Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola III. - Neteř

Adéla Leamingtonová obývala malý pokojík v malém domě. Občas si přála, aby obojí bylo ještě menší, aby našla dost odvahy požádat svou neoblomnou bytnou, paní Watsonovou, o slevu nájemného. Kompars společnosti Jacka Knebwortha byl dobře placen, ale jeho členové přišli na pořad dne málokdy, protože Jack byl z oněch mála zručných ředitelů, kteří se specializovali na povídky z domácího prostředí.
Oblékala se, když jí paní Watsonová přinesla ranní šálek čaje.
"Venku obchází nějaký muž už od té doby, co jsem vstala," řekla paní Watsonová. "Viděla jsem ho, když jsem šla pro mléko. Byl velmi zdvořilý, ale řekla jsem mu, že ještě nejste vzhůru."
"Chtěl se mnou mluvit?" otázala se dívka.
"Říkal něco takového," odpověděla paní Watsonová mrzutě. "Ptala jsem se ho, jestli přichází od Knebworthů, a on řekl, že ne. Chcete-li ho přijmout, můžete ho zavést do obývacího pokoje, třebaže vidím velice nerada, když muži navštěvují mladé dívky. Ještě nikdy jsem nevzala do bytu nikoho od divadla, člověk musí být opatrný. Moje jméno bylo vždy vážené a přeji si, aby to tak bylo i nadále."
Adéla se usmála.
"Nedovedu si představit nic úctyhodnějšího než časného ranního návštěvníka, paní Watsonová," řekla.
Sešla dolů a otevřela dveře. Mladý muž stál na chodníku zády k ní, ale při zaskřípnutí dveří se obrátil. Byl příjemného zevnějšku, dobře oblečen a tváří mu přelétl přívětivý úsměv.
"Doufám, že vás vaše bytná nevzbudila? Mohl bych počkat. Jste slečna Adéla Leamingtonová, viďte?"
Přikývla.
"Pojďte, prosím, dál," řekla a zavedla ho do nevětraného malého salónku v průčelí domu.
"Jsem reportér," řekl nepravdivě a její tvář se zklamaně stáhla.
"Přišel jste ohledně strýce Francise? Skutečně se něco stalo? Před týdnem sem ke mně poslali detektiva. Našli ho?"
"Ne, nenašli ho," řekl opatrně. "Znala jste ho asi velice dobře, slečno Leamingtonová, že?"
Zavrtěla hlavou.
"Ne, viděla jsem ho jen dvakrát v životě. Můj otec se s ním přestal stýkat dřív, než jsem se narodila. Viděla jsem ho prvně po otcově smrti a pak ještě jednou před tím, než zemřela maminka."
Všimla si, že ulehčením vydechl, ale nechápala, proč ho potěšilo, že strýc byl pro ni vlastně téměř cizí osobou.
"Ale teď jste ho přece viděla v Chichestru?" řekl.
Přikývla.
"Ano, viděla jsem ho. Jela jsem do Goodwood Parku v plně obsazeném dostavníku - a tehdy jsem ho na okamžik zahlédla, jak kráčí po chodníku. Vypadal neobyčejně špatně, jakoby nemocný a zoufalý. Když jsem ho spatřila, vycházel právě z knihkupectví, v podpaží měl noviny a v ruce držel dopis."
"Kde je ten obchod?" zeptal se rychle.
Řekla mu adresu a mladý muž si ji zapsal.
"Pak už jste ho nikdy neviděla?"
Zavrtěla hlavou.
"Stalo se mu něco?" tázala se úzkostlivě. "Často jsem slýchala matku říkat, že strýc Francis je velmi výstřední a poněkud lehkomyslný člověk. Má nějaké nepříjemnosti?"
"Ano," připustil Michael, "dostal se do nepříjemností, ale není to nic, proč byste si musela dělat starosti. Jste asi slavná herečka, viďte?"
"Slavnou filmovou herečkou bych se mohla stát, kdybyste o mně napsal něco ve svých novinách. Je to má jediná naděje."
"Ve svých, co?" zeptal se, na chvíli překvapen. "Ach ano, v mých
novinách, ovšemže!"
"Nevěřím vám, že jste novinář," řekla s náhlým podezřením.
"Ale přece jenom jsem," řekl lehce a hned odvážně připojil jméno daleko-široko známého časopisu.
"Nejsem velkou herečkou a asi nikdy nebudu. Namlouvám si, že je to jen proto, že jsem nedostala příležitost - ale mám hrozné podezření, že pan Knebworth instinktivně cítí, že nejsem k ničemu."
Mike Brixan našel ve svěřeném případu nový zájem, jenž - jak sám sobě poctivě přiznal - neměl daleko k neteři Francise Elmera. Nesetkal se nikdy s dívkou tak hezkou a zároveň tak prostou a přirozenou.
"Jedete, myslím, do studia?"
Přikývla.
"Rád bych věděl, jestli by pan Knebworth dovolil, abych se tam na vás přišel podívat?"
Váhala.
"Pan Knebworth nemá rád takové návštěvy."
"Pak možná navštívím jeho," řekl Michael, pokyvujíc hlavou. "Přece nezáleží na tom, koho navštívím, že ne?"
"Mně na tom ovšem nezáleží," řekla dívka chladně.
"Vulgárně řečeno," uvažoval Mike, když kráčel dolů ulicí, "dostal jsem přes zobák!"
Jeho pátrání nevyžadovalo mnoho času. Našel malé knihkupectví, jehož majitel si naštěstí vzpomněl na návštěvu Francise Elmera.
"Přišel si pro odpověď na inzerát, který ale nebyl adresován na jméno Elmer," řekl obchodník. "Mnoho lidí si sem dává posílat odpovědi. Přivydělávám si tím trochu."
"Koupil si u vás noviny?"
"Ne pane, nekoupil, měl již v podpaží The Morning Telegram. Pamatuji se na to protože obtáhl modrou tužkou jeden z inzerátů na první straně. Divil jsem se tehdy, co to má znamenat. Nechal jsem si jeden výtisk tohoto Morning Telegramu. Mám ho ještě dnes."
Zašel do malého pokojíku za krámem a vrátil se s pomačkaným kusem novin, který položil na pult.
"Je jich tu šest, ale nevím, který z nich to byl."
Michael prohlížel inzeráty. Byla tam výzva zoufalé matky k synovi, aby se vrátil a slib, že "bude vše odpuštěno". Dále následoval šifrovaný vzkaz, na jehož luštění neměl detektiv čas. Třetí inzerát byl očividně upozorněním, týkajícím se jakéhosi úpisu. Čtvrtý byl velmi průhlednou reklamou nového strojku na ondulování vlasů a u pátého se Brixan náhle pozastavil. Inzerát zněl:
"V nesnázích. Závěrečné pokyny zaslány na adresu, kterou jsem vám dal. Odvahu. Dobrodinec."
"Nějaký dobrodinec," řekl Mike Brixan. "Jak vypadal - onen muž, který se tu stavěl? Byl rozrušený?"
"Ano, pane, vypadal velmi usouzené - byl moc roztržitý. Připadal mi jako člověk, který ztratil hlavu." "To je velmi výstižné," poznamenal Mike.