Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola IV. - Filmová hvězda

Ve studiu Knebworthovy Picture Corporation čekal soubor ve vycházkových šatech už dobrou hodinu.
Jack Knebworth seděl ve své obvyklé póze, schoulen v plátěné židli, a bubnoval si prsty na bradě, přičemž chvílemi zlověstně pohlédl na hodiny umístěné nad režisérovou kanceláří.
Bylo jedenáct hodin, když se Stella Mendozová vrhnula do dveří. Přinášela s sebou vůni lesních fialek a malého, nešťastného japonského pejska.
"Pracujete vůbec v letním období?" zeptal se Knebworth pomalu. "Nebo jste si snad myslela, že pozvání platilo na odpoledne? Nechala jste čekat padesát lidí, Stello."
"Nemohu jim pomoci," řekla a pokrčila rameny. "Řekl jste mi, že jedeme ven, tak jsem si samozřejmě myslela, že není proč spěchat. Musela jsem sbalit své věci."
"Tak jste si samozřejmě myslela, že není naspěch!"
O Jacku Knebworthovi bylo známo, že vybuchne třikrát ročně. Tentokrát to bylo už potřetí. První výstup měl se Stellou, druhý měl se Stellou a třetí musel ovšem také platit Stelle.
"Chtěl jsem, abyste tu byla v deset. Nechal jsem tyto dívky a hochy čekat od tři čtvrtě na deset."
"Co chcete natáčet?" zeptala se s vyzývavým pohozením hlavy.
"Ponejvíce vás," řekl Jack pomalu. "Oblečte se podle čísla devět a nezapomeňte sundat své perlové náušnice. Máte představovat hladem polomrtvou sboristku. Budeme točit v Griff Towersu a já řekl majiteli, který nám zapůjčil dům, že budeme ve tři hotoví s denní prací. Kdybyste byla Paulina Fredericková nebo Nora Talmadge či Lillian Gishová, pak by stálo zato čekat na vás, ale Stella Mendozová tu měla být v deset - pamatujte si to!"
Starý Jack Knebworth vstal ze své plátěné židle a začal si oblékat kabát se zlověstným klidem a dívka, rudá hněvem, ho pozorovala temnýma očima, v nichž plála uražená pýcha a raněná samolibost.
Stella byla kdysi zcela prostou Maggie Stubbsovou, dcerou midlandského hokynáře, a starý Jack s ní teď jednal, jako by byla pořád ještě Maggie Stubbsová a ne velká filmová hvězda oslňujícího jasu, modla (pokud nelhal agent, který ji obstarával reklamu) všech filmových fanoušků a celého světa vůbec.
"Dobře, když chcete mít nepříjemnosti a hádku, máte ji mít, Knebworthe. Složím vám to - a konec! Myslím, že vím, čím jsem povinna svému postavení. Role se musí přepsat, abych měla příležitost se víc uplatnit. Hlavního hrdiny je tam až nad hlavu. Lidé neplatí proto, aby viděli mužské. Nezacházíte se mnou jak se patří, Knebworthe: Jsem neurotická, to připouštím. Nemůžete očekávat, že by žena mého typu byla kusem dřeva."
"Jediné, co je na vás ze dřeva, je vaše hlava, Stello," vrčel ředitel a pokračoval, aniž by si všímal rostoucí zuřivosti, jež se zračila v tváři dívky. "Hrála jste dva roky malé role v Hollywoodu a nezískala jste z toho nic, kromě trochy klepů - a ty byste našla ještě v každé nedělní příloze. Neuróza! Hodila by se vám napsaná na lékařském vysvědčení, kdyby film byl z poloviny hotový. Znamenalo by to přestávku v natáčení, dokud by nebyl honorář zvýšen o padesát procent. Ale díky bohu, můj film není ještě ani ze čtvrtiny natočen, ba ani z osminy. Jděte od toho, vy jedovatá ještěrko - a to čím dřív, tím líp!"
Dusila se zuřivostí, rty se jí chvěly tak, že nebyla schopna slova. Otočila se a vyrazila ze studia.
Bělovlasý Jack Knebworth se rozhlédl po svém mlčenlivém komparsu. "To je pravá chvíle pro zázraky," řekl kousavě. "V takovémto okamžiku se přes noc dostane ke slávě sboristka, která má doma nemocnou matku a hrst zástavních lístků. Nevíte-li, že takové a ještě lepší věci se stávají v každém souboru v Hollywoodu, jste špatnými znalci filmového ovzduší. Nuže, předstupte, Mary Pickfordová, číslo dvě!"
Komparsistky se usmály, některé pobaveně, jiným bylo nevolno, ale nikdo se neozval. Adéla byla ztuhlá, ztrnulá, neschopná slova.
"Skromnost nepatří do obchodu," ušklíbl se přátelsky starý Jack. "Která myslíte, že byste zahrála 'Roselle' v tomto filmu - protože říkám, že tu roli zahraje komparsistka. Ukážu té takzvané herečce, že v mém ansámblu není jediná komparsistka, která by se jí nevyrovnala.
Některá z vás včera něco říkala o nějaké malé roli - vy!"
Jeho ukazováček namířil na Adélu a dívka k němu popošla s prudce tlukoucím srdcem.
"Před šesti měsíci jsem vám dal dělat zkušební snímky," řekl Jack podezřívavě. "Něco na vás nehrálo! Co to bylo?"
Obrátil se k svému asistentovi, který se marně škrábal za uchem, aby si vzpomněl.
"Kotníky?" vytasil se nazdařbůh s otázkou - správnou otázkou, neboť Knebworth měl na kotníky zvláštní kritéria. "Těm nic není - vytáhněte snímek, podíváme se." O deset minut později seděla Adéla po boku starého muže v malé projekční místnosti a sledovala vlastní "fotografickou zkoušku".
"Vlasy!" vykřikl Knebworth vítězně. "Věděl jsem, že v tom něco vězí, nemám rád krátce střižené vlasy. Dodávají dívkám všetečný a vyzývavý výraz. Nechala jste si je narůst?" dodal, když se světla opět rozsvítila. "Ano, pane Knebworthe." Pohlédl na ni s chladným zamyšleným pohledem. "Půjde to s vámi," řekl váhavě. "Podívejte se do šatny a zkuste kostýmy slečny Mendozové. Ale jednu věc bych vám rád řekl, než odejdete. Možná, že budete dobrá, možná nebudete k ničemu. Ale ať to bude tak či onak, moc to pro vás neznamená. Tak se nesplašte. Jediná žena, která má v Anglii vyhlídky, je žena producenta a já si vás nikdy nevezmu, ani kdybyste přede mnou padla na kolena! Jediná hvězda, která je uznávána u anglického filmu, je ženou producenta, dokud jí ale nejste, nemáte ani tohle!" Luskl odmítavě prsty.
"Dám vám malou radu, dítě. Osvědčíte-li se v tomto filmu, dejte se dohromady s některým z těch čiperných anglických ředitelů, kteří postaví troje kulisy, k nim květináč s palmou a nazvou to obývacím pokojem! Dejte slečně - nevím, jak se jmenuje - její roli, Harry. Tu máte - vyjděte si někam, kde je trochu klidu, a prohlédněte si to, ano? Harry, podívejte se po těch kostýmech. Dávám vám půl hodiny na seznámení s rolí!"
Dívka vyšla jako ve snách do stinné zahrady, která se táhla podél budovy studia, a usedla se snahou soustředit se na strojem psané řádky. Nebyla to pravda - nemohla to být pravda! Najednou zaslechla kroky skřípající na pískem sypané cestičce a poplašeně vzhlédla. Uviděla mladého muže, který ji ráno navštívil - Michaela Brixana.
"Teď mne, prosím, nesmíte rušit!" prosila rozčileně. "Dostala jsem roli - velkou roli, abych si ji přečetla." Její zmatek byl tak veliký, že se spěšně loučil. "Omlouvám se," řekl.
Ve svém rozčilení však dívka upustila volné listy rukopisu, a když se sehnul, zároveň s ní, aby je sebral, jejich hlavy se srazily. "Mrzí mě to, odpusťte - je to jako scéna ze staré komedie, viďte?" Náhle jeho pohled padl na list, který držel v ruce. Začal číst. Byla to stránka popisující úpravu nějaké scény.
"Cela je veliká, osvětlená kymácející se lampou. Uprostřed jsou zamřížovaná vrata, jimiž lze zahlédnout vojenskou hlídku přecházející sem a tam."
"Dobrý Bože!" řekl Michael a zbledl.
U byla rozmazaná a g velmi nezřetelná. Tato stránka byla psána na stroji, z něhož Lovec hlav posílal své příšerné smrtonosné vzkazy!