Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola II. - Návštěva pana Sampsona Longvala

Adéla Leamingtonová počkala, až bylo studio téměř prázdné, a pak teprve přistoupila k bělovlasému muži, který se hrbil ve své plátěné židli s čelem zlověstně zachmuřeným.
Nebyl to vhodný okamžik pro konverzaci a nikdo to nevěděl lépe než ona.
"Pane Knebworthe, mohla bych s vámi mluvit?"
Pomalu vzhlédl. Jindy by jistě vstal, protože tento Američan středních let byl dvornost sama - když byl ve své normální náladě. Ale v tomto okamžiku klesla jeho úcta k ženství právě pod nulu. Jeho pohled byl bezvýrazný, ačkoliv jím ředitel zcela instinktivně zkoumal její vzhled. Byla hezká, měla pravidelné tahy a záplavu hnědých vlasů, v nichž se třpytil slunný lesk mládí. Její ústa byla pevná, jemně kreslená, postava štíhlá, v mnoha ohledech dokonalá.
Jack už viděl mnoho krásných komparsistek za svého působení a prodělal všechny stupně nadšení i zoufalství, když byly uvedeny na scénu. Byly to hezké dřevěné figurky bez duše a výrazu, neschopné přirozeného pohybu. Příliš hezké, než aby byly chytré, a příliš hrdé na svou krásu, než aby byly přirozené. Loutky bez inteligence a jakékoli iniciativy - pouhé komparsistky, které se oblékly do kostýmů, dokázaly se půvabně usmívat a mechanicky tančit, - loutky vhodné pro kompars a nic jiného pro všechny dny svého života.
"Nuže?" zeptal se náhle.
"Neměl byste pro mne nějakou, třeba malou roli ve vašem filmu, pane Knebworthe?" zeptala se.
Jeho rty se zavlnily.
"Copak nehrajete, slečno - nemohu si vzpomenout na vaše jméno - Leamingtonová, viďte?"
"Ano, hraju - jsem jednou z mnoha v pozadí," usmála se. "Nežádám velkou úlohu, ale jsem si jistá, že bych dokázala více, než jsem mohla dosud předvést."
"Jsem docela přesvědčen, že byste to nedokázala hůř než mnozí jiní," zavrčel. "Ne, nemám pro vás roli, má milá. Nebudu mít co natáčet, leda by se věci změnily. Tak to je!"
Dívka odcházela, zavolal ji však zpět.
"Opustila jste útulný domov, viďte?" tázal se. "Myslela jste si, že hrát ve filmu znamená milión dolarů ročně a nový automobil každý čtvrtek? Nebo jste možná opustila dobré místo písařky na stroji a vzala si do hlavy, že postavíte Hollywood vzhůru nohama, když dostanete příležitost? Jděte domů, dítě a řekněte otci, že psací stroj jako pomocník obchodu je lepší než všechny vzdušné zámky."
Děvče se slabě usmálo.
"Nepřišla jsem k filmu, protože by mi herectví popletlo hlavu, jestli máte tohle na mysli, pane Knebworthe. Přišla jsem s plným vědomím toho, že tu může být život tvrdý. Nemám rodiče."
Pohlédl na ni zvědavě.
"Z čeho jste živa?" otázal se. "Jako komparsistka toho moc nevyděláte, aspoň ne tady. Šlo by to možná, kdybych byl jedním z těch ředitelů, co mají biliony na velkofilmy se spoustou herců a klusáckými dostihy. To není nic pro mne. Ideální film podle mého vkusu by měl pět herců."
"Mám malý důchod po matce a píšu," řekla dívka. Náhle se zarazila, protože viděla, že se dívá mimo ni ke vchodu do studia. Otočila se a uviděla ve dveřích stát zvláštní postavu. Nejdřív myslela, že je to nějaký herec připravený k filmové zkoušce.
Příchozí byl starý muž, ale jeho výška a rovné držení těla, aspoň na dálku, takový dojem nečinily. Těsně přiléhající kabát se šosy, kalhoty připnuté k botám, vysoký límec a černý hedvábný nákrčník patřily minulosti, třebaže byly zbrusu nové. Bílé mušelínové proužky, jež obepínaly zápěstí, byly nabírané a načechrané a vesta z šedého sametu byla zapnuta na zlaté knoflíky. Jako by vystoupil ze starého rodinného portrétu, představujícího šviháka z padesátých let minulého století. V jedné ruce, oblečené v rukavičce, držel vysoký klobouk a v druhé hůlku se zlaceným knoflíkem. Jeho vrásčitá tvář byla laskavá a přívětivá a zdálo se, že si není nikterak vědom, že nemá na hlavě jediný vlásek.
Jack Knebworth vyskočil v mžiku ze své židle a kráčel vstříc návštěvníkovi.
"Jsem rád, pane Longvale, že vás vidím - dostal jste můj dopis? Nemohu vám ani říci, jak jsem vám vděčen za laskavé zapůjčení vašeho domu."
Sampson Longvale z Dower Housu! Nyní si vzpomněla. Byl znám v Chichestru jako "staromódní džentlmen" a kdysi, když natáčeli venku za městem, někdo jim ukázal starobylý dům se zanedbanou zahradou a rozpadávajícími se zdmi, kde žil.
"Myslel jsem, že bude nejlépe, když sem zajdu a navštívím vás," řekl velikán. Jeho hlas byl zvučný a krásně modulovaný. Dívka si nemohla vzpomenout, že by už někdy slyšela hlas tak příjemný, a proto se zadívala na výstřední postavu s novým zájmem.
"Mohu pouze doufat, že dům i jeho okolí vyhovují vašim požadavkům. Obávám se, že je vše smutně zchátralé, ale nemohu si dovolit udržovat svůj majetek ve stavu, v jakém býval za dědečka."
"To právě potřebuji, pane Longvale. Obával jsem se, abyste se neurazil, když jsem vám řekl -"
Starý pán ho přerušil lahodným smíchem.
"Ne, ne, nebyl jsem uražen, pobavilo mne to. Potřeboval jste dům, kde straší: i v tomto ohledu vás mohu uspokojit, přestože nemohu slíbit, že můj rodinný duch tady bude obcházet. V Dower Housu strašilo po staletí. Jeden z dřívějších majitelů tam v záchvatu zuřivosti zavraždil svou vlastní dceru a nešťastná dívka prý bloudívá domem. Já ji nikdy neviděl, ale před lety ji zahlédl jeden z mých sluhů. Jsem teď naštěstí ušetřen podobných nepříjemností, protože v domě nemám jediného sloužícího," usmál se, "ale kdybyste chtěli u mne zůstat přes noc, mohl bych se s radostí postarat o pět či šest členů vaší společnosti."
Knebworth si oddechl, jako by mu spadl kámen ze srdce. Poptával se v sousedství, ale zjistil, že je téměř nemožné opatřit si takový dům v okolí. Nutně však potřeboval několik nočních scén a pro jeden obraz si přál zachytit to zvláštní, průzračné světlo, jaké bývá jen v časných ranních hodinách.
"Obávám se, aby vás to příliš neobtěžovalo, pane Longvale," řekl. "Ale teď bychom měli, myslím, projednat delikátní záležitost, pokud se týká -"
Stařec ho umlčel mávnutím ruky.
"Jestli chcete mluvit o penězích, tak na to, prosím, zapomeňte," řekl pevně. "Kinematografie mne zajímá. Mne vlastně zajímá velmi mnoho moderních věcí. My, staří, jsme obyčejně velmi nakloněni kritice každé moderny, ale pro mne je velkým potěšením, když mohu sledovat zázraky vědy, které nám nový věk odhalil."
Pohlédl šelmovsky na ředitele.
"Jednoho dne mne natočíte v roli, v níž bych, myslím, nenalezl soupeře sobě rovného - totiž v roli mého proslulého předka."
Jack Knebworth na něho vytřeštil oči, pobavením i překvapením. Nebylo pro něho nic neobvyklého setkat se s lidmi, kteří by se rádi viděli na filmovém plátně, ale od pana Sampsona Longvala by nikdy neočekával tento malý záchvat marnivosti.
"Bylo by mi ctí," řekl obřadně, "vaše rodina byla, myslím, velmi slavná?"
Pan Longvale si vzdychl.
"Lituji jedině, že nepocházím v přímé linii od Charlese Henryho, nejvýznačnějšího člena rodu. Byl to můj prastrýc. Pocházím z bordeauxské větve Longvalů, pane, která se rovněž zapsala do historie." Potřásl lítostivě hlavou.
"Vy jste Francouz, pane Longvale?" zeptal se Jack.
Starý muž ho zřejmě neslyšel, protože se zahloubal do svých myšlenek, ale po chvíli pokračoval.
"Ano, byli jsme Francouzi. Můj pradědeček si vzal Angličanku, s níž se sešel za zcela zvláštních okolností. Přišli jsme do Anglie za direktoria." Náhle si všiml Adéliny přítomnosti a uklonil se jí. "Myslím, že už musím jít," řekl, když vytáhl velké zlaté hodinky z kapsy kabátu.
Dívka je provázela pohledem, když vycházeli z místnosti. Zahlédla ještě, jak se "staromódní džentlmen" mihl kolem oken v nejnemodernějším voze, jaký kdy viděla. Byl to patrně jeden z prvních automobilů, které kdysi přišly do této krajiny, velký, vysoký, neohrabaný stroj, jenž se teď s hrozným burácením a ne příliš rychle rozjel po vyštěrkované silnici a zmizel z dohledu.
Jack Knebworth se pomalu vracel.
"Všechny popadne tahle touha vidět se na stříbrném plátně - staré i mladé," řekl. "Dobrou noc, slečno - zapomněl jsem vaše jméno - Leamingtonová, viďte? Dobrou noc."
Byla už v půli cesty domů, když si uvědomila, že rozhovor, k jehož zahájení musela sebrat všechnu svou odvahu, skončil neúspěšně a že má ke splnění své dávné touhy - malé role - stejně daleko jako předtím.