Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• báseň publikována v Almanachu pro mládež (1878)
• stručný obsah: symbolická báseň vypráví příběh o třech sourozencích - dvou sestrách a bratru, jenž opouští domov, aby ve světě hledal štěstí; sestry jej marně očekávají a časem se z nich stanou dvě břízy, zakořeněné v rodné půdě; po letech se bratr vrací jako unavený poutník a poznává v břízách své sestry; nakonec i on nachází klid pod jejich korunou - skutečný i symbolický - když pod nimi usíná navždy
• hlavní myšlenka a téma: věrnost domovu, síla rodinného pouta a návrat ke kořenům; báseň oslavuje stálost a zakořenění, symbolizované břízami, a staví je do kontrastu s marným hledáním štěstí ve světě; vrcholí smířlivým návratem a nalezením vnitřního klidu v rodném kraji
• jazyk a styl: klidný a lyrický jazyk, bohatý na přírodní obrazy a symboliku (labutě, břízy, sokolík); pravidelný rytmus a rýmová struktura propůjčují básni pohádkový až baladický nádech; poetická forma umocňuje melancholické vyznění a silně působí na čtenářovy emoce

Zdali to dvě labutě tam na vlnách se kolébají,
jež se hrdly sněžnými tak jako sestry objímají?

Nebyly to labutě, co v zeleném si proudu hrály;
v šumném háji dvé to břiz se štíhle rozepjalo k dáli.

Bělostnými rameny se pnuly ve dva světa kraje;
zdali to byl sokolík, co v dál jim zmizel ulétaje?

Ne, to nebyl sokolík, byl však to junák, bratřík milý.
"Buďte s bohem nastokrát!" a víc ho sestry nespatřily.

Hoj, to statný junák byl, jenž za svou tužbu nedbal boje.
"Buďte s bohem nastokrát, já jdu si hledat štěstí svoje.

Kdož by strádal v domově, když tolik přece v dáli štěstí?
širý svět tak mnoho dá, - já navrátím se s blahou zvěstí.

Sestry, hoj, ať naděje vám dobu rozloučení krátí!
Buďte s bohem nastokrát! váš bratr v štěstí k vám se vrátí."

Marně sestry prosily: "Ó nechoď! štěstí to jest klamné!" -
"Buďte s bohem nastokrát! jen čekejte vy věrně na mne."

Osiřely sestry dvě i čekaly naň léta dlouhá;
nevracel se sokolík a marně volala jej touha.

Čekaly naň sestry dvě tam v domově, zda přijde z dáli,
až dvě břízy smuteční pak v rodné půdě za ně stály.

Vzrostly břízy, sestry dvě, tam k dvěma stranám obráceny,
až se vrátil sokolík zas po domově roztoužený.

"Vítán budiž nastokrát!" tak zašuměly břízy zticha. -
"Ach, což vy jste sestry mé?" k nim šedý sokol smutně vzdychá. -

"Vítán budiž nastokrát, náš bratře, po daleké pouti;
neseš s sebou štěstí své a chceš s ním u nás spočinouti?" -

"Zdali vy jste sestry mé, tož podejte své ratolestí;
odvedu vás v širou dál, neb v dáli květe moje štěstí.

Tam jsem našel zemský ráj, však srdce po vás zatoužilo;
pojďte, jste-li sestry mé, by pospolu nám blaze bylo!" -

"Vítán budiž nastokrát, - však nemožno nám odtud jíti;
přirostly jsme k domovu, - kdež může jinde blaze býti?

V rodnou půdu domova, hle, kořeny jsme zapustily;
čím jest v dálce zemský ráj? ó zůstaň s námi, bratře milý.

Kdybys věděl, milený, jak nám tu blaze, ty bys zůstal,
ty bys jako sestry tvé v tu rodnou půdu srdcem vrůstal.

V stínu našem hlavu slož, - jsi doma, zanech dálné pouti:
vítán budiž nastokrát, zde zůstaň na vždy spočinouti."

Zapomněl již sokolík, aj, na svůj ráj tam za horami,
hlavu složil umdlenou tam na klín sester pod břizami.

Zdálo se mu o mládí, aj o matičce, o domovu;
usnul - nevzbudil se víc, a pod břizami dřímá v rovu.