Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nervy - ano, mé nervy byly a jsou stále strašlivě rozervány, strašlivě; ale proč chcete tvrdit, že jsem šílený? Choroba zbystřila mé smysly, nezničila je, neotupila. Především sluch jsem měl citlivý. Co se jen šustlo mezi nebem a zemí, všecko jsem slyšel. Slyšel jsem zvuky i ze samého pekla. Jak to tedy, že jsem šílený? Poslouchejte a sami posuďte, jak rozumně, jak chladně vám celý příběh vypovím. Jak jsem vůbec na tu myšlenku připadl, to vám říci nemohu, ale jakmile se mi jednou v mozku zrodila, štvala mne ve dne v noci. Žádný cíl jsem jí nesledoval. Prchlivosti jsem nepropadl. Měl jsem rád toho starce. Nikdy mi neukřivdil. Nikdy mne neurazil. Po jeho zlatě jsem nebažil. Myslím, že to bylo to jeho oko! Ano, to bylo ono! Jedno jeho oko se podobalo oku supa - bleděmodré oko, potažené mázdrou. Kdykoli se na mne upřelo, krev ve mně ztuhla. A tak jsem se pozvolna krok za krokem odhodlával vzít starci život a oka se jednou provždy zbavit.
A teď jsme u toho. Máte mě za šílence. Šílenci přece nic nevědí. Ale to jste měli vidět mne! Měli jste vidět, jak rozvážnějsem postupoval - s jakou obezřetností - s jakým bys-trozrakem, s jakou přetvářkou jsem se pustil do díla! Nikdy jsem nebyl k starci vlídnější než v posledním týdnu před tím, než jsem ho zabil. Každou noc kolem dvanácté jsem stiskl kliku jeho dveří a otevřel je - ale jak přejemně! A pak, když jsem je pootevřel natolik, že se mi do nich mohla vejít hlava, vsunul jsem tam zatemnělou, docela uzavřenou svítilnu, uzavřenou tak, že ani trochu světla neprosvítalo - a pak jsem tam strčil hlavu. Ó byli byste se smáli, kdybyste viděli, jak prohnaně jsem ji tam strkal! Sunul jsem ji pomalu, nesmírně pomalu, abych nevyrušil starce ze spánku. Trvalo mi hodinu, než jsem protáhl celou hlavu dveřmi a mohl jej spatřit na lůžku. Tak vidíte! Jednal by šílenec takhle rozvážně? A pak, když jsem měl celou hlavu v místnosti, odklopil jsem opatrně svítilnu - ale jak opatrně! (její závěsy totiž skřípaly) - odklopil jsem uzávěr natolik, že jen jediný tenký paprsek dopadl na supí oko. A tak jsem to prováděl noc co noc přesně o dvanácté po sedm dlouhých nocí. Pokaždé jsem však nalezl oko zavřené a tak jsem nemohl dílo dokonat, neboť stařec sám mne nepopouzel - jenom to jeho uhrančivé oko. A každé ráno, jakmile se rozednilo, vstoupil jsem směle do jeho světnice, neohroženě s ním mluvil, oslovoval ho bodrým tónem, dotazoval se ho, jak strávil noc. Jak vidíte, musel by to být stařec s velmi pronikavým postřehem, aby mne podezíral, že každou noc přesně po dvanácté se na něj dívám, když spí.
Osmé noci jsem ještě opatrněji než dříve otevíral dveře. Minutová ručička na hodinách se pohybuje rychleji, než se pohybovala moje ruka. Až do této noci jsem si plně neuvědomoval rozsah svých schopností, svého důvtipu. Teď jsem sotva ovládal pocity triumfu. Jen si představte: kousek po kousíčku otvírám dveře a on nemá potuchy o mých tajných skutcích a záměrech. Při tomto pomyšlení jsem se spokojeně zachechtal a je docela možné, že mne slyšel, neboť se náhle jako v úleku na lůžku pohnul. Teď si třeba myslíte, žejsem ustoupil - ba ne. V jeho pokoji byla černočerná tma (okenice tu ze strachu před lupiči pevně zavírali), a tak jsem věděl, že nemůže vidět škvíru ve dveřích, které jsem neúprosně sunul dovnitř.
Již jsem měl hlavu uvnitř pokoje a právě jsem se chystal otevřít svítilnu, když mi palec uklouzl po plechovém uzávěru. Stařec se na posteli prudce vzpřímil a vykřikl: "Kdo je tu?"
Zůstal jsem bez hnutí, mlčel jsem. Po celou hodinu jsem nepohnul jediným svalem a za tu dobu jsem ho neslyšel uléhat. Stále seděl vzpřímený na lůžku a naslouchal - právě tak jako já jsem noc co noc naslouchal - šelestu umrlčích hodinek ve dřevě stěn.
Tu jsem zaslechl slabý sten a věděl jsem, že je to sten smrtelného děsu. Nebyl to sten bolesti nebo žalu - ó nikoli! Byl to hluboký, zdušený zvuk, který vychází z hloubi duše přemožené hrůzou. Znal jsem dobře ten zvuk. Nejednou v půlnočním čase, když celý svět spal, vydral se z mé vlastní hrudi a svým ohavným echem znásobil hrůzu, která mne zachvacovala. Jak pravím, znal jsem dobře ten zvuk! Věděl jsem, jak starci je, a litoval jsem ho, třebaže v skrytu duše jsem se pochechtával. Věděl jsem, že je vzhůru od prvního nepatrného klapnutí, po němž se otočil v posteli. Od té chvíle se v něm vzmáhal strach. Jistě si namlouval, že se nemá čeho bát, ale marně. Říkal si: "To nic není, to je jen vítr v komíně, jen myška přešla po podlaze," nebo: "To jenom cvrček vrznul křidélkem." Ano, těmito výmysly se snažil utěšit; ale již poznal, že je všechno marné. Všechno marné - neboť Smrt se přikradla, již ho obstoupila svým černým stínem, již svírala svou oběť. A neblahou mocí nezřeného stínu dala mu tušit - třebaže neviděl, ani neslyšel - dala mu tušit, že moje hlava je v místnosti.
Když jsem dlouho velmi trpělivě čekal a nezaslechl, že uléhá, odhodlal jsem se pootevřít ve svítilně úzkou, uzoučkou škvírku. Nedovedete si představit, jak potají, jak neslyšně jsem ji otvíral, až z ní konečně vyšlehl jediný šerý paprsek, pavoučí nitka, a dopadl na supí oko.
Bylo otevřené, dokořán, dokořán otevřené - a jak jsem na ně hleděl, rostla ve mně zloba. Viděl jsem naprosto zřetelně tu matnou modř, přetaženou ohyzdným šlojířem - a mrazilo mne až v morku kostí - jinak jsem však ze starcovy tváře či těla neviděl zhola nic, neboť jsem namířil paprsek jakoby pudově přesně na proklatý bod.
Nu, a teď - neřekl jsem vám, že to, co si mylně vykládáte jako šílenství, jsou pouze zbystřené smysly? - nu a teď, povídám, mi k uším dolehl hluboký, dutý, spěchavý zvuk jako tikot hodinek zabalených do bavlnky. Tento zvuk jsem také dobře znal. Byl to tlukot starcova srdce. Vydražďoval můj hněv, tak jako údery na buben pohánějí vojáka k odvaze.
Přesto jsem se ovládl a zůstal zticha na místě. Sotva jsem dýchal. Svítilnu jsem třímal skálopevně. Ze všech sil jsem se snažil udržet proud světla na oku. Ale pekelný buchot jeho srdce se vzmáhal. Vteřinu za vteřinou bušilo rychleji a rychleji, silněji a silněji. Stařec jistě, zcela jistě prožíval krajní hrůzu! Jak říkám, bušilo čím dál silněji, každou vteřinu silněji! - Dobře mě posloucháte? Řekl jsem vám, že mám pocuchané nervy. Také že mám. A tenhle nekalý zvuk mě teď v nejhlubší půlnoční hodině v tom děsivém tichu starého domu vydráždil k hrůze, kterou jsem už nemohl zvládnout. A přece jsem to ještě několik minut vydržel a klidně stál dál. Avšak buchot sílil, ještě sílil! Myslel jsem, že mu srdce musí puknout. A tu mě přepadl nový strach - ten zvuk přece uslyší soused! Starcova hodina udeřila! Zařval jsem, dokořán jsem odklopil svítilnu a skočil do místnosti. Vyrazil jediný skřek - pouze jediný. V mžiku jsem ho strhl na zem a převrátil na něj těžkou postel. Když jsem spatřil, že se mi dílo podařilo, radostně jsem se usmál. Avšak ještě po mnoho minut se ozýval tlumený tlukot starcova srdce. To mě už nerozčilovalo - stěnou ten zvuk nepronikne. Konečně to přestalo. Stařec byl mrtev. Odsunul jsem postel a prohlédl si mrtvolu. Ano, byl mrtev, nadobro mrtev. Položil jsem mu ruku na srdce a dlouho ji tam držel. Netlouklo. Byl nadobro mrtev. Jeho oko mě už trápit nebude.
Jestliže si dosud myslíte, že jsem šílený, pak si to přestanete myslet, až vám vylíčím, jak prozíravě jsem si počínal, abych ukryl mrtvolu. Noci valem ubývalo, pracoval jsem chvatně, ale v tichosti. Nejprve jsem tělo rozsekal. Odřízl jsem hlavu, pak ruce a nohy.
Pak jsem z podlahy světnice vytrhal tři prkna a vše jsem uložil mezi fošny. Pak jsem prkna zasadil zpět tak chytře, tak obratně, že by žádné lidské oko - ani to jeho! - nemohlo odhalit nejmenší chybičku. Nebylo třeba nic omývat, nebyla tu jediná skvrnka - nikde kapička krve. Před tím jsem se měl zvlášť na pozoru. Všecko steklo do džberu. Haha!
Když jsem skončil tuto práci, byly čtyři hodiny - a dosud tma jako o půlnoci. Právě když zvon odezněl, ozvalo se bouchání na domovní dveře. Šel jsem dolů otevřít s lehkým srdcem - neboť z čeho bych teď měl mít strach? Vstoupili tři muži, kteří se velmi zdvořile představili jako policejní komisaři. Soused prý během noci zaslechl výkřik: to vzbudilo podezření, že se stalo něco nekalého; do policejní úřadovny přišlo hlášení a tak prý oni (komisaři) byli vysláni, aby prohledali dům.
Usmál jsem se - neboť čeho bych se bál? Pozval jsem pány dál. Výkřik, řekl jsem, byl můj vlastní výkřik ze spaní. Podotkl jsem, že stařec není přítomen, odjel na venkov. Provázel jsem návštěvu po celém domě. Vybídl jsem je, aby se dali do pátrání - aby pátrali dobře. Posléze jsem je zavedl do jeho pokoje. Ukázal jsem jim jeho drahocennosti - byly bezpečně uloženy, netknuty. Opojen sebedůvěrou přinesl jsem do pokoje židle a naléhal na úředníky, aby si zde po té námaze odpočali, a pak, stržen svým skvělým triumfem k závratné odvaze, postavil jsem vlastní křeslo právě na místo, pod nímž ležela má oběť.
Komisaři byli spokojeni. Mé vystupování je přesvědčilo. Počínal jsem si naprosto nenuceně. Seděli - já jsem bodře odpovídal na jejich dotazy, mluvilo se o běžných věcech. Ale netrvalo dlouho a začal jsem pociťovat, že blednu, a přál jsem si, aby odešli. Rozbolela mne hlava a měl jsem dojem, že mi zvoní v uších; ale oni pořád seděli a pořád povídali. Zvonění se začalo ozývat určitěji, znělo vytrvale a stále určitěji. Rozpovídal jsem se ještě nenuceněji, abych se toho pocitu zbavil, avšak zvonění neustávalo a bylo stále zřetelnější a zřetelnější - až jsem konečně poznal, že ten zvuk mi nezní v uších.
V tu chvíli jsem nepochybně silně zbledl; hovořil jsem však ještě plynuleji a zvýšil jsem hlas. Ten zvuk však sílil - co jsem si mohl počít? Byl to hluboký, dutý, pospíchavý zvuk - tolik podobný zvuku hodinek zabalených do bavlnky. Dech se ve mně zatajil - ale vidím, komisaři nic neslyší. Hovořil jsem rychleji a důrazněji, avšak tlukot ustavičně sílil. Vstal jsem a začal se hádat o hlouposti, zvyšoval jsem hlas, až mi přeskakoval, rozhazoval jsem divoce rukama - avšak tlukot neustále sílil. Proč už jen nejsou pryč? Pobíhal jsem po místnosti, dupal, jako by mne poznámky těch lidí vydražďovaly k hněvu - avšak tlukot ustavičně sílil. Můj Bože, co jsem měl dělat? Zuřil jsem, běsnil, proklínal. Popadl jsem židli, na které jsem seděl, a rachotil s ní o podlahu, ale tlukot přehlušoval i to - a nepřetržitě sílil, stoupal výš a výš! A ti muži se stále bezstarostně baví a usmívají. Je to možné, že to neslyší? Všemohoucí Bože - ne, ne, oni to slyší! Mají podezření! Oni to vědí! A posmívaj se mé hrůze! To jsem si tehdy pomyslil a stále si to myslím. Ale vše bylo lepší než tato muka! Vše bylo snesitelnější než tento výsměch! Již jsem nemohl snášet ty jejich pokrytecké úsměvy! Cítil jsem, že musím vykřiknout - anebo zemřu! A teď - poslouchejte - zas ten zvuk stoupá! Výš a výš a výš a výš!
"Lotři!" zaječel jsem. "Konec přetvářky! Doznávám se - udělal jsem to já! Vytrhejte prkna - zde, zde! To jeho hnusné srdce tak tluče!"

Čtenářský deník	-	Černý kocour, Černý kocour (2), Černý kocour (3), Černý kocour (4)
	-	Démon zvrácenosti
	-	Eleonora, Eleonora (2)
	-	Havran, Havran (2), Havran (3), Havran (4), Havran (5), Havran (6), Havran (7)
	-	Havran (rozbor), Havran (rozbor) (2), Havran (rozbor) (3), Havran (rozbor) (4)
	-	Havran: 16 českých překladů
	-	Jáma a kyvadlo, Jáma a kyvadlo (2), Jáma a kyvadlo (3), Jáma a kyvadlo (4), Jáma a kyvadlo (5), Jáma a kyvadlo (6), Jáma a kyvadlo (7), Jáma a kyvadlo (8), Jáma a kyvadlo (9), Jáma a kyvadlo (10), Jáma a kyvadlo (11), Jáma a kyvadlo (12), Jáma a kyvadlo (13), Jáma a kyvadlo (14)
	-	Jáma a kyvadlo a jiné povídky, Jáma a kyvadlo a jiné povídky (2), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (3), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (4), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (5), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (6), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (7), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (8), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (9), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (10)
	-	Krajina stínů
	-	Maska červené smrti, Maska červené smrti (2)
	-	Muž, který se rozpadl, Muž, který se rozpadl (2)
	-	Oválný portrét (Fantastické příběhy)
	-	Pád do Maelströmu, Pád do Maelströmu (2)
	-	Pád domu Usherů
	-	Podlouhlá bedna
	-	Předčasný pohřeb, Předčasný pohřeb (2)
	-	Rozhovor Eirose s Charmionem
	-	Rukopis nalezený v láhvi
	-	Skokan
	-	Sud vína amontilladského, Sud vína amontilladského (2)
	-	Vrah jsi ty!, Vrah jsi ty! (2)
	-	Vraždy v ulici Morgue, Vraždy v ulici Morgue (2), Vraždy v ulici Morgue (3), Vraždy v ulici Morgue (4), Vraždy v ulici Morgue (5), Vraždy v ulici Morgue (6), Vraždy v ulici Morgue (7), Vraždy v ulici Morgue (8)
	-	William Wilson
	-	Zánik domu Usherů, Zánik domu Usherů (2), Zánik domu Usherů (3)
	-	Zlatý brouk (Zlatý skarabeus), Zlatý brouk (Zlatý skarabeus) (2)
	-	Zlatý skarabeus a jiné povídky, Zlatý skarabeus a jiné povídky (2)
	-	Zrádné srdce, Zrádné srdce (2), Zrádné srdce (3)
	-	Zvony

Čítanka	-	Anděl pitvornosti
	-	Berenice
	-	Černý kocour
	-	Ďáběl ve zvonici
	-	Dobrodružství Arthura Gordona Pyma, Dobrodružství Arthura Gordona Pyma (2)
	-	Eleonora
	-	Filozofie básnické skladby
	-	Havran, Havran (2), Havran (3), Havran (4), Havran (5)
	-	Heleně
	-	Jáma a kyvadlo
	-	Maska červené smrti
	-	Oválná podobizna
	-	Oválný portrét (Fantastické příběhy)
	-	Předčasný pohřeb
	-	Skokan
	-	Vraždy v ulici Morgue, Vraždy v ulici Morgue (2)
	-	Zánik domu Usherů
	-	Zlatý brouk (Zlatý skarabeus)
	-	Zlatý chrobák, Zlatý chrobák (2)
	-	Zrádné srdce