Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

"A co ty záplatuješ maminčinu sukni?" se smíchem se podivil Přemysl, připíjeje mléka k chlebu.

"Toho si všímáš teprv dnes?" také se divil Prokůpek. "Vždyť látám a šiji pořád, Jenička na to nemá kdy, ta pracuje jak čeledín. Ach, kdybych já mohl na pole! Ale aspoň tou jehlou když mohu pracovat a Jeničku zastat. Tatínek mě dá na krejčovinu. Těším se na to, šiji rád. A což teprv, kdyby se mi ty nohy trochu zlepšily, abych mohl šíti na stroji!"

Když doběhl Přemysl pak na pole, stál tam s tatínkem Houškou obecní starosta Šťastný, svak a přítel Fouskův a s nimi onen Němec Gimpl, který Fišerce přinášíval od Brečandla peníze. Starosta držel v ruce otevřené psaní a kroutil nad tím hlavou. "Pojď sem, Přemysle! Budeš-li ty snad rozumět, jak nám pan Gimpl vykládá smysl toho psaní?!" A Gimpl svou němčinou, která se Fišerčině značně podobala, vykládal: "Pan Bretšnajdr píše, že Schovávačka nyní na prodej, dokud jí Fišerka potřebuje za příbytek; ale pán by jí třebas hned dal výměnou za kus toho pozemku vedle ní, kde by mohl vystavět obydlí nové." Přemysl to po něm říkal česky a Gimpl šel svou cestou dále. "Tys chlapík, hochu!" pochválil jej Šťastný a řekl Houskoví: "Nám starým přec jen ta němčina chybí; jsme bez nijako prodáni." Houška přisvědčil: "Žel Bohu, potřebujeme jí jako své zbraně. Mně se ten návrh na výměnu nelíbí." "Mně také ne," přisvědčil Šťasný; "ale musíme přece s komisí na Schovávačku, abychom ohledali barák i pozemek. Mnozí v radě budou však chtít koupit raději bez peněz, za kus kamenité porostliny."

Když odešel, řekl Houška Přemyslovi: "Divím se, jak rozumíš německy. Ale s těmi hochy z Hejnavy raději nic neměj; nechoď mi již mezi ně, nelíbili se mi včera."
Proč bych se při nich v němčině necvičil?" hájil se Přemysl; "sám jste, tatínku, před chvíli řekl sousedu Šťastnému, že němčina jest nám potřebná jako zbraň!"

"Řekl jsem to, pravda!" odvětil Houška, "ale tys se včera těm panským Němčíkům nebránil tou zbraní, šel jsi s nimi jako s kamarády, ačkoliv jsem dobře spozoroval, že se ti pošklíbají, tvé jméno schválně hyzdí: Pšéémysl, Pšéémysl a patrně si z tebe šašky tropí. Nedej se obalamutit jejich nalíčenou láskou! Můj dědeček říkával přísloví: "Jak se had na ledu hřeje, tak Němec Čechu přeje." S tím otec odešel.

Ale Přemysla hřálo ještě včerejší lichocení německé společnosti. Zatoužil pochlubiti se Fišerce, hodil kosou a pospíšil na Schovávačku. Jeničku a matku zůstavil na poli v tuhé práci samotný. Aby nezapomněl, pověděl Fišerce nejdříve o Gimplovi a o nastávající komisi na Schovávačce.

"Komise!" zamrzela se Fišerka. "Když komise, to musí harfa pryč!" Přemysl leknutím vyjíkl. "Neplaš se, hloupý," okřikla jej; "místa je jinde dost. Víš, tam u pěti borovic je kaplička, zděná, s dveřmi. Ponocný Vokoun tam čtyřikrát do roka rozsvěcuje lampu, jak určil pobožný zakladatel. Uvnitř je oltáříček, za něj se harfa vejde a nikdo ji neuvidí. Tam můžeš k harfě, kdy chceš. A kdybych já; chlapče, odešla se světa, ta harfa je tvá, ale musíš mlčet, aspoň co budu živa, sice bude s tebou zle, pamatuj si to!"

Za čas šířily se v Čejkovicích slechy, že v lese za kapličkou straší nějaký duch, který v houšti opodál cesty o půlnoci brnká na struny. Mnozí se báli, jiní se smáli. Jeden se nebál, ale hlasitě zasmál, když ducha opravdu zaslechl. Byl to Šťastného syn Vojtěch, student právník, který přijížděje na prázdniny domů, šel tudy od nočního vlaku ze stanice dráhy. Byl znatelem a milovníkem hudby. Prodral se od cesty houštím, až spatřil ducha. Duch ulekl se člověka a padl na kolena. "Kýholi šlaka, chlapče! podivil se Vojtěch; "vždyť tys Houškův Přemysl!"

"Pro Boha vás prosím, pane studente, neprozraďte mne!" žebronivě jektal chlapec.

"Neboj se, hochu, takový mizera nejsem, abych ti ublížil k vůli hlouposti, kterou jsem před desíti lety zrovna tak prováděl. Tohle je harfa Fišerčina, znám ji a Fišerku také. Lákávalo mně to za dne od práce a v noci od postele, abych si zabrnkal, třebas v lese. A Fišerka ti snad také vynutila hrozitánský slib, ze jí neprozradíš? Viď že?"

"Jak to všecko víte?" žasl Přemysl.

"Inu, kdo v té peci bývá -" zasmál se Vojtěch. "Ale ty, chlapče, brnkáš tuze, tuze chybně; přijď ke mně, vyzkouším tě, mašli přece snad kousek vlohy a hudební sluch. Mám doma jen, kytaru, ale to stačí. Chceš?"

"Ba tu ze rád! Tak rád bych se vycvičil v hudbě dokonale!"

Ale zkouška u Vojtěcha, třikrát při kytaře opakovaná, dopadla špatně. Student shledal, že chlapci chybí hlavní podmínka - jemný hudební sluch. Řekl mu chlácholivě: .Vždyť i já také jen pro svou zábavu hudbu pěstuji, povoláni mám jiné a jsem při tom šťasten. Umělcem nebudeš." Přemysl odešel, krotě lítost a hněv. "A to mi říká Čech, soused, přítel!" bouřilo to v něm výčitkami. "Němci mně povzbuzují, ale naši? " Byl rád, že si jeho chmurné nálady při práci nevšímal otec, maje starost o poradu k vůli Schovávačce, která se v těch dnech měla odbývati. Starosta Šťastný si přibral jako rádce syna svého Vojtěcha, právníka. Však žel!
Porada se obrátila v prudký rozpor. Bývalý starosta. Fousek - s většinou soušedů - mínil, že peníze jsou přec jenom peníze, a škoda ba hřích vydávati je zbytečně, ale že dostati za capart kamenité porostliny dost dobrou chalupu bez haléře vydání, byla by koupě výhodná, jako zadarmo. Starosta Šťastný pokukoval po synu doktoru, jako by jej vyzýval na pomoc. A skutečně se Vojtěch přihlásil k slovu i mluvil takto: "Nedejte se, vážení občané, ošáliti úsporou nějaké tisícovky. Nevydávejte cizákům v moc ani pídě půdy! Neštěstím jest každá hrouda našinská, na kterou cizák si došlápne. Nedůvěřujte Němci, že by k Čechům chtěl býti přejný a štědrý; vždyť chce český živel jen udolati a vyhubiti. Váš Bretšnajdr chce raději kousek místa než peníze, a vy nevíte proč? Chce do české dědiny vraziti německý klín, jak to jinde dělají! Celou německou osadu by vám zde uvelebil! Myslíte, že mu jde o Fišerku? Má k ní snad nějaké závazky, že se tak o ni stará; ale jde mu o poněmčování obce, chce tu být domácím pánem, nasadí vám tu německé poštivače, ti budou vydělávati české peníze, vymáhat německou školu pro své děti, vnucovat vám německou řeč, německé jednání, budou mít mocnou podporu z Vídně budou vám poroučet, vás odstrkovat, zkracovat, tupit, nad vámi panovat!"

"A to za naši lakotu, sousedé!" horlivě mu přisvědčoval Rouška. "Slyšte, nešetřme hrstky peněz! Vykupme se poctivým grošem z břemene té německé schovávačky, nedejme ani pídě půdy Němci do rukou, ať nám tu nevyroste německých schovávaček jalo hub po dešti! Vojtěchová pravdu -"

"Ale obec nemá peněz," křikl mu do toho Fousek. "Vid, starosto, že jsi mého mínění?"

Tolik rozuměl Přemysl, poslouchaje pod oknem. Pak se smísily hlasy v pustou vřavu, ze které pochytil jen návrh otcův, aby, když obec není při penězích, občané pomohli dobrovolnou půjčkou. "Půjčkou na věčnou oplátku?" křičelo se. A hochovi se zdálo, že se porada rozuteče bez výsledku, pročež raději dříve utekl sám.

Porada se nerozutekla, ale také se na ničem neusnesla. S těžkou hlavou, plnou starostí, vracel se z ní Rouška. Měl syna Prokůpka v Jiřičkách u sedláka rozhlášeného tím, že výborně napravuje zlomeniny a zkřiveniny údů, a měl si proň již dojeti; s obavou pomýšlel, bude-li Prokůpkovi opravdu pomoženo a co to bude státi peněz. Měl dceru Jeničku tak rozumnou, dobrou a pracovitou, že těžko si pomysliti, kterak ji v hospodářství nahraditi, až se provdá na přespolní statek za Toníka Kavku, a nesvědomitým by přec byl otcem, kdyby bránil jejímu sňatku se spořádaným hochem, kterého má ráda.

A syn Přemysl očividně má jiné myšlení a choutky než rolničiti s láskou na otcovském lánu; nuže, kde ten stateček nalezne řádného hospodáře, když Houška i žena jeho začínají stárnouti! Prokůpkovo léčení nedá mu síly více než na tu krejčovinu.

K tomu Houška sám dal se strhnout nadšením, že navrhl dobrovolnou půjčku, a dojde-li na ni, bude čestně nucen upsati slušnou částku ostatním pro příklad...

Přemysl znal to vše a v tom i všecko nemožnost, aby se dostal na cestu k svému bláhově vysněnému cíli. Jen kdyby mohl uniknouti z té domácí tísně, ach! - do Prahy, o níž otec stále ještě vypravoval, jak si tam nejpřednější lidé váží schopností venkovanů... tam snad by se někdo ujal jeho talentu.

"Hochu, řekni mi přece, co tě hněte?" řekl mu kdysi otec, "dlouho již tě pozoruji, že se do práce jen nutíš, že tě netěší a že máš nějaké těžké myšlenky. Co ti chybí?"
"Řeknu to tedy, když chcete," odpověděl hoch. "Mně se stýská zde pořád doma, chtěl bych vidět kousek světa, a když povídáte tolik krásného o Praze..."

Připomínka ta Houšku dojala. Praha byla jeho starou, nikdy nehasnoucí láskou, pročež měkce odpověděl synkovi: "Ano, hochu můj, Praha jest velebná a krásná i mám na ni upomínku jako svatou. Užil jsem toho štěstí, že jsem ji mohl poznati, jen tra maloučko dní, ale věř mi, v duši ji nosím pořád a myslím, že bych ani nemohl tak opravdově milovati svůj domov a svou otčinu, kdyby mi nebyla Praha celé srdce navždy vyhřála. Jakž bych toho nepřál i svým dětem? Sám si přeji, Přemysle, abys uviděl Prahu. Uvidíš ji! Jen, milý hochu, ještě měj trpělivost, až mi bude možno... Teď nemohu! Jen sečkej, nenáhli...."

Přemysl čekal, pracoval a měl trpělivost, ale pochmurnou a hořkou. "Tři léta vzdělávám již jen hroudu, - sebe nic... "

Měl-li někdy zvláště přeplněné srdce a mohl-li uniknouti z domova i z pole, zatoulal se do samot a přál si, aby mu vítr všecky trudné myšlenky vymetl z hlavy.

Při takové toulce lesní vyrušil jej kdysi nezvyklý šramot. Hrčení kočáru blížilo se cestou od Hejnavy, a než se toho nadál, byl tu pár bujných koní a na kozlíku - ejhle - bývalý spolužák Dolfi Traube, syn hajného.

"Na, servus, Pšéémysl!" vřískl známý hlas s kočáru, kde v uniformě vojenské a s navoskovanými vousisky se šklebil Franci Rettich, kývaje rukou a volaje velitelsky: "Zastavit!" A malá postavička jeho se hrdě vypjala.

"Pšéémysl, dost dlouho jsem tě neviděl a přece si tě ještě pamatuji! Nepoznáváš mě? Ty dosud miluješ harfu? U kterého mistra se učíš? Či jsi již umělcem a virtuosem?" - "Neposmívej se mi, Franci. Víš, že ze mne nebude nic jiného než sedlák. Otec mě k hospodářství potřebuje, a opravdová potřeba se neptá, co by se mí líbilo či nelíbilo."

"Ty - sedlákem?" vřískl Franci; "to by byl skandál. Tvůj otec je barbar, nutí-li tě k tak všední dřině, k sedlačině, tebe, takový hudební talent! To se nesmí tak nechat, věčná škoda by byla tvého nadání! Na mou čest-"A již ujížděl kočár dále. Pitvorný vojáček v něm i ramenatý Sepl na kozlíku se chechtali.

Nenadálé to setkání silně vzrušilo Přemysla. Ačkoli věděl, že Franci jest mluvka, jehožto řeči nestojí za valné povšimnutí, přec jen mu pověděly, že všem; těm Němčíkům hejnavským jest dopřáno, aby si zvolily povolání dle náklonnosti a vlohy. "Jiní všichni, jen já ne!" Ta myšlenka jej nyní bolívala při každém kroku a hnutí. A žvastavé ony lichotky, kterými si Franci ztropil s ním zase starý žert, přece jej sváděly, aby znova zaplanul vírou ve svůj talent.

Za nějaký den, když spatřil cestou přicházejícího muže známé podoby, skoro nevěřil očím, že jest to Němec Gimpl, neboť co ten by chtěl na Houskově statku? Ale byl to vskutku on. Vkročiv do dvora volal na překvapeného Přemysla: "Nech teď pluhu a pojď do sednice, musíš tatíkovi česky vyložit, co mu povím." Neméně než Přemysl byl i tatík Houška návštěvou jeho udiven.

"Nu, znáte mě, jsem Gimpl, služebník milostpána fabrikanta Bretschneidra," vykládal německy a Přemysl po něm česky. "Za mnoholeté věrné služby mě milostpán jakož odměnu propůjčuje zdarma, bez haléře nájemného, užívání hospodářstvíčka Narrenwitz. Tak tedy spravuji to hospodářství, mám na to tři chlapce jako mladé sosny. Nejstarší, Jakob, říká, že má doma málo práce a dlouhou chvíli; chtěl by jinam trošku na zkušenou; obzvláště by rád, aby jej někdy milostpán mohl posílati s všelijakým pořizováním do Prahy, kde jeho pan syn Lothar studuje. A to mu není mužná, dokud se nenaučí česky. On, Jakob, udělal by všecko na světě, je silák, skály by rozmačkal mezi prsty; ale jazyk se mu na vaši českou řeč ohýbat nechce, ač by rád; na tohle je tupý jako špalek. Dost rozumí, ale promluvit nedovede! Co byste tomu řekl, kdybych vás požádal, abyste si jej vzal na nějaký rok sem k sobě, a vašeho Pšéémysla dal výměnou k nám? Ty umíš obě řeči," obrátil se Gimpl k Houškovu synkovi; "mohl bys někdy jako pánův poslík do Prahy k jeho synovi; nu, chtěl bys k nám?"

"Tatínku!" tiše a prosebně ozval se Přemysl po česku, ale Gimpl mu četl z tváře, co zářící, roztoužený jeho pohled pověděl lépe, než by mohla všecka jeho německá slova.

Houška neodolal. Výstražný hlas vnitřní mu sice šeptal, aby neodevzdával synka cizím rukám, kterým nedůvěřoval, ač sám nevěděl jasně proč, ale rozum mu namítal otázku: jakéž by tu mohlo býti nebezpečí? A není-liž pro mladého hocha skutečně spotřebou i prospěchem, aby se obrousil a poučil zkušeností ve světě?...

"Oba hoši si toho přejí a vy také," pravil konečně Houška Gimplovi: "Udělejme tedy pokus, bude-li to skutečně jim i nám k užitku. Na rok tedy!"

Gimpl souhlasil, jeho mladý velikán vesele se zubil a Přemyslovi se zjasnilo čelo tak dlouho, dlouho zachmuřené.

Hled prvního dne, když Přemysl s domovem se rozloučil a na jeho místě Jakub se svým rancem se uhostil, dobře postřehl Houška, jaký to byl rozdíl mezi tím hranatým, prostým Němcem a jeho synem, nasáklým baživostí po něčem zvláštnějším, vyšším a, jak sne otci zdálo, panštějším.

Zatím Přemysl brzy poznal nový svůj domov "na rovince", kterýž název si Němci předělali na Narrenwitz. Políčka "na rovince" byla malá, proti širým pozemkům otcovým nepatrná; nedivil se, že obrovitému Jakubu zde bylo málo práce; vždyť sám nevěděl, čím vyplniti den, leda úklidem v domácnosti, když mladší dva Gimplové na práci polní sami stačili; byli to ještě jen kluci, ale bylo znáti, že z nich dorostou též takoví Jakubové.

Kdysi při uklízení vypadl mu z kapsy Gimplova kabátu složený, potištěný papír, na němž bylo něco červenou hrudkou poznamenáno. Byl to aršík nějakého německého časopisu, na jehož předn í stránce v jakémsi článku jméno "Hauschka" Přemyslovi téměř skočilo do oka. Zvědavě hltal řádek za řádkem - a trnul. V utrhačném zlovolném článku nepojmenovaný hanopisec chrlil spoustu potupy na občany české, vytýkaje jim nedostatek veškeré vzdělanosti a nejhrubší nepochopení vyšších zájmů kulturních, jak mravních, tak i uměleckých. Jako praví barbaři Čechové surově prý i ve vlastních dětech ubíjejí talenty, jestliže někdy příroda omylem jim je uštědří.

Za příklad takového nelidství uvedeno jednání statkáře Hauschky v Č., boháče prý, který svého syna brutálně nutí k sprosté sedlačině a tak ničí fenomenální talent hudební, jímž hoch se dle úsudku znalců osvědčuje ve hře na harfě. Není-liž to skandál, který vydává o zaostalosti české společnosti zahanbující svědectví? Teprv německý Mecenáš musel se pokusiti o záchranu českého toho talentu, jenž by mezi svými propadl záhubě...

***