Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Duševní schopnosti, kterým se říká analytické, bývají samy jen v nepatrné míře přístupny analýze. Posuzujeme je pouze podle jejich působnosti. Víme o nich mimo jiné, že člověku, který jich má nadbytek, jsou vždycky zdrojem vzrušujících požitků. Tak jako se silák raduje ze své fyzické zdatnosti a libuje si v cvicích, jež napínají jeho svalstvo, tak tvor analytický nachází potěchu v oné duševní činnosti, která něco řeší, rozuzluje. Oblaží ho i sebeskrovnější úkol - jen když na něm může uplatnit své vlohy. Miluje šarády, rébusy, hieroglyfy a v každém řešení projeví takový stupeň ostrovtipu, že se to průměrnému mozku zdá až nadpřirozené. Výsledky, kterých dosáhl krajně důsledným metodickým postupem, budí vpravdě dojem bleskového vnuknutí. Luštitelské nadání je patrně velmi silně podněcováno studiem matematiky, zvláště jejího nejvýznačnějšího odvětví, kterému se neprávem - ale přitom zcela výstižně - říká analytika. Ovšem kalkulovat ještě neznamená analyzovat. Šachista například provádí prvé, aniž se namáhá s druhým. Z toho plyne, že šachy, sledujeme-li jejich vliv na povahu myšlení, se hodností naprosto mylně. Nepíši tu žádné pojednání, prostě jen uvádím místo předmluvy k poněkud neobvyklému příběhu několik postřehů, jež mě namátkou napadají; proto si také dovoluji tvrdit, že neokázalá hra v dámu klade na vyšší úvahové schopnosti intelektu mnohem výraznější a také prospěšnější nároky než nabubřelé hračkaření šachu. U šachu, kde každá figura táhne jinak a každý její bizarní tah má různý a proměnlivý význam, se to, co je jen spletité, pokládá mylně (je to běžný omyl) za něco hlubokého. Stěžejní úlohu tu nesporně hraje pozornost. Jakmile na vteřinku ochabne, dopustí se hráč přehmatu, a to znamená oslabení nebo porážku. Protože možných tahů je nejen velký počet, ale jsou i kombinované, nebezpečí takových přehlédnutí se mnohonásobí; a v devíti případech z desíti vítězí soustředěnější hráč nad bystřejším. Kdežto u dámy, kde jsou tahy jednoho druhu a mají jen málo obměn, je pravděpodobných nedopatření daleko méně, a protože pozornost zůstává poměrně nezatížena, dosahuje jedna strana převahy nad druhou výlučně zásluhou většího ostrovtipu. Ale abychom byli méně abstraktní - představme si partii dámy, při níž jsme omezili kameny na čtyři dámy a kde je tedy přehlédnutí téměř vyloučeno. Je nasnadě, že takto lze výhry dosáhnout (jsou-li partneři stejné úrovně) jedině nějakým promyšleným tahem, vycházejícím z jistého rozumového vypětí. Zbaven obvyklých pomůcek ponoří se analytik do protivníkovy mysli, vžije se do něho, a tak nezřídka bleskurychle vyhmátne jediný způsob (někdy až směšně jednoduchý), jakým ho svede k omylu nebo k překotnému výpočtu.

O whistu se už dávno ví, jaký má vliv na schopnost, které se říká reálné předvídání, a je také známo, že lidé nejvyšší intelektuální úrovně mají v této karetní hře zdánlivě nepochopitelnou zálibu, kdežto šachy zavrhují jako nicotnou zábavu. V tomto oboru byste sotva našli něco, co by si vyžadovalo náročnější analytické úvahy. Nejlepší šachista pod sluncem nemusí být o nic víc než nejlepší šachista, avšak zběhlý hráč whistu má jisté vyhlídky na úspěch ve všech významnějších oblastech činnosti, kde se rozum střetává s rozumem. Říkám-li zběhlý, mám na mysli onu hráčskou virtuozitu, jež v sobě zahrnuje znalost všech zdrojů, z kterých lze čerpat přípustné výhody. Jsou nejen rozmanité, ale i mnohotvárné, a často bývají zasuty v odlehlých koutech mysli, které jsou běžnému vnímání naprosto nedostupné. Bedlivě sledovat znamená přesně si pamatovat; z tohoto hlediska bude šachista, který se umí soustředit, hrát whist výborně - ostatně Hoylova pravidla (založená pouze na mechanickém výkladu hry) pochopí bez nesnází každý. A tak podle obecného mínění k dobré hře úplně stačí mít spolehlivou paměť a řídit se "návodem." Avšak právě v postavení, které vybočuje z rámce pouhého pravidla, prokáže analytik své umění. Potichu učiní spoustu postřehů a závěrů. Jeho soupeři udělají patrně totéž, a rozdíl v rozsahu získané informace netkví ani tolik v platnosti závěru jako spíš v hodnotě postřehu. Je nezbytné vědět, co se má pozorovat. Náš hráč se v tomto ohledu nijak neomezuje, a třebaže se plně věnuje hře, vyvozuje soudy i z faktů, které s hrou přímo nesouvisí. Zkoumá tvář svého spoluhráče a srovnává ji s výrazem obou protivníků. Rozbírá způsob, jakým každý z hráčů třídí v ruce karty, a často z letmého pohledu vyčte, kolik má kdo trumfů nebo honérů. V průběhu hry zaznamenává každý záchvěv obličeje a střádá si do zásoby bohaté poznatky, jež mu skýtá střídavý výraz sebejistoty, překvapení, triumfu nebo vzteku. Podle osobitého způsobu, jakým kdo dělá "štychy", dovede posoudit, má-li od něho čekat další. Gesto, s jakým hráč hodí na stůl karty, mu prozradí úskok. Bezděčné nebo nestřežené slůvko, náhodně upuštěná nebo otočená karta a úzkost nebo ledabylost, s jakou ji hráč zakrývá, počítání vzatků a jejich pořadí, rozpaky, váhání, dychtivost nebo tréma - to všechno jeho zdánlivě intuitivnímu vnímání napovídá, na čem vlastně je.

Stačí, aby se hra dvakrát třikrát otočila, a náš hráč bezpečně ví, kdo má co v ruce. Od té chvíle klade na stůl karty s jistotou tak cílevědomou, jako by ostatní hráli s odkrytým listem.

Analytické schopnosti nesmíme zaměňovat s prostým důvtipem - vždyť zatímco se analytik bez důvtipu neobejde, bývá důvtipný člověk nápadně často neschopen analýzy. Smysl pro souslednost či kombinaci, kterému frenologové v domnění, že je to základní vlastnost, přisoudili (myslím, že mylně) samostatný orgán, se tak často nachází u lidí, jejichž inteligence hraničí v jiných oblastech s idiotstvím, že se o tento zjev začali živě zajímat autoři zabývající se lidským chováním. Mezi důvtipem a analytickým smyslem je vlastně mnohem větší rozdíl než mezi libovůlí fantazie a tvořivou imaginací, i když rozdíl velmi obdobné povahy. Je totiž známo, že důvtipní si vždy rádi hrají s představami, kdežto člověk obdařený skutečnou obrazotvorností nemůže nebýt analytický.

Následující vyprávění bude čtenáři připadat tak trochu jako oživený komentář k názorům, jež jsem právě vyslovil.

Když jsem před časem trávil jaro a část léta v Paříži, seznámil jsem se tam s panem C. Augustem Dupinem. Tento mladý muž pocházel z vynikající, možno říci vznešené rodiny, avšak řada neblahých událostí ho uvrhla do takové bídy, že jí podlehl i jeho životní elán, takže už se ani nesnažil uplatnit se nějak ve světě nebo vydobýt zpátky ztracené jmění. Laskaví věřitelé mu ponechali v držení malý zbytek dědictví a z důchodu, který mu z toho plynul, si při úsporném hospodaření dokázal opatřit nejnutnější potřeby. Po nadbytku netoužil. Jediným přepychem, který si dovoloval, byly knihy, a těch se v Paříži dostane habaděj.

Poprvé jsme se setkali v jedné zastrčené knihovně na Montmartru, kde nás vlastně sblížila náhoda: oba jsme se pídili po témž vzácném, velmi zajímavém spise. Znovu a znovu jsme se vídali. Silně mě zaujal jeho rodinný příběh, líčil mi jej dopodrobna s onou otevřeností, kterou si žádný Francouz neodepře, má-li za námět sebe. Také jsem nevycházel z úžasu nad jeho nesmírnou sčetlostí, ale nejvíc ze všeho mě nadchl nespoutaný zápal a živoucí svěžest jeho fantazie. Nacházeje v Paříži to, co jsem tehdy hledal, měl jsem najednou pocit, že společnost tohoto člověka by pro mne byla neocenitelným darem, a také jsem se mu s tím upřímně svěřil. Posléze jsme se dohodli, že po dobu mého pobytu ve městě budeme společně bydlet, a protože mé hmotné poměry nebyly tak stísněné jako jeho, dovolil mi, abych na vlastní náklady najal a podle našeho společného, poněkud fantaskně pochmurného vkusu zařídil sešlé, bizarní stavení, které pro nějakou pověru, po níž jsme se raději nevyptávali, dlouho nikdo neobýval a které se drolilo a chátralo v zapadlé, opuštěné části předměstí St. Germain.

Kdyby svět věděl, jaký jsme v tomto domě vedli život, byl by nás měl za blázny - třebaže za blázny neškodné letory. Naše odloučení bylo dokonalé. Návštěvy jsme nepřijímali. Bedlivě jsme tajili místo našeho ústraní před svými někdejšími společníky. Na Dupina Paříž už dávno zapomněla a on na ni. Žili jsme pohrouženi do svých existencí, úplně pro sebe.

Nevím proč - snad z rozmaru fantazie - tíhl můj přítel náruživě k moci, miloval samu její podstatu; a já jsem tomuto podivínskému sklonu i ostatním jeho vrtochům také znenáhla propadal - docela bez zábran jsem se podvoloval jeho bláznivým výstřednostem. Ta černá paní u nás, toť se ví, nezůstávala napořád; my jsme si ji však zpřítomňovali uměle. Při prvním zásvitu jitra jsme pozavírali bytelné okenice našeho prastarého domu a zažehli dvě štíhlé, voňavé svíce, které vydávaly jen sporé a ponuré světlo. V jejich paprscích jsme se pak celou duší hroužili do snů - četli jsme, psali, rozmlouvali, dokud nám hodiny neohlásily příchod skutečné temnoty. Potom jsme jako dva blíženci vyráželi do ulic, kde jsme navazovali na hovory načaté za dne, nebo jsme se pouštěli na dlouhé a daleké toulky, abychom v ostrých světlech a stínech lidnatého velkoměsta nacházeli ono nepřeberné množství vzrušujících dojmů, jež může poskytnout tiché pozorování.

V těchto chvílích jsem se musel neustále s obdivem pozastavovat (ačkoli přítelova překypující obraznost mi to dávala tušit) nad Dupinovou mimořádnou analytickou schopností. Sám ji také s náramným gustem uplatňoval, a třebaže se s ní zrovna neblýskal, docela bez obalu doznával, jakou mu působí slast. S tlumeným pochechtáváním se mi pochlubil, že před ním většina lidí nosí svá ledví docela odkrytá, a nejednou mi toto tvrzení přesvědčivě dokázal otřesně důvěrnou znalostí mého vlastního nitra. V takových okamžicích se choval velmi chladně a roztržitě, jeho oči dostaly nepřítomný výraz a jeho hlas, jindy sytý tenor, vystoupil do fistule, která by zněla až nedůtklivě, nebýt uvážlivé, pečlivě artikulované výslovnosti. Když jsem ho v tomto rozpoložení pozoroval, často jsem se zahloubal nad starým učením o dvojjedinosti duše a s jistým pobavením jsem si představoval dva Dupiny - jednoho tvořivého, druhého nemilosrdně pitvajícího.

Ať nikdo z toho, co jsem právě napsal, nevyvozuje, že tu rozvádím nějaký záhadný či romanticky nadnesený příběh. To, co jsem na Francouzovi vylíčil, vyplývalo jen z jeho vzrušené nebo snad chorobné inteligence. Avšak charakter jeho postřehů v takových náladách nám nejlépe přiblíží tento příklad.

Jedné noci jsme se procházeli dlouhou špinavou ulicí poblíž Palais Royal. Oba jsme se v duchu něčím obírali a aspoň čtvrt hodiny z nás nikdo nepromluvil. Znenadání přerušil Dupin ticho slovy:

"Je opravdu mrňavý, hodil by se spíš do divadla Variété."

"To dá rozum," řekl jsem bezděčně, aniž jsem zprvu zpozoroval (tak jsem byl totiž zahloubán), jak souhlasně zapadla jeho poznámka do mých úvah. Vzápětí jsem se však s ohromením vzpamatoval.

"Dupine," řekl jsem vážně, "tohle zaboha nepochopím. Přiznám se vám, že jsem bez sebe úžasem, sotva věřím svým smyslům. Jak jste to věděl, že myslím na - " a tu jsem se odmlčel, abych si nad veškerou pochybnost ověřil, zda skutečně ví, na koho jsem myslel.

" - na Chantillyho," pravil. "A proč jste se zarazil? Právě jste si v duchu říkal, že na tragické role má poněkud zakrslou postavu."

Mé myšlenky se opravdu točily kolem tohoto námětu. Chantilly býval příštipkářem v ulici St. Denis, pak se zbláznil do divadla, troufl si na titulní roli v Crébillonově tragédii Xerxes a za svou námahu stržil nehoráznou ostudu.

"Povězte mi, proboha," zvolal jsem, "jakou metodou - je-li to vůbec metoda - jste dokázal vyhmátnout přesně mé myšlenky." Byl jsem po pravdě řečeno mnohem víc ohromen, než jsem mu chtěl dát najevo.

"To ten ovocnář vás přivedl k závěru, že švec na Xerxa dost nevyrostl - et id genus omne," (lat.) - Na všechno toho druhu (míněno postavy) odpověděl přítel.

"Ovocnář! To je k nevíře - kde se vzal jaký ovocnář?"

"Ten člověk, co do vás vrazil, když jsme zahýbali do téhle ulice - je to snad čtvrt hodiny."

Tu jsem se rozpomněl, že jakýsi ovocnář s velkým košem jablek na hlavě mě opravdu nechtě div neporazil, když jsme vycházeli z postranní ulice na hlavní třídu, kde jsme teď stáli - co to však mělo společného s Chantillym, tomu jsem za mák nerozuměl.

Dupin byl na hony vzdálen jakémukoli šarlatánství. "Vysvětlím vám to," pravil, "a abyste všechno beze zbytku pochopil, probereme pozpátku sled vašich myšlenek od okamžiku, kdy jsem na vás promluvil, až k srážce s dotyčným ovocnářem. Větší články řetězu jdou takhle za sebou: Chantilly, Orión, doktor Nichols, Epikur, stereotomie, dlažební kameny, ovocnář."

Je málo lidí, kteří by se někdy v životě nebavili tím, že si v duchu krok za krokem znovu opakovali cestu, po které došli k určitému soudu. Je to počínání často velmi zajímavé a toho, kdo se do něj pouští poprvé, velmi udiví zdánlivě neomezená vzdálenost a nesouvislost mezi výchozím bodem a cílem. A teď si představte údiv, jaký jsem prožíval, když jsem slyšel Francouzova slova a když mi nezbývalo než potvrdit jejich pravdivost. Dupin pokračoval:

"Než jsme odbočili z postranní ulice, hovořili jsme, pokud vím, o koních. To bylo naše poslední téma. A jak jsme mířili do téhle ulice, přehnal se kolem nás ovocnář s ohromným košem na hlavě a odstrčil vás na hromadu dlažebního kamení - spravují tam totiž chodník. Šlápl jste na jednu z těch pohozených kostek, uklouzl jste, trošku jste si podvrtl kotník, zřejmě vás to popudilo nebo rozladilo, něco jste zamručel, ještě jste se ohlédl po kupě kamení a pak jste mlčky vykročil dál. Ani jsem si moc nevšímal, co provádíte, ale pozorovat je mi poslední dobou už jakousi druhou přirozeností.

Pořád jste se díval do země, nerudně jste těkal po dírách a výmolech v dlažbě - takže jsem věděl, že stále ještě myslíte na kamení - až jsme dorazili k uličce (Lamartinova se jmenuje), kterou pokusně vydláždili do sebe zapadajícími, stmelenými bloky. Tady se vám tvář vyjasnila a pohyby vašich rtů mi neklamně prozradily, že jste si zamumlal slovo 'stereotomie' - výraz velmi přiléhavý pro ten druh dláždění. Věděl jsem, že od stereotomie musíte nutně přejít na atomy a od nich je krůček k Epikurovu učení; a protože jsem při naší nedávné debatě na toto téma nadhodil, jak poslední výzkumy nebulární kosmogonie jednoznačně, třebaže takřka bez ohlasu, potvrdily neurčité dohady toho vznešeného Řeka, tušil jsem, že vzhlédnete k velké mlhovině Oriónu, dokonce jsem to s jistotou očekával. Také jste vzhlédl - a tím jste mě ubezpečil, že správně sleduji postup vašich myšlenek. Pak jsem si vzpomněl na hanopis, který vyšel ve včerejším čísle Musée, kde tak ukrutně rozcupovali Chantillyho. V ošklivé narážce na to, že si příštipkář změnil jméno, sotvaže si nazul koturny, ocitoval kritik jeden latinský verš, o kterém jsme už častěji hovořili. Mám na mysli tohle: Perdidit antiquum litera prima sonum. (lat.) - První hláska ztratila svůj někdejší zvuk. (U jména Chantilly je míněna slabika chant, která ve franštině znamená zpěv.) Řekl jsem vám kdysi, že se vztahoval na Orión, který se dříve psával Urión, a protože s tímto výkladem souvisely jisté břitkosti, věděl jsem, že jste na to nezapomněl. Bylo mi tedy jasné, že se nevyhnete spojení představy Oriónu s Chantillym. A že jste je opravdu spojil, poznal jsem z úsměvu, který se vám mihl na rtech. Myslel jste na oběť, kterou ten chudák švec podstoupil. Až dosud jste se při chůzi hrbil, najednou jste se ale vypjal a napřímil. Nabyl jsem jistoty, že jste si vybavil zakrslou postavu Chantillyho. V tom okamžiku jsem vaše úvahy přerušil poznámkou, že je opravdu mrňavý - ten Chantilly - a že by se hodil spíš do divadla Variété."

Když jsme si nedlouho poté prohlíželi večerní vydání listu Gazette des Tribunaux, upoutal naši pozornost tento článek:

POZORUHODNÁ VRAŽDA
Dnes kolem třetí hodiny ranní byli obyvatelé čtvrti St. Roch vyburcováni ze spánku strašlivými výkřiky, které zjevně vycházely ze třetího poschodí jistého domu v ulici Morgue. Zmíněný dům obývaly pouze dvě ženy: paní L'Espanayová a její dcera, slečna Kamila L'Espanayová. Po kratším zdržení, způsobené marnými pokusy dostat se do domu obvyklou cestou, byla domovní vrata vypáčena sochorem a osm až deset sousedů v doprovodu dvou strážníků vniklo dovnitř. Křik zatím ustal.
Pak ale, ještě než vyběhli do prvního patra, rozeznali dva až tři hrubé, vztekle se hádající hlasy, které se ozývaly odkudsi seshora. Když ale dorazili k druhému odpočívadlu, i tyto zvuky umlkly a všude se rozhostilo naprosté ticho. Skupina se rozdělila na menší hloučky, které chvatně postupovaly od místnosti k místnosti. Když pak několik lidí vstoupilo do velkého zadního pokoje ve třetím patře (jeho dveře byly zevnitř zavřeny a musely být vyraženy), naskytla se jim podívaná, která každého ohromila právě tak hrůzou jako úžasem.
V místnosti byla strašná spoušť - nábytek roztřískán a rozmetán do všech koutů. Z jediného lůžka byla odstraněna matrace a pohozena na podlaze uprostřed pokoje. Na křesle ležela břitva potřísněná krví. Na krbu se válely dva tři dlouhé, husté chumáče šedivých vlasů, také zakrvácené a zřejmě vyškubnuté i s kořínky. Na podlaze se našly čtyři napoleondory, jedna náušnice s topasem, tři velké stříbrné lžíce a tři menší alpakové, jakož i dva měšce, obsahující téměř čtyři tisíce zlatých franků. Zásuvky prádelníku, který stál v jednom rohu, byly zotvírány a zřejmě vybrakovány, třebaže mnoho věcí tam ještě zůstalo. Pod matrací (nikoli pod postelí) byl objeven železný trezorek. Byl otevřený, klíček dosud v zámku. Kromě několika starých dopisů a jiných bezvýznamných písemností byl prázdný.
Po paní L'Espanayové se na místě žádná viditelná stopa nenašla; když však v krbu bylo zpozorováno větší množství sazí, byl prohledán komín a odtud (hrůza vypovědět!) vytáhli mrtvolu její dcery, která hlavou dolů byla vtlačena hluboko do úzkého otvoru. Tělo bylo ještě teplé. Při bližším ohledání se zjistilo mnoho oděrek, způsobených bezpochyby násilím, jak tělo bylo vráženo do komína a odtud vyprošťováno. Na tváři byly objeveny četné škrábance a na hrdle temné podlitiny i hluboké zářezy od nehtů, naznačující, že oběť byla zardoušena.
Když byl v domě prozkoumán kdejaký kout a nic dalšího se tu již nevypátralo, odebrala se skupina na dlážděný dvorek za budovu. Tam ležela mrtvola staré dámy s hrdlem do té míry přeťatým, že při pokusu zvednout ji hlava od těla odpadla. Jak tělo, tak hlava byly strašlivě zohaveny, zvláště tělo, které již bezmála pozbývalo jakoukoli lidskou podobu.
Domníváme se, že k rozluštění této strašlivé záhady nevede zatím nejmenší stopa.

Nazítří přinesly noviny tyto doplňující podrobnosti:

Tragédie v ulici Morgue.
V souvislosti s tímto podivným a hrůzyplným případem bylo vyslechnuto mnoho osob, nevyšlo však najevo nic, co by na tuto aféru vrhlo nové světlo. (Slovo "affaire", jehož zde bylo použito, nemá ovšem pro Francouze ten pohoršlivě zlehčující obsah, jakým promlouvá k nám.) Uvádíme níže výtahy všech svědeckých výpovědí.

Pauline Dubourgová, pradlena, přísežně vypovídá, že obě zesnulé znala tři roky. Po tu dobu prý pro ně prala. Stará paní a dcera spolu zřejmě dobře vycházely - měly se velmi rády. Výborně platily. Neví, co by řekla o jejich výdělcích či způsobu života. Madame se prý živila předpovídáním budoucnosti. Proslýchalo se, že má úspory. Svědkyně tvrdí, že když se v domě zastavovala pro prádlo nebo je přinášela, nikdy nikoho nepotkala. Je přesvědčena, že dámy neměly služebnou. Má dojem, že v domě kromě třetího patra nebyl vůbec žádný nábytek.

Pierre Moreau, trafikant, vypovídá, že téměř čtyři roky kupovala od něho paní L'Espanayová po troškách tabák a šňupací prášek. Narodil se v sousedství a vždycky zde bydlel. Zesnulá a její dcera obývaly dům, v němž byly nalezeny jejich mrtvoly, víc než šest let. Předtím jej obýval klenotník, který pronajímal hořejší pokoje. Dům patřil paní L'Espanayové. Té se později znelíbilo, jak nájemce špatně zachází s jejím majetkem, sama se tam tedy nastěhovala a už ani komůrku v domě nepronajala. Stará paní prý byla dětinská. Dceru viděl svědek během oněch šesti let všeho všudy pětkrát či šestkrát. Obě žily naprosto odloučeně - povídalo se, že mají peníze. Od sousedů slýchal, že paní L. věští budoucnost - nevěřil tomu. Kromě staré paní a dcery neviděl nikdy nikoho vcházet do dveří, jen dvakrát třikrát poslíčka a asi tak desetkrát lékaře.

V tomto smyslu vypovídalo i mnoho dalších lidí z okolí. Žádný z nich se nevyjádřil, že by dům někdo častěji navštěvoval. Také nikdo nevěděl, má-li paní L. a její dcera nějaké žijící příbuzné. Okenice průčelních oken bývaly zřídkakdy otevřeny. Všechna okna do dvora byla neustále zavřena s výjimkou oken velkého zadního pokoje ve třetím poschodí. Dům byl v dobrém stavu, ne příliš starý.

Isidore Musét, strážník, vypovídá, že byl k domu přivolán kolem třetí hodiny ranní. U domovních dveří zastihl asi dvacet až třicet lidí, kteří se dobývali dovnitř. Posléze vrata sám vypáčil bajonetem - nikoli sochorem. Šlo to celkem hladce, protože to jsou vrata o dvou křídlech a nebyla ani nahoře, ani dole pojištěna zástrčkou. Vřískot bylo slyšet až do chvíle, kdy se dveře rozletěly - pak naráz utichl. Vypadalo to, jako by nějaký člověk (nebo více lidí) ječel v hrozných mukách - byl to pronikavý, táhlý nářek, nikoli krátké a rychlé výkřiky. Svědek vedl ostatní po schodech. Když minuli první odpočívadlo, zaslechli dva hlasy v prudké, vzteklé hádce - jeden hlas hrubý, druhý mnohem vyšší - divný, vřeštivý hlas. Rozeznal prý několik slov, jež pronesl první z nich - patřil podle všeho Francouzovi. Ví bezpečně, že to nebyl ženský hlas. Rozeznal slova "sacré" a "diable". Vřeštivý hlas zněl cizokrajně. Svědek si není jist, zda to byl mužský nebo ženský hlas. Co říkal, to prý se nedalo určit, ale má dojem, že to bylo španělsky. Stav pokoje i těl, která našli, vylíčil pak svědek tak, jak jsme je již včera popsali.

Henri Duval, soused, povoláním stříbrotepec, vypovídá, že byl jedním z těch, kteří první vstoupili do domu. Potvrzuje hruba výpověď Musétovu. Jakmile vnikli dovnitř, znovu zajistili vrata, aby se do nich nenahrnul zástup, který se tu přes velmi časnou hodinu rychle rozrůstal. Vřeštivý hlas, domnívá se svědek, byl nejspíš hlas nějakého Itala. Zcela určitě to nebyl Francouz. Není si jist, byl-li to hlas mužský. Mohl to být i ženský hlas. Italštinu prý neovládá. Slova se poznat nedala, avšak soudě podle přízvuku je přesvědčen, že to byl Ital. Znal paní L. a její dceru. S oběma se často vídal. Je si jist, že ječivý hlas nepatřil ani jedné ze zavražděných.

Odenheimer, restauratér. Tento svědek se k výpovědi přihlásil dobrovolně. Nemluví francouzsky. Byl proto vyslýchán prostřednictvím tlumočníka. Pochází z Amsterodamu. Šel kolem domu v době, kdy se odtud ozývaly výkřiky. Trvalo to několik minut - snad deset. Byly to táhlé a pronikavé skřeky, ohavné a skličující. Svědek byl mezi prvními, kdo vstoupili do domu. Potvrdil v každém ohledu výpovědi ostatních - až na jednu okolnost. Je si jist, že vřeštivý hlas byl hlas muže, a to Francouze. Nerozeznal slova, která neznámý vykřikoval. Pronášel je chvatně, přerývaně a byl v nich nejen vztek, ale i strach. Hlas zněl spíš skřípavě než vřeštivě. Nemůže ho označit jako hlas vřeštivý. Druhý, druhý hlas, opakoval několikrát "sacré" a "diable" a jednou řekl "mon Dieu".

Jules Mignaud, bankéř, majitel bankovního domu Mignaud a synové, ulice Deloraine. Toto je Mignaud starší. Madame L'Espanayová měla jisté jmění. U jeho firmy si otevřela účet před osmi lety na jaře. Ukládala dosti často po menších obnosech. Nikdy si nic nevyzvedla - teprve tři dny před smrtí, kdy si osobně vyžádala 4000 franků. Částka byla vyplacena ve zlatě a s penězi byl poslán zaměstnanec banky.

Adolphe Le Bon, zaměstnanec firmy Mignaud a synové, vypovídá, že dotyčného dne kolem dvanácté hodiny doprovázel paní L'Espanayovou do jejího bydliště. Nesl 4000 franků uložených ve dvou měšcích. Když došli na místo, objevila se ve dveřích mademoiselle L. a převzala od něho jeden z váčků. Druhý mu odebrala stará paní. Poté se svědek uklonil a odešel. V té době na ulici nikoho nespatřil. Je to postranní ulice - velmi opuštěná.

William Bird, krejčí, vypovídá, že vstoupil s ostatními do domu. Je Angličan. V Paříži žije dva roky. Na schodišti byl jedním z prvních. Slyšel hádku. Hrubý hlas mluvil francouzsky. Nepamatuje si všechno, ale několik slov rozeznal. Zřetelně slyšel slova "sacré" a "mon Dieu". Současně se ozývaly zvuky, jako by se několik lidí pralo - jakési škrábání a strkání. Vřeštivý hlas byl velmi silný - silnější než hlas druhý. Svědek je přesvědčen, že to nebyl Angličan. Spíš se mu zdálo, že by to mohl být Němec. Není vyloučeno, že to byl ženský hlas. Německy neumí.

Když byli čtyři z jmenovaných svědků znovu předvoláni, shodně vypovídali, že dveře pokoje, v němž nalezli mrtvolu slečny L., byly ve chvíli jejich příchodu zevnitř zamčeny. Všude už bylo naprosté ticho, žádné sténání či jiné zvuky se neozývaly. Když vyrazili dveře, nikoho nespatřili. Okna jak zadního, tak předního pokoje byla spuštěna a zevnitř pevně zajištěna. Dveře mezi oběma místnostmi byly zavřeny, avšak nezamčeny: klíč byl zastrčen zevnitř. Jeden pokojík v přední části domu na konci chodby ve třetím poschodí měl dveře pootevřené. Tato místnost byla přecpána starými postelemi, bednami a podobně. Všechny předměty byly pečlivě odstaveny a prohledány. Celý dům byl do posledního koutku důkladně prohledán. Také komíny byly jak náleží prosmýčeny. Dům je třípatrový, s mansardami v podkroví. Poklop vikýře na střeše je přibit - zřejmě už léta nebyl otevřen. Svědkové se neshodovali v odhadu doby, která uplynula od okamžiku, kdy zaslechli hádku, do chvíle, kdy vyrazili dveře do pokoje. Někteří uváděli pouze tři minuty, jiní až pět minut. Bylo velmi obtížné dostat se dovnitř.

Alfonzo Garcio, majitel pohřebního ústavu, vypovídá, že bydlí v ulici Morgue. Je původem Španěl. Byl v zástupu, který vnikl do domu. Nahoru však s ostatními nešel. Má slabé nervy, obával se následků rozčilení. Hádku slyšel. Hrubý hlas mluvil francouzsky. Nepoznal, co říká. Člověk s vřeštivým hlasem byl Angličan - o tom není sporu. Svědek anglicky neumí, ale soudí tak podle přízvuku.

Alberto Montani, cukrář, vypovídá, že patřil k prvním, kdo se pustili po schodech nahoru. Zmíněné hlasy slyšel. Muž s hrubým hlasem byl nepochybně Francouz. Několik slov svědek rozeznal. Mluvčí zřejmě někoho plísnil. Ječivému hlasu nerozuměl. Mluvil rychle a nesouvisle. Má dojem, že to byl Rus. Dále svědek potvrzuje to, co bylo všeobecně vypovězeno. Je Ital. Nikdy se nesetkal s rodilým Rusem.

Poté několik znovupředvolaných svědků dosvědčilo, že všechny komíny vedoucí z krbů ve třetím patře jsou příliš úzké, aby se jimi mohl provléci člověk. Pokud jde o smýčení, o němž tu padla zmínka, bylo provedeno pomocí válcovitých štětek, jakých používají kominíci. Kdejaký dýmník v domě byl skrz naskrz prošťourán. Dům také nemá žádné zadní schodiště, po němž by byl mohl někdo uniknout, zatímco lidé z ulice vystupovali po schodišti. Tělo slečny L'Espanayové bylo v komíně tak pevně zaklíněno, že čtyři nebo pět mužů muselo spojit své síly, aby je odtud vyprostili.

Paul Dumas, lékař, vypovídá, že ho za svítání přivolali, aby ohledal mrtvoly. Obě těla ležela na ložních povlacích v pokoji, kde byla nalezena slečna L. Pokožka mladé dámy byla silně pohmožděna a sedřena. Její vzezření lze přičíst prostému faktu, že tělo bylo vraženo do komína. Na hrdle byly četné stopy násilí. Hned pod bradou bylo několik šrámů a mezi nimi četná začernalá místa - zřejmě otisky zarytých prstů. Tvář byla příšerně zohavená, oči vytřeštěné. Jazyk místy prokousán. V krajině břišní objevena velká podlitina, způsobená patrně tlakem kolena. Podle názoru doktora Dumase byla slečna L'Espanayová uškrcena jednou nebo dvěma neznámými osobami. Tělo její matky bylo strašlivě znetvořeno. Všechny kosti pravé nohy a paže byly víceméně roztříštěny. Levá holenní kost i žebra po levé straně zpřelámány. Celé tělo bylo hrůzně potlučeno a zohaveno. Nedá se říci, jak k těmto zraněním došlo. Mohla být způsobena těžkou dřevěnou palicí, železným sochorem, židlí, jakýmkoli velkým, bytelným, tupým předmětem - jestliže touto zbraní vládl nesmírně silný muž.

Je vyloučeno, aby jakoukoli zbraní něčeho takového byla schopna žena. Hlava zesnulé - když ji svědek spatřil - byla od těla úplně oddělena a byla také značně potlučena. Hrdlo bylo zřejmě rozříznuto nějakým velmi ostrým nástrojem - nejspíš břitvou.

Alexandre Etienne, ranhojič, byl přivolán s doktorem Dumasem k ohledání těl. Potvrdil svědectví i domněnky doktora Dumase.

Třebaže bylo vyslýcháno ještě několik dalších osob, nic významnějšího již nevyšlo najevo. Tak záhadná a v každém ohledu tak nepochopitelná vražda - byla-li to vůbec vražda - nebyla dosud v Paříži spáchána. Policie je úplně bezradná - zjev velmi neobvyklý v případech podobného rázu. Na obzoru však není ani náznak nějaké stopy.