Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• text proslulé romantické "hrdinské komedie" o nešťastně a věrně zamilovaném bouřlivákovi s velkým nosem
• romantická tragikomedie o 5 jednáních vypráví příběh velké lásky rytíře Cyrana k jeho sestřenici Roxaně, kterému stojí v cestě jeho velký ohyzdný nos; bojí se odmítnutí, a proto svou lásku celý život tají; v momentě, kdy zjistí, že krásná Roxana miluje někoho jiného, mizí jeho poslední zbytky odhodlání a je rozhodnutý své city nevyjevit; jeho láska je ale silnější a nedovolí mu nepomoci vztahu Roxany a kadeta Kristiána; ten, ač krásný, postrádá Cyranovo slovní nadání; Roxana se postupně zamilovává do Kristiána díky veršům a dopisům, jež jí píše Cyrano; pravdu se Roxana dovídá až v momentě, kdy Cyrano umírá...

SLOVO ÚVODNÍ

Neobyčejný úspěch Rostandovy bohatýrské komedie Cyrano de Bergerac, a to nejenom na jevišti francouzském, nýbrž i na jiných scénách evropských, je skutečnou událostí v dějinách nejen literatury dramatické, nýbrž i v poezii vůbec na sklonku tohoto století.
Stejně ze stanoviska kulturně-historického, jakož i ryze poetického poskytuje práce Rostandova tolik zajímavosti, že neváhali jsme ji přeložiti pro naše divadlo, dobře jsouce si vědomi obtíží, jež kolorit časový ukládá i forma přímo virtuózní.
K snadnějšímu pochopení pro kruhy širší píšeme tyto řádky, aby postava a význam hlavního hrdiny této básnické skladby byly přístupnější diváku i čtenáři. Nebo s obojím musí počítati tato dramatická báseň. Ujdouť snadno na scéně některé podrobnosti, které jsou přece nutny k pochopení celku, a naopak i při bedlivé lektuře leccos potřebuje objasnění a vysvětlení ze stanoviska literárně-historického a kulturního.
Hercules Savinien Cyrano de Bergerac, současník velkého Corneille a Molièra, neprávem upadl v zapomenutí, z něhož jej teprve bibliografické a literární studie v době romantismu vzkřísily. Tento gaskoňský zchudlý šlechtic byl obdařen od přírody nadáním skutečně geniálním a byl v nejednom ohledu nešťastným předchůdcem šťastnějších duchů, kteří po něm šli cestou již vyšlapanou. Sám na to naráží v komedii Rostandově v aktu posledním. Smutný jeho úděl byl, že vždy dal iniciativu, které se chopili a jíž využitkovali jiní. K jeho plnému rozvoji vždy něco scházelo, byl neúplný génius a to bylo jeho kletbou. Géniové světového jména a významu, jako Swift, Molière a Voltaire, těžili z jeho duchaplných nápadů, on zůstal v stínu, zrovna jak to líčí symbolicky Rostand ve svém dramatě.
K jeho neštěstí přispěly hlavně dvě věci, jeho gaskoňská povaha a jeho neobyčejně prý velký nos. Povaha v jádru ryzí a přímá, ale s jistou dosí chvástavosti a pózy, jižním Francouzům vrozené. Nos mu překážel i v lásce a byl zdrojem jeho mnohých srážek a scén. V tom komedie Rostandova nijak nepřepíná. Vedle Nodiera a P. L. Jacoba, bibliofila (Lacroix), psal o něm Théophile Gautier v duchaplné své knize Les Grotesques (Paris, Levy 1873). Mužové tito osvěžili jeho památku, již nyní Edmond Rostand zpevnil dílem vysoce poetickým, které lze s radostí uvítati jako vlaštovici návratu z všednosti a banálnosti moderního jeviště k dílům skutečně uměleckým a pečeť génia tvůrčího na čele svém nesoucím.
Hrdina náš narodil se dle výsledků nejnovějších bádání v Paříži 6. března 1619, a nikoliv - jak Gautier udává - na zámku Bergeracu roku 1620. Rodinné jméno bylo Cyrano a přívěsek "de Bergerac" byl jen jako na rozdíl od jiných členů daleko rozvětvené rodiny.
Vychován byl až do svého třináctého roku v Paříži, kde uzavřel přátelství s Henrim Le Bretem, který se stal později prvním vydavatelem jeho děl básnických. Osmnáctiletý vstoupil do školy filosofa Gassendiho, již i velký Molière navštěvoval, a roku 1633 stal se členem gardy vojska královského, sestávající namnoze ze statných, ale většinou zchudlých šlechticů gaskoňských. Tito mladíci, jimž následkem práva dědičného zpravidla zbývala volba mezi talárem abbého a krunýřem vojáka - dědictví statku otcovského spadalo vždy na prvorozence - tvořili zvláštní kastu ve vojště francouzském. Záhy prosluli osobní neohrožeností a udatností i výcvikem v šermu, při tom i do jisté míry chvástavostí až příslovečnou. Cyrano stal se brzy typickým těmito vlastnostmi. Jeho nos hrál v tom vynikající úlohu a pro něj svedl soubojů tolik, že každý se ho bál a s ním si vůbec ničeho nezačínal. Jako kadet v šiku Gaskoňců zúčastnil se Cyrano boje proti Německu r. 1639, účastnil se obléhání Arrasu a všady dokázal svou neohroženost a ducha vskutku bohatýrského a svobodného.
Všecky hlavní motivy hry Rostandovy jsou historicky pověřeny, neb aspoň se nepříčí nijak historické možnosti. Od vypískání Montfleuryho ze scény hotelu burgundského až k obléhání Arrasu, ba až k tragické smrti Cyranově, vše má aspoň stopy bezpečného podkladu historického. Carbon de Castel-Jaloux i Roxana, choť Neuvillettova, po čtrnáct roků vdova jeho, a jiné detaily této bohatýrské hry kotví na půdě skutečnosti. Zásluhou básníkovou jest, že je spojil v tak malebný a úchvatný celek a že povaha Cyranova jím - polou groteskní a bizarní, polou tragická a komická, v jádru svém však čistě lidská a vysoce ideální - tak čistě a mohutně prokmitá.
Koncepce básníkova zde skutečnosti neodporuje, naopak ji silně akcentuje a při tom ji v ideálnou sféru povznáší. Tento ošklivec, fanfarón, ješita na svůj kord, je v jádru člověk nejušlechtilejší. Všecko jeho snažení se nese k velkému ideálu a jen jeho nešťastný zevnějšek a nepřízeň doby v cestu se mu staví a nohy mu při všem podrážejí. A co tu jemností a detailů čistě historických a kulturních užito jest a rozházeno rukou přímo krésovskou! Vidíme jako v zrcadlo doby, které tak mistrně podal a ukázal již starý kouzelník Dumas ve svých proslavených Mušketýrech, znovu otřené z prachu zapomenutí. Ale díváme se doň ze stanoviska ovšem jiného, protože moderního.
A tento prototyp rvavých Gaskoňcův, hráč, rváč a žvásta, byl člověkem neobyčejného duševního vnitřního života, byl hudebník, mechanik, fysik, filosof, básník, snílek svého způsobu jediný. Skromný žák Sokrata a Galileiho, ctitel Descartesův, byl strůjce celého žánru literárního, z něhož žili a tyli více méně satirikové i fantasté dob pozdějších; od něho se neostýchal Molière - dle vlastního výroku "je prends mon bien où je le trouve" - vzíti nejúčinnější scénu pro svého Scapina, Voltaire motiv v svém Micromega, ani Swift nápady své pro Gulliverovy cesty.
V třicátém šestém roce zemřel r. 1655 následkem úrazu - snad nezaviněného, snad nalíčeného četnými jeho odpůrci a nepřáteli. Brzy po své smrti upadl v zapomenutí. Budoucnost vzkřísila jeho památku. Z jeho tragédií a básní sotva co se přenese dál a také jeho fantastická Cesta do měsíce (1648), překonána byvši umělejšími pokusy, nezvítězí - ale základní rys jeho povahy, jak byl zachycen rukou Rostandovou, jest najisto dnes již vyrván jícnu zapomnění. A rys povahy této je přímost, volnost uměleckého tvoření, boj proti předsudkům a proti pokrytství, proti šosáctví a úzkoprsosti, ať již se halí v masky jakékoliv, idea sebeurčení poety a velký jeho podstavec v životě společenském. Co v tomto charakteru nám, přísnějším Seveřanům, trochu překáží, ta buršikóznost, to fanfarónství, ta ješitnost osobní, spadá na povahu národní - jádro jest však zdravé a ryzí a stojí za vyloupnutí.
Myslím, že málokde byla samostatnost tvůrčího ducha proti davu tak vyzvednuta jako v této bohatýrské komedii. Tiráda Cyranova v II. jednání je přímo vyňata ze srdce všech potlačených a snažících se, a přec samostatných duchů tvůrčích. To jest krédo všech mladých a silných, jemuž i staří aplaudují z hloubi svého přesvědčení, pokud jsou básníky a umělci.
Vedle toho jest hra Rostandova vzkříšením celé doby. Zabíhá místy v umělkování a rafinerii konce století, ale od III. jednání propuká v ní cit a duše a tyto dominují až do konce. Co jest jemné ironie, i pro dnešek platící, v satiře na zkažený literární vkus doby, vycítí ovšem jen znalec - ale i širší obecenstvo pochopí, proč je to psáno a že to nadarmo psáno není.
Lze-li rehabilitovat historickou komedii, aby byla dílem uměleckým - to Rostand svrchovaně dokázal.

V Praze 13. listopadu 1898
J. Vrchlický

OSOBY

CYRANO DE BERGERAC
KRISTIAN DE NEUVILLETTE
HRABĚ DE GUICHE
RAGUENEAU
LE BRET
KAPITÁN CARBON DE CASTEL-JALOUX
Sedm KADETŮ
LIGNIÈRE
DE VALVERT
Tři MARKÝZOVÉ
MONTFLEURY
BELLEROSE
JODELET
CUIGY
BRISSAILLE
NESPOKOJENEC
Dva MUŠKETÝŘI
ŠPANĚLSKÝ DŮSTOJNÍK
ŠVALIŠER
VRÁTNÝ
MĚŠŤÁK
Jeho SYN
DLOUHOPRSŤÁK
DIVÁK
STRÁŽ
BERTRANDOU - dudák
KAPUCÍN
Dva HUDEBNÍCI
Tři BÁSNÍCI
Tři PAŠTIKÁŘI
ROXANA
SESTRA MARTA
LISA - žena Ragueneaua
DÁMA Z BUFETU
MATKA MARKÉTA DE JÉSUS
DUEŇA
SESTRA KLÁRA
HEREČKA
SOUBRETA
Tři PÁŽATA
KVĚTINÁŘKA

Dav. Měšťané, markýzové, mušketýři, zloději, paštikáři, básníci, kadeti, herci, houslisté, pážata, děti, vojáci španělští, diváci, precieusky, herečky, měštky a jeptišky.

První čtyry akty r. 1640, pátý r. 1655.

PRVNÍ JEDNÁNÍ

Představení v hotelu Burgundském

Scéna:
Sál hotelu Burgundského; druh míčovny zařízené a okrášlené k účelům divadelním.
Síň jest obdélník, lze viděti průřez jeho tak, že jedna z jeho stran tvoří pozadí táhnoucí se od první kulisy napravo a jdoucí až k poslední kulise nalevo a tvořící úhel s jevištěm.
Toto jest naplněno po obou stranách podél kulis lavicemi. Oponu tvoří dva čalouny, které lze rozhrnouti. Nad drapérií znak královský. Široké schody spojují hlediště s jevištěm, po každé straně těchto schodů místo pro houslisty. Na rampě řada svíček.
Dvě řady postranních galerií nad sebou; řada hořejší jest na lóže rozdělena. V parteru není sedadel, toto jest vlastním jevištěm hry. V hloubí parteru napravo v první kulise jest několik stupňovitě se zvedajících lavic a pod schodištěm, vedoucím k vyšším místnostem, jehož však lze pouze začátek viděti, jest bufet, ozdobený drobnými lustry, vázami s květinami, křišťálovými sklenicemi, talíři s ovocem, flakóny atd.
V hloubi v prostředku pod galerií lóží vchod do divadla. Velká vrata, jež se otvírají divákům. Na veřejích těchto vrat, jakož i v mnohých koutech a nad bufetem visí červené plakáty, na nichž čísti "Clorise".
Při vyhrnutí opony je sál v poloutemnu a prázdný ještě. Lustry jsou skloněny až k podlaze parteru, aby mohly býti rozsvíceny.

I. 1

Obecenstvo pomalu se schází. Kavalíři, měšťáci, lokajové, pážata, dlouhoprsťáci, vrátný atd., později markýzové Cuigy, Brissaille, dáma z bufetu, hudebníci atd.
Lze slyšeti zvenčí směs hlasů, pak vstoupí prudce kavalír. Vrátný za ním.

VRÁTNÝ: Hej, prosím, patnáct sous!
KAVALÍR: Vstup volný!
VRÁTNÝ: Pročpak ale?
KAVALÍR: Což nevidíte přec, že patřím k dvoru krále?
VRÁTNÝ (k jinému kavalíru, který chce vstupovati): Vy? Platit!
DRUHÝ KAVALÍR: Neplatím!
VRÁTNÝ: Jak?
DRUHÝ KAVALÍR: Mušketýr já jsem.
PRVNÍ KAVALÍR (k druhému): Až v dvě se začíná, jen pohleď parterem, jen prázdný zeje, pojď, zašermujem si trochu! Šermují kordy, jež si přinesli.
PRVNÍ LOKAJ (vstoupí): Pst!
DRUHÝ LOKAJ (již na scéně): Nuže?
PRVNÍ LOKAJ (ukazuje hry, které vyndává ze svého kabátce: karty a kostky): V karty snad?

Usedne na zem.

PRVNÍ LOKAJ: Pojď! Hrajme!
DRUHÝ LOKAJ (též si sedne): Ano, hochu!
PRVNÍ LOKAJ (vytáhne z kapsy oharek svíčky, který zapálí a přilepí na zem): Já svému pánu včera oharek ten vzal.
GARDISTA (ku květinářce přicházející): To pěkné, přijíti, pokud jest temný sál.

Chytne ji kol pasu.

JEDEN Z ŠERMUJÍCÍCH (raněn): Tak!
JEDEN Z HRÁČŮ: Eso!
GARDISTA (pronásledující květinářku): Pusu!
KVĚTINÁŘKA (se mu brání): Ne!
GARDISTA (táhna ji do tmavého kouta): Kdo tady zřel by nás?
MUŽ (usedne na zem v středu jiných, již rovněž své zásoby přinesli): Lze dobře najíst se, když přijdem dřív než včas.
MĚŠŤÁK (uváděje svého syna): Sem, hochu, usedněm.
JEDEN Z HRÁČŮ: Trumf!
MUŽ (vytáhne z pláště láhev a posadí se též): A burgundské sem, snad napít smíme se (Pije) v hotelu Burgundském!
MĚŠŤÁK (k svému synu): Zda, hochu, neřek bys, že krčma to zde jest?

Ukazuje svou holí na jednoho opilce.

MĚŠŤÁK: Pijáci!

Chce se uhnouti a vrazí do něho jeden ze šermujících.

MĚŠŤÁK: Rváči!

Padne mezi hráče.

MĚŠŤÁK: Hráči!
GARDISTA (za ním dívku stále škádlící): Pusu!
MĚŠŤÁK (rychle svého syna odstraňuje): Na mou čest! A teď si pomysli, můj hochu, že sál taký je scénou Rotroua!
HOCH: A Corneillovou taky!
DAV PÁŽAT (vstoupí, drží se za ruce, tančí farandolu a zpívají): Tra la, la la, la la, la la, la lère...
VRÁTNÝ (přísně k pážatům): Vy, žádné hlouposti!
PRVNÍ PÁŽE (uražen v své hodnosti): To podezření raní.

Sotva vrátný se obrátil, k druhému pážeti.

PRVNÍ PÁŽE: Nu, zdali šňůru máš?
DRUHÉ PÁŽE: Ba, udici mám na ní.
PRVNÍ PÁŽE: Lze z výše vylovit tu mnohou paruku.
DLOUHOPRSŤÁK (seskupiv kolem sebe zástup lidí podezřelých): Sem, mladí taškáři, mou slyšte nauku, to první pokus váš, jen s chutí beze strachu!
DRUHÉ PÁŽE (křičí na druhá pážata na vyšších galeriích): Hej, máte fukače?
TŘETÍ PÁŽE (shora): A dosti také hrachu!

Foukne a zasype je hrachem.

HOCH (k svému otci): Co hrají?
MĚŠŤÁK: Clorisu.
HOCH: Kdo, otče, psal kus ten?
MĚŠŤÁK: Pan Baro Baltazar - to kus - nu, počkej jen...

Odchází se synem výš.

DLOUHOPRSŤÁK (ku svým lidem): Zvlášť krajky stříhejte, jak podá se to v šeře.
DIVÁK (k druhému, ukazuje mu na vyvýšené místo): Hleď, tady seděl jsem při Cida premiéře.
DLOUHOPRSŤÁK (s příslušným posunkem): Hodinky!
MĚŠŤÁK (sestupuje, k hochovi): Výborné dnes herce uvidíš!
DLOUHOPRSŤÁK (s posunkem, jak bráti z kapes v rychlých přestávkách): A šátky...
MĚŠŤÁK: Montfleury!
KDOSI (křičí s hořejší galerie): Rozsvěťte lustry již!
MĚŠŤÁK: Tu Bellerose, Epy, hleď, a šlechty celá řada!
PÁŽE (v parteru): Aj, dáma z bufetu!
DÁMA Z BUFETU (objeví se v bufetu): Oranže, limonáda, a malinovka, mléko!

Křik u vchodu.

HLAS FISTULOVÝ: Z cesty, chlapi, ven!
LOKAJ (s údivem): Pan markýz v parteru?
JINÝ LOKAJ: Ach, na pár minut jen!

Vstoupí družina drobné šlechty.

MARKÝZ (vida sál z polovice prázdný): Co vidím? Přišli jsme sem jako čalouníci? Komu lze šlápnouti na nohu v tlačenici? Fi, fi!

Setká se s jinými šlechtici, kteří právě vstoupili.

MARKÝZ: Cuigy, Brissaille!

Slavnostní obejmutí.

CUIGY: Jsme věrní stále, a vždycky přijdem dřív, než rozžhnou světla v sále.
MARKÝZ: Ach, prosím, spořte slov, jsem v psím dnes humoru...
JINÝ: Zde rozsvěcovač již a dosti hovoru!
CELÝ SÁL (pozdravuje vstup rozsvěcovače): Ach!

Všecko se skupí kolem lustrů, jež rozsvěcují. Několik osob usedlo si na galerie. Lignière vstoupí do parteru, dávaje paže Kristianovi z Neuvillette. Lignière nedbale oblečen, distingovaný opilec, Kristian jest elegantně oblečen, ale poněkud z módy, jest roztržit a prohlíží lóže.