Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nepoznal jsem člověka tak lačného žertování, jako byl král. Žil snad jen pro šprýmy. Kdo uměl dobře vyprávět anekdoty, ten si ho bezpečně získal. Není proto divu, že jeho sedm ministrů bylo sedm na slovo vzatých vtipálků. Následovali krále nejen jako nepřekonatelní vtipálci, ale připodobnili se mu i svými postavami: byli jako on mohutní, tělnatí, tuční. Nikdy se mi nepodařilo zjistit, zda lidé z vtipkování tloustnou, anebo zda je tloušťka tak trochu k vtipkování předurčuje, ale jisté je, že hubený šprýmař je bílá vrána.
Na nějakou vybroušenost nebo, jak tomu říkal, "delikátnost" vtipu si ovšem král nijak nepotrpěl. Liboval si spíš v říznosti, rozvernosti žertu než v jeho duchaplnosti. Rafinované vtipkování ho unavovalo. Jistě by dal přednost Rabelaisovu Gargantuovi před Voltairovým Zadigem; a celkem jeho vkusu vyhovovalo daleko víc, když někdo někomu něco vyvedl, než řekl.
Můj příběh je z doby, kdy dvorní šaškové nevyšli ještě úplně z módy. Několik velkých evropských monarchií si dosud drželo své "blázny", kteří nosili strakatinu s čapkou a rolničkami a kteří na požádání - za pár drobtů spadlých z královského stolu - musili umět vyklopit nějaký břitký vtip.
Náš král si samozřejmě také choval šaška. Celkem vzato potřeboval trochu té pošetilosti - už proto, aby vyvážil hlubokomyslnou moudrost sedmi mudrců, kteří byli jeho ministry - nemluvě o jeho vlastní osobě.
Jeho blázen či dvorní šašek nebyl však jenom šaškem. Měl v očích krále trojnásobnou cenu - byl totiž navíc trpaslík a mrzák. Trpaslíci bývali v těch dobách u dvora právě tak běžní jako šašci, a mnohému monarchovi by bylo zatěžko trávit své dny (dny u dvora jsou poněkud delší než jinde) bez obou: bez šaška, s kterým se mohl zasmát, a bez trpaslíka, kterému se mohl posmívat. Jenže šprýmaři, jak jsem již podotkl, bývají v devětadevadesáti případech ze sta tuční, břichatí a nemotorní - a tak si náš král mohl co chvíli gratulovat, že ve Skokanovi (tak se šašek jmenoval) získal trojí poklad v jedné osobě.
Domnívám se, že jméno Skokan nedali trpaslíkovi kmotři při křtu, ale že mu je jednomyslně přiřklo sedm ministrů pro jeho neschopnost chodit jako ostatní lidé. Skokan se opravdu mohl pohybovat jen jakýmsi škubavým krokem - něco mezi skákáním a plazením - a tyto pohyby skýtaly neomezenou potěchu a ovšem i útěchu králi, ačkoli krále i s jeho vydutým břichem a vodnatelnou hlavou považoval celý dvůr za postavu vskutku nádhernou.
Avšak Skokan, třebaže se na znetvořených nohou jen s ukrutnou námahou smýkal po zemi, měl ohromnou sílu v pažích (jíž mu příroda patrně nahradila nemohoucnost dolních končetin), takže hravě předváděl kousky úžasné obratnosti, byl-li jen po ruce strom, lano nebo cokoli, po čem se dalo šplhat. Při této akrobacii se věru podobal spíš veverce nebo opičce než žabákovi.
Nemohu říci přesně, odkud Skokan původně pocházel, vím jen, že to byla jakási barbarská země, o které nikdo nic nikdy neslyšel, a že byla nesmírně daleko od dvora našeho krále. Skokan a s ním mladá dívenka, téměř právě tak zakrslá (ovšem jinak krásně souměrná a k tomu skvělá tanečnice), byli uneseni ze svých domovů a posláni jako dar králi jedním z jeho vítězících generálů.
Není divu, že za těchto okolností se oba malí zajatci důvěrně sblížili. Byli z nich brzy opravdu nerozluční přátelé. Avšak Skokan, třebaže byl tak ohromným zdrojem zábavy, nebyl ani trochu oblíben a nemohl proto Tripettě prokázat mnoho služeb; zato ona byla pro svůj půvab a nevšední krásu (i přes svou titěrnost) každým obdivována a hýčkána a měla u dvora značný vliv, kterého nikdy neopomenula užít ve prospěch Skokanův.
Jednou se král rozhodl uspořádat na počest jakési významné státní události - už nevím jaké - maškarní ples. A kdykoli se u dvora konala maškaráda či něco podobného, vždycky se skvěle uplatnil talent jak Skokanův, tak Tripettin. Zvláště Skokan byl tak vynalézavý v námětech na všelijaké výjevy, v návrzích na zcela originální postavy i kostýmy pro maškarní plesy, že by se bez jeho rad snad ani nebyli obešli.
Nadešla noc, na kterou slavnost stanovili. Pod Tripettiným dohledem byla nádherná dvorana vyzdobena důmyslnou dekorací, která měla maškarádě dodat patřičně vznešeného lesku. Celý dvůr hořel nedočkavostí. Pokud se kostýmů a masek týká, byl každý samozřejmě už dávno rozhodnut. Mnozí si už před týdnem nebo i před měsícem rozmysleli, co budou představovat, a nikde se neprojevil ani náznak nerozhodnosti - jen král a jeho sedm ministrů byli na rozpacích. Proč právě oni váhali, to mi nebylo jasné, ledaže by to dělali ze šprýmu. Ale nejspíš na nic nemohli přijít proto, že byli tak vypasení. Ať tak či onak, čas utíkal, a nakonec v nouzi nejvyšší poslali pro Tripettu a Skokana.
Když dva maličtí přátelé předstoupili před krále, zastihli ho se všemi sedmi kabinetními ministry u vína; ukázalo se však, že mocnář má mizernou náladu. Věděl, že Skokan víno nemá rád, podněcovalo totiž toho chromého chudáka až k zuřivosti, a zuřivost není zrovna příjemný stav. Jenže král miloval své žertíky a bavilo ho, když mohl Skokana přimět k pití a "náladičce", jak tomu říkal.
"Pojď sem, Skokane," řekl, když šašek a jeho družka vstoupili, "nejdřív zhltni tady ten pohár na zdraví svých dalekých přátel (Skokan jen povzdychl), a pak nás oblaž svým důvtipem. Chceme masky - ale aby to byly skutečné charaktery, člověče - něco originálního, co tu ještě nebylo. Už nás nudí dívat se věčně na jedno a totéž. Pojď, napij se! Víno ti zjasní rozum."
Na takové pobídky se snažil Skokan jako obvykle vymyslet nějakou vtipnou odpověď, avšak dnes na nic nepřišel. Ten ubožák měl totiž zrovna narozeniny, a rozkaz, aby připil vzdáleným přátelům, mu vehnal slzy do očí. Do poháru, který pokorně přijal z tyranovy ruky, padaly velké, hořké krůpěje.
Král řval smíchy, když trpaslík váhavě dopíjel víno : "Vidíš, co dokáže sklenice dobrého vína! Vždyť se ti už lesknou oči!"
Ubohý človíček! Oči mu spíše sálaly, než se leskly, neboť víno zaúčinkovalo na jeho vznětlivý mozek prudce a okamžitě. Neklidně postavil číši na stůl a pološíleným pohledem se rozhlédl po společnosti. Úspěch králova "žertíku"je všechny zřejmě náramně pobavil.
"A teď k věci," řekl ministerský předseda, neobyčejný tlusťoch.
"Ano," řekl král, "musíš nám poradit, milý Skokane. Chceme masky - originální postavy, mládenče - zkrátka, potřebujeme charaktery - jeden jako druhý - ha, ha, ha!" a protože tohle myslel skutečně jako žert, opakovalo jeho smích těch sedm sborem.
Skokan se také smál, ale jen chabě a jaksi nepřítomně.
"Nu tak," řekl král netrpělivě, "nic tě nenapadá?"
"Pokouším se vymyslet nějakou novinku," řekl trpaslík roztržitě -víno ho totiž vyvedlo z rovnováhy.
"Pokoušíš se?" vykřikl zlostně tyran. "Jak to myslíš? Á, už chápu. Jsi mrzutý a potřebuješ ještě víno. Tu máš, vypij to!" Nalil vrchovatě další pohár a podával jej mrzákovi, který jen němě zíral a zalykal se.
"Pij, povídám!" křičel ten netvor, "nebo u všech ďasů -"
Trpaslík váhal. Král zrudl zlostí. Dvořané se šklebili. Tripetta, na smrt bledá, přistoupila k mocnářovu trůnu, padla před ním na kolena a zapřísahala ho, aby ušetřil jejího přítele.
Tyran chvíli jen žasl nad její smělostí, jako by se rozpakoval, co počít nebo říci -jak nejvhodněji vyjádřit svůj hněv. Posléze ji beze slova od sebe odmrštil a obsah vrchovatého poháru jí vchrstl do obličeje.
Ubohé děvče se s námahou zvedlo, a aniž se odvážilo vzdychnout, vrátilo se na své místo na konci stolu.
Na chvíli se rozhostilo hrobové ticho, v němž by byl slyšet i pád lístku či peříčka. Bylo přerušeno tichým, ale protivným, táhlým skřípotem, který jako by se ozýval současně ze všech koutů místnosti.
"Co - co znamená ten zvuk? Proč to děláš?" zeptal se král rozlíceně trpaslíka.
Ten zatím zřejmě do značné míry vystřízlivěl, a hledě teď upřeně, ale klidně do tyranovy tváře, pouze hlesl:
"Já - já? Jak bych to mohl být já?"
"Ozývalo se to myslím zvenku," poznamenal jeden z dvořanů.
"Mám dojem, že to byl papoušek za oknem, že si brousil o dráty klece zobák."
"Nejspíš," řekl na to král, a tímto vysvětlením jako by se mu velmi ulevilo, "ale byl bych přísahal na svou rytířskou čest, že jsem slyšel toho trhaná skřípat zuby."
A tu se trpaslík zasmál (král byl tak osvědčený šprýmař, že smích nikomu nezazlíval) a odhalil přitom řadu velkých, silných a velice odpudivých zubů. Navíc krále ujistil, že milerád vypije tolik vína, kolik bude králi libo. To mocnáře utišilo; a Skokan, vyprázdniv další pohár bez zjevnějšího účinku, začal horlivě předestírat své náměty.
"Nemohu říci, jak to spolu souvisí," prohodil s naprostým klidem, jako by v životě nevypil ani kapku vína, "ale vzápětí nato, co Vaše Veličenstvo uhodilo dívku a vchrstlo jí do obličeje víno - vzápětí nato, a zrovna když se papoušek za oknem tak divně ozýval, vzpomněl jsem si na jedno báječné vyražení - je to naše národní zábava a často ji u nás provozujeme na maškarádách, ale zde by to byla úplná novinka. Bohužel je k tomu zapotřebí osmi lidí a -"
"Je nás tu tolik!" zvolal král a smál se, jak pohotově přišel na tu náhodnou shodu. "Osm je nás nachlup -já a sedm mých ministrů. Tak ven s tím, jaké je to vyražení!"
"Říkáme té hře Osm spoutaných orangutanů," odpověděl mrzák, "a je to opravdu nesmírně zábavné, když se to dobře sehraje."
"Myto sehrajeme," poznamenal král a přitom vypjal hruď a přivřel víčka.
"Ta hraje rozkošná tím," pokračoval Skokan, "Jakou paniku vyvolá mezi dámami."
"Báječné!" zahřměl král jedním dechem s ministry.
"Já vás vystrojím jako orangutany," řekl trpaslík, "svěřte mi to. Podoba bude tak dokonalá, že vás společnost na plese bude mít za skutečná zvířata - a jistě je to nejen ohromí, ale také vyděsí."
"To je ale nádherné," zvolal král. "Z tebe ještě něco udělám, Skokane! Uvidíš!"
"Řetězů se používá proto, aby řinčením zvyšovaly zmatek. Budete předstírat, že jste hromadně utekli svým dozorcům. Vaše Veličenstvo si ani nedovede představit, jak mocně zapůsobí na maškarním plese takových osm orangutanů, které většina lidí pokládá za pravé a kteří s divokým řevem vtrhnou mezi vybrané a skvostně oblečené muže a ženy. Takový kontrast nikdo nenapodobí."
"Nesmí," řekl král a celý kabinet chvatně povstal (také se již připozdilo), aby uskutečnil Skokanův plán.
Skokan přeměnil skupinu na hlouček orangutanů velmi jednoduchým, ale pro svůj záměr krajně účelným způsobem. Tato zvířata se v době, kdy se náš příběh udal, objevovala v civilizovaném světě jen velmi zřídka; a protože napodobeniny, které trpaslík vytvořil, byly dostatečně zvířecí a víc než dostatečně ohyzdné, bylo možno uvěřit v jejich právo st.
Nejdříve byl král a jeho sedm ministrů vtěsnáno do přiléhavých trikotů. Pak byli pomazáni dehtem. Nato jeden z ministrů navrhl, aby se použilo peří; tento návrh však Skokan zamítl a všechny hned názorně přesvědčil, že srst zvířete, jako je orangutan, se dá mnohem věrněji napodobit lnem. Na dehtový nátěr byla tedy nanesena silná vrstva lnu. A teď přišel na řadu řetěz. Skokan jej nejprve ovinul královi kolem pasu a důkladně jej utáhl; pak kolem dalšího muže a opět utáhl, a tak to provedl postupně u všech osmi. Jakmile dokončil práci s řetězem, rozestavil jednotlivce co nejdále od sebe a utvořil z nich kruh, a aby všechno vypadalo ještě věrojatněji, protáhl zbytek řetězu dvakrát napříč tímto kruhem v pravém úhlu - jak prý tehdy měli ve zvyku lovci, když ukořistili šimpanze či jiné velké opice na Borneu.
Sál, ve kterém se ples pořádal, byla velmi vysoká kruhová místnost, do které denní světlo pronikalo jen jedním oknem v kupoli. V noci -byla ostatně určena hlavně nočním zábavám - bývala osvětlena ohromným lustrem, který visel na řetězu ze středu světlíku a býval spouštěn nebo vytahován pomocí závaží; to však i s lanem bylo umístěno (aby to nekazilo celkový vzhled) nad kupolí na střeše.
Výprava sálu byla svěřena Tripettě, ta se ale v některých drobnostech zřejmě řídila rozvážnějšími pokyny svého maličkého přítele. Byl to právě jeho nápad, aby lustr pro tentokrát odstranili. Kapky vosku z jeho svící - a v takovém teple se nedalo zabránit stékání vosku - by poškozovaly nádherné šaty hostů, kterých jistě bude mnoho, a nemohou se proto všichni vyhýbat středu sálu - totiž místu pod lustrem. V různých částech sálu byly rozmístěny nástěnné svícny a do pravé ruky každé karyatidy, jichž tu bylo podél stěn padesát až šedesát, byla zasazena pochodeň, která šířila libou vůni.
Na Skokanovu radu čekalo osm orangutanů se svým vystoupením trpělivě až do půlnoci, kdy sál přímo překypoval hosty. Sotva dozněly údery hodin, již se všichni v jednom chumlu přihnali či spíše přikutáleli - neboť skoro všichni se při vstupu zapletli do řetězů, padali a klopýtali.
Rozruch mezi maskami byl nesmírný a královo srdce plesalo radostí. Jak se dalo předvídat, pokládali mnozí hosté ty dravě vyhlížející tvory - když ne zrovna za orangutany - tedy za nějaká skutečná zvířata. Dámy houfně omdlévaly úlekem; a kdyby byl král obezřetně nezakázal nosit v sále zbraně, bylo by všech osm brzy zaplatilo své vyražení krví. Jak už to v panice bývá, všechno se překotně hrnulo ke dveřím, jenže král nařídil, aby po jeho příchodu byly dveře okamžitě zamčeny a klíče odevzdány Skokanovi, jak to ostatně sám trpaslík předem navrhl.
Když vřava vrcholila a kdekdo se staral jen o vlastní kůži - v tlačenici rozčileného davu totiž opravdu hrozilo nebezpečí - mohli jste spatřit, jak řetěz, na kterém visíval lustr a který byl této noci vytažen, zvolna klesá dolů, až se hák na jeho konci zastavuje pouhé tři stopy od podlahy.
Brzy nato král se svými sedmi přáteli doklopýtal přes celý sál až pod kupoli, přímo k řetězu. A tu trpaslík, který jim byl v patách a popichoval je, aby zvyšovali rozruch, popadl jejich řetěz v průsečíku uprostřed kruhu a bleskurychle jej zavěsil na hák, na kterém býval zavěšen lustr. A poté jakási neviditelná síla vytáhla hák tak vysoko, že orangutani se rázem octli v těsně sraženém hloučku, čely k sobě.
Mezitím se obecenstvo z prvního otřesu už trochu vzpamatovalo; začínalo se teď na celou věc dívat jako na podařenou taškařici a při pohledu na ošemetné postavení opic propukalo v bouřlivý smích.
"Já se o ně postarám!" ječel teď Skokan a jeho pronikavý hlas překřičel snadno všechen ten povyk. "Však já se o ně postarám! Myslím, zeje znám. Jen co si je pořádně prohlédnu, hned vám řeknu, co jsou zač!"
Tu po hlavách obecenstva dohopsal ke stěně, tam z ruky karyatidy vytrhl pochodeň, s kterou se vrátil do středu sálu, vyskočil hbitě jako opička králi na hlavu a z ní se vyšplhal několik stop nahoru po řetěze, skláněje přitom pochodeň, jako by si prohlížel hlouček orangutanů, a stále pokřikoval: "Však já brzy zjistím, co jsou zač!"
Celý sál (i s opicemi) se svíjel smíchy, ale tu šašek náhle pronikavě hvízdl - a vzápětí vylétl řetěz prudce nahoru, vyvlekl s sebou užaslé, zmítající se orangutany a nechal je viset v prostoru mezi kupolí a podlahou. Skokan, přimknut k stoupajícímu řetězu, držel se stále ve stejné vzdálenosti od osmi pitvorných masek a ustavičně jim strkal k tvářím pochodeň, jako by chtěl pouze vypátrat, kdo jsou.
Tento let vzhůru celou společnost tak ohromil, že na chvíli nastalo hrobové ticho. Přerušil je onen temný, dotěrný skřípot, který tak zaujal krále a jeho rádce, když ukrutník vchrstl Tripettě víno do obličeje. Jenže tentokrát nemohlo být sporu o tom, odkud zvuk vychází. Ozýval se ze zpěněných úst trpaslíka, který skřípal zuby, zatínal své ohromné tesáky a s výrazem šílené zloby zíral do osmi tváří, jež se k němu vzhůru obracely.
"Aha!" řekl konečně rozlícený šašek. "Aha! Už mi začíná svítat, co je to za lidi!" A tu krále naoko prozkoumával blíž a blíž, až přiložil pochodeň k jeho lněné srsti. Ta se rázem vzňala oslnivým plamenem.
Za pár vteřin bylo všech osm orangutanů v jediném plameni. Dav pod nimi ječel, zíral na ně ochromen děsem, ale nemohl jim v ničem pomoci.
Když potom plameny vyšlehly divočeji, vyšplhal se šašek, aby jim unikl, o něco výš; tímto pohybem upoutal pozornost zástupu, který se opět utišil. A tu trpaslík ještě jednou promluvil:
"Teď už vidím jasně, jací lidé se skrývají za těmito maskami. Je to mocný král a jeho sedm nejdůvěrnějších rádců - král, který se nebojí udeřit bezbranné děvče, a sedm rádců, kteří ho k takovým podlostem navádějí. A já, já jsem prostě Skokan, šprýmař, a tohle je můj poslední šprým,"
Sotva trpaslík skončil svou krátkou řeč, bylo dílo pomsty - dík značné vznětlivosti lnu i dehtu - dovršeno. Osm mrtvol se houpalo na řetězech - smrdutá, zčernalá, ohyzdná, beztvará změť. Mrzák po nich mrštil pochodní, lehce a klidně se vyšplhal ke stropu a světlíkem v kupoli zmizel.
Říká se, že Tripetta, skrytá na střeše sálu, pomáhala svému příteli vykonat tuto plamennou pomstu a že se jim pak podařilo uprchnout spolu do staré vlasti. Nikdo je totiž od té chvíle nespatřil.