Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XVIII.

Birimarataoa, velký náčelník, měl po celém obličeji do kůže vřezány spirálovité ozdoby. Ušní boltce jeho byly ohromně vytaženy, takže když přitáhl spodní konec k hořejšímu a sepjal jej jehlicí, utvořila se pohodlná kapsa. V pravém uchu nosil tak stříbrnou tabatěrku se šňupavým tabákem, v levém svazek klíčů od nedobytné pokladny, vzácnou památku na jednoho amerického velkoobchodníka. V nose však měl ozdobu nejdrahocennější: žlutou tužku Koh-i-noor, tvrdost HBB.
Birimarataoa, velký náčelník, seděl na svém trůně mezi šklebícími se sochami bůžků na nakřivených kolech. Klapzubové stáli před ním, obklopeni třemi řadami divokých bojovníků, kteří dávali pozor, aby snad neuprchli.
Birimarataoa, velký náčelník s kůží scvrklou, ale s pohledem jiskřivým, dokončoval výslech zajatců. Odporný stařík, ověšený zuby a drápy, dělal tlumočníka.
"Velký Birimarataoa," pravil uctivě se ukláněje, "znát dobře bílé muže. Po ostrovech jít pověst o bratrech, kteří dělat kopat. Velký Birimarataoa milovat kopanou. Dělat dobře kopat, dělat dobře bojovat. Velký Birimarataoa mít hřiště, velký Birimarataoa mít mužstvo. Mužstvo Birimarataoovo dělat kopat, bílí bratří dělat kopat. Když bílí bratří dělat prohrát, mužstvo Birimarataoovo je dělat sežrat. Když bílí bratří dělat vyhrát, velký Birimarataoa je dělat nechat žít. Birimarataoa být velký."
"Jejich lidožroutský veličenstvo, pane král," odpověděl uctivě starý Klapzuba, jehož řeči překládal Honza do angličtiny a malý stařík do papuánštiny, "jestli se nemejlím, tož tu jde jako o mač?"
"Ano, bílí bratří dělat kopat a mužstvo Birimarataoovo dělat kopat. Birimarataoa být velký."
"A kdypak má k zápasu dojít?"
"Birimarataoa dělat svolat národ zítra odpoledne. Celý národ rád vidět dělat kopat. Když dělat kopat být konec, celý národ dělat hodovat. Birimarataoa být velký."
"Dostaneme k zápasu své věci? Jsme zvyklí hráti jen v dresech."
"Bílí bratří dělat dostat všecko, co potřebovat, Birimarataoa být velký."
"Jaký bude míč?"
Stařík se nechápavě zarazil.
"Míč? Co být míč?"
"Nu, míč, ta koule, do které se kope!"
"Koule? Dělat kopat do koule? Mužstvo Birimarataoovo neznat dělat kopat do koule. Mužstvo Birimarataoovo dělat kopat jen tak. Birimarataoa být velký."
Nyní se zase otec Klapzuba nechápavě zarazil.
"Co to je, kopat jen tak?"
"Nu tak! Dělat kopat nohy, dělat kopat ruce, dělat kopat břicho, dělat kopat nos, dělat kopat všecko. Ale ne dělat chytat, ne dělat držet, ne dělat škrtit, ne dělat rukama. To být surovost. A kdo dělat utíkat, ten dělat prohrát. Birimarataoa být velký."
Otec Klapzuba protáhl obličej, vyvalil oči, poškrábal se za uchem. Ale Birimarataoa, velký náčelník, vyňal z pravého ucha tabatěrku, šňupl si a kýchl, vytáhl z levého ucha svazeček klíčů a zacinkal. To znamenalo, že je po audienci, a bojovníci odvedli Klapzuby do jejich chýše.
Sotva osaměli, začal se otec Klapzuba bít do hlavy a hrozně naříkat.
"Ty má lebedo připálená, ty můj rozume přiškvařený, tys to provedl, tys tomu dal! Já hlupák, já troup, já mezek, já bloud! Kam jsem dal fištrón, že jsem na tohle nepomyslil! Matičko jediná, skákavá a driblující, to jsem to zavařil! Ty má znejmilejší čutačko, to jsem to vyoslil! Já mezek, já bloud, já hlupák, já troup!"
Jedenáct jeho synů zděšeně se dívalo, jak vyvádí. Konečně se Honza vzpamatoval.
"Ale tatínku, copak je vám? Čeho se tak lekáte?"
"Čeho?" utrhl se starý. "To se ještě ptáš? Zejtřka se bojím, chytráku. Copak vy, jelimánkové, dovedete vůbec surovět? Ty má lajno, vždyť vy hrajete, jako byste měli na nohou glazé rukavičky! A teď vás mám pustit na jedenáct lidožroutů bez míče! Chápete, o co jde? Že je máte umlátit a ukopat? Copak vy tohle dovedete? Honzo - tys nejstarší a nejsilnější -, umíš si vůbec představit, že bys někoho kopl? Pěkně si to vyměřil a kopl ho do břicha?"
"Na mou duši… táto… já nevím, ale tak se mi všecko zdá, že ne!"
"No bodejť, bodejť by jo! Ty má duše i s obalem, copak jsem vás sám neodchoval? Vždyť vy hrajete jako slečinky! Jako andělíčkové! Jako profesoři tance a dobrého chování! Vždyť vaše nohy jsou způsobnější a zdvořilejší než u ostatních lidí huba! Já truhlant! Teď jsem s vědeckou kopanou v bžundě. Ach ty má náturo! Kdybychom jednou jedinkrát byli dostali trestný kop, už bych měl aspoň trošku naděje. Ale takhle! Kam s tou bílou nevinností na lidožrouty!"
Zastavil se uprostřed chatrče a všecek ustarán a přepadlý obrátil se k synům.
"Poslechněte, chlapečkové, i nejlepší táta se někdy v dětech zmejlí. Prosím vás, moc vás prosím, přiznejte se: není mezi vámi některý pokrytec? Víte, já myslím tak, že jako pořád hrál jemně a šlechetně, ale že si někdy přece jenom, když to nebylo vidět, kopl do hráče? Prosím vás, chlapečkové, hošíčkové zlatí, není některý z vás surovec? Rozmyslete si to a přiznejte se! Uděláte mi tím nesmírnou radost!"
Hoši stáli, koukali na sebe, na zem a na tátu a jeden po druhém zavrtěl hlavou. Klapzuba zoufale pleskl dlaněmi o kalhoty.
"Tak jsme tedy v troubě. Ale ve vopravdický, na pekáči, jak martinský husy. Už se vidím, jak se peču. Setsakra, abych neklel, tohle je pěkný konec pro mistry světa. Sežerou nás i s chlupama."
Umlkl a žalostně se zadíval dveřním otvorem. Bylo tam viděti tři jiné chýše a za nimi velký palouk. Patrně hřiště, na němž se zítra zlomí hůl nad jejich osudem.
"Poslyšte, táto," promluvil tiše Jirka, "snad se na to přece jenom nějaký fortel vynajde. Podívejte se, kopat do lidí, i když to jsou lidožrouti, je pro nás těžká věc. Ale když jste nás učil, čemu se máme vyhýbat a na co si máme dát u protivníka pozor, bylo tam pár věcí, které by se nám teď snad hodily. Já nevím, jak to bylo, ale jednou jsem se přece v Berlíně natáh, že jsem myslel, že už nevstanu. Složil mne tak centrhalfbek, a já jsem vůbec nepozoroval, že by mne byl kopl…"
Čím déle mluvil, tím pozorněji mu starý Klapzuba naslouchal. Najednou se táta začal ošívat, celé tělo se mu rozsvrbělo, zoufalé oči zazářily a už vskočil Jirkovi do řeči.
"Halt! Jirko, na tom něco je! To by snad šlo! Vždyť ono nejde jenom o pokopání! No pravda! Vždyť ono se může sprosťačit náramně elegantně! A já, starej kozák, na tohle nepřijdu! Jirko, kluku zlatá, dej mi hubičku! To je nápad! Ať se lidožrouti potlučou sami! Vidíte, jak někdy člověk ztratí hlavu. Jako bych nikdy nebyl viděl nějaký mistrovský zápas na Letné! Ale teď honem. Konec řečem, teď se musíte zas jednou učit."
A jako vyměněn svlékl kabát, vyhrnul rukávy a začal hochům vykládati tajemství různých nedovolených úskoků. "Stoličkou" se to začalo a pak šla celá stupnice podrážení nohou a povalení hráče. Otec Klapzuba se všecek rozohnil a kluci jeho výklady hltali.
"Když jdete nebo pomalu běžíte a váš protivník je vám po boku, složíte ho náramně pěkně patičkou. Koukněte: pravá noha jde vpřed; teď došlápla; teď však, místo aby se zvedla levá noha, pozvednete patu pravé; stojíte tedy na špičce; a teď na té špičce otočíte pravou nohu tak, že pata přijde ven. Tím jste se opozdili o jedno tempo. Právě v tom tempu však protivník zvedl levou nohu a jde s ní vpřed. Ale místo aby na ni dopadl, klopýtne jí o vaši patu a letí na zem…
… a teď jedno velkolepé složení odzadu. Chlapík běží před vámi, vy těsně za ním. Dávejte pozor na jeho nohy. Teď má levou vzadu. Teď ji zvedl, teď je celá ve vzduchu, ale ještě vzadu. A v tu chvíli mu ťuknete špičkou boty do vnější strany, k patě nebo ke kotníku. To je jedno. Ale nejlíp je trefit do špičky. Noha ve vzduchu je u netušícího člověka bezvládná. Povolí pod vaším ťuknutím o pět centimetrů vpravo. Ale přitom taky dokončuje svůj pohyb vpřed, jenomže je už trochu vyšinutá. A tak, místo aby dopadla na zem, vletí nártem na lýtko své vlastní pravé nohy, zahákne se na ni a chlapík letí a do smrti si nevysvětlí, jak to bylo…"
Celý večer a dlouho do noci se ozýval v zajatecké chatrči dupot a pády a povely a tiché radění. Asi o půlnoci otec Klapzuba cvičení ukončil.
"Hejble jsou hejble a svět je špatný," povídal, utíraje si pot, "ale dá pánbůh, že na tom pekáči zpívat nebudeme."