Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - první kapitola (1999, Carpe diem; ISBN: 80-902703-0-1)
• přeložila Jarmila Haasová Nečasová
• název německého originálu: Der Mädchenhirt (1914)
• román inspirovaný katastrofou, ke které došlo v květnu roku 1898 na výletním parníku na Vltavě
• Egon Erwin Kisch domýšlí osudy jednoho ze zachráněných pasažérů, příslušníka pražské bohaté vyšší vrstvy a zejména osudy jeho nemanželského syna, jenž byl počat onoho osudného dne; chlapec vyrůstá na Kampě a shodou nepříznivých okolností se z něho stane příživník, který tragicky skončí
• hodnotou knihy je plastické zachycení pražského polosvěta ve 20. letech minulého století a života společenských vrstev, ze kterých se rekrutovali tehdejší pasáci, prostitutky, kuplířky a ostatní spodina

První kapitola

Najednou zčistajasna, docela neočekávaně, se roztrhl tlakoměr.
Ještě než si to topiči uvědomili a strnuli hrůzou, praskl kotel a celé město vyděsila strašlivá rána.
Ve chvíli výbuchu se opíral Engelbert Naak o dřevěnou budku na palubě parníku, kde byla pokladna, říkal právě panu Karlu Dušnicovi cosi nepodstatného a pronesl dvě slova: "kapela hrát".
Vtom však už nastala chvíle nejšílenějšího děsu. Jednoho chlapce, na jehož rameni se houpala torna na květinky, to vymrštilo přímo až k balkónu v prvním poschodí domu na nábřeží, odkud dopadlo na chodník jeho mrtvé tělo; přes znetvořený trup se mu vinula zelená šňůra s tornou. Do vozovky na nábřeží dopadla hlava mladého muže, jak se později zjistilo, byl to Matěj Blecha. Na kousíčky to roztrhalo Marcela Bleyera, který asi stál těsně u vadného kotle. Většinu výletníků smetl výbuch do řeky. Mezi nimi byl Robert Dirnböck, jehož mrtvolu našli zanedlouho pod troskami zničeného parníku Caput regni, a Engelbert Naak, jehož mrtvolu vylovili u Mělníka až za devět dní po výbuchu parníku. Další výletníky sežehly šedé a rudé plameny žhavé páry a ohně, které se plazily po prknech ztroskotaného parníku. Mnoho lidí to odneslo polámanými žebry a zlomeninami, když se pokoušeli jako smyslu zbavení prodrat se po uzounkém schodišti od přístaviště u Vltavy nahoru na nábřeží, zatímco se kolem nich houlila dusivá, hustá mračna kouře. Bylo slyšet nářek, volání o pomoc, sténání, šílený křik. Jiné zase - mezi nimi byl Bedřich Fric, který za týden podlehl v mukách a v deliriu strašlivým zraněním - zasáhly černé kusy roztrženého lodního komínu, které nejprve vyrazily do výše nábřeží jakoby z jícnu sopky, zavířily nahoře jako útržky papíru a pak se ničivě snášely v dešti jisker na trosky parníku, na můstek a na přístaviště a do vln Vltavy, na pasažéry a zaměstnance paroplavební společnosti, zahalené hustým dýmem, a způsobily jim těžká zranění na hlavách a tržné rány po celé délce tváří.
Mezi těmi, kdo se zachránili, byl Karel Dušnic. Také jeho vymrštil výbuch daleko od parníku, dopadl až doprostřed řeky. Když se vynořil nad hladinu, zahlédl vedle na vlnách rozbitý stůl z trosek parní lodi. Aniž uvažoval, chytl se ho a nepustil se ho téměř celou půlhodinu. V těchto osmadvaceti minutách si vůbec nemohl vybavit, co se vlastně stalo, v uších mu zněla poslední slova Engelberta Naaka "kapela hrát", která pro jakýsi hřmot nemohl dokončit, opakoval si "kapela hrát, kapela hrát" a před očima měl na hladině modravě šedivý těžký mrak. Úplně apaticky svíral desku stolu s půlkou přeražené nohy na jednom konci. Vůbec nepomyslil na to, aby volal o pomoc. Bylo by to stejně marné, poněvadž proud ho unášel středem řeky, daleko od břehu, takže jeho volání o pomoc by zaniklo v řevu, sténání, naříkání a hlučení a ztěžka by ho také někdo zahlédl v tom chaosu mezi plovoucími mrtvolami, prkny, lavicemi, utrženými částmi těla, cucky oděvů, papíry a klobouky. Neuvažoval však ani o tom, zda má či nemá smysl dovolávat se pomoci, nýbrž držel se křečovitě okraje desky a přemítal, jak asi měla končit věta, kterou už Engelbert Naak nedopověděl.
A právě to bylo Dušnicovou záchranou, že ho proud zanesl doprostřed Vltavy. Tam ho totiž nejdříve zahlédl vorař Jan Chrapot, který vesloval s loďkou k místu neštěstí od svého domku na Kampě z levého protějšího břehu. Chytil Karla pod paží a snažil se ho dostat do člunu. Bezúspěšně, neboť Karel Dušnic byl víc mrtvý než živý a nijak se nesnažil pomoci svému zachránci. Ani na chvíli se nepustil desky stolu. Chrapotovi nezbylo než stáhnout vesla, pak se vyklonil z loďky, popadl bezvládného, který konečně pustil desku stolu, kolem boků a vtáhl ho - jen taktak, že se kocábka nepřevrhla - dovnitř loďky. Tam Karel Dušnic omdlel. Chrapot zabral vesly a co nejrychleji se vracel na Kampu.
Tady už postávaly zvědavé zástupy obyvatel Kampy, kteří hned po ohlušující detonaci rozčileně vyběhli na břeh, odkud je volný rozhled na druhou stranu Prahy a na Vltavu. Někteří už myslili, že došlo k zemětřesení, ba že nastal konec světa, přesvědčili se však, že Praha stojí, jak stávala. Jen sloupy kouře u Palackého mostu, stoupající k obloze, jim napovídaly, odkud se rozlehl tajemný pekelný hřmot. Tam také uháněli plným tryskem koně zapřažení do vozů požárního sboru, tam ujížděly po nábřeží na druhé straně vozy záchranné služby a ostrým hvizdem dávaly znamení, aby se jim uvolnila cesta. Také muži z Kampy nasedali do rybářských loděk, v nichž jindy lovívali na Vltavě ryby, a zamířili k místu, odkud se vznášela mračna kouře. Jejich ženy za nimi volaly, aby byli opatrní, a přitom se pyšně rozhlížely, takže si jich každý musil povšimnout. Nikdo však neznal pravou příčinu události. Hodil to nějaký atentátník pumu, zřítil se Palackého most, vypukl požár nějaké chemičky? Až konečně se to vysvětlilo, když přes zábradlí Karlova mostu se nahnul jeden obyvatel z Kampy a sděloval lidem dole, že zaslechl, jak požárník křikl na strážníka: "Výbuch na parníku!" Teď byly domněnky reálnější. Podle síly výbuchu se dalo odhadnout, že došlo ke strašnému neštěstí a že byli i mrtví, jak nasvědčovalo povolání hasičstva a záchranné služby. Kromě toho bylo možno usoudit na velikost katastrofy z toho, že byly letnice a každý se snažil využít neděle k výletu. Všechny přetřásané dohady skončily, teprve když zahlédli voraře Chrapota, jak rychle vesluje zpátky ke Kampě, a když přijel blíže, viděli v loďce nehybně ležet člověka.
Jestliže už předtím bylo nebezpečí, že se octne ve vodě někdo ze zástupu zvědavců, kterých se tu nastavěla dobrá stovka v těsné tlačenici na nechráněném břehu na Kampě mezi Bruncvíkovou sochou a německou reálkou, teď, když spatřili voraře Chrapota, bylo to ještě hrozivější. Mužské osazenstvo a chlapci se chtěli dostat na kraj břehu, aby pomohli Chrapotovi při přistání, nemohli se však k němu prodrat, poněvadž vpředu stály ženy a děti a neuhnuly, jednak protože je poutala na místo zvědavost, jednak že byly na sebe tak namačkány a do sebe vklíněny, že se opravdu nemohly pohnout.
Nakonec se rozestouplé a strkající řady zase semkly, jeden z vorařských mladíků šťastně zachytil řetízek na předku Chrapotovy loďky a přitáhl ji pevně k břehu.
Několik z kolemstojících přiskočilo na pomoc, vyzvedli a naložili si na ruce Karla Dušnice, který byl v bezvědomí, a odnesli ho k Chrapotovům do bytu. Zatím přišla i vorařova žena. Otevřela dveře do místnosti vlevo od kuchyně, a tady položili neznámého na stůl. Místnost byla plná zvědavců, ba tlačili se i na schodech. Chrapot je všecky vystrčil ven a dal se do kříšení omdlelého. Sotva mu několikrát přejel přes spánky, pootevřel Karel oči a hluboce vydechl. "Ulož ho do postele a zatop," řekl vorař ženě a rychle se zas pustil k místu katastrofy. Na ženiny námitky Jan Chrapot nedal.
Paní Chrapotová zavřela dveře, zula neznámému boty a odstrojila ho. Karel Dušnic ležel netečně na stole a bylo mu jedno, co se s ním děje. A nehnul ani brvou, když se Chrapotka celou silou opřela do stolu a kousek za kouskem ho dostrkala k posteli. Díval se upřeně na strop a zhluboka oddychoval. Když ho však žena pozvedla, aby ho uložila do postele, rozhlédl se těkavě po vorařově světnici a otázal se: "Co je?"
"Ale vybuchl parník, vás to vyhodilo do Vltavy, jenže můj vás vytáh a dopravil k nám do bytu. Teď bych vás jen ráda uložila do postele."
Karel Dušnic si přiložil ukazováček levé ruky na skráň a strnulým pohledem zíral před sebe. Dlouho se rozpomínal. Postupně si však začal ujasňovat všechny souvislosti toho, co se stalo. Jak se sešla celá jeho parta na parníku, aby si udělali o letnicích výlet, parník už měl odjet, Engelbert Naak říkal něco o kapele, ale najednou zaduněl nepopsatelně hrozný rachot a on se octl v řece, sevřel prsty nějakou desku, a pak ho vytáhl k sobě do člunu nějaký muž.
"Kde je váš muž?"
"Odjel," odpoví roztržitě Chrapotka. Ani na chvíli nespustila oči z neznámého pána, který se pozvolna vzpamatovával, z jeho hebké tváře, úzkých průhledných rukou, kde se mu na prstě leskl starý, vzácný prsten. Její zrak spočívá na neznámém mladém muži, kterého svlékla a jeho jemňoučké prádlo a oděv přehodila přes židli. Nevnímá ani, že se jí na něco vyptává a ona že mu odpovídá. Je myšlenkami někde jinde.
Karel Dušnic cítí, že se žena na něho dívá. Jeho pohled, kterým jí odpovídá, je nesmělý, ustrašený - před ním totiž stojí mladá žena. Chtěl by něco říci, jen něco říci - rozhovor vázne již nebezpečně dlouho. Ale když se snaží něco pronést, připadá mu, jako by celé jeho vědomí se rozplynulo ve vodě: "Kam to - totiž kam to odjel váš muž? Kde je?"
"Ale rozjel se zase k parníku. Na mě nedal. Copak ten dá na to, co říkám! Ten vůbec nedá na to, co říkám..."
Kdyby jen mohl něco říci, na něco se zeptat, tyhle přestávky v rozhovoru
jsou strašné.
"Máte - také děti?"
"Ne, děti nemáme. Můj muž není zdráv..." Žena to pronese s jistou dávkou rezignace. Pak se však na něho podívá, jako by mu tímto sdělením chtěla dát důvod. V jejím pohledu je pobídka.
Dušnic cítí, jak se mu po sinalé tváři najednou rozlévá ruměnec. Vidí mladou ženu. Nos nemá zrovna vábný, ale jinak není šeredná. Naopak má jistý půvab. Opravdu je pohledná. Najednou zjistí, a je mu, jako by to bylo ve snu, že její zrak se vpíjí do jeho a zkoumá, jak u něho obstojí její vzhled. Přistižen sklopí oči a sveze se očima po ňadrech, která se dmou v těsné kartounové halence s modrými pruhy, a po kyprých bocích. Věru statná ženská. A nikdo není v pokoji, jen on. A je nahý... Rozechvěle sahá po přikrývce. Žena usedla na kraj postele a hlasitě dýchá se žhavým úsměvem. Pojednou se mu vybaví slova "kapela hrát". Myšlenky se mu zamotávají. Vztáhne po ženě ruce a strhne ji na sebe.