak se všichni domnívali, zemřel.
Počasí bylo teplé a byl proto až s nepřiměřeným chvatem pohřben na jednom místním hřbitově. Pohřeb se konal ve čtvrtek. Příští neděli zaplnily hřbitovní prostory zástupy lidí. Kolem poledne nastal mezi nimi veliký rozruch; jakýsi venkovan prohlásil, že když seděl u důstojníkova hrobu, ucítil zcela zřetelně, jak se pod ním pohnula země, jako by se tam dole někdo zmítal. Zprvu jeho tvrzení příliš nevěřili, ale pak na ně mužova nelíčená hrůza i umíněnost, s jakou stál na svém, přece jen zapůsobila. Rychle přinesli rýče a v několika minutách vyhloubili hrob (hanebně mělký) do té míry, že se z něho vynořila hlava pohřbeného. Na první pohled se zdál mrtvý, ale seděl téměř vzpřímený v rakvi, jejíž víko zběsilým náporem částečně odklopil.
Ihned byl převezen do nejbližší nemocnice, kde zjistili, že dosud žije, třebaže je ochromen asfyxií. Po několika hodinách se probral, rozeznal jednotlivé známé a přerývavě vyprávěl o svých mukách v hrobě.
Z jeho líčení vyšlo najevo, že ještě aspoň hodinu po svém pohřbení si byl vědom, že žije, a teprve pak upadl do mdlob. Hrob byl ledabyle a nalehko zasypán velice porézní hlínou, takže dovnitř přece jen pronikal vzduch. Muž nad sebou zaslechl kroky chodců a snažil se na sebe upozornit. Z hlubokého spánku ho zřejmě vyburcoval ruch na hřbitově, jakmile se však probudil, plně si uvědomil úděsnost svého postavení.
Tomuto pacientovi, jak jsme se dověděli, se pak dařilo celkem dobře a byl prý na nejlepší cestě k úplnému uzdravení, nakonec se však stal obětí šarlatánského lékařského pokusu. Když mu do těla zavedli galvanický proud, podlehl náhle extatickému záchvatu, který bývá průvodním jevem této léčebné metody.
Zmínka o galvanickém proudu mi připomíná proslulý a velmi neobvyklý případ, kdy pomocí galvanické baterie byl vzkříšen z mrtvých mladý londýnský advokát, který byl už dva dny pochován. To se stalo v roce 1831 a událost, ať přišla kdekoli na přetřes, vyvolávala tenkrát hluboké vzrušení.
Pacient, pan Edward Stapleton, zdánlivě zemřel na tyfus provázený některými netypickými příznaky. Tyto příznaky vzbudily značnou zvědavost u ošetřujících lékařů, kteří požádali přátele údajně zesnulého, aby jim dovolili jeho posmrtné vyšetření. Ti však odmítli. Lékaři se tedy rozhodli, jak se v takových případech děje často, tělo exhumovat a v soukromí je nerušeně podrobit pitvě. Snadno se dohodli s jednou z četných tlup, které se zabývají unášením mrtvol k podobným účelům a jichž je v Londýně plno, a třetí noci po pohřbu byla domnělá mrtvola vykopána z velice hlubokého hrobu a složena v operačním sále jedné soukromé nemocnice.
Lékaři zahájili pitvu větším řezem v krajině břišní, pak jim ale svěží vzezření mrtvoly bez jediné známky rozkladu vnuklo nápad použít baterie. Provedli řadu pokusů, jejichž účinek se v žádném ohledu nelišil od běžných reakcí - až na to, že tělo v křečovitých stazích projevilo tu a tam mimořádný stupeň životnosti.
Připozdívalo se. Nebylo daleko do svítání a lékaři usoudili, že je načase pokračovat v pitvě. Jistý medik si však zvlášť dychtivě přál ověřit vlastní teorii a mermomocí chtěl zavést proud do jednoho z hrudních svalů. Nařízl tedy kůži a do rány vložil konec drátu. A tu pacient rychle, ale nikterak křečovitě vstal ze stolu, pokročil doprostřed místnosti; několik vteřin se zaraženě rozhlížel a pak - promluvil. Nebylo mu rozumět, co říká, ale cosi pronesl; bylo slyšet hlásky. Když domluvil, klesl těžce na podlahu.
Na několik okamžiků všechny ohromila hrůza - bylo však nutno rychle jednat a toto nezbytí jim záhy vrátilo duchapřítomnost. Bylo patrné, že pan Stapleton je živý, třebaže v mdlobách. Po aplikaci éteru pacient procitl a zanedlouho se uzdravil. Mohl se vrátit do kruhu svých přátel, lékaři však před nimi jeho vzkříšení utajovali tak dlouho, dokud si nebyli jisti, že se nemusí obávat recidivy. S jakým úžasem, s jakým vytržením ho přátelé přijali, si snad umíte představit.
Nejotřesnější okolnost této trapné události je obsažena přímo ve výpovědi pana Stapletona. Tvrdí, že po celou dobu nebyl ani na chvilku zcela v bezvědomí - že si matně a zmateně uvědomoval vše, co se s ním děje, od okamžiku, kdy ho lékaři prohlásili za mrtvého, až do chvíle, kdy v nemocnici omdlel a klesl k zemi. "Jsem naživu," byla ona nesrozumitelná slova, která ze sebe chtěl zoufale vypravit, když poznal, že je v pitevně.
Bylo by snadné připojit k těmto historiím nesčíslně dalších, ale raději od toho upustím, neboť jich věru není zapotřebí, abychom dokázali, že k předčasným pohřbům dochází. Když si rozvážíme, jak zřídkakdy je v naší moci - už pro povahu věci - takové případy odhalit, nezbývá nám než připustit, že se dějí často, aniž o nich máme tušení. Kdykoli se na hřbitově provádějí nějaké větší práce, ať už z jakéhokoli důvodu, téměř vždycky se najdou kostry v polohách, které vzbuzují nejhrůznější podezření.
Podezření hrůzná - o co však hrůznější úděl sám! Bez váhání se dá říci, že není zážitku, který by byl uzpůsobenější přivodit ta nejkrajnější tělesná i duševní muka, než být pohřben před svou vlastní smrtí. Drtivý tlak na plíce - dusivé výpary vlhké prsti - přilnavá lepkavost rubáše - neúprosné objetí těsného prostoru - černá tma absolutní noci - ticho jako v podmořské tůni - neviditelná, ale hmatatelná přítomnost Červa dobyvatele - to vše a k tomu představa vzduchu a trávy nahoře, vzpomínka na drahé přátele, kteří by nás přispěchali zachránit, kdyby se nějak dověděli o našem osudu, a zároveň vědomí, že se o něm nikdy nedoví - že jsme beznadějně odsouzeni k osudu člověka skutečně mrtvého - všechny tyto vjemy a úvahy, pravím, vnášejí do srdce, které dosud tepe, tak obludný a nesnesitelný děs, že se ho zalekne i ta nejtroufalejší fantazie. Na povrchu země neznáme nic trýznivějšího - v útrobách pekelných si nedovedeme představit nic přízračnějšího. Proto také každé vyprávění na toto téma vzbuzuje hluboký zájem; je ovšem pro samu hrůznou posvátnost námětu zcela zákonitě podmíněn naší bezvýhradnou vírou v pravdivost líčené události. To, co nyní vypovím, jsem na vlastní kůži zažil a poznal - je to osobní, nezahladitelná zkušenost.
Po několik let mne sužovaly záchvaty zvláštní choroby, kterou lékaři z nedostatku přesnějšího označení nazývali katalepsií. Třebaže jak náchylnost k tomuto neduhu, tak jeho bezprostřední příčina, a vlastně i skutečná diagnóza, zůstávají záhadou, jsou celkem dobře známy jeho příznaky a průběh. Obměny této nemoci spočívají nejspíš v její intenzitě. Někdy postižený leží jen jeden den nebo i kratší dobu ve stavu jakési strnulé letargie. Je jako omráčený a znehybnělý; ale tlukot jeho srdce je dosud slabě slyšet, tělo úplně nevychladlo, na lících má lehké růžové skvrnky, a když mu ke rtům přiložíme zrcátko, můžeme sledovat ochablou, nevyrovnanou, kolísavou činnost plic. Jindy může takový trans trvat týdny nebo i měsíce, zatímco se lékaři sebedůkladnějším vyšetřováním a sebepřísnějšími zkouškami marně snaží odhalit podstatný rozdíl mezi stavem ochořelého a tím, co nazýváme absolutní smrtí. Před pohřbením zaživa zachrání pacienta obvykle jen to, že jeho přátelé vědí o jeho předchozích kataleptických záchvatech a vyvolají proto určité pochybnosti, a pak je především důležitá okolnost, že se na nemocném neobjevují známky rozkladu. Nemoc postupuje naštěstí pozvolna. První příznaky, třebaže nápadné, nejsou nijak jednoznačné. Záchvaty jsou postupně výraznější a výraznější a každý další trvá déle než předchozí. V tom tkví nejspolehlivější ochrana proti osudnému konci. Nešťastník, jehož první záchvat by byl mimořádně prudký - což se někdy stává -, by byl téměř nevyhnutelně odsouzen k pohřbení zaživa.
Má choroba se v podstatných rysech nelišila od případů popsaných v lékařských knihách. Někdy jsem bez jakékoli zjevné příčiny velice zvolna upadal do jakéhosi mrákotného polovědomí či bezvědomí a v tomto bezbolestném stavu, neschopen se pohnout a v pravém slova smyslu myslet, ale s tupým, letargickým vědomím života i přítomnosti lidí kolem lůžka, jsem setrvával, dokud nenastala krize; po ní jsem se vždy rázem vzchopil a ihned jsem dokonale vnímal. Jindy mě nával srazil náhle a prudce. Udělalo se mi zle, naráz mě přepadla zimnice a závrať, tělo zmrtvělo a já jsem se zhroutil. Pak jsem týdny živořil v prázdnu, ve tmě a tichu, vesmír se proměnil v nicotu. Totální zánik nemůže být drtivější. Z takovýchto záchvatů jsem se však probíral oproti náhlosti, s jakou se dostavovaly, velice pomalu. Tak jako žebrákovi bez přátel a bez domova, bloudícímu dlouhou, pustou zimní nocí ulicemi, začíná svítat den, tak liknavě, tak malátně, ale zároveň tak povzbudivě se do mé duše znovu vracelo světlo.
Pominu-li tento sklon ke kataleptickým stavům, bylo mé zdraví celkem dobré, vlastně jsem ani nepozoroval, že by je ona prevalentní choroba nějak ovlivňovala - ledaže by se jí dal přičítat zvláštní jev provázející můj normální spánek. Kdykoli jsem se probíral z dřímoty, nikdy jsem nemohl ihned úplně sebrat smysly a několik minut jsem jen vytřeštěně a zmateně zíral - mé celkové duševní schopnosti, a zejména paměť, byly naprosto utlumeny.
Tělesně jsem přitom netrpěl, zato jsem zakoušel nezměrná muka duševní. Mou fantazii zaplavovaly mrtvolné obrazy. Má řeč se hemžila "červy, hrobkami a epitafy". Utápěl jsem se ve vidinách smrti, do mozku se mi ustavičně vtíral přízrak předčasného pohřbení. Úděsná hrozba, jež nade mnou visela, mne pronásledovala neúmorně. A za nocí jsem o ní přemítal ještě trýznivěji než ve dne. Jakmile strašná tma zahalila zemi, tu jsem se při každém úzkostném pomyšlení zachvěl – zachvěl jak zdobné chocholy na pohřebním voze. Teprve po těžkém boji, když už další bdění nebylo v moci lidské přirozenosti, odhodlával jsem se usnout, ale do poslední chvíle jsem se zmítal strachem, že se probudím v hrobě. A když jsem nakonec přece jen zdříml, rázem jsem byl stržen do světa přeludů, nad nímž na obrovských, černých, zlověstných křídlech kroužila neodbytná vidina hrobu.
Z nesčetných ponurých fantazmat, jež mne skličovala v snách, uvedu jen jeden příznačný výjev. Měl jsem pocit, že jsem déle a hlouběji než obvykle pohřížen do kataleptické mdloby. Náhle se mého čela dotkla ledová ruka a nedůtklivý, huhňavý hlas mi zašeptal do ucha: "Vstaň!"
Posadil jsem se. Byla nejčernější tma. Postavu toho, kdo mne probudil, jsem neviděl. Nemohl jsem se upamatovat ani na okamžik, kdy mne záchvat přepadl, ani na místo, kde jsem ulehl. Zůstal jsem chvíli bez hnutí, snaže se usilovně rozpomenout, studená ruka však chňapla po mém zápěstí a vztekle jím zaškubala, zatímco huhňavý hlas mne znovu oslovil:
"Vstaň! Poručil jsem ti přece, abys vstal!"
"A kdo jsi ?" zeptal jsem se.
"Nemám jméno v končinách, kde přebývám," odpověděl hlas truchlivě. "Býval jsem člověk, teď jsem běs. Býval jsem krutý, teď jsem ubohý. Cítíš, jak se třesu. Zuby mi drkotají, když mluvím, ne však chladem noci - nekonečné noci - ale odporem. Je to k nesnesení ohyzdné. Jak můžeš klidně spát? Ten agonický křik mne stále probouzí. Ta podívaná je nad mé síly. Vstaň přece! Pojď se mnou do širé noci - ukážu ti hroby. Není to strastiplná podívaná? Pohleď!"
Vzhlédl jsem - nezřená postava, která dosud svírala mé zápěstí, neviditelným pokynem otevřela všechny mohyly světa. Z každé vycházela matná fosforná záře rozkladu a prosvěcovala až na dno útroby, kde jsem spatřil rubášem zahalená těla, spící v truchlivém objetí s červy. Ale běda! Skutečných spáčů bylo méně, o milióny méně, než těch, kteří nezamhouřili oka, kteří se v hlubinách nesčetných jam chabě vzpínali a nepokojně převalovali, až jejich pohřební roucha kormutlivě šelestila. A viděl jsem, že přemnozí z těch, kdo napohled pokojně odpočívali, změnili - tu více, tu méně - upjatou, strnulou polohu, v níž byli původně pochováni. A jak jsem třeštil zrak, opět mne oslovil ten hlas:
"Není to - ach, není to žalostný pohled ?" Než jsem se však zmohl na slova odpovědi, postava pustila mé zápěstí, fosforná světla pohasla a hroby se rázem uzavřely - jen změť zoufalých stenů ke mně znovu dolehla: "Není to - ó Bože - není to přežalostný pohled?"
Tyto fantazmagorie, jež se mi zjevovaly v noci, začaly na mne svou drásavostí účinkovat i v bdělých hodinách denních. Už jsem neovládal své nervy, byl jsem vydán na pospas nepřetržité úzkosti. Zdráhal jsem se cestovat, kamkoli chodit, zabývat se jakoukoli činností, jež by mne odvedla z domova. Ano, ani jsem si už netroufal vzdalovat se z blízkého dohledu těch, kteří věděli o mé chorobě, neboť jsem se bál, že v případě běžného záchvatu budu pohřben dřív, než bude můj skutečný stav rozpoznán. Pochyboval jsem o péči i oddanosti nejbližších přátel. Hrozil jsem se, že jednou, až zůstanu ochromen déle než obvykle, je někdo přesvědčí o tom, že už mne nelze vzkřísit. A protože mi připadalo, že jsem jim na obtíž, začal jsem se dokonce strachovat, že jednou uvítají některý zvlášť tvrdošíjný záchvat jako dostatečnou záminku k tomu, aby se mne nadobro zbavili. Marně se mne nejoddanějšími sliby snažili uchlácholit. Vymáhal jsem svatosvaté přísahy, že mne za žádných okolností nepohřbí dříve, dokud rozklad nepokročí do té míry, že další průtahy budou naprosto neúnosné. Ale i pak zůstávala má vyděšená duše hluchá k rozumným domluvám a neochotná přijmout útěchu. Přichystal jsem celou řadu složitých preventivních opatření. Mezi jiným jsem dal přebudovat rodinnou kryptu tak, aby se dala otevřít zevnitř. Při nepatrném stisku dlouhé páky, jež sahala hluboko do hrobky, se rozevřela železná vstupní vrata. Také jsem zařídil, aby dovnitř mohl volně proudit vzduch i světlo a aby hned vedle rakve, do níž jsem měl být uložen, stály pohotově nádoby s jídlem a vodou. Tato rakev byla teple a měkce vystlána a byla opatřena víkem vybaveným stejným mechanismem jako vchod krypty, zdokonaleným o pružiny, které by víko při sebemenším pohybu těla bezpečně odklopily. Kromě toho všeho byl do krovu hrobky zasazen velký zvonec, od něhož měl vést motouz otvorem do rakve a tam uvázán k ruce nebožtíkově. Ale běda - co zmůže všechna ostražitost proti osudu člověka? Ani tyto skvěle vymyšlené záruky nestačí ochránit před ukrutnými mukami ubožáka, jemuž muka předčasného pohřbení osud předurčil!
Nadešla chvíle - jako už tolikrát předtím -, kdy jsem opět jednou procital z naprostého bezvědomí do prvního chabého, neurčitého pocitu bytí. Pomalu - hlemýždím krokem - se přibližoval mdlý, šedavý úsvit mého psychického dne. Malátná úzkost. Netečné trpění tupé bolesti. Stav, kdy se člověk o nic nezajímá, o nic nesnaží, v nic nedoufá. Pak, po dlouhé pauze, zvonění v uších; pak uplyne ještě delší doba, a v údech začíná svědit a brnět; pak přichází zdánlivě nekonečné období slastného klidu, za něhož se procitající pocity pracně tvarují do myšlenky; potom kratičký návrat do nicoty, pak náhlé vzchopení. Posléze se mírně zachvějí víčka a vzápětí tělem jako elektrický otřes projede hrůza, smrtelná a neurčitá, která proudem hrne krev ze spánků k srdci. A nyní přichází první rozhodný pokus myslet. A první úsilí rozpomenout se. A částečný, pomíjivý zdar. A nyní paměť natolik ožilá, že si do jisté míry mohu uvědomit svůj stav. Cítím, že se neprobouzím z obyčejného sna. Vybavuji si, že trpívám záchvaty katalepsie. A konečně, jako by mne zavalil oceán, zkrušuje mou vyděšenou bytost ta posupná hrozba - ta přízračná, drtivá, neodbytná představa hrobu.
Když mne posedla tato domněnka, zůstal jsem několik minut bez hnutí. Ptáte se proč? Nesebral jsem dost odvahy k sebemenšímu pohybu. Nedokázal jsem napnout ani zlomek vůle, abych se přesvědčil o svém osudu - a přesto mi v skrytu duše cosi našeptávalo, že je zpečetěn. Zoufalství, k jakému člověka nedožene žádné jiné neštěstí, jedině zoufalství mě přimělo, abych zdvihl svá ztěžklá víčka. Byla tma - naprostá tma. Věděl jsem, že záchvat pominul. Věděl jsem, že krize je už dlouho zažehnána. Věděl jsem, že jsem plně nabyl zrakových schopností - a přece byla tma - naprostá tma - hluboká, neprostupná, věčná nesvitnost noci.
Chtěl jsem vykřiknout - mé vyprahlé rty i jazyk se o to křečovitě pokusily -, avšak z úst mi nevyšel žádný zvuk - na propadlých plících jako by mi ležela hora, při každém bolestném nadechnutí se vzpínaly spolu s rozbušeným srdcem.
Nemohoucnost, kterou jsem pocítil, když jsem při tomto úsilí chtěl pohnout čelistmi, mne přesvědčila, že mám podvázanou bradu, tak jak se to dělává mrtvolám. Také jsem měl dojem, že ležím na čemsi tvrdém, a také ze stran jako by mne těsně svíralo cosi prkenného. Až dosud jsem se neodvážil pohnout údy – teď jsem však prudce natáhl ruce, které spočívaly v zkřížené poloze na mé hrudi. Narazily na pevné dřevěné pažení, jež se ve výši necelých šesti palců prostíralo nad mou hlavou. Ted už jsem věru nepochyboval, že ležím v rakvi.
A v této chvíli nezměrné sklíčenosti sestoupil ke mně sladký cherub naděje - rozpomněl jsem se totiž na všechna svá předběžná opatření. Trhl jsem sebou a zběsilými rozmachy jsem se pokusil odklopit víko; nepohnulo se. Sáhl jsem si na zápěstí, mám-li na něm smyčku motouzu od zvonce; nenahmatal jsem ji. Vzápětí odlétl navždy můj anděl utěšitel a ještě drtivější zoufalství než předtím opanovalo mou bytost - nemohl jsem nepostřehnout, že neležím na poduškách, jimiž jsem tak pečlivě vystlal svou rakev, a do chřípí mi náhle zavanul příznačný, ostrý pach vlhké prsti. Závěr byl nezvratný; nejsem ve své kryptě! Záchvat mne zastihl mimo domov, mezi neznámými lidmi - kdy a jak, to jsem už zapomněl - a ti mne zakopali jako psa, zatloukli do nějaké nuzné rakve - a hodili navždy hluboko dolů, do nějaké sprosté, bezejmenné jámy.
Jak tato strašlivá jistota neúprosně pronikala do nejniternějších koutů mé duše, napjal jsem ještě jednou všechny své síly, abych hlasitě vykřikl. Dlouhý, divoký, táhlý výkřik či agonický ston se rozlehl říší podsvětní noci.
"Hej, co je to tady?" ozval se nato drsný hlas.
"Co má k čertu tohle znamenat?" přidal se druhý.
"Nech toho, povídám!” zvolal třetí.
"Co tě to napadlo - vřeštět tady jako pavián?" řekl čtvrtý, načež se mne chopila rota surovců a bez okolků mnou snad několik minut lomcovala. Nevyburcovali mne ze spánku -výkřikem jsem už totiž plně procitl -, ale vrátili mi a náležitě vzpružili mou paměť.
Tato událost se přihodila nedaleko Richmondu ve Virgínii. Vydal jsem se s přítelem na loveckou výpravu podél břehu řeky James. Urazili jsme proti proudu několik mil, když nás zaskočila bouře. Už se schylovalo k večeru a jediný úkryt nám skýtala zakotvená malá šalupa, naložená zahradní hlínou. Uvelebili jsme se v její kabině, jak to jen šlo, a strávili tam noc. Spal jsem na jednom ze dvou lodních lůžek - jak vypadají pryčny šalupy o šedesáti či sedmdesáti tunách, nemusím snad ani popisovat. Lůžko, které jsem obsadil, bylo úplně holé, bez jediné přikrývky. Jeho šířka nepřesahovala osmnáct palců. Právě tolik měřila vzdálenost od jeho spodku k podlaze paluby nad ním. Dalo mi velkou práci, než jsem se do něho vtěsnal. Nicméně jsem spal tvrdě; a celé mé vidění - neboť to nebyl sen ani noční můra - vzniklo z docela přirozených důvodů: jednak zapůsobilo prostředí, v němž jsem uléhal, jednak má náchylnost k jistým myšlenkám, a vše dovršila nesnadnost, o níž jsem se již zmínil, s jakou ještě dlouho po probuzení z normálního spánku dávám dohromady své smysly a znovu nabývám paměť. Muži, kteří mnou třásli, byla posádka šalupy a několik dělníků, kteří skládali její náklad. Ten právě vydával onen zemní pach. Má brada vězela v hedvábném šátku, který jsem si uvázal kolem hlavy místo noční čepice, kterou obvykle nosívám.
Avšak muka, která jsem vytrpěl, se nepochybně zcela vyrovnala utrpení předčasně pohřbeného člověka. Byla úděsná - byla nepředstavitelně hnusná, avšak toto zlo zplodilo i cosi dobrého, neboť právě jeho nadměrnost přivodila v mé povaze nevyhnutelný zvrat. Mé duševní zdraví se zlepšilo - nabylo rovnováhy. Vypravil jsem se do ciziny. Podnikal jsem namáhavé výlety. Vdechoval jsem svěží nebeský vzduch. Začal jsem přemýšlet o jiných námětech, než je smrt. Odložil jsem lékařské knihy. Spálil jsem Buchana. Přestal jsem číst Noční myšlenky, bombastické morbidity o hřbitovech, strašidelné povídačky a podobný škvár. Zkrátka stal se ze mne nový člověk, začal jsem žít lidským životem. Od oné pamětihodné noci jsem se zbavil navždy záhrobních úzkostí a s nimi zmizela i má neblahá choroba. Možná že ty úzkostné stavy byly spíš její příčinou než následkem.
Jsou okamžiky, kdy se i střízlivému oku rozumu jeví náš truchlivý lidský svět jako hotové peklo - avšak naše obraznost se nemůže jako Carathis beztrestně ponořit do všech jeho hlubin. Trudný zástup záhrobních hrůz, to není - běda! - pouhopouhá smyšlenka - avšak tyto hrůzy musí spát jako démoni doprovázející Afrasiaba na jeho plavbě po Oxu, musí spát, sice nás pohltí - nesmíme rušit jejich spánek, nebo zahyneme.
Být pohřben zaživa patří nesporně k těm nejstrašlivějším mukám, jaká mohou být údělem ubohých smrtelníků. Že se to děje často, velmi často, může sotva popřít člověk uvažující. Rozhraní mezi životem a smrtí bývá neznatelné, matné. Kdo se odváží říci, kde život končí a kde začíná bezživotí? Víme, že jsou choroby, při nichž se všechny funkce živého organismu zastaví, a přece se nezastaví nadobro, nýbrž se jen na čas přeruší. Jsou to jen dočasné pauzy v chodu toho nepochopitelného mechanismu. Po určité době jakýsi neviditelný princip opět rozhýbe magické čepy a zakleté soukolí. "Provaz stříbrný" se tedy nepřetrhl navždy a "číše zlatá" nerozrazila se nenapravitelně. Ale kde dlela zatím duše?
Nezávisle na nevyhnutelném apriorním závěru, že jisté příčiny mají své zákonité následky - totiž že takové obecně známé případy dočasného zastavení životních funkcí vedou nutně tu a tam k předčasnému pohřbení - tedy nezávisle na této úvaze svědčí důkazy lékařské a zkušenost běžné praxe prokazatelně o tom, že bezpočet lidí bývá opravdu předčasně pohřbeno. Mohl bych, kdyby bylo třeba, uvést dlouhou řadu spolehlivě ověřených případů. K takové pozoruhodné události, jejíž okolnosti budou snad ještě v živé paměti některých čtenářů, došlo před nedávnem v sousedním Baltimoru, kde vyvolala silné pohnutí a značný rozruch. Manželku jednoho z nejváženějších občanů - skvělého advokáta a člena Kongresu - postihla náhlá a nevysvětlitelná choroba, proti níž veškerý um lékařský nic nezmohl. Po velkých útrapách žena umřela, totiž domněle umřela. Nikdo věru netušil a ani neměl důvod tušit, že není doopravdy mrtva. Jevila všechny obvyklé známky smrti. Rysy v obličeji se jí stáhly a propadly. Rty jí mramorově zesinaly. Oči ztratily lesk. Její tělo vychladlo. Tep ustal. Tři dny ji nechali nepohřbenou a za tu dobu ztuhla jako kámen. Pohřeb byl zkrátka uspíšen, protože se domnívali, že rozklad znatelně pokročil.
Dáma byla uložena v rodinné hrobce, která pak další tři roky zůstala nedotčena. Po uplynutí této doby ji otevřeli, aby do ní zabudovali sarkofág - jaký úděsný otřes však čekal manžela, který sám kryptu otevíral! Když se křídla brány rozestoupila, jakýsi bíle oděný přízrak se mu s chřestotem zhroutil do náruče. Byla to kostra jeho ženy v dosud nezetlelém rubáši.
Pečlivým rozborem se dospělo k závěru, že krátce po pohřbu, snad do dvou dnů, mrtvá ožila a tak mocně se v rakvi zmítala, že rakev sklouzla ze svého podstavce na podlahu a rozbila se, takže se z ní pohřbená mohla vymanit. Lampa plná oleje, kterou v hrobce náhodou zapomněli, byla nalezena prázdná - olej se ovšem mohl také vypařit. Na nejhořejším stupni schodiště, jež vedlo do oné děsuplné krypty, ležela velká štěpina z rakve - tou oživlá nejspíš bušila do železné brány v zoufalé snaze upoutat něčí pozornost. Při tomto počínání patrně čirou hrůzou omdlela nebo podruhé skonala a při pádu se jí rubáš zapletl do železného kování, jež vyčnívalo dovnitř. Tak tam spočinula a takto vzpřímená zetlela.
V roce 1810 se ve Francii udál případ předčasného pohřbení za okolností, které nad jiné jasně opodstatňují tvrzení, že pravda je fantastičtější než smyšlenka. Hrdinkou příběhu je jistá mademoiselle Victorine Lafourcadová, velice půvabná dívenka z proslulé a zámožné rodiny. Mezi jejími četnými nápadníky byl i Julien Bossuet, chudý literát či žurnalista z Paříže. Svým nadáním i milou povahou si získal náklonnost dědičky, která ho podle všeho upřímně milovala; avšak její rodová pýcha ji nakonec přece jen přiměla, aby ho odmítla, a vzala si bankéře a úspěšného diplomata, pana Renella. Po svatbě ji však monsieur nejen zanedbával, ale snad se k ní choval i vysloveně krutě. Strávila s ním několik truchlivých let a pak umřela - nebo aspoň upadla do stavu tak podobnému smrti, že o jejím skonu nikdo, kdo ji spatřil, nepochyboval. Pohřbili ji nikoliv do hrobky, ale do obyčejného hrobu v její rodné vsi. Její milenec, naplněn zoufalstvím a dosud rozohněn vzpomínkou na svou lásku, vydá se z hlavního města do vzdálené provincie, kde leží vesnice - má romantický záměr zmocnit se nádherných kadeří své někdejší milé. Přichází ke hrobu. O půlnoci vyhrabe rakev, otvírá ji a už se chystá ustřihnout pramen vlasů, když spatří, že jeho milovaná otevírá oči. Ano, pochovali ji zaživa. Ale život z ní dosud zcela nevyprchal a její milenec ji něžnými doteky probouzí z letargického spánku, který byl mylně považován za smrt. Pološílený odnáší ji do najatého příbytku ve vsi. Uplatňuje své nemalé lékařské znalosti a pomocí účinných regeneračních prostředků milou definitivně křísí. Procitlá poznala svého zachránce a zůstala u něho, dokud se plně nezotavila. Její ženské srdce nebylo neoblomitelné a tento poslední důkaz lásky je dokázal nadobro obměkčit. Dala se cele Bossuetovi. K manželovi se už nevrátila, zatajila před ním své vzkříšení a prchla s milencem do Ameriky. Po dvaceti letech se oba vrátili do Francie - pevně věřili, že její podoba se časem natolik změnila, že ji přátelé nepoznají. Avšak zmýlili se - monsieur Renelle ji při prvním setkání poznal a činil si na ni jako na svou ženu nárok. Ona se však postavila na odpor a soudní tribunál jí dal za pravdu - rozhodl, že na základě mimořádných okolností i dlouhého rozmezí let zaniká nejen mravně, ale i zákonně jeho právo jakožto manžela.
Lipský Chirurgický věstník - kdyby chtěl tento vlivný a záslužný časopis vydávat v překladu některý americký nakladatel, jistě by nepochybil - otiskl v posledním čísle velice skličující příběh podobného ražení.
Jistý dělostřelecký důstojník, muž mohutné postavy a skálopevného zdraví, spadl ze splašeného koně a utrpěl těžkou pohmožděninu na hlavě. Ihned ztratil vědomí, ale přestože měl naštípnutou lebeční kost, bezprostřední nebezpečí mu nehrozilo. Provedli na něm se zdarem trepanaci, pustili mu žilou a uplatnili další běžné léčebné postupy. Avšak muž upadal postupně do stále beznadějnějšího strnulého stavu, až nakonec, jak se všichni domnívali, zemřel.
Počasí bylo teplé a byl proto až s nepřiměřeným chvatem pohřben na jednom místním hřbitově. Pohřeb se konal ve čtvrtek. Příští neděli zaplnily hřbitovní prostory zástupy lidí. Kolem poledne nastal mezi nimi veliký rozruch; jakýsi venkovan prohlásil, že když seděl u důstojníkova hrobu, ucítil zcela zřetelně, jak se pod ním pohnula země, jako by se tam dole někdo zmítal. Zprvu jeho tvrzení příliš nevěřili, ale pak na ně mužova nelíčená hrůza i umíněnost, s jakou stál na svém, přece jen zapůsobila. Rychle přinesli rýče a v několika minutách vyhloubili hrob (hanebně mělký) do té míry, že se z něho vynořila hlava pohřbeného. Na první pohled se zdál mrtvý, ale seděl téměř vzpřímený v rakvi, jejíž víko zběsilým náporem částečně odklopil.
Ihned byl převezen do nejbližší nemocnice, kde zjistili, že dosud žije, třebaže je ochromen asfyxií. Po několika hodinách se probral, rozeznal jednotlivé známé a přerývavě vyprávěl o svých mukách v hrobě.
Z jeho líčení vyšlo najevo, že ještě aspoň hodinu po svém pohřbení si byl vědom, že žije, a teprve pak upadl do mdlob. Hrob byl ledabyle a nalehko zasypán velice porézní hlínou, takže dovnitř přece jen pronikal vzduch. Muž nad sebou zaslechl kroky chodců a snažil se na sebe upozornit. Z hlubokého spánku ho zřejmě vyburcoval ruch na hřbitově, jakmile se však probudil, plně si uvědomil úděsnost svého postavení.
Tomuto pacientovi, jak jsme se dověděli, se pak dařilo celkem dobře a byl prý na nejlepší cestě k úplnému uzdravení, nakonec se však stal obětí šarlatánského lékařského pokusu. Když mu do těla zavedli galvanický proud, podlehl náhle extatickému záchvatu, který bývá průvodním jevem této léčebné metody.
Zmínka o galvanickém proudu mi připomíná proslulý a velmi neobvyklý případ, kdy pomocí galvanické baterie byl vzkříšen z mrtvých mladý londýnský advokát, který byl už dva dny pochován. To se stalo v roce 1831 a událost, ať přišla kdekoli na přetřes, vyvolávala tenkrát hluboké vzrušení.
Pacient, pan Edward Stapleton, zdánlivě zemřel na tyfus provázený některými netypickými příznaky. Tyto příznaky vzbudily značnou zvědavost u ošetřujících lékařů, kteří požádali přátele údajně zesnulého, aby jim dovolili jeho posmrtné vyšetření. Ti však odmítli. Lékaři se tedy rozhodli, jak se v takových případech děje často, tělo exhumovat a v soukromí je nerušeně podrobit pitvě. Snadno se dohodli s jednou z četných tlup, které se zabývají unášením mrtvol k podobným účelům a jichž je v Londýně plno, a třetí noci po pohřbu byla domnělá mrtvola vykopána z velice hlubokého hrobu a složena v operačním sále jedné soukromé nemocnice.
Lékaři zahájili pitvu větším řezem v krajině břišní, pak jim ale svěží vzezření mrtvoly bez jediné známky rozkladu vnuklo nápad použít baterie. Provedli řadu pokusů, jejichž účinek se v žádném ohledu nelišil od běžných reakcí - až na to, že tělo v křečovitých stazích projevilo tu a tam mimořádný stupeň životnosti.
Připozdívalo se. Nebylo daleko do svítání a lékaři usoudili, že je načase pokračovat v pitvě. Jistý medik si však zvlášť dychtivě přál ověřit vlastní teorii a mermomocí chtěl zavést proud do jednoho z hrudních svalů. Nařízl tedy kůži a do rány vložil konec drátu. A tu pacient rychle, ale nikterak křečovitě vstal ze stolu, pokročil doprostřed místnosti; několik vteřin se zaraženě rozhlížel a pak - promluvil. Nebylo mu rozumět, co říká, ale cosi pronesl; bylo slyšet hlásky. Když domluvil, klesl těžce na podlahu.
Na několik okamžiků všechny ohromila hrůza - bylo však nutno rychle jednat a toto nezbytí jim záhy vrátilo duchapřítomnost. Bylo patrné, že pan Stapleton je živý, třebaže v mdlobách. Po aplikaci éteru pacient procitl a zanedlouho se uzdravil. Mohl se vrátit do kruhu svých přátel, lékaři však před nimi jeho vzkříšení utajovali tak dlouho, dokud si nebyli jisti, že se nemusí obávat recidivy. S jakým úžasem, s jakým vytržením ho přátelé přijali, si snad umíte představit.
Nejotřesnější okolnost této trapné události je obsažena přímo ve výpovědi pana Stapletona. Tvrdí, že po celou dobu nebyl ani na chvilku zcela v bezvědomí - že si matně a zmateně uvědomoval vše, co se s ním děje, od okamžiku, kdy ho lékaři prohlásili za mrtvého, až do chvíle, kdy v nemocnici omdlel a klesl k zemi. "Jsem naživu," byla ona nesrozumitelná slova, která ze sebe chtěl zoufale vypravit, když poznal, že je v pitevně.
Bylo by snadné připojit k těmto historiím nesčíslně dalších, ale raději od toho upustím, neboť jich věru není zapotřebí, abychom dokázali, že k předčasným pohřbům dochází. Když si rozvážíme, jak zřídkakdy je v naší moci - už pro povahu věci - takové případy odhalit, nezbývá nám než připustit, že se dějí často, aniž o nich máme tušení. Kdykoli se na hřbitově provádějí nějaké větší práce, ať už z jakéhokoli důvodu, téměř vždycky se najdou kostry v polohách, které vzbuzují nejhrůznější podezření.
Podezření hrůzná - o co však hrůznější úděl sám! Bez váhání se dá říci, že není zážitku, který by byl uzpůsobenější přivodit ta nejkrajnější tělesná i duševní muka, než být pohřben před svou vlastní smrtí. Drtivý tlak na plíce - dusivé výpary vlhké prsti - přilnavá lepkavost rubáše - neúprosné objetí těsného prostoru - černá tma absolutní noci - ticho jako v podmořské tůni - neviditelná, ale hmatatelná přítomnost Červa dobyvatele - to vše a k tomu představa vzduchu a trávy nahoře, vzpomínka na drahé přátele, kteří by nás přispěchali zachránit, kdyby se nějak dověděli o našem osudu, a zároveň vědomí, že se o něm nikdy nedoví - že jsme beznadějně odsouzeni k osudu člověka skutečně mrtvého - všechny tyto vjemy a úvahy, pravím, vnášejí do srdce, které dosud tepe, tak obludný a nesnesitelný děs, že se ho zalekne i ta nejtroufalejší fantazie. Na povrchu země neznáme nic trýznivějšího - v útrobách pekelných si nedovedeme představit nic přízračnějšího. Proto také každé vyprávění na toto téma vzbuzuje hluboký zájem; je ovšem pro samu hrůznou posvátnost námětu zcela zákonitě podmíněn naší bezvýhradnou vírou v pravdivost líčené události. To, co nyní vypovím, jsem na vlastní kůži zažil a poznal - je to osobní, nezahladitelná zkušenost.
Po několik let mne sužovaly záchvaty zvláštní choroby, kterou lékaři z nedostatku přesnějšího označení nazývali katalepsií. Třebaže jak náchylnost k tomuto neduhu, tak jeho bezprostřední příčina, a vlastně i skutečná diagnóza, zůstávají záhadou, jsou celkem dobře známy jeho příznaky a průběh. Obměny této nemoci spočívají nejspíš v její intenzitě. Někdy postižený leží jen jeden den nebo i kratší dobu ve stavu jakési strnulé letargie. Je jako omráčený a znehybnělý; ale tlukot jeho srdce je dosud slabě slyšet, tělo úplně nevychladlo, na lících má lehké růžové skvrnky, a když mu ke rtům přiložíme zrcátko, můžeme sledovat ochablou, nevyrovnanou, kolísavou činnost plic. Jindy může takový trans trvat týdny nebo i měsíce, zatímco se lékaři sebedůkladnějším vyšetřováním a sebepřísnějšími zkouškami marně snaží odhalit podstatný rozdíl mezi stavem ochořelého a tím, co nazýváme absolutní smrtí. Před pohřbením zaživa zachrání pacienta obvykle jen to, že jeho přátelé vědí o jeho předchozích kataleptických záchvatech a vyvolají proto určité pochybnosti, a pak je především důležitá okolnost, že se na nemocném neobjevují známky rozkladu. Nemoc postupuje naštěstí pozvolna. První příznaky, třebaže nápadné, nejsou nijak jednoznačné. Záchvaty jsou postupně výraznější a výraznější a každý další trvá déle než předchozí. V tom tkví nejspolehlivější ochrana proti osudnému konci. Nešťastník, jehož první záchvat by byl mimořádně prudký - což se někdy stává -, by byl téměř nevyhnutelně odsouzen k pohřbení zaživa.
Má choroba se v podstatných rysech nelišila od případů popsaných v lékařských knihách. Někdy jsem bez jakékoli zjevné příčiny velice zvolna upadal do jakéhosi mrákotného polovědomí či bezvědomí a v tomto bezbolestném stavu, neschopen se pohnout a v pravém slova smyslu myslet, ale s tupým, letargickým vědomím života i přítomnosti lidí kolem lůžka, jsem setrvával, dokud nenastala krize; po ní jsem se vždy rázem vzchopil a ihned jsem dokonale vnímal. Jindy mě nával srazil náhle a prudce. Udělalo se mi zle, naráz mě přepadla zimnice a závrať, tělo zmrtvělo a já jsem se zhroutil. Pak jsem týdny živořil v prázdnu, ve tmě a tichu, vesmír se proměnil v nicotu. Totální zánik nemůže být drtivější. Z takovýchto záchvatů jsem se však probíral oproti náhlosti, s jakou se dostavovaly, velice pomalu. Tak jako žebrákovi bez přátel a bez domova, bloudícímu dlouhou, pustou zimní nocí ulicemi, začíná svítat den, tak liknavě, tak malátně, ale zároveň tak povzbudivě se do mé duše znovu vracelo světlo.
Pominu-li tento sklon ke kataleptickým stavům, bylo mé zdraví celkem dobré, vlastně jsem ani nepozoroval, že by je ona prevalentní choroba nějak ovlivňovala - ledaže by se jí dal přičítat zvláštní jev provázející můj normální spánek. Kdykoli jsem se probíral z dřímoty, nikdy jsem nemohl ihned úplně sebrat smysly a několik minut jsem jen vytřeštěně a zmateně zíral - mé celkové duševní schopnosti, a zejména paměť, byly naprosto utlumeny.
Tělesně jsem přitom netrpěl, zato jsem zakoušel nezměrná muka duševní. Mou fantazii zaplavovaly mrtvolné obrazy. Má řeč se hemžila "červy, hrobkami a epitafy". Utápěl jsem se ve vidinách smrti, do mozku se mi ustavičně vtíral přízrak předčasného pohřbení. Úděsná hrozba, jež nade mnou visela, mne pronásledovala neúmorně. A za nocí jsem o ní přemítal ještě trýznivěji než ve dne. Jakmile strašná tma zahalila zemi, tu jsem se při každém úzkostném pomyšlení zachvěl – zachvěl jak zdobné chocholy na pohřebním voze. Teprve po těžkém boji, když už další bdění nebylo v moci lidské přirozenosti, odhodlával jsem se usnout, ale do poslední chvíle jsem se zmítal strachem, že se probudím v hrobě. A když jsem nakonec přece jen zdříml, rázem jsem byl stržen do světa přeludů, nad nímž na obrovských, černých, zlověstných křídlech kroužila neodbytná vidina hrobu.
Z nesčetných ponurých fantazmat, jež mne skličovala v snách, uvedu jen jeden příznačný výjev. Měl jsem pocit, že jsem déle a hlouběji než obvykle pohřížen do kataleptické mdloby. Náhle se mého čela dotkla ledová ruka a nedůtklivý, huhňavý hlas mi zašeptal do ucha: "Vstaň!"
Posadil jsem se. Byla nejčernější tma. Postavu toho, kdo mne probudil, jsem neviděl. Nemohl jsem se upamatovat ani na okamžik, kdy mne záchvat přepadl, ani na místo, kde jsem ulehl. Zůstal jsem chvíli bez hnutí, snaže se usilovně rozpomenout, studená ruka však chňapla po mém zápěstí a vztekle jím zaškubala, zatímco huhňavý hlas mne znovu oslovil:
"Vstaň! Poručil jsem ti přece, abys vstal!"
"A kdo jsi ?" zeptal jsem se.
"Nemám jméno v končinách, kde přebývám," odpověděl hlas truchlivě. "Býval jsem člověk, teď jsem běs. Býval jsem krutý, teď jsem ubohý. Cítíš, jak se třesu. Zuby mi drkotají, když mluvím, ne však chladem noci - nekonečné noci - ale odporem. Je to k nesnesení ohyzdné. Jak můžeš klidně spát? Ten agonický křik mne stále probouzí. Ta podívaná je nad mé síly. Vstaň přece! Pojď se mnou do širé noci - ukážu ti hroby. Není to strastiplná podívaná? Pohleď!"
Vzhlédl jsem - nezřená postava, která dosud svírala mé zápěstí, neviditelným pokynem otevřela všechny mohyly světa. Z každé vycházela matná fosforná záře rozkladu a prosvěcovala až na dno útroby, kde jsem spatřil rubášem zahalená těla, spící v truchlivém objetí s červy. Ale běda! Skutečných spáčů bylo méně, o milióny méně, než těch, kteří nezamhouřili oka, kteří se v hlubinách nesčetných jam chabě vzpínali a nepokojně převalovali, až jejich pohřební roucha kormutlivě šelestila. A viděl jsem, že přemnozí z těch, kdo napohled pokojně odpočívali, změnili - tu více, tu méně - upjatou, strnulou polohu, v níž byli původně pochováni. A jak jsem třeštil zrak, opět mne oslovil ten hlas:
"Není to - ach, není to žalostný pohled ?" Než jsem se však zmohl na slova odpovědi, postava pustila mé zápěstí, fosforná světla pohasla a hroby se rázem uzavřely - jen změť zoufalých stenů ke mně znovu dolehla: "Není to - ó Bože - není to přežalostný pohled?"
Tyto fantazmagorie, jež se mi zjevovaly v noci, začaly na mne svou drásavostí účinkovat i v bdělých hodinách denních. Už jsem neovládal své nervy, byl jsem vydán na pospas nepřetržité úzkosti. Zdráhal jsem se cestovat, kamkoli chodit, zabývat se jakoukoli činností, jež by mne odvedla z domova. Ano, ani jsem si už netroufal vzdalovat se z blízkého dohledu těch, kteří věděli o mé chorobě, neboť jsem se bál, že v případě běžného záchvatu budu pohřben dřív, než bude můj skutečný stav rozpoznán. Pochyboval jsem o péči i oddanosti nejbližších přátel. Hrozil jsem se, že jednou, až zůstanu ochromen déle než obvykle, je někdo přesvědčí o tom, že už mne nelze vzkřísit. A protože mi připadalo, že jsem jim na obtíž, začal jsem se dokonce strachovat, že jednou uvítají některý zvlášť tvrdošíjný záchvat jako dostatečnou záminku k tomu, aby se mne nadobro zbavili. Marně se mne nejoddanějšími sliby snažili uchlácholit. Vymáhal jsem svatosvaté přísahy, že mne za žádných okolností nepohřbí dříve, dokud rozklad nepokročí do té míry, že další průtahy budou naprosto neúnosné. Ale i pak zůstávala má vyděšená duše hluchá k rozumným domluvám a neochotná přijmout útěchu. Přichystal jsem celou řadu složitých preventivních opatření. Mezi jiným jsem dal přebudovat rodinnou kryptu tak, aby se dala otevřít zevnitř. Při nepatrném stisku dlouhé páky, jež sahala hluboko do hrobky, se rozevřela železná vstupní vrata. Také jsem zařídil, aby dovnitř mohl volně proudit vzduch i světlo a aby hned vedle rakve, do níž jsem měl být uložen, stály pohotově nádoby s jídlem a vodou. Tato rakev byla teple a měkce vystlána a byla opatřena víkem vybaveným stejným mechanismem jako vchod krypty, zdokonaleným o pružiny, které by víko při sebemenším pohybu těla bezpečně odklopily. Kromě toho všeho byl do krovu hrobky zasazen velký zvonec, od něhož měl vést motouz otvorem do rakve a tam uvázán k ruce nebožtíkově. Ale běda - co zmůže všechna ostražitost proti osudu člověka? Ani tyto skvěle vymyšlené záruky nestačí ochránit před ukrutnými mukami ubožáka, jemuž muka předčasného pohřbení osud předurčil!
Nadešla chvíle - jako už tolikrát předtím -, kdy jsem opět jednou procital z naprostého bezvědomí do prvního chabého, neurčitého pocitu bytí. Pomalu - hlemýždím krokem - se přibližoval mdlý, šedavý úsvit mého psychického dne. Malátná úzkost. Netečné trpění tupé bolesti. Stav, kdy se člověk o nic nezajímá, o nic nesnaží, v nic nedoufá. Pak, po dlouhé pauze, zvonění v uších; pak uplyne ještě delší doba, a v údech začíná svědit a brnět; pak přichází zdánlivě nekonečné období slastného klidu, za něhož se procitající pocity pracně tvarují do myšlenky; potom kratičký návrat do nicoty, pak náhlé vzchopení. Posléze se mírně zachvějí víčka a vzápětí tělem jako elektrický otřes projede hrůza, smrtelná a neurčitá, která proudem hrne krev ze spánků k srdci. A nyní přichází první rozhodný pokus myslet. A první úsilí rozpomenout se. A částečný, pomíjivý zdar. A nyní paměť natolik ožilá, že si do jisté míry mohu uvědomit svůj stav. Cítím, že se neprobouzím z obyčejného sna. Vybavuji si, že trpívám záchvaty katalepsie. A konečně, jako by mne zavalil oceán, zkrušuje mou vyděšenou bytost ta posupná hrozba - ta přízračná, drtivá, neodbytná představa hrobu.
Když mne posedla tato domněnka, zůstal jsem několik minut bez hnutí. Ptáte se proč? Nesebral jsem dost odvahy k sebemenšímu pohybu. Nedokázal jsem napnout ani zlomek vůle, abych se přesvědčil o svém osudu - a přesto mi v skrytu duše cosi našeptávalo, že je zpečetěn. Zoufalství, k jakému člověka nedožene žádné jiné neštěstí, jedině zoufalství mě přimělo, abych zdvihl svá ztěžklá víčka. Byla tma - naprostá tma. Věděl jsem, že záchvat pominul. Věděl jsem, že krize je už dlouho zažehnána. Věděl jsem, že jsem plně nabyl zrakových schopností - a přece byla tma - naprostá tma - hluboká, neprostupná, věčná nesvitnost noci.
Chtěl jsem vykřiknout - mé vyprahlé rty i jazyk se o to křečovitě pokusily -, avšak z úst mi nevyšel žádný zvuk - na propadlých plících jako by mi ležela hora, při každém bolestném nadechnutí se vzpínaly spolu s rozbušeným srdcem.
Nemohoucnost, kterou jsem pocítil, když jsem při tomto úsilí chtěl pohnout čelistmi, mne přesvědčila, že mám podvázanou bradu, tak jak se to dělává mrtvolám. Také jsem měl dojem, že ležím na čemsi tvrdém, a také ze stran jako by mne těsně svíralo cosi prkenného. Až dosud jsem se neodvážil pohnout údy – teď jsem však prudce natáhl ruce, které spočívaly v zkřížené poloze na mé hrudi. Narazily na pevné dřevěné pažení, jež se ve výši necelých šesti palců prostíralo nad mou hlavou. Ted už jsem věru nepochyboval, že ležím v rakvi.
A v této chvíli nezměrné sklíčenosti sestoupil ke mně sladký cherub naděje - rozpomněl jsem se totiž na všechna svá předběžná opatření. Trhl jsem sebou a zběsilými rozmachy jsem se pokusil odklopit víko; nepohnulo se. Sáhl jsem si na zápěstí, mám-li na něm smyčku motouzu od zvonce; nenahmatal jsem ji. Vzápětí odlétl navždy můj anděl utěšitel a ještě drtivější zoufalství než předtím opanovalo mou bytost - nemohl jsem nepostřehnout, že neležím na poduškách, jimiž jsem tak pečlivě vystlal svou rakev, a do chřípí mi náhle zavanul příznačný, ostrý pach vlhké prsti. Závěr byl nezvratný; nejsem ve své kryptě! Záchvat mne zastihl mimo domov, mezi neznámými lidmi - kdy a jak, to jsem už zapomněl - a ti mne zakopali jako psa, zatloukli do nějaké nuzné rakve - a hodili navždy hluboko dolů, do nějaké sprosté, bezejmenné jámy.
Jak tato strašlivá jistota neúprosně pronikala do nejniternějších koutů mé duše, napjal jsem ještě jednou všechny své síly, abych hlasitě vykřikl. Dlouhý, divoký, táhlý výkřik či agonický ston se rozlehl říší podsvětní noci.
"Hej, co je to tady?" ozval se nato drsný hlas.
"Co má k čertu tohle znamenat?" přidal se druhý.
"Nech toho, povídám!” zvolal třetí.
"Co tě to napadlo - vřeštět tady jako pavián?" řekl čtvrtý, načež se mne chopila rota surovců a bez okolků mnou snad několik minut lomcovala. Nevyburcovali mne ze spánku -výkřikem jsem už totiž plně procitl -, ale vrátili mi a náležitě vzpružili mou paměť.
Tato událost se přihodila nedaleko Richmondu ve Virgínii. Vydal jsem se s přítelem na loveckou výpravu podél břehu řeky James. Urazili jsme proti proudu několik mil, když nás zaskočila bouře. Už se schylovalo k večeru a jediný úkryt nám skýtala zakotvená malá šalupa, naložená zahradní hlínou. Uvelebili jsme se v její kabině, jak to jen šlo, a strávili tam noc. Spal jsem na jednom ze dvou lodních lůžek - jak vypadají pryčny šalupy o šedesáti či sedmdesáti tunách, nemusím snad ani popisovat. Lůžko, které jsem obsadil, bylo úplně holé, bez jediné přikrývky. Jeho šířka nepřesahovala osmnáct palců. Právě tolik měřila vzdálenost od jeho spodku k podlaze paluby nad ním. Dalo mi velkou práci, než jsem se do něho vtěsnal. Nicméně jsem spal tvrdě; a celé mé vidění - neboť to nebyl sen ani noční můra - vzniklo z docela přirozených důvodů: jednak zapůsobilo prostředí, v němž jsem uléhal, jednak má náchylnost k jistým myšlenkám, a vše dovršila nesnadnost, o níž jsem se již zmínil, s jakou ještě dlouho po probuzení z normálního spánku dávám dohromady své smysly a znovu nabývám paměť. Muži, kteří mnou třásli, byla posádka šalupy a několik dělníků, kteří skládali její náklad. Ten právě vydával onen zemní pach. Má brada vězela v hedvábném šátku, který jsem si uvázal kolem hlavy místo noční čepice, kterou obvykle nosívám.
Avšak muka, která jsem vytrpěl, se nepochybně zcela vyrovnala utrpení předčasně pohřbeného člověka. Byla úděsná - byla nepředstavitelně hnusná, avšak toto zlo zplodilo i cosi dobrého, neboť právě jeho nadměrnost přivodila v mé povaze nevyhnutelný zvrat. Mé duševní zdraví se zlepšilo - nabylo rovnováhy. Vypravil jsem se do ciziny. Podnikal jsem namáhavé výlety. Vdechoval jsem svěží nebeský vzduch. Začal jsem přemýšlet o jiných námětech, než je smrt. Odložil jsem lékařské knihy. Spálil jsem Buchana. Přestal jsem číst Noční myšlenky, bombastické morbidity o hřbitovech, strašidelné povídačky a podobný škvár. Zkrátka stal se ze mne nový člověk, začal jsem žít lidským životem. Od oné pamětihodné noci jsem se zbavil navždy záhrobních úzkostí a s nimi zmizela i má neblahá choroba. Možná že ty úzkostné stavy byly spíš její příčinou než následkem.
Jsou okamžiky, kdy se i střízlivému oku rozumu jeví náš truchlivý lidský svět jako hotové peklo - avšak naše obraznost se nemůže jako Carathis beztrestně ponořit do všech jeho hlubin. Trudný zástup záhrobních hrůz, to není - běda! - pouhopouhá smyšlenka - avšak tyto hrůzy musí spát jako démoni doprovázející Afrasiaba na jeho plavbě po Oxu, musí spát, sice nás pohltí - nesmíme rušit jejich spánek, nebo zahyneme.
Zdroj: squirrel, 27.04.2004
Komentáře
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Diskuse k úryvku
Edgar Allan Poe - Předčasný pohřeb
Aktuálně
Životopisy
23. 04. 2024 Miguel de Unamuno
Práce dne
Slohový útvar: Charakteristika
Charakteristika tatínka
Když jsem dostala za úkol charakterizovat některého člena naší rodiny staršího osmnácti let, dlouho jsem přemýšlela, koho mám popsat. Po dlouhém váhání jsem si vybrala tatínka, jelikož mi to přišlo nejlepší. Kdybych totiž popisovala kohokoli jiného, nedopsala bych jeho charakteristiku snad ani do smrti. A navíc je můj...
Statistiky
Čtenářský deník:
8014 dělČítanka:
4754 textůŽivotopisy:
854 zivotopisůSlohové práce:
5832 pracíSlovníček pojmů:
104 heselSpisovatelé:
1839 autorů
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (3,5)
- Jana Lotus (2,5)
Štítky
korida Hana A.Camus sluníčko peníze nebo život peter Weiss hudba mrštíkovi Filemon idealismus sto let co bych chtěla okresní město džungle před tabulí Bohumil peter james český+školský+systém sci-fi literatura exklamace renesance dopis tetě kate strofa Lipo arizona shawshank slepý mládenec O výchově odysseovA CESTA osobnost člověka
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 708 546 530
Odezva: 0.08 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí