Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (Dilia, 1985)
• z francouzského originálu Les romanesques přeložil František Vrba
• veršovaná komedie ve verších o 3 dějstvích známého francouzského autora přelomu devatenáctého a dvacátého století, ve které parafrázuje motiv Shakespearova příběhu o Romeovi a Julii

OSOBY

SYLVETTA
PERCINET
STRAFOREL - zedník
BERGAMIN - otec Percineta
PASQUINOT - otec Sylvetty
BLAŽEJ - zahradník
ZEĎ - němá osoba

Najatí rváči, muzikanti, černoši, nosiči pochodní, notáři, čtyři měšťané atd.

Výpravy scény jak je libo, jen aby kostýmy byly pěkné.

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Jeviště je rozdělené na dvě části starou omšelou zdí, úplně zarostlou girlandami divokých popínavých rostlin. Vpravo je zákoutí parku Bergaminova, vlevo zákoutí parku Pasquinotova. Z každé strany stojí u zdi lavička.
Když se rozhrne opona, sedí PERCINET na hřebenu zdi a na kolenou má knihu, ze které předčítá SYLVETTĚ. Ta stojí na lavičce na druhé straně zdi, opírá se loktem o její hřeben a pozorně poslouchá.

1. VÝSTUP

SYLVETTA, PERCINET.

SYLVETTA: Ach, pane, opravdu, to bylo krásné teď!
PERCINET: Viďte?... A poslyšte zas jeho odpověď: (Čte.) "Má lásko..." Romeo tak říká Julii - "to zpívá skřivánek a noc už pomíjí! Tam v dálce na horách, jak růže porozvitá se rozpukává den, věř mi to, že už svítá. Už musím pryč!..."
SYLVETTA (živě, naslouchá): Co to? Pst!
PERCINET (okamžik naslouchá, potom): Slečno, žádný strach! Jste jako ptáčátko, když vánek v korunách je ze sna probudí a takhle vyplaší je. Radši se vmyslete zas zpátky do Julie. Ta říká: "Miláčku, to není úsvit z hor, to na ten útěk tvůj ti září meteor!" A on jí odpoví: "Jak ty chceš. Když to není skřivánek, který nám už hlásá rozednění, a jenom luny zář kraluje dosud tmám, ať tedy přijde Smrt - a já ji přivítám!"
SYLVETTA: Ach, tak ať nemluví, tím by mě rozplakal!...
PERCINET: Dobrá, jak myslíte. Nečtěme tedy dál a knihu zavřeme, než víc vás rozjitří. Ať tedy Romeo si žije do zítří! (Zavře knihu a rozhlíží se kolem sebe.) Rozkošné zákoutí. Řeknu vám svými slovy: je jako stvořené pro verše Shakespearovy.
SYLVETTA: Ty verše krásné jsou a stromů šumění, jim hudbou přispívá. Tak nádherně to zní pod klenbou zelenou, když vy ty verše čtete! Jsou vážně překrásné, jsou, pane Percinete, mě víc však dojímá, že slyším je číst vás, že krásu veršů těch mi tlumočí váš hlas.
PERCINET: Vy lichometnice!
SYLVETTA (s povzdechem): Ach, ti dva chudáci! Tak krutě na lásku se tedy doplácí! (Vzdychne si.) Já myslím...
PERCINET: Na copak?
SYLVETTA: Ne, na nic.
PERCINET: Jenže celá jste takhle ruměncem najednou zrůžověla!
SYLVETTA: Ne!
PERCINET (jí pohrozí prstem): Čtu vám na očích, jak neumíte lhát! Vy právě myslíte... (Ztiší hlas.) ...na naše otce.
SYLVETTA: Snad.
PERCINET: Na to, jak jejich zášť z nich nepřátele dělá!
SYLVETTA: Ach, pravda. Nevíte, co jsem tím vytrpěla, jak pláču v naději, že mě to přebolí! Když jsem teď z kláštera sem přišla, ze školy, můj otec ukázal mi na tuhletu zeď a řekl: "Děťátko, v tom parku bydlí teď můj starý nepřítel, ten lump, ten Bergamin. Před tímhle mizerou mi nechoď ven, a především se chraň i toho jeho syna! Když on je nepřítel, ty k němu nebuď jiná! Slib mi to! Jestli ne, už nejsi dcerou mojí!" Tak dostal ten můj slib. Vidíte, jak v něm stojím.
PERCINET: Já nepřátelství k vám též musel přísahat, a přece, Sylvetto, horoucně mám vás rád!
SYLVETTA: Bože můj!
PERCINET: Mám tě rád, miláčku!
SYLVETTA: To je hřích!
PERCINET: Hřích s překážkami, tak... Jenže čím víc je jich, tím sladší je sám hřích. - Sylvetto, políbení!
SYLVETTA (seskočí z lavičky a vzdaluje se): To jaktěživa ne!
PERCINET: Už tvoje rozdurdění mi svědčí o lásce!
SYLVETTA: Cože?!
PERCINET: Mé drahé dítě, tím, jak se bráníš teď, už říkáš: Miluji tě! Vždyť jsi to přiznala právě teď, moje malá, když s těmi z Verony nás dva jsi přirovnala!
SYLVETTA: Že přirovnala? Ne!
PERCINET: A kdo ti připomíná teď otce Romea a otce Juliina? Kdo? Naši otcové! A tak se rozumí, že ti dva z Verony, ti milenci, jsme my! Můj otec Montek je a tvůj zas Kapulet a oba přemůže té naší lásky vznět!
SYLVETTA (se přiblíží zpátky ke zdi): My že se milujem? Ach, pane Percinete, tak náhle? Za pár dní?
PERCINET: Ó, láska kvete dřív, než kdo vytuší - a najednou je tady. Já z okna vídal tě, jak chodíš do zahrady...
SYLVETTA: A já vás právě tak...
PERCINET: A tajnou dohodou se domlouval náš zrak.
SYLVETTA: Až jednou náhodou jsem zašla k téhle zdi...
PERCINET: A já tu seděl právě a četl Shakespeara a sny jsem spřádal v hlavě...
SYLVETTA: Vtom větřík najednou zavál mou stužku k vám!
PERCINET: Já z téhle lavičky ti ji hned podávám...
SYLVETTA: Já taky vyskočím...
PERCINET: A od té minuty já denně čekám zde, až objevíš se ty! A čím rychleji mi v prsou srdce buší, než smích tvůj zkonejší tu palčivost v mé duši a než tvá milá tvář se tady za zdí zjeví v tom chvění bláznivém té popínavé révy!
SYLVETTA: Když tak se milujem, teď rychle svatbě vstříc!
PERCINET: To právě taky já chtěl zase tobě říct.
SYLVETTA (slavnostně): Poslední Bergamin - a s ním na jednu notu si touží zazpívat poslední z Pasquinotů!
PERCINET: Výborně!
SYLVETTA: Budoucnost nás ráda vzpomene.
PERCINET: Dvou dětí - samý cit, dvou otců z křemene.
SYLVETTA: Kdoví, snad přijde čas, kdy právě tyhle děti své otce naučí si padnout do objetí.
PERCINET: To sotva.
SYLVETTA: Já zas mám víru ve staré zkazky - v těch všechno dokáže kouzelná síla lásky.
PERCINET: Například?
SYLVETTA: Představ si splnění našich snů, tak jako v některém z těch starých románů! Tak tedy: Vládce náš projíždí tady kolem a my se můžeme mu svěřit se svým bolem, jak v lásce brání nám těch našich otců svár. Vládce si zavolá ten rozkmotřený pár a usmíří je a...
PERCINET: ...nás dva hned sňatkem spojí.
SYLVETTA: Tak jako dostal Cid od krále Chimenu svoji! Nebo: Ty stůněš. Jsi... v smrtelném nebezpečí...
PERCINET: Můj otec prosí mě: "Což nic tě nevyléčí?"
SYLVETTA: Ty řekneš: "Sylvetta!"
PERCINET: A pýcha otcova se obměkčí.
SYLVETTA: Či zas historka taková: Starého vévodu nadchne má podobizna a svoji lásku hned mi po panoši vyzná a po tom poslovi mi sňatek nabídne.
PERCINET: Ty ovšem odpovíš: "To nepůjde, to ne!"
SYLVETTA: A když pak za šera jdu sama alejí a moje myšlenky se k tobě stáčejí, on dá mě unést...
PERCINET: Já - vyskočím v okamžiku a jdu ti na pomoc. Do pěsti sevřu dýku a jedním rozmachem...
SYLVETTA: ...únosců skolíš pět! Můj otec přiběhne, ty představíš se hned a on tě obejme - a nás pak svatba čeká a svůj k ní souhlas dá, hrdý na svého reka!
PERCINET: A budem dlouho žít a patřit jenom sobě!
SYLVETTA: To není nemožné, že se to zdá i tobě?
PERCINET (naslouchá): Někdo jde!
SYLVETTA (ztratí rozvahu): Polib mě!
PERCINET (ji obejme): Tak tedy večer, viď? Až zazní klekání. Přijdeš sem?
SYLVETTA (koketně): Ba ne.
PERCINET: Přijď!
SYLVETTA (zmizí za zdí): Tvůj otec!

PERCINET seskočí rychle ze zdi.