Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Miloš Maixner (1932, nakladatelství Altrichter)
• dobrodružná detektivka z Londýna třicátých let dvacátého století
• dramatický souboj mezi Katuškou (mozkem elity londýnského podsvětí) a inteligentním komisařem Scotland Yardu, Michaelem, připomíná rozehranou šachovou partii

Prolog

"Strategie je útěchou hrdinů," bručel generál.
"A vědou generálů," zapípalo malé děvčátko, sedící se zkříženýma nohama u jeho nohou.
Starý muž pohlédl na ni podezřívavě dolů pod svým huňatým obočím a zasmál se.
"Škoda, děvče! Chtěl bych, abys byla hochem," postěžoval si.
Děvčátko se pronikavě zasmálo a vzhlédlo ku svému dědovi velkýma, zářivýma očima. Neboť měla-li Katynka Westhangerová hlubokou obdivnou úctu k některé živoucí bytosti tohoto světa, pak to jistě byl tento starý, bělohřívý muž s tváří orla, jehož byla ustavičnou družkou.
Seděli pod velikým jilmem jednoho horkého dne v červnu 189-, Z místa, kde seděli, byl pěkný a veselý pohled, jaký mohla celá krajina vůbec poskytnouti. Po levici měli starobylý domov Masserfieldů, jejichž byl generál sir Shaun Masserfield, veliký stratég, posledním představitelem v mužské čáře. Za domem prostíralo se veliké černé pole, kde velmi pohodlní dělníci kopali a do kup rovnali rašelinu. - Na menším poli, obehnaném pobořenými kamennými zdmi, pásly se čtyři krávy - tvořící poslední zbytek velkých masserfieldských stád. - Byl to chudý dům a chudý majetek. Chudoba hleděla nezastřeně z rozbitých oken východního křídla, které bylo již dávno ponecháno za rejdiště krysám a myším a sloužilo jenom za skladiště nepotřebného harampádí, z opadávající omítky domovních zdí, z neošetřované zahrady, ano i z generálova lesknoucího se šatu. - Pohlédl dolů na děvče a usmál se.
"Pravda - ty jsi četla o strategii, viď?"
Katuška přikývla.
"Je to podivuhodná věda," řekl sir Shaun s povzdechem. "Napsal jsem o ní šest knih - a při všech šesti jsem byl důkladně okraden."
Starý muž s ohnutými rameny vyšel ze dveří domu a šel bez chvatu zahradou, sbíraje cestou suché listí, které upoutalo a uráželo jeho zrak. Přišel až k oběma hovořícím a zdvihl ruku k čelu s vojenským pozdravem.
"Oběd je na stole, vaše ctihodné panstvo," hlásil.
Generál vstal za pomoci své hole.
"Oběd je na stole, Katko," opakoval slavnostně. A ruku v ruce šli nazpět do domu, a nad vepřovou kýtou - nejméně lákavé jídlo za horkého dne, ale generál i jeho vnučka jevili velmi znamenitý apetýt - pokračovali ve svém rozhovoru o předmětu, který byl starému generálu nejhlubším zájmem, jejž civilizace lidstvu skýtala.
Je zbytečno připomínati, že generál sir Shaun Masserfield byl ve svém oboru skutečnou autoritou. Jeho knihy, a zvláště jeho "Moderní dělostřelectví v jeho užití na zásady moderní strategie" byly přeloženy do všech kulturních jazyků. Byl dlouho náčelníkem jednoho z departmentů ministerstva války a dvě jeho knihy byly přijaty za učebnice pro italskou armádu.
Děvče poslouchalo mlčky, když se starý pán víc a více rozohňoval o svém zamilovaném předmětu, "Napoleonovo vítězství nad Schwar­zenbergem" a o oněch divuplných bitvách, jež vedly k příměří roku 1814. A pak poznamenalo: "Zdá se mi to takovým hrozným plýtváním -"
Zahleděl se na ni.
"Plýtváním?" zahřímal. "Jakým plýtváním? Čím se plýtvá?"
"Životem a penězi a vším možným."
"Ty jsi malý, hloupý oslík," bručel. "Co ty o tom můžeš vědět, třináctileté dítě?"
"Plukovník Westhanger říká -"
"Plukovník Westhanger je blázen a darebák!" zaštěkl starý muž. "Je ještě větší blázen a větší darebák nežli tvůj otec," doložil prudce, "Westhangerové jsou všichni blázny, a Molly Maguirovi. Čert je seber! Kdyby zuby byly z diamantů, musila bys jísti jenom kašičku."
Děvčátko vyslechlo tuto tirádu proti svým nejbližším příbuzným bez pohnutí.
"Plukovník Westhanger říká," pokračovalo jakoby nic - "že kdyby všechna ta genialita, kterou lidé vkládají do války -"
"No, on do toho nejméně vložil - stará milice!" poškleboval se starý generál.
"On je přece v pravidelné armádě," opravilo děvče.
"Ano, a armáda nemá příčiny, aby na to byla hrdou!" bručel generál, buše na stůl rukojetí nože. "A mluvil o strategii? Ubohý hlupák!"
Katuška potřásla se smíchem hlavou.
"Oh, generále!" řekla - neoslovovala jej nikdy jinak - "to se rozumí, že nemluvil o strategii. Řekl jenom, jaké to bylo hrozné plýtvání životem a penězi a vším možným jiným."
"A jistě že položil peníze na prvé místo - chtěl bych na to přísahat!"
"Životem a vším," řeklo děvče, jako by prostě opakovalo svůj výrok a jako by si vůbec nepovšimlo přerušení, "zatím co by všechna tato věda a důvtipnost mohly býti obráceny k získání peněz."
"K získání peněz!" opakoval generál vítězoslavně. "To je tak právě podle jeho bláznovství. On by nedovedl jakživ získat peněz ani strategií, ani čímkoli jiným. Bůh sám ví, co se s tebou stane, až já umřu, neboť tento majetek přejde na syna mého bratra, bídného plaza z Oranžska, a tvůj otec není o nic více schopen, aby tě uživil, nežli jsem já schopen nečestnosti."
Uřízl si nový silný řez z vepřové kýty, nežli znovu promluvil, a pak se ptal trochu zvědavě, jako by byl o té věci opravdu rozmýšlel: "A jak by mohla znalost strategie pomoci člověku k získávání peněz?"
Děvče sbalilo svůj ubrousek, nežli odpovědělo.
"Je velmi mnoho způsobů," řeklo pokojně. "Ale já nemyslím, že by to plukovník Westhanger nebo otec dovedli udělat. Oni nejsou velikými stratégy jako my," řekla klidně.
Starý pán se vesele zasmál.
"My!" opakoval. "Ty stratégu! - Nu, a jak pak bys ty dělala strategií peníze?"
Kateřina Westhangerová potřásla hlavou.
"Nemohu ti to říci jen tak," řekla. "Je tak mnoho cest a způsobů."
"Pověz mi aspoň jednu!" vyzýval generál, odstrkuje si stolici dále od stolu.
"Dobrá," řekla pomalu, "dejme tomu ku příkladu, že bychom poslali Terence dolů na nádraží a odšroubovali mu pojistku na kole, tak aby až přijede na silnici poblíže O'Gormanových, aby mu kolo uletělo. Co by Terence udělal?" Hleděla vzhůru na strop a rozkládala jednotlivé obraty celé situace pomalu a klidně, rozvážně před svým dědem.
"Nejprve by šel Terence k O'Gormanovým, a majorův zástupce by mu půjčil svůj krásný, velký šedivý vůz."
"Dobře! Ale mohli bychom si ho vypůjčit i tak," řekl generál. "A tak jaký by mělo všechno tohle bláznovství účel?"
"Celý svět by věděl, že jsme si vypůjčili O'Gormanův vůz jen proto, abychom udělali dobrý dojem na toho pána, co sem přijede z Dublinu koupit si ty tvoje obrazy."
"Jak to víš, že chci prodati ty obrazy?" optal se generál zostra.
Byla to věc, která ho velmi citelně mrzela. Oba Van Dykové, kteří viseli v rozlehlé vstupní síni domu, byli posledními zbytky jeho cenného majetku, a jenom výstřední chování jistých mexických akcií, v nichž před mnoha léty uložil peníze, a z toho vyplynulé zaražení jeho příjmů - generál už dávno před tím dal do zástavy svoji pensi - přimělo ho, aby se rozloučil s těmito troskami masserfieldského bohatství.
"Jak jsem to věděla?" odpověděla. "Jak pak se generál dozví, co se děje mimo jeho obzor?"
"Ty jsi špehovala," řekl pohněvaně. Ale děvče potřáslo hlavou.
"Nedbej na to, jak jsem to mohla vědět," řekla. "Budu raději pokračovati v tom našem příběhu. - Terence přiveze toho bohatého cizince od nádraží a my se s ním potkáme poblíže O'Gormanových. Jdeme do velkého domu O'Gormanových a ptáme se na majora, který jakožto dobrý irský zeman je teď v Londýně s paní majorovou O'Gormanovou a dětmi."
"Major přece řekl, že mohu používati jeho domu, pokud je pryč - má skvělou knihovnu a ví, že je mi rozkoší probírati se v ní!" řekl generál.
"Dovedeš ho do té skvělé knihovny a ukážeš mu knihy. A tvoje obrazy budou tam už také čekat. Je to okolí, které platí. Paní O'Sheová, majorova hospodyně, udělá pro mne všechno."
"A kde je tu jaká strategie?" ptal se starý muž. Děvče se zasmálo.
"Donutiti nepřítele, aby bojoval na půdě, kterou my jsme si vybrali a zvolili, zabezpečuje nám neocenitelnou výhodu..."
"Ono mi to tady cituje moji vlastní knihu!" zvolal generál zoufale. "Ale - proč z toho všeho dělat jaké tajemství? Proč nejíti přímo k paní O'Sheové a neříci jí otevřeně, co od ní chceme?"
"Pak bychom tam byli s obmyslným podskokem. Takto tam budeme jen následkem nehody - a nikdo nám nemůže ničeho vytknouti," řeklo děvče rozhodně. "Kdybychom tam byli obmyslně, nepřítel by se to dozvěděl - neboť bychom byli vydáni na milost a nemilost nějakému náhodnému a nepatrnému slovu paní O'Sheové. Budeme-li tam náhodou, budou obě strany chápati naši přítomnost tam pro nás výhodně."
"To je podskočné jednání," bručel generál. "Katko, v tobě je ztracen buď veliký stratég, anebo veliký zločinec, opravdu."
Děvče vstalo a stáhlo si sukničky dolů přes své tenké nohy.
"Nemyslím, že by ještě bylo něco ztraceno," řekla spokojeně.

+++

To je tak malý pohled do dětství Kateřiny Westhangerové. Bylo to dětství, strávené téměř úplně ve společnosti starého generála Shauna Masserfielda - návštěvy, které tu a tam konala u svého nepříliš ctěného otce a u svého neméně pochybného strýce, byly řídké a krátké - a vždy po velmi dlouhých dobách. Byli zákonitě jejími poručníky a správci malého jmění, které jí její matka zanechala, a o němž měl generál podezření a ona plnou jistotu, že bylo dávno rozmrháno jejími "ochránci", a že je to jenom komedie, když se čas od času staví, jako by byli nuceni s ní o jeho správě promluviti.
Celkem a většinu času byla samotna, "doplňujíc svoji výchovu v Irsku," jak její otec rád a s květnatou hovorností vykládal. Četla mnoho, myslila velmi mnoho a měla pro sebe celou ohromnou zkušenost svého děda, aby z ní čerpala a aby z ní vyvozovala své důsledky.
Asi rok před jeho smrtí, když se blížila konci patnáctého roku, stala se příhoda, která nejspíše více přispěla k utváření dalšího chodu jejího pozoruhodného života nežli kterákoliv jiná událost.
Byl jakýsi všeumělec všudybyl, zaměstnaný při domě, jenž byl vším možným v domácnosti: zahradníkem, šoférem, kočím, komorníkem a všeobecnou pravou rukou generálovou. Terence - nezdá se, že by byl kdy měl nějakého jiného jména - byl dítětem města. Byl zrozen a prožil většinu svých mladých let v městě Dublině. Ať měl jakékoliv chyby, byl oddán děvčeti velmi upřímně, a nebylo služby, kterou by mohl smrtelný člověk prokázati, aby byl váhal ji vykonati pro svoji zbožňovanou velitelku.
Jednoho odpoledne byla Katka navštívena inspektorem královské irské policie. Její dědeček ležel, upoután na lože prudkým záchvatem revmatismu, a ona přijala rameno zákona v chudobou zejícím salonku se svými zarámovanými fotografiemi a mahagonovým nábytkem.
"Dobré odpoledne, slečno Westhangerova," řekl inspektor s veselým úsměvem. "Lituji, že vás musím obtěžovati, ale měli jsme trochu nesnází v tomto okolí a mě napadlo, že byste mi snad mohla pomoci."
Katka věděla dobře, v čem tyto nesnáze záležely, ještě nežli začal mluvit.
"Ve třech týdnech bylo v tomto okolí spácháno troje vloupání a je docela jasno, že tuto práci koná zdejší člověk. Domy majora O'Gormana, lorda Pretherstona a pana Castlereigha byly předmětem jeho činnosti - vloupal se tam a odcizil cenné věci. Všechny stanice byly hlídány a všechny cesty byly střeženy - a nikde nebylo viděti vůbec žádného zločince."
"A vy si myslíte, že by to snad mohl býti dědeček?" ptala se nevinně.
Zasmál se.
"Ne, slečno. Ale je možno, že to byl někdo z tohoto domu."
"Já?" ptala se s líčeným leknutím.
"Dobrá, slečno - vyložím vám na stůl všechny své karty," řekl inspektor. "Myslím, že to je váš Terence. Byl už jednou odsouzen, v Dublině, jak myslím, že víte."
"Pro loupež?"
"Pro drobnou krádež," řekl úředník královské bezpečnostní služby. "Mohla byste mi snad říci, kde byl včera v noci - na dnešek?"
Přikývla.
"Mohu vám pověděti téměř o každém jeho hnutí mezi šestou hodinou a půlnocí," řekla s ochotnou horlivostí.
"Loupež byla spáchána o desáté, prominete-li mi mé vyrušení. Takže můžete-li pověděti, kde byl Terence mezi devátou a desátou, budu úplně spokojen."
"Nechcete se posadit, inspektore?" řekla, usedajíc rovněž. "Tedy počkejte -" vzpomínala přesně. "O deváté - možná, že to bylo deset minut před devátou - protože hodiny v jídelně jdou někdy o deset minut napřed - přinesl mi Terence večeři. Generál byl v posteli - a Cassidy a jeho žena byli navštíviti Cassidovu matku, která je churava."
"Takže jste byli jen vy a Terence doma?"
"A generál," usmála se. "Ale generál byl v posteli se svým revmatismem. O půl desáté Terence odklidil se stolu a čtvrt hodiny po té zvonila jsem, proč mi nenese kávu. Pak jsem si vzpomněla, že zvonění není v pořádku, a šla jsem do kuchyně, a řekla jsem mu to. Přinesl mi kávu za chvíli, a já zrovna psala dopis a požádala jsem ho, aby chviličku počkal, až jej dopíši, protože bych ráda, aby ho ještě donesl do schránky, a když zvonek nezvoní, nechodila bych ráda ještě jednou znovu, jako pro kávu. Nežli jsem skončila, tlouklo deset a já se podívala na hodiny a psala jsem honem ještě jeden dopis kupci Mullinsovi, a spěchala jsem, aby Terence, až ho ponese ke kupci, chytil ještě poštu. Terence vyšel z domu deset minut po desáté - podle našich hodin bylo už čtvrt na jedenáct pryč a šel -"
"To je tedy úplně v pořádku," přerušil ji inspektor, patrně zklamán. "Pak to tedy nemůže býti Terence, protože lupič byl viděn, jak skočil s balkonu lorda Pretherstona pět minut před desátou. Bylo po něm střeleno, když běžel přes trávník. - Lituji, že jsem vás obtěžoval - promiňte. - Mimochodem, kde je teď?" ptal se.
"Nejspíše v konírně. Mám ho zavolat?"
Inspektor váhal.
"Nikoli, je to zbytečné. - Smím vás prosit, abyste se nezmiňovala o tom, že jsem zde byl, slečno?"
Čekala, až viděla policejního důstojníka vystupovat na koně a pak odjíždět po zanedbané příjezdní cestě, aby zmizel na ošklivé cestě, vedoucí do vesnice. Potom zazvonila. Starý sluha se objevil.
"Řekněte Terencovi, že ho potřebuji," nařídila.
Terence přišel trochu bojácně - štíhlý, mladý muž s usměvavýma očima a dobře uhlazeným, namaštěným vlasem - Terence měl pověst jako místní švihák.
"Zavřete dveře, Terence," řeklo děvče pokojně. "Copak je vaší ruce?"
"Řízl jsem se do ní, slečno," řekl Terence, ukrývaje zavázanou ruku za zády.
"Ne - byl jste střelen," řekla dívka chladně. "Byl jste střelen, když jste šel přes trávník lorda Pretherstona. - Kde máte lup?"
Muž smrtelně zbledl.
"Přísahám..."
"Nesmysl - nebuďte hlupákem, Terence," řeklo děvče. "Ukažte mi vše, co jste ukradl."
"Pro svatou Pannu, slečno, neprozraďte mne!" vydechl Terence. "Byl jsem dojista šílený..."
"A co jste teď?" ochladilo ho klidně děvče. "Vstaňte! Nedělejte ze sebe výstavní exemplář osla. Ukažte mi, kde máte všechny ty věci, které jste ukradl. Byl jste na dnešek venku od osmi do půl jedenácté. Viděla jsem vás z okna, jak jste se plížil zpátky do domu."
Vzadu za domem byla velká kůlna na nástroje, kde kopáči rašeliny uschovávali svoje náčiní. V rohu kůlny byla vykopána čtvercová jáma, která byla dovedně opatřena rámem a padacími dveřmi. A dveře byly ukryty velkou bednou, která byla postavena přes ně. Klíče od kůlny měl Terence, neboť Terence vydával dělníkům jejich věci a jenom on měl v kůlně co dělat.
"Trvalo mi to celý měsíc, nežli jsem to vykopal a upravil," řekl Terence se smutnou hrdostí. "Škoda." Z nitra této své "bezpečné pokladny" vytáhl Terence tři malé ruční kufříky. Dva z nich byly nové, v třetím poznala dívka starý kufřík svého děda.
"Doneste je do domu," řekla. Šla napřed, dovedla ho do svého pokoje a zamkla za sebou dveře na zámek a zakryla klíčovou dírku.
"Tak! A teď se podíváme, co všechno máte!"
Byla to podivuhodná výstava, neboť Terencovy podniky byly provedeny velmi důkladně; a protože většina jeho loupeží byla spáchána v krátké době před tím, nežli se poplach rozšířil a lidé věnovali zvýšenou pozornost závorkám oken a bezpečnosti svého majetku, byla kořist podivuhodně veliká.
Byl tu perlový náhrdelník a šňůra perel, jež dívka poznala jako majetek paní O'Gormanové. Byly tu dva tlusté svazečky bankovek a v malém váčku z prací kůže ražené zlato - pokud mohla dívka odhadnouti, asi dvě stě liber.
"Jak byste se mohl zbaviti těchhle klenotů?" ptala se.
Mladý muž, sklíčená postava, sedící na rohu židle, potřásal melancholicky hlavou.
"Jistě, byl to pro mne naprosto nešťastný den, když jsem přišel sem," vzdychal.
"Poslyšte, vy ubožácký člověče," řekla dívka netrpělivě, "nevřeštěte a odpovídejte. Jak byste se mohl zbaviti všech těchto klenotů?"
"Byl bych je prodal v Dublině, slečno. Je tam starý člověk -"
"To postačí," přerušila ho.
Obratnými prsty oddělila klenoty od ostatní kořisti, zabalila každý klenot zvlášť do papíru a vložila vše pečlivě do veliké pevné lepenkové krabice.
"Kde žijete v Dublině? Máte tam nějakou adresu?" ptala se.
Muž na ni hleděl podezřívavě.
"Zůstávám u svého bratra," řekl potom.
"Napište semhle jeho adresu!"
Podala mu list papíru a po chvilkovém váhání šel Terence k jejímu malému psacímu stolku a počal pracně psáti.
"A teď vyplňte tuhle průvodku!" řekla opět, vyjímajíc ze své krabice s psacími potřebami poštovní průvodku. A pak nad ním stála a ukazovala mu, kam má co napsati. Když byl hotov, osušila formulář, vzala z hromádky peněz pět liber a podala mu je. Pak usedla, složila ruce do klína a upřela své pevné oči do jeho zraků.
"Terence," řekla, "jeden vlak vyjíždí z Galway do Dublina dnes večer o osmé hodině. Budete potřebovat tři hodiny, abyste došel do Galwaye - anebo si můžete zapřáhnouti poníka do vozíku a zajeti tam a nechati ho s vozem u Donoghuových."
Zíral na ni s otevřenými ústy.
"A co vy budete dělat potom?" šeptal.
"Pošlu tyto věci poštou za vámi. Jděte do domu svého bratra. Zítra odpoledne dostanete krabici," vykládala klidně. "Moje rada zní, abyste ty klenoty prodal a dostal se z Irska tak rychle, jak můžete - Amerika je dobrým místem pro člověka vašich schopností."
"A vy nepošlete pro policii?" ptal se po dlouhé pomlčce.
Zavrtěla hlavou.
Zchytralý úsměv rozbřeskoval se pomalu po jeho tváři. Domýšlivá myšlenka, která prolétla jeho mělkým mozkem, objevila se jasně, když poznamenal s hloupě domýšlivým úsměvem: "Mohla byste se dostat do nesnází kvůli mně, slečno -"
Pohlédla po něm, měříc ho od hlavy k patě. Terence se zhroutil pod nezměrným opovržením jejích očí a jejího úsměvu.
"Dostane se mi za to odměny, Terence," řekla klidně. "Já si vezmu hotové peníze jako svůj podíl."
Otevřela zásuvku svého stolku, smetla do ní balíčky bankovek a váček se zlatem, a zavřela zásuvku cvaknutím. Zdvihl ruku k hlavě s udiveně zmateným posuňkem.
"Jistě, slečno, vy žertujete!" vyhekl. "Jak - kdybyste byla - kdyby na to přišli - kdybych vás zradil -"
Dala se do smíchu.
"To jděte honem, Terence!" řekla pokojně. "Půjdete-li pěšky, máte tři hodiny kdy uvažovat, jakou máte naději, že vám to budou věřit."
Trvalo Terencovi déle nežli tři hodiny, nežli si věci v hlavě srovnal k svému uspokojení. A zápolil s touto záhadou ještě po týdnu, na palubě velkého parníku Cunardovy linie, když vyjížděl z queenstownského přístavu.