Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

VIII.

Dolnobukvičkovské babičce Navrátilové se podařilo staré pohádky zachránit, ale tam na západě, za velkou vodou, v Americe, bylo se starými pohádkami zle. Tam měli už docela malí špuntíci svůj maličký automobilek, větší kluci si už robili stanice jiskrové telefonie a všichni vespolek se starali jenom o sport. A tak neměli valného smyslu pro povídky o šťastných princích a nešťastných princeznách; když se jim začalo vyprávět, že byl jednou jeden chudý hoch, už vskočili vypravěči do řeči a chtěli vědět, za který klub hrál. A tak američtí dědečkové a americké babičky, kteří se už nemohli přizpůsobit nové době, byli s vnoučaty docela nešťastni. Nemohli jim s pohádkami přijít na chuť.
Až jeden na to vyzrál. To byla ve státě Oregonu česká rodina, vystěhovali se tam asi před pětadvacíti lety, a ti měli s sebou dědečka, lišku podšitou, který to s kluky uměl. Dával si pozor, o čem tak spolu ta drobotina mluví, a tu viděl, že o nic jiného děti nemají zájem než o jakési mužstvo Klapzubů. V tu dobu se vskutku sláva Klapzubovy jedenáctky tak rozšířila, že tam na druhé půli země vypadal každý Klapzuba jako bájeslovný hrdina. A tu si ten oregonský dědeček řekl: "Počkejte, děcka, však já vám vymyslím pohádku!"
A když k němu večer přiběhli, aby jim něco vyprávěl, oregonský dědeček se usmál a spustil: "O Klapzubově jedenáctce jste už slyšeli, co? Nu tak, to je dobře. Ale jestlipak víte, co se stalo jejich dědečkovi s tou píšťalkou? Že ne? Tak to vy nevíte? Ale, ale - to je přece slavná historie! Tož poslyšte: Dědeček dnešních Klapzubů - dej mu pánbůh věčnou slávu -, to byl v mládí docela chudý hoch a jeho rodiče neměli ani té chalupy, kde se později narodili nynější slavní Klapzubáci. Byli chudí jak myši ve zrušeném kostele, kde se nedá ani svíčka ohlodat. A když tedy ten jejich synek - Honza se jmenoval, zrovna jako jeho vnuk, brankář - viděl, že doma není do čeho píchnout, šel za tátou a povídá: 'Táto, já půjdu do světa. Vy se tu sami ještě uživíte, ale pro mne tu práce není, a tak bych vám jenom chleba ujídal. Ve světě je práce dost, najdu si nějakou, a až se vrátím, ještě vám přinesu peníze!'
Nu, to byla řeč, proti níž táta nemohl nic namítat. Maminka si sice trochu zaplakala, ale která maminka by neplakala, když se loučí se synem? A tak mu z bochníku ukrojili štramfál chleba, do střídy vyrýpli takovou žumpičku, do ní nandali kousek másla, který stará Klapzubová ještě ve vsi sehnala, pak zas máslo tím vyrýpnutým chlebem přikryli a Honza byl na cestu vypraven. K tomu dostal tři křížky a dvě pusy, nu, tak se pod tím nákladem nijak nemusil prohýbat. A Honza šel, z větve si kudlou přiřezal hůl, když mu bylo smutno, zahvízdal si do kroku, a tak mu cesta pěkně ubíhala. Přešel jeden kopec, přešel druhý, třetí, až přišel do velikanánského lesa, z kterého se nijak dostat nemohl. Bylo už kvečeru a on byl pořád ještě v tom lese a hlad měl, že mu to v žaludku hrálo jak na varhany. Když tedy viděl, že už asi k žádné vesnici nepřijde, usedl u cesty pod strom, vytáhl ten štramfál chleba a kudlu a začal jej krájet a mazat. A v tu chvíli, kde se vzal, tu se vzal, stojí před ním jakýsi stařeček a povídá: 'Ty máš velký hlad, já mám ještě větší hlad! - Honzo, dej mi kousek!'
Honza se podivil, odkud se stařeček objevil, ale jak ho tu tak viděl, chudého a vyzáblého, podal mu svůj krajíc a kudlu a povídal: 'Jen si ukrojte, stařečku, a namažte si, aby vám to líp jelo.'
Stařeček vzal chléb, ukrojil, namazal, pojedl.
'Kampak jdeš, Honzo?' zeptal se potom.
'Sám nevím, kam dojdu. Hledám práci, ale nemohu se dostat z lesa.'
'Nu, dnes už se z něho nedostaneš. Už je noc a les je dlouhý. Nejlépe by bylo tady přespat.'
'A co budete, stařečku, dělat vy?'
'Já přespím s tebou, nemáš-li nic proti tomu!'
'I ne! Počkejte, já vám nahrabu suchého listí, abyste neležel na tvrdém.'
A Honza vstal, shrabal a snesl celé náruče suchého listí a udělal z něho stařečkovi lože. Potom se spolu natáhli a spali. O půlnoci se stařeček probudil a jektal zuby: 'Je... je... je... to... je mi zi...zi... zima!'
Honza otevřel oči a povídal: 'Vezměte si můj kabát, stařečku, trošku se s ním přece zahřejete!'
'Děe...dě... kuju ti, Honzíčku, je... jejej, ten je teplý, už je mi dobře!'
A stařeček zase usnul, kdežto teď bylo zima Honzovi. Ale neříkal nic, jen se zahrabal do listí a při slunce východu se proběhl lesem, aby se zahřál.
Stařeček spal hodně dlouho a Honza zatím sbíral po lese borůvky a jahody, aby mu mohl dát něco jíst. Byla to snídaně nevalná, ale stařeček i na ní si pochutnal. Pak se oba zvedli a šli. Za hodinu přišli na rozcestí.
'Honzo,' povídal stařeček, 'tady se naše cesty dělí. Ty půjdeš vlevo, kde přijdeš brzo k velikému městu, já půjdu tuhle vpravo. A za to, že ses mne tak ujal, chleba, lože i kabát se mnou rozdělil, dám ti tuhle píšťalku. Važ si jí, ona ti přinese mnoho štěstí.'
A stařeček mu podával malou píšťaličku. Honza si myslil: Jaképak štěstí z píšťalky? Ale nechtěl stařečka urazit, vzal ji tedy a oba se spolu rozloučili. Když už kráčel pár kroků sám, nedalo mu to, aby se na píšťalku nepodíval. Zdála se mu nějak těžká. Vytáhl ji a užasl: píšťalka byla z ryzího zlata! To byl přece příliš velký dar za kus chleba s máslem! Honza se tedy otočil, několika skoky byl na rozcestí a vběhl na druhou cestu. Ale ačkoliv stařeček nemohl ujít víc než nějakých dvacet kroků, nikde nebylo po něm ani památky. Honza volal, ale odpověděla mu jen ozvěna. Stařeček zmizel zrovna tak, jak se včera nenadále objevil.
Honza se tedy vrátil na svou cestu a šel dál, nemálo tím vším udiven. Za hodinu byl z lesa venku. Před ním se otvíral široký neznámý kraj, uprostřed něho město. Silnice k němu byly plny vozů a lidí, jen po té, která vedla k lesu, kde stál Klapzuba, nešel skoro nikdo. Pár lidí se jen kupilo asi v polou cesty mezi lesem a městem a Klapzuba viděl, že je tam hřiště kopané. Sebral se tedy a šel tam, a zrovna když přišel, zaslechl, jak se tam hráči zlobí, že jim nepřišel soudce a že nemají nikoho s píšťalkou.
'Já mám píšťalku!' řekl Honza.
'Tož nám soudcuj!' řekli hráči.
Honza chtěl říci, že to neumí, ale v tom píšťalka začala sama od sebe pískat a hráči ihned nastoupili.
'Tohle je divná věc,' pomyslil si Honza, ale než se nadál, píšťalka hvízdla podruhé a hra se začala. Honza pobíhal po hřišti sem a tam a jen se staral, aby nikde nepřekážel a aby do něho nikdo nevrazil. Víc dělat nemusel, všechno provedla píšťalka sama. Pískala auty, rohy, ofsajdy, góly, ruce, začátek půlky i konec, ale nejzuřivěji pískala, když se někdo dopustil nesprávnosti, nebo dokonce surovosti. Ať to bylo sebelépe zamaskované vražení, podražení nebo kopnutí do nohy, píšťalka pokaždé zahvízdla tak pronikavě, že se viník přímo polekal a ani se neodvážil zapírati. Všichni si toho všimli a říkali: 'Panečku, to je soudce! Nic mu neujde! Ani se po hráčích nedívá, a přece všecko vidí. Kdopak kdy viděl takového soudce?'
A když byl konec, neodnesli ze hřiště brankáře, jak bylo zvykem, nýbrž popadli Honzu a nesli ho na ramenou až do města. Předsedové těch klubů ho pozvali na banket, a tak Honza, který celý den hladověl, dostal najednou jídla a pití, co hrdlo ráčilo. Ale tím nebylo jeho blaho u konce. Za týden se měl hráti v tom městě zápas o mistrovství a tu byly vždycky nekonečné spory o soudce. Každý ze soupeřů tvrdil, že straní druhému, a koneckonců mu vynadali všichni a soudce musel být rád, když ho obecenstvo nezbilo. Teď se konečně našel cizinec, který dovedl soudcovati nanejvýš spravedlivě: i přišli ještě na tom banketě k Honzovi a žádali ho, aby zůstal ve městě ještě týden.
'I jemináčku,' řekl Honza, 'pročpak bych nezůstal, ale z čeho tu mám být živ?'
'O to se nestarejte, pane Klapzubo,' řekli mu vyjednavači, 'dostanete stravu i byt a ještě slušné diety.'
Co to jsou diety, Honza nevěděl, ale pochopil to, když mu každého večera vyplatili dva zlatníky na drobnou útratu. Ale protože Honza pranic neutrácel a živobytí měl, vzal ty peníze a každého dne vypáral kousek podšívky u kabátu a zašil si do něho 'dietu'.
Za týden soudcoval s velikou slávou a na údiv všemu obecenstvu. Žasli všichni, jak je to možné, že se ten soudce o zápas pranic vlastně nestará, a přece ani jedné nesprávnosti nepropásne. Inu zlatá píšťalka byla čarodějná věc a Honza už věděl, že ten stařík, kterého se ujal, nebyl žádný obyčejný smrtelník.
Ale píšťalka mu opravdu pomáhala k štěstí. V přestávce zápasu už za ním přišli direktoři nějakého cizího klubu a pozvali si ho do jiného města, druhý den byly o něm chvály plné noviny a on dostával pozvánku za pozvánkou, aby přijel sem či onam soudcovat. To už se tedy nijak nerozpakoval, jezdil a soudcoval, a protože nebyl zabedněný hoch, pochopil brzy, oč v kopané jde, a tak byl z něho soudce, jakého země neviděla. To už si zlatníků do kabátů nezašíval, naopak, pořídil si nové šaty a dělal pána. A zlatá píšťalka sloužila mu věrně a poctivě, neboť povahou se Honza nezměnil a byl pořád takový dobrák, jako když vyšel z domu.
Jenomže nebyla vždycky její služba příjemná. Píšťalka byla neúprosná a přísná a soudcovala, i když to nebylo na hřišti. A právě v životě poznal Honza, že to není vždycky pohodlné, když se nestrpí žádná nepravost. Poprvé to bylo v kanceláři jednoho klubu. Honza tam odpočíval v přestávce a v jeho přítomnosti vyjednával jednatel klubu se zástupcem klubu jiného.
'Tož ujednáno,' pravil jeden z nich, 'příští neděli se naše mužstva utkají a ani vy, ani my nepostavíme do dnešního mužstva nového hráče.'
'Souhlasím,' řekl druhý, ale v tom - fíííí - zlatá píšťalka začala Honzovi v kapse pískat, protože to nebyla fér hra, neboť ten druhý klub už si přeplatil cizího hráče pro své křídlo.
Vyjednavači sebou škubli a podívali se na Honzu, který se začervenal jako rak.
'Pane Klapzubo, tohle mi podruhé nedělejte,' pravil mu později jednatel přísně, 'vy takhle v klubovnách leccos slyšíte, ale upozorňovat na naše triky nesmíte.'
'Račte odpustit,' omlouval se Honza, 'mně to jen tak vypísklo. Podruhé si už dám pozor.'
Ale to mu nic platno nebylo, jak se v jeho přítomnosti spáchala nějaká nepravost, zlatá píšťalka, třebas v kapse, vypískla. Honza byl z toho kolikrát všecek nešťasten a nejednou se tou přísností píšťalky špatně poměl. Šel třebas docela nic netuše po ulici a tam stál vůz, jejž koně nemohli do příkrého svahu vytáhnout. A po jejich každé straně stál jeden vozka a ti mlátili do koní obrácenými biči. Honza si ještě ani neuvědomil, oč jde, a píšťalka už fííí, fííí, fííí - pískala surovost. Kočové se ohlédli, spatřili Honzu a už se do něho dali.
'Co ty tady pískáš? Ty chceš na nás přivolat policajty? Véno, na něho!'
A rozběhli se s biči na Honzu, který nestačil utíkat; a jak tak uháněl, píšťalka mu v kapse znovu pištěla, protože to byla ještě větší surovost, když dva kočové honili tady nevinného.
A tak čím dál tím více se zaplétal Honza skrze tu zlatou píšťalku do nepříjemností. Čím větší množství lidí poznal, tím častěji píšťalka pištěla, a zvláště když přišel do velikých měst, do těch ohromných mravenišť, píšťalka nepřestávala ječet a kvičet. Celé dny chodil Honza po ulicích, ale človíčka spravedlivého a poctivého nepoznal. Jak se s někým dal do řeči, po třetí větě už píšťalka vypískla, že neznámý řekl nějakou lež. Honzovi bylo z toho smutno. Sedal večer ve svém pokojíčku sám a říkal si: 'Božíčku, božíčku, tak velký je svět a tolik nepravosti v něm! Vždyť už tu na zemi snad není dušičky, která by to se mnou dobře myslila!'
Řekl to trpce a zahořkle, ale jen dořekl, ozvalo se v kapse slabounké, vyčítavé písknutí. Honza se zarazil. Vida, teď sám promluvil nepravdu. Někomu tou svou nevírou ukřivdil. Tož tedy nejsou ve světě jen lidé zlí. Honza se zamyslil; a jak se tak v jeho jizbičce zešeřilo, vyvstal mu před očima obraz Dolních Bukviček, spatřil tam tátu a mámu, jak od noci do noci robotí, z bídy nevyjdou, ale slova křivého nevypustí. A Honzovi se najednou zastesklo po domově, po vší té chudobě poctivých srdcí. Rázem se mu jeho pohodlné živobytí zprotivilo. Co mu bylo platno, že tu dělal pána, když si vlastně pro počestné jednání všude působil nepřátelství? Domov - to je, holečku, jiná věc, tam může jít má zlatá píšťalka do výslužby.
A Honza vstal, rozsvítil a podíval se na své úspory. Mnoho toho nenašetřil, prosím vás, on ani státní soudce jmění nenadělá, natož fotbalový; ale pár stovek tu přece pohromadě bylo.
A tož Honza neváhal, zaplatil hostinskému, u kterého bydlel, nějakou tu útratu a hajdy na vlak, zpátky domů, do Čech, k mamince. Však ho taky přivítala, div ho samým objímáním neudusila. A což když vytáhl ty své bankocetle! Jakživi neměli u Klapzubů tolik peněz pohromadě. Tož se tedy hned s tátou uradili a druhý den si koupili kousek pozemku u lesa a do měsíce začali stavět. Když byla chalupa hotova, Honza se na ni oženil a do roka měl kluka, a to byl právě tatík nynějších Klapzubů. Ale starý Honza Klapzuba se už nikdy do světa nepustil. Žil se svými, počestně a spravedlivě, takže zlatá píšťalka, kterou měl v truhlici pod svátečním kloboukem, opravdu u nich už nikdy nezapískla.
Když potom po letech umřel, vzpomněli si domácí, že míval takovou jakoby zlatou píšťaličku. Šli ji tedy hledat do truhly, ale píšťalky tam nebylo. Odešla s Janem Klapzubou; a tím mu prokázala poslední službu.
Neboť hle, co se stalo. Přišel Jan Klapzuba k bráně nebeské a zaťukal na vrata. Špehýrka nahoře se trošičku pootevřela a nějaký rozespalý hlas tam zabručel: 'Kdo mne to tady budí?'
'To jsem já, Jan Klapzuba z Dolních Bukviček; rád bych se dostal do nebe.'
'Jak povídáš - Jan Klapzuba?'
'Tak jest.'
'Počkej tedy, hned se podívám.'
A svatý Petr přivřel špehýrku, vzal velkou knihu, co jsou v ní zaznamenáni všichni hříšníci, a hledal pod písmenem K. Jenomže tu noc byl nějak ospalý, tož se spletl a místo Klapzuba Jan, Dolní Bukvičky, našel si o řádek předtím Klapzuba Jakub, Horní Bukvičky. A to byl sedlák lakota učiněná, držgrešlík nenasytný, chamtivec a mamonář přeukrutný. A tak svatý Petr otevřel zase špehýrku a houkl dolů rozzlobeně: 'Tady nemáš čeho pohledávat. Celý život jsi mamonil - marš do pekla!'
A přirazil špehýrku. Starému Honzovi Klapzubovi vyhrkly slzy do očí - on že celý život mamonil? Taková křivda že se mu může...
Ale ani nedomyslil. A tu chvíli, jak svatý Petr své mylné slovo vyřkl, zlatá píšťalka, na niž Honza ani nevzpomněl, začala pískat. Vylétla mu z kapsy a poletovala před branou nebeskou a pištěla čím dál silněji a pronikavěji. Celým nebeským prostorem proniklo její pištění, od hvězdy k hvězdě, od slunce a měsíce až dolů k zemi, pištění strašlivé, ječivé, kosti pronikající. Pán Ježíš se tím hrozným pískotem probudil, Panenka Maria si zacpávala uši, Bůh Otec se přimračil, a už všude hřmělo a se blýskalo a andělé poletovali jako poplašené holubice a do toho hřmění a pištění a zmatku a blýskání zaduněla přísná slova Nejvyššího Otce: 'Petře, Petře, někomu se stala křivda!'
A svatý Petr, beztak už vyděšený, protřel si důkladně oči, vykoukl ještě jednou ven a nemohl se zdržet slaboučkého zaklení: 'I kakraholte - vždyť je to Honza!'
A už pelášil ze svého kamrlíku otvírat vrata a v tu chvíli píšťalka fíííí-t, skončila své hrozné pištění, mraky a blesky zmizely, duha se rozepjala nad branou a Honza Klapzuba, který nikomu neublížil, vstoupil do nebe, kde malí andělíčkové dělali kotrmelce radostí, že to tak dobře dopadlo. A když se Honza blíže podíval na svatého Petra, - ejhle! To byl ten podivný stařeček, s kterým se před lety setkal a který mu daroval tu kouzelnou zlatou píšťalku. Teď mu ji tedy Honza odevzdal, protože ji už v nebi nepotřeboval. Našel si tam sice taky anděly, kteří si občas zahráli kopanou a s radostí ho pozvali, aby jim soudcoval, ale prosím vás, to byla rajská hra, žádná surovost, žádná stolička, oni se jen tak kolem sebe vznášeli, ukláněli se navzájem a jeden druhého prosil, aby si ráčil kopnouti do míče, a pro samou andělskou něhu by se míč ani nepohnul - ale on měl naštěstí křidýlka jako oni, a tak poletoval od jedné nebeské branky ke druhé sám..."
To byla tedy pohádka, kterou si vymyslil oregonský dědeček, a všichni kluci uznali, že je "správná".