Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (Albatros, 1982)
• podtitul: Příběh z mladší doby kamenné
• knížka obsahuje celkem 8 kapitol:
  1. V havraním rodě
  2. Lupiči
  3. Zmařený úklad
  4. Smír
  5. Nová srážka
  6. Sokolí oko
  7. Věrné bratrství
  8. Bystrý Havran
• nástin děje knihy: Zima neustupuje a osadu Havranů sužuje hlad. Všude okolo se rozprostírá hluboký les. Není kam si zajít koupit jídlo, na hamburger k McDonaldu si budou moci lidé dojít až za osm tisíc let! Jenže prokřehlý a hladový mladík Havranpírko žije v pravěku, v mladší době kamenné! Tehdy se jídlo stopovalo do nepřátelských lesů a zrádných bažin. Zaseté obilí bylo slabé, a tak chlebových placek pečených na žhavých kamenech bylo poskrovnu. Není proto divu, že když dojdou poslední zásoby, v osadě Havranů hrozí vzpoura. Silný náčelník Černý Havran vlastním tělem brání kožený váček s posledním obilím - je určeno na jarní setbu. Jedinou zoufalou nadějí všech je krásná Veveřice. Všichni mladí muži po ní skrytě touží. Její dohodnutý sňatek s kýmkoliv z vedlejších osad, kdo by za ni složil tučné věno v podobě krav, koz, vepřů a ovcí, by nasytil hladové Havrany. Jestli se to ale samotné mladé dívce líbí, nebo ne, na to se ji už nikdo neptá. Avšak co se stane, když věčně vzteklý lovec Divous nechce čekat a zradí svůj klan? A jak dokáže mladý a v boji nezkušený Havranpírko čelit krvežíznivému medvědovi?

Kapitola šestá - Sokolí oko

Po několika klidných dnech zažil havraní rod překvapení. Divous se vrátil.
Prosil rod za odpuštění. Vypravoval, jak tenkrát vyvázl z ledové pohromy na rozbouřené řece, jak si umínil, že půjde někam daleko, kde ho nikdo nezná. Bloudil v pralesích na polední straně. Když někdy přišel na osadu, všude ho vyhnali, neboť byl bez rodového totemu, tedy - zločinec. Zažil mnoho útrap a nebezpečí, až ho omrzelo ustavičné potulování a usadil se v opuštěné sluji při potůčku, který teče do Veliké řeky tam na polední straně. Lovem se nuzně obživuje, avšak mimo rod není života!
Havrani, shromáždění kolem táborového ohně, mlčky poslouchají Divousovo vypravování. Nepobídli ho, aby usedl k ohni. Přísně naň pohlíželi, neboť nemohli zapomenout, že se dopustil hrozného činu - zradil svůj rod.
Nakonec vyňal Divous míšek za pasem, a rozevřev jej, ukazoval žlutolesklá zrnka jakéhosi písku - stejná, jako měl Havranpírko. Říkal, že toto "žluté kouzlo" má velikou moc. Zaslechl o tom ve světě. Mohl by přinést ještě víc kouzla a každý Havran by dostal. V jeho lesní sluji je mnoho takových zrnek...
Marně nabízel Divous zlato.
Rod neodpustil spáchanou vinu. Chladně ho poslouchají a nikdo mu neřekne: "Ohřej se u našeho ohně!"
Bylo ticho, když domluvil, a nikdo nevztáhl ruku po lesklém zlatě.
Divous se chytil za hlavu, otočil se a volně, skoro potácivě odchází do lesa.
Nikdo z Havranů se ani nepohnul.
Po chvíli Vrtilka vyběhla z chýše s malým ranečkem a dvěma hrnečky a pospíchala za Divousem.
Od té chvíle nespatřili už ani Divousa, ani jeho ženu.

+++

V té době Havranpírko získal dobrého přítele. Ale málem by byl ztratil život. Předtím byl Havranpírko samotář. S dětmi si nehrál a mezi muži se necítil volný. Nejraději se toulal po lesích. Někdy vzal s sebou Kořínka a Oříška, ale jindy mu hoši byli obtížnými společníky a nechával je doma. Sám pak někdy půl dne ležel na palouku zabrán v myšlenkách.
Jednou táhl s Kořínkem údolím Botiče, kde bývalo hojně zvěře.
Poučoval hošíka o lovu a o životě lesních zvířat.
"Víš, Kořínku, les je největší moudrost na světě. Já jsem se již mnohému v lese naučil a pořád se budu učit... Tak třeba tuhle vidíš vlčí stopy. Vlk je zvíře družné, loví ve smečkách. A tam na kraji lesa jsme našli stopu liščí. Liška je zvíře nedružné, loví sama. Družné šelmy kořist štvou, nedružné ji stopují - pamatuj si to, Kořínku. A nešlapej zbytečně na suché větvičky!"
"Ale vždyť já jsem na nic nešlápl!" omlouvavě se hájil chlapec.
"Tak co to bylo? Něco jsem slyšel!" potichu řekl Havranpírko. "A zas - slyšíš?"
Jakési škrábavé zvuky ozývaly se lesní tišinou.
Oba hoši se plížili co nejtišeji kupředu.
"To vypadá, jako když si rys brousí drápy o strom," tiše pověděl Havranpírko. "Půjdeme mu raději z cesty."
Hoši se protáhli úžlabinou a plížili se podrostem mezi staletými stromy. Havranpírko měl v ruce oštěp a za pasem sekyrku, Kořínek měl přes plece navlečený luk, kterým střílel dost obratně na kuny i na zajíce.
Kořínek se nějak zapletl do dlouhých ostružin a opozdil se. Havranpírko se po něm ohlédl - a najednou něco v koruně stromu zašramotilo a veliký rys skočil rovnou na nebohého Kořínka. Zaťal drápy do kožišiny, kterou měl hošík přes sebe přehozenou a jež se teď svezla a obnažila tělo. Rys sklouzl s kožišinou na zem. To hocha na okamžik zachránilo, jinak by byl býval šelmou jistě sražen.
Kořínek leknutím strnul a rys by byl mohl teď hocha zakousnout. Ale Havranpírko vyrazil ze sebe výkřik, kterým upoutal na sebe rysovu pozornost. A hned přiskočil s napřaženým oštěpem.
Rys se odvrátil od chlapce a s hlavou u země se chystal ke skoku na Havranpírka. Tlamu měl pootevřenou, takže hrozné špičáky se v ní svítily, a zlostně vrčel, oči maje vztekle upřeny na Havranpírka.
Kořínek se vzpamatoval, a jat nesmírným strachem, dal se na útěk. Přeskakoval kameny i křoviny a pádil zoufale vpřed, jako by mu dravá šelma byla v patách.
Havranpírko se držel junácky. Bodl rysa oštěpem, ale ostří sotva proniklo koží a sjelo po žebrech. Rys tlapou přelomil oštěp, jehož hrot mu zůstal v těle, a znovu skočil na udatného chlapce.
Havranpírko byl hoch velmi mrštný a dovedl hbitě uskakovat, ale rys byl rychlejší. Zasáhl Havranpírka tlapou do stehna a roztrhl mu je. Krev se vyvalila z rány. Hoch necítil bolesti a jeho síla ještě neklesla. Zuřivě se bránil ostrou sekerou a bušil do rysovy hlavy, jak jen jí mohl dosáhnout. Vyrazil šelmě jedno oko a čenich jí dobře umístěnou ranou úplně rozbil.
Rys vztekle chňapal po kmitající se zbrani a někdy ji na chvíli držel v zubech. Boj byl pořád nerozhodný, ale rys byl zřejmě houževnatější, kdežto hochova síla už přece ochabovala. Havranpírko neuskakoval již dost hbitě před útoky rysovými a byl na několika místech do krve poraněn.
Ustavičným bušením se uvolnila kamenná sekyrka, řemínky k topůrku přivázaná, a když se Havranpírko zase rozpřáhl k pádné ráně, uletěla sekyrka z násady a zapadla do křoví. Hoch měl teď v ruce jen obyčejný klacek, kterým už nemohl rozlícenou šelmu vážně ohrozit. Nicméně v posledním vypětí sil třískal Havranpírko slepě kolem sebe, nedbaje už, co zasáhne, neboť věděl, že boj je ztracen.
Ještě včas před rozhodujícím okamžikem přiletěl jakýsi vzrostlý mladík, a přiskočiv k rysovi, proklál mu krk oštěpem. A poté mu rozbil hlavu mohutnou ranou sekery.
Rys se převalil do mechu a jen nohama ještě poškubával. Vedle něho klesl vysílený Havranpírko. Vděčnýma očima vzhlížel k svému zachránci. Chvěl se, že ani promluvit nemohl.
Teď přiběhl nazpět i přestrašený Kořínek. Bázlivě obcházel mrtvou šelmu. Jak strašné má drápy! Jak silné a ostré zuby! Oj, Veliký duch vedl jeho útěk lesem, aby vrazil na mladého lovce, který hned běžel na pomoc! Havranpírko je šťastně zachráněn! Udatný mladík prohlédl Havranpírkovy rány. Byly všecky dosti lehké, mimo roz­tržené stehno, které už začalo hocha velice bolet.
Mladý lovec se optal hochů, odkud jsou a jaký je jejich totem. Pověděli, že jsou z rodu havraního, tam za vrchem. On zase navzájem se představil: "Jsem Sokolí oko z rodu tam na té straně při zatáčce Veliké řeky," a ukázal na sokolí pero, zastrčené za řemínkem na hlavě.
"Slyšel jsem o sokolím rodu při Rokytce," sténavým hlasem pověděl Havranpírko. "Jste přátelé..."
"Sokoli a Havrani - příbuzné rody," potvrdil mladík a dodal: "Lež a odpočiň si!"
Sokolí oko rychle a obratně stáhl zabitého rysa. Havranpírko vstal, pokoušel se jít. Mladý lovec řekl Kořínkovi, aby nesl rysí kožišinu, a sám podpíral raněného hocha. Kráčeli volně, aby se rána na stehně znovu neotevřela.
Po chvíli přišli k praménku. Sokolí oko omyl raněného. Natrhal chladivého listí a přivázal je řemenem k ráně na stehně. Havranpírko si trochu odpočinul a zase mohl jít. Ale když začali stoupat do vrchu, šlo se Havranpírkovi těžce. Zaťal zuby, přemáhal se, ale bolestí sténal.
Sokolí oko vzal chlapce do náručí a nesl ho dál. Kořínek se tu již vyznal a ukazoval cestu.
Když přinesl Sokolí oko raněného hocha do osady, byl Havranpírko již v bezvědomí. Složil ho pod starým dubem na návsi a krátce pověděl Havranům, co se přihodilo. Kořínek rozložil rysí kožišinu a s hrdostí vykládal, jak bojovali se zuřivým rysem. Havrani poděkovali Sokolímu oku, že jim zachránil statečného hocha, a pozvali ho na večeři. Dobrý junák zůstal.
Černý havran s Veveřicí raněného pečlivě ošetřovali. Havranpírko se při převazu probral z mdloby a klidným ležením se potom vůčihledě zotavoval, takže jen přísným rozkazem ho udrželi na lůžku.
Sokolí oko přisedl k němu a rozmlouval s ním. Zřejmě se mu statečný hoch líbil. I Veveřice se zúčastnila hovoru a vypravovala mladému lovci o Havranpírkovi - jak znamenitý je to hoch.
Po večeři se junácký Sokol rozloučil. Slíbil, že opět přijde, aby se podíval, jak se vede raněnému hrdinovi. Rysí kožišinu si odnesl.
Druhého dne přišel znova a bavil se s Havranpírkem a s Veveřicí.
I třetího dne přišel, nedbaje námahy daleké cesty od ústí Rokytky. Havrani rádi viděli hovorného a příjemného mladíka, který jim vypravoval mnoho novinek ze severních rodů.
Čtvrtého dne se už vydal Havranpírko na mírnou procházku do svého milého lesa. Šla celá společnost: Sokolí oko, Veveřice, i Kořínek a Oříšek. Oklikou vystoupili na vrch za rybníkem a usadili se na pěkném výslunném místě s dalekým rozhledem.
Sokolí oko učil hochy házet oštěpem, aby se zabodl do stromu. Pak pískali na rozmanité traviny a napodobovali ptačí hlasy. Veveřice upletla z trav hezký košíček a dala jej Havranpírkovi. Sokolí oko vypravoval příhody ze svého života. Už dvakrát přemohl medvěda. Má nad Rokytkou skromnou chatrč, v které bydlí samoten. Nemá už otce ani matku. Záhonky neobdělává, raději loví po lesích. V sokolím rodě mu říkají "tulák". Mezi Havrany se mu líbí. Když tohle říkal, hleděl na Veveřici... Najednou začal Havranpírko povídat: "Veveřice, ty už dlouho u nás nebudeš -"
Dívka se začervenala a pokrčila rameny. Řekla: "Do svátku slunce se může ještě mnoho změnit..."
Mlčeli.
Oříšek a Kořínek házeli po sobě šiškami.
Zdola od potoka se ozvalo volání.
Sokolí oko vyskočil. Dole pod stromy stáli dva muži; jeden z nich nesl na zádech kožený pytel a druhý balík kožišin. Zřejmě to byli cizinci. Proto všichni hned sestoupili z vrchu.
Cizinci řekli: "My kupci. Jít Veliká řeka. Povědět cesta!"
Sokolí oko jim poradil, aby se jen pořád drželi potoka. Veveřice vidouc, že jsou unaveni, pozvala je na odpočinek do blízké havraní osady.
Kupci se zaradovali, když uslyšeli o osadě. Byli vskutku velmi unavení a hladoví. Byl to otec se synem a vraceli se z obchůzky (z obchodů), na níž vyměňovali sůl za kožišiny. Jejich nákladní loď s veslaři čekala na Veliké řece.
V Havraní osadě způsobil příchod kupců rozruch. Dali jim napít mléka, pojíst pečeného masa. Pak přinášeli své kožišiny, přes zimu ukořistěné, a kupci jim dávali z pytle vzácnou popelovitou lahůdku do misek.
Děti žebronily na matkách, aby jim daly líznout soli. Jen špičkou jazyka směly přejet slané hroudy a už si šťastné ženy odnášely špinavou sůl do chatrčí na bezpečné místo. Těšily se, jak si někdy při hodech jídlo lahodně osolí.
Kupec Ger prohlížel znalecky nabízené kožišiny a buď je vracel, nebo synovi říkal, kolik hrstí soli má z pytle odměřit. Někdy se Havranovi zdálo soli málo a Ger buď přidal, nebo z koupě sešlo. Ale když hezká Veveřice také přišla s pěti kuními a dvěma liščími kožišinami, nepočítal Kam, syn kupcův, hrsti soli, nýbrž navršil jí pořádně plnou mísu, kterou si byla přinesla.
I Havranpírko přinesl pěknou vlčinu a dva vydří kožíšky. Kupec Ger však se na ně nedíval, nýbrž zablesknuv očima, ukázal na sekyrku, kterou měl hoch za pasem. Havranpírko ochotně vytáhl zbraň, domnívaje se, že za ni obdrží hrstku soli. Kupec prohlížel topůrko. Zdálo se, že ho zajímají ozdoby, které na něm kdysi Havranpírko vyložil žlutavým kouzlem.
"Ty mít zlato?" optal se kupec.
"Co je to zlato?" ozval se hoch.
"Ty neznat zlato?" pochybovačně vyzvídal kupec. "To - to - to!" vykládal kupec a ukazoval na lesklé vykládané ozdoby na topůrku. "Ty zlato - já moc sůl!" nabízel kupec Havranpírkovi.
"Tak tedy žlutému kouzlu říkáš zlato? Mám ještě nějaké, přinesu je hned."
Havranpírko za chvilku přinesl pytlíček se zlatými zrnky.
Kupec mu dychtivě vytrhl pytlíček z ruky, podíval se do něho a hned jej opatrně zavázal a zastrčil za pas.
"Dej mu to všecko!" zabručel cizím jazykem k svému synu Kamovi a odešel k poradnímu dubu rozloučit se s náčelníkem Havranů.
Kam řekl Havranpírkovi velmi lámaně, že si může všechnu sůl i s pytlem nechat, a odešel za otcem.
Havranpírko neporozuměl dobře; myslil, že mu kupci odměří za zlaté kouzlo nějakou hrstku soli, a čekal tedy u pytle.
Kam přistoupil k otci a cizím jazykem mu něco velmi horlivě vykládal. Ukazoval na Veveřici, pak mávl rukou a vrtěl hlavou. Konečně Ger přikývl a oba přistoupili k Černému havranu.
Ger se uctivě poklonil náčelníkovi a pravil: "My kupci mít sůl, kožišiny, zlato, ale ne mít žena pro Kam. Velký náčelník," - Ger se znovu uklonil - "mít dcera. To žena pro můj syn. Ty říkat, co chtít -" Černý havran byl překvapen kupcovou žádostí. Řekl mu podle pravdy, že Veveřice má už nápadníka, který slibuje bohatý výkup - tři krávy - a přijde o svátku slunce ujednat smlouvu.
Kam všecek rozpálen zvolal: "Kam dá pět kráva!" A ukázal hned počet krav na prstech.
Ger potvrdil slova synova: "My dát pět kráva, my mít moc majetek!"
Nedaleko stál Sokolí oko a všecko poslouchal. Byl zakaboněn v tváři a pohlížel do země. Viděl, jak si kupci podali ruce s Černým havranem, jenž jim nakonec ještě připamatoval, aby tedy přišli o svátku slunce, kdy se rozhodne mezi Bobříkem a Kamem.
Havranpírko viděl, že kupci odcházejí z osady. Ranec koží odnášejí, ale pytel se solí tu zapomněli. Hrábl do pytle a nabral si plnou hrst soli. Říkal si, že tolik asi zaslouží za žluté kouzlo, a křikl na Sokolí oko. Mladík hned k němu přiběhl a Havranpírko ho požádal, aby donesl pytel se solí za odcházejícími kupci.
Ještě než si Sokolí oko přehodil pytel na rameno, vhodil Havranpírko do pytle sůl z hrsti zpátky. "Kupci by řekli, že jsem si vzal moc - ať sami tobě odměří za mé žluté kouzlo."
Sokolí oko za malou chvíli doháněl kupce. Ti už zpozorovali mladíka, že za nimi nese pytel se solí. Napadlo je, že se asi Havranpírko rozmyslil a chce zlato zpátky. Proto pospíchají, aby Sokolímu oku unikli.
Sokolí oko vykračoval, jak rychle mohl, ale kupci také přidali do kroku. Mladík tedy položil pytel na zem a rozběhl se za kupci.
"Počkejte!" volal. "Zapomněli jste si u nás sůl!"
Kupci se zastavili a Ger, shodiv ranec, vykročil proti mladíkovi.
"Sůl zůstat tam! Sůl ne náš! My dát sůl ten hoch za zlato."
"Tak je dobře, jděte v pokoji!" řekl Sokolí oko a vrátil se pln smíchu do osady.
Když řekl, že všecka sůl je Havranpírkova, kdekdo se divil. Za trochu žlutého kouzla tolik vzácné soli! Ti kupci jsou hloupí!
"Načichali se asi blínu a ztratili rozum!" vykřikoval Dráp, a drže si břicho, válel se smíchy po zemi a nohama třepotal. "To - jsou - hlu - pá - ci!"
Všichni se smáli ošáleným kupcům.
Havranpírko měl ze soli velikou radost. Měl jí teď tolik, že ani nevěděl, co s ní. I rozdával ji. Do každé chýše poslal misku soli. Zbytek v pytli odnesl Kňučák domů.
Večer u táborového ohně dlouho se mluvilo o kupcích. Havrani už věděli, že kupcův syn nabízí rodu za Veveřici pět krav. To je už veliké bohatství. Rod se tím značně vzmůže. Bude mléka, bude telátek! Veveřice přinese rodu blahobyt...