Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• podtitul: Příběh z doby bronzové

Před třemi tisíci lety se na místě nynější Prahy rozkládalo několik vesniček. Sotva je však bylo vidět mezi vysokým pralesem. Málo zde žilo lidí. Prořídly starobylé rody, které obývaly pražské okolí už v době kamenné, a osiřela mnohá pastviska, jež se dříve ozývala bučením dobytka a voláním pastevců. Mor vyhubil dobytek a rody zchudly.
V nynější Královské oboře bylo tehdy dosti velké jezero, doposud lze rozpoznat kotlinu, co po něm zůstala. Pod návrším, nedaleko jižního břehu, se krčilo několik dřevěných chatrčí, zpola zahloubených do země. Příběh, který budu vypravovat, se zde odehrál asi osm nebo devět set let před Kristem. Nad jezírkem, na balvanu stála žena, Vlaštovice. Chovala děcko, které si stále povídalo: papapamamama. Matka hladila dítě a netrpělivě se dívala na stezku, která odtud vedla k západu, do nynější Bubenče, kde se nacházela větší osada než zde, u jezera.
Nejde tak daleko... - řekla si žena a obrátila se k jezeru. "Větříku! Větříku!" volala. Z rákosí někdo vykřikl a vzápětí odtud vyběhl opálený asi čtrnáctiletý hoch s udicí v ruce a tázal se matky. co mu chce.
"Větříku, musíš jít pro čaroděje, aby si pospíšil. dlouho nejde a tátovi je velmi zle. Řekni mu, že dostane krásné kůzle. A už si pospěš! Velký Duch ti dej rychlé nohy!"
Mladý rybář opřel udici o vrbu a dal se do běhu.
Vlaštovice se vrátila domů, kde ležel nemocný.
Chatrč byla úzká a malá. Neměla dveře, jen staré a jinak už nepotřebné kožešiny zakrývaly vchod, aby vítr nefoukal dovnitř. Proti vchodu na plochém opukovém kameni hořel ohníček. Kouř unikal, kudy mohl, komín chyběl. Oheň osvětloval vnitřek chýše.
Na několika místech na stěně opadalo bláto, kterým byla místnost kolem dokola vymazána a skrze spletené větve pronikalo sem tam světlo z venčí. Po straně, mezi ohništěm a vchodem bylo upraveno lože pro nemocného. Byla to náruč suché trávy pokrytá kožešinami. Dvanáctiletá Říčka přikládala po chvílích na oheň a popostrkovala dřevo, když na konci ohořelo, dále do plamenů. Vlaštovice dala nemocnému napít z hliněného koflíku s rozevřeným hrdlem a pak se pustila do přípravy chleba. Těsto vyškrabala z mísy a rozestřela je na hliněnou desku, potom jinou hliněnou deskou přikryla a vše vložila do ohniště. Tak se pekl chleba ve žhavém popelu. Zatím Větřík už doběhl do bubenečské osady, kde v největší chatrči sídlil kněz celého rodu. Ale marně ho prosil, aby zachránil jeho nemocného otce.
Čaroděj seděl na placatém kameni, ostrým pazourkovým nožem vyřezával kouzelné značky na holi a chlapce si ani nevšímal.
Teprve když mu Větřík řekl, že za pomoc obdrží jejich pěkné kůzle, pohlédl pichlavýma očima na během udýchaného chlapce a zeptal se:
"A řekni mi, Větříku, co se stalo tvému otci, Lesnímu Medvědovi? Při posledním lovu si ještě počínal ze všech nejzdatněji."
"Je mu špatně, ulehl, zlý duch zkřížil jeho cestu," stěžoval si chlapec.
"Tak, tak, zlý duch! Ovšem. Nemoc způsobují zlí duchové. V nejdivnějších příšerných podobách dnem i nocí ohrožují člověka a sesílají na něho nemoce. A kdo jediný s nimi něco svede, kdo je vzývá a kouzly zaříkává? Jenom já, váš kněz a čaroděj."
Větřík a obyvatelé vesnice, kteří se tady zatím sešli, se po těch slovech zbožně ukláněli před mocným knězem, jenž byl v celém jejich rodě osobou nejvážnější. a zároveň i nejobávanější.
"Pojďme tedy, Větříku, a nezapomeň, ať mám ráno kůzle tady!"
Po těchto slovech čaroděj vstoupil do své chatrče, přehodil si přes ramena medvědí kožešinu, do ruky vzal váček s kouzelnými bylinami a šel za Větříkem.
Obě jeho ženy se právě vrátily z pole. Byly ještě mladé, protože mocný kněz si mohl vybírat ty nejmladší a nejhezčí dívky z celého kmene a mohl za ně jejich rodičům dát i velké výkupné, protože léčením a obětováním duchům získal značné bohatství.
Žádní rodiče v celém okolí si neodvážili odepřít mu svoji dceru. Naopak si pokládali za čest a vyznamenání, když se právě ona čaroději zalíbila.
Kněz ještě před odchodem zavolal na své ženy, aby nezapomenuly do večera nanosit novou zásobu hlíny na hrnce a mísy. Větřík si vzpomněl, že nikdo v jejich rodě nemá tolik tak krásného nádobí jako právě čaroděj.
Kněz byl v kmeni velkým pánem. Jeho úkolem nebylo jen léčit nemocné, ale také každodenně chránit osadu před úklady nepřátelských duchů. A protože noc je nejobvyklejší dobou pro jejich rejdy, kněz objede chýše dříve než tma je zahalí a kouzelnou řehtačkou plaší zlé moci. Větřík častokrát provázel čaroděje v houfu ostatních dětí na takovýchto obchůzkách. Také, když se lovci chystají na společný lov, žehná jim čaroděj a snaží se jim naklonit lesní duchy. O slavnostech pak před tancem očišťuje okolí vykropením vodou od duchů, kteří lidem nepřejí veselí a radost, léčky na ně připravuj í a zlo chystají.
Za to všechno náleží knězi podíl z úlovků.
Větřík pociťoval k mocnému knězi zbožnou úctu a celou cestu si ani netroufal na něj promluvit. Když už přicházeli k osadě u jezera, seběhlo se z okolních chatrčí několik sousedů a všichni se natlačili do chýše Lesního Medvěda, aby byli svědky léčebných obřadů. Pevně věřili, že čaroděj nemocnému pomůže.
Kněžím byly tehdy skutečně známy léčivé účinky některých rostlin a opravdu dokázali mnohou nemoc vyléčit. Zvláště rány léčili dobře. Věděli, jaké šťávy z kořenů mohou použít a jaké listí je nejvhodnější na ránu přiložit. Ovšem pověrami a čarováním také mnohého zahubili. Lidé však nikdy nedávali vinu čarodějovi, nýbrž zlému duchu nebo nepříteli, podle toho, na koho kněz smrt svedl. Ptávali se ho, proč nebožtík zemřel a čaroděj mohl označit kohokoliv, proti němuž byl z nějakých důvodů zaujat.
Nařknutého chudáka potom stihla krutá krevní msta pozůstalých členů rodiny. Jindy svedl kněz smrt nemocného na zlého ducha a pak byly nutné smírné oběti, aby se duch opět udobřil. A z těchto obětí dostal kněz značný podíl.
Sotvaže všichni vstoupili do chatrče, malé dítě se rozplakalo strachem z tolika lidí. Vlaštovice je musela vzít do náruče a chovat. Čaroděj zatím započal svou práci. Na nemocného se ani nepodíval, ale rozdmýchal oheň v malé děrované nádobce, přihodil na něj hrst bylin, až se vyvalil dusivý kouř a pak začal vykuřovat chatu uvnitř i zvenčí. Přitom si brumlal modlitby. Ostatní přítomní ho nábožně sledovali. Potom čaroděj přistoupil k lůžku nemocného a několikrát nad ním zamával kouřící nádobkou.
Nakonec ji postavil na zem, přidal další hrst suchých listů ze svého měšce a započal se zaklínáním zlé moci. Volal na nemoc místo ubohého nemocného, který už mluvit nemohl:

"Zdaliž, nemoci, jsi přišla,
zda jsi, zlobo, přikvačila,
abys jedla, užírala,
abys hryzla, rozdírala
srdce muže počestného,
nitro muže bezvinného?

Vari, psino zloduchova,
vari, štěně říše mrtvých,
kliď se, mrcho, z mého břicha,
pryč, obludo, ven z mých jater,
přestaň žráti moje srdce,
slezinu mi zněcovati,
vnitřnosti mi strhávati,
v plicích dech mi přestaň dusit,
ustaň pupek provrtávat,
přestaň v bocích ujímati,
přestaň křížem probíhati,
slabinami pronikati!"

***