Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kerholec se zastavil a vzal Karase za rameno.
"Tuhle jsou dveře ke kasírce. Najdeš mě potom v manéži nebo ve stájích. Jenom to jsem ti chtěl ještě říci: tady vůbec všecko závisí na tom, abys měl to řemeslo rád. Lidi, zvířata, materiál, práci, všecko. Práce je tu moc a musí se dělat, co přijde pod ruku; ale máš-li vůli k dílu, vjede to do tebe a do smrti nebudeš chtít dělat nic jiného. Protože my jsme tu taková parta, od direktora až do koňáka, všici na sebe odkázaní, rozumíš, jeden na druhého, všecko to musí hrát a klapat. Ale pak je to, chlapče, radost."
O čtvrt hodiny později seděl Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, před paní majorkou von Hammerschmidt, která mu drobnými, obratnými stehy přešívala rukáv u livreje. Zrovna jí dopověděl svou historii o tom, jak pohřbil Márinku a jak s Vašíčkem uvázl bez zaměstnání v Hamburku.
"To jste měl těžkou zkoušku, Anton, těžkou zkoušku, to vám věřím," pokyvovala tlustá paní Hammerschmidtová hlavou, na níž byly hnědé, trochu prošedivělé vlasy spleteny v mohutný vrkoč. "Ale teď už můžete být klidný, tady jste v dobrém podniku. Berwitzovi jsou hodní lidé, přísní na práci a na pořádek, toť se ví, ale tomu vy přece vyhovíte, vždyť jste krajan, vždyť jste Čech. Božíčku, co jsem já znala Čechů, se všemi bylo dobré vyjití. Ten poslední burš mého nebožtíka pana majora von Hammerschnidt byl z Vysokého Mýta, to je taky někde u vás, to byl člověk jak jiskra, a nač se jednou podíval, všecko uměl. A s tím vaším hošíčkem si nelamte hlavu. Máme tu několik dětí ve spolku, taky Berwitzovi mají holčičku, Helenku, kolik že je tomu vašemu? Sedm let, nu, to je ten pravý věk, to už nedá žádnou paplačku a brzy se přizpůsobí. Ten tu bude nejšťastnější, Anton, pamatujte na má slova. Tak ty rukávy bychom měli, můžete si to vzít a dávejte na to pozor, to víte, je to naše jmění, které vám tu svěřujeme. Pan Berwitz má rád, aby všecko krásně vypadalo, jen musí mít naši lidé pro to cit, aby se nic zbytečně neničilo. Dost je, co potrhají zvířata. Toho chlapečka mi odpoledne přiveďte, ať ho poznám, já vám dám na něho pozor. Tuhle máte tři lístečky, pro něho a pro tu vaši hodnou kvartýrskou i s dcerkou, ať se odpoledne kouknou na představení. Zkuste si ten kabát, človíčku, ať se na vás kouknu ... no, padne, padne, inu bylo to šito ve Vídni, tam jsou krejčí, však jsou většinou Češi. Vídeň, bože, Vídeň, to je město, Anton, to je město ..."
Když procházel Karas manéží, končil jezdec na černém koni své cvičení. Kůň byl zpěněn a zpocen a pohazoval hlavou, když se mu uzda konečně uvolnila. Jezdec seskočil a zahlédl rudou livrej Karasovu.
"Vy jste tu nový, co?" zavolal na něho cizí němčinou.
"Ano, pane," přikývl Karas.
"A odkud, jaký krajan?"
"Čech, pane."
"Ah, Čech ... to tedy mi můžete odvést koně do stáje!"
Karas už pochopil, že těmto lidem být Čech znamená všecko dovést. A protože mu ještě zněly v uších poučky Kerholcovy, vkročil do manéže a šel ke koni, jako by byl vyrostl na statku. Ačkoli se v koních nevyznal, chápal, když spatřil ušlechtilou hlavu a ohnivé oko, že tak krásné zvíře ještě neviděl. Vzít je za uzdu bylo mu přirozená věc, ale jak po ní sáhl, vynořila se mu vzpomínka z dětství, jak nesčetněkrát vídal v Budějovicích o výročních trzích předvádět koně: vždycky s hlavou vztyčenou. Vzal tedy pravicí uzdu pevně pod bradou a zvedl ji hezky vysoko. Kůň zastříhal ušima, lehko se vzepjal a pak se rozběhl drobným klusem trochu zadkem odbočuje, jak ho Karas vedl do protější brány. Proběhli krátkou chodbu a vůně stáje je ovála.
"Haló, Santos! Sem se Santosem!" volal tam někdo na Karase, ale vraník věděl sám, kam patří, a u svého boxu zabočil vlevo. Karas pustil uzdu.
"Výborně, Toníku," ozval se z druhého konce hlas Kerholcův, "dobře jsi ho vedl. A teď pojď se mnou – půjdeme na cihly!"
"Na cihly?" opáčil překvapen Karas a prsty se mu bezděky napjaly právě na šíři té červené drsné hmoty, kterou byl odmalička zvyklý vyhazovat, chytat, vážit v rukou, půlit a přiklepávat.
"Na cihly," přitakal Kerholec, ale nepodal krajanu kladívko nebo lžíci, nýbrž proutěné koště a ohromnou lopatu s plechem po obou stranách zvednutým vzhůru. A vedl ho stájí mezi šedesáti koni, kteří chroupali seno, funěli do žlabu a zvonili řetízky, do další síně, která byla o hodně vyšší. Bylo v ní nízké pódium a na něm houpavě přešlapoval slon. Karas ještě nikdy neviděl slona a zůstal trochu polekán stát, když spatřil tu horu temného masa, na níž se plouhaly ohromné uši.
"To je Bingo," povídal Kerholec, "chlouba našeho podniku. Dobrý den, Bingo, jak se máš, staroušku?"
Slon natáhl chobot ke Kerholcovi, ten jej vzal do ruky a několikrát něžně do něho dýchl.
"Jsi hodný, Bingo. Ale pusť nás trochu dozadu za sebe."
Popleskal mu chobot, z něhož to spokojeně funělo, a Bingo popošel o dva kroky, které mu dovolovaly řetězy na nohou. Kerholec ukázal tam Karasovi.
"Tak tohle jsou ty vaše cihly." ušklíbl se Karas zklamaně. "Čisté vepřovice!"
"Myslíš, že ti je budem vypalovat?"
Kerholec předvedl Karasovi, jak si má pod levou ruku založit lopatu a jak vést pravicí koště, aby co nejrychleji naložil hromské cihly sloní velkovýroby. Když byli hotovi, zavedl Karase do oblékárny, kde mu vykázal kolík, na nějž Karas konečně zavěsil svou nádhernou livrej.
"Teď je polední přestávka," povídá pak Kerholec, "ve tři se začíná představení, o půl třetí musíš být zase zde. A teď půjdem a vypijeme to pivo, které jsi slíbil zaplatit."
"Nemohli bychom to nechat na večír? Pít pivo před samým obědem ..."
"Nepovídej, nepovídej. Bodejť bys nešel na pivo – dyť jsi Čech."
Tak přišel Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, v podjaří roku 1862 k cirkusu. Odpoledne tam stanul, všecek užaslý, i jeho sedmiletý Vašek.

***

Každou maličkostí, která se v cirkuse přihodila, přibývalo Vaškovi starostí i práce. Měl v první části pořadu hlavní jezdecké číslo a zakončoval první půli skokem smrti. Ke konci představení předváděl postupně medvědy, lvy a tygry, nyní si přibral ještě předchozí číslo se slony. Práce se slony byla celkem pohodlná, byli znamenitě secvičeni a naštěstí nebyl mezi nimi žádný výtržník, žádný vzpurník, který by ohrozil produkci. Vašek ovšem věděl, že co není, může být, že v kterémkoli údobí říje může se některého zvířete zmocnit zuřivost a pak se teprve objeví riziko tohoto krotitelství. Věřil však především v sebe. Nikdy nijak slonům neublížil a nepřivodil si hněv žádného z nich. To byla jeho první jistota, neboť ze všech historií o nehodách se slony si zjistil, že téměř vždy šlo o sloní mstu na někom, kdo jim způsobil bolest a křivdu. Paměť a rozmysl těchto obrů byly až neuvěřitelné; krotitelé a cvičitelé, s nimiž se setkával v Hagenbeckově obchodě, mu často vyprávěli, jak některý jejich slon i po třiceti letech poznal stájníka, který mu kdysi ublížil, a jak nepohnutě vyčkával celé měsíce, až přišla chvíle, kdy mohl toho nešťastníka celým tělem přirazit ke zdi nebo si ho povalit pod nohy a rozdupat. To Vašek měl svůj poměr k nim jasný. Vyrostl při Bingovi, znal psychologii slonů, nikdy jim nepovolil v žádné jejich zvůli, ale nikdy jim neukřivdil. Věděli o něm, že je spravedlivý jako Arr–Šehir a že je chrání od pohrom, kterých se báli. Nejhroznější pro ně byla krysa nebo myš: vklouzla-li jim někdy do stáje, přiváděla je do šílenství, v němž byli s to rozbít všecko kolem sebe a v panice uprchnout. Však také Arr–Šehir byl zázračný krysař a myšilov, uměl prutem zabít myš v běhu a stavěl na ně znamenité pasti. Ale když k stáří ochaboval, přidal Vašek do stáje párek mladých teriérů. Whisky a Brandy. První čas se jich sloni báli, jejich štěkot a ňafání je znervózňovalo, ale když pak viděli, jak teriéři bojují s potkany a jak chytí každého zabloudilého hraboše, uklidnili se, a dokonce je velmi milovali. A věděli, že Whisky a Brandy jsou psíci Vaškovi, že Vašku uctívají jako nejvyššího pána a že právě Vašek je učí, aby na nové štaci prohledali každý kout, není-li někde v půdě myší dirka. Se slony tedy byl Vašek zadobře, a mimoto tu byl Bingo, třímetrový kolos, nejstarší, nejmohutnější a nejmoudřejší z nich. Bingo, který zbožňoval Vašku od dětských let a poslouchal ho na zašeptání. Bingo, "černý partafír", jak mu říkali Češi v podniku, šel vždy první a ostatní chodili v řádce za ním, jeden se druhého držíce za ocásek. Šel první, ale vždycky věděl, co dělají ti druzí, a bylo-li někdy potřebí zřídit mezi nimi pořádek, Bingo na kývnutí zakročil. Mladí a menší dostali napráskáno chobotem, na starší a silnější šel ranou čelem do boku: a jeho údery byly tak důkladné, že provinilci úzkostně troubili o milost. Stávalo se to zřídka, že musel mezi nimi policajtovat, ale někdy se rozdivočili ve stáji a nebylo možno je uklidnit. To bylo zvlášť, když se jim podařilo něco ukrást a schovat. Pak se v nich probudila klukovská radost z darebáctví, podávali si rychle kořist od chobotu k chobotu, kryli ji, vzpínali se a řvali. A někdy se zapomněli v manéži, když jim publikum v lóžích nastrčilo zvlášť půvabné pamlsky, zelnou hlávku například nebo kytici z mrkví. Jinak měl Bingo v partě pořádek a Vašek se mohl na něho spolehnout.