Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Přemysl trnul na duchu i na těle, prodrav se tímto hanopisem jako bujným houštím trní až ke konci. Byl omráčen, nejsa si vědom, co vlastně si o tom šeredném útoku na otcovu čest a otcovo jméno myslí. První myšlenka, kterou si ujasnil, byla: "To způsobil Franci Rettich, nikdo jiný! To jsou jeho slova: barbarství, skandál, talent - ano, ano, jen jemu jedinému jsem řekl, že sedlačím, protože otec to má za nutno... A teď kdyby se tatínek o tom dozvěděl, kterak by snesl takovou ránu? A co by si pomyslil o mně? Že snad jsem dal podnět k takové hanebnosti! " A zoufale štván obavami, utekl se v tísni své do nejbližšího lesíka, jak činíval doma. Tam znova se rozpomínal na každé slovo jedovatého článku. Rozuměl mu zcela, jen jméno "Mecenáš" dělalo mu vrtochy. Kdo to asi jest, ten pan Mecenáš? A kterak že zachránil jeho talent? Ale hlavně kterak se přesvědčiti, ví-li otec o tom svém zahanbení či neví?

Přemysl vrátil se z lesní toulky bled a rozrušen a nesípal do samého rána. Ale nastalý den mu přinesl úlevu. Gimpl ho zavolal do sednice a tam se s ním dal do důvěrných výkladů: "Ty, Pšéémysl, jsi rozumný hoch, ne takový divoch jako mí kluci; s tebou možno mluvit jako s moudrým. Nu, bez okolků: není tu pro vás tři dost díla; ti mí dva raraši to zastanou, a tebe je škoda, abys tu mařil mladý čas. Mohl bys jinde více se naučit a něco si vydělat. Chtěl bys, chlapče, na nějaký čas jit sloužit do Prahy?"

"Do Prahy?" křikl Přemysl, vyskočil a chytil se oběma rukama za hlavu, jako by mu chtěla prasknout radostným překvapením. "Nu arci povídám, že do Prahy," spokojeně to potvrdil Gimpl.

"Víš, že našeho pána syn Lothar jest tam na studiích; také tam za ním poslal pan Bartha z Erlenbachu svého syna Wolframa a jeho pan správce Bokk svého Frice. Ti tři mladí pánové se ubytovali pohromadě na nějaké prázdné maličké ville, kde potřebují někoho, kdo by hlídal dům, trochu pořádal zahrádečku, v bytě uklízel a pánům sloužil; víš, milostpán by rád, aby to byl mužský. Tys k tomu jako stvořen, má žena si tě nemůže dost vynachválit. Mladý Bokk tě zná a pan poručík Rettich také. Oba řekli pánovi, že miluješ hudbu a rád bys se učil na harfu; pán řekl, že býti tedy platil učitele, a také bys si směl ze skladu nástrojů harfu vypůjčit na pánovy útraty..."

"A Jakuba byste hned vzal tatínkovi?" zarazil se hoch. "Jakob zůstane, kde jest, o to se nestarej," zakončil Gimpl rozmluvu a odešel.

Přemyslovi bylo jako v omámení, jako ve snu, jako v pohádce. "Tolik jsem se na Franciho zlobil za ten jeho spisek, a on chtěl mému štěstí, on mé štěstí opravdu způsobil! Jak jsem mu křivdil! Jen aby mi tatínek nyní nebyl na odpor! Jan aby se zaradoval se mnou! Až mu povím, že pan Mecenáš Bretschneider - teď již vím, co je to za divné jméno: Mecenáš. To nejspíš jest asi jako Mikuláš, ten také byl štědrý. Ale tatínek o všem věděti musí, nesmím mu utéci jako nějaký nezdara..."

Po večeři, když dal Gimplovým dobrou noc, nezaleží na seník, kde nejraději přespával, nýbrž do stinného koutu v sadě, kde čekal, až tma ještě zhoustne. Pak se tiše vykradl ven a dlouhými, rychlými kroky pustil se na cestu k Čejkovicům. "Toť by bylo, abych nedorazil do osmi hodin tam i zpátky. Chvátal, seč mu stačil dech; věděli, že by potřeboval o dvě hodiny více času na to.

Hvězdy se nad ním třpytily jako perličky, ale měsíc nesvítil a tma byla téměř neprůhledně černá. Když hádal, že má již dobrou půli cesty za sebou, spatřil v temnu se lesknoucí rybník, kterého cestou k Čejkovicím nebylo; poznal, že zabrán v jásající své myšlenky nedával dosti pozor na pěšinu a spletl ši ji na rozcestí v lese. Dal se do běhu nazpět, doběhl na křižovatku zpocen a schvácen, ale když se rozhlédl na místě již známém, spatřil s leknutím, že se na východě slabounce pobělává bezbarvý pruh, jako první znamení, že se úsvit blíží.

Již nelze pomysliti, že by v čas překonal cestu tam i zpět, tak unaven a zmožen, jak již byl. "Snad by mně kratičký odpočinek dodal zase síly, že bych přece..." pomyslil a vrhl sebou na širokou mez; ruce pod hlavou, oči ve blednoucích hvězdách, na chvilenku chtěl uvážit, má-li raději zanedbati povinnost řádného syna k otci či promeškati své štěstí... A pojednou se matným jeho myšlenkám objevila Praha v báječném lesku a kráse nevídané, a vypůjčená harfa zazněla mu v představách andělskými souzvuky... usnul, zdál se mu zmatený přízrak Prahy a štěstí, a když se probudil, bylo jasné jitro. Úprkem přeběhl zbývající kus cesty "na rovinku" a byl rád, že; u Gimplů nezpozorovali, odkud se na dvoře vzal.

"Proč jsi tak uprášen a umazán?" pozastavil se Gimpl; "což jsi tak brzo již někde pohraboval? Nech všeho, umyl se a vyčisti si šat! Co by si pan Bretschneider pomyslil, jakého mu to přivádím lokaje!"

Ovšem Přemysl uposlechl, a když se blížila ustanovená hodina, rozloučil se s hospodyní i s chlapci a vykročil po boku Gimplovu ze dvorku. Pojednou se Gimpl k němu otočil s připomenutím: "A kde máš svůj ranec? Svázal's jej pro Narrenwitz nebo pro Prahu?"

"Já jsem chtěl -" zajíkl se Přemysl. "Aby tě rohatý -!" odsekl Gimpl, rázně obrátil a sám přinesl hochovi jeho ranec. "Tu máš!" a strčil mu jej do ruky. "A nenadělej zbytečných řečí! Pán je tuze milostivý, ale od rázu. U něho jedno slovo stačí k dobrotě i k hněvu," poučil Přemysla, když byli již ve dvoře továrny au pánova sídla.

Přemyslův Mecenáš se nikterak nepodobal Mikuláši. Byl to bezvousý, v obličeji scvrklý mužík, jenž se zdál zvláště malý, jak tu stál s rukama v kapsách a se shrbenými rameny. Přemyslovi se pojednou zdálo, že umí velmi, velmi málo německy, když pracně koktal své poděkování za pánův milostný vzkaz; ale pán mu nedal dořečnit: "Zkrátka nabízíš se k službě mému synu do Prahy. Povinnosti poznáš. Za to dostaneš učitele, půjčenou harfu, ročně šaty a boty, na stravu čtyry koruny denně. Máš s sebou, čeho potřebuješ? Za půl hodiny jedeme."

"Uctivě děkuji, milostivý pane, ale chtěl jsem prosit -" "Co ještě?!" osopil se pán, "honem, krátce!" "...abych směl ještě s otcem se jít rozloučit - a odjeti až zítra..."

"Zítra, zítra! Takhle začínáš?" rozzlobil se malý milostpán. "Pojedeš dnes anebo nepojedeš vůbec. Musím jeti dnes a ty musíš dovézt mého Tyrasa, protože mi ho do první třídy nevezmou. Pojedeš tedy?!"

"Pojedu, milostivý."

Ale již byl milostpán ve vedlejším pokoji a zavřel dvéře. "A kdo je to ten Tyras?" ptal se zaražený Přemysl. "Velikánský pes, pánův miláček," poučil jej Gimpl; pojď, seznámím tě s ním, aby ti přivykl a snad tě nerafal." Dovedl jej na dvůr, s lichotivou opatrností jej doslovně představil obrovskému huňáči, který prokazoval Gimplovi všecky psí zdvořilosti, ale na Přemysla z počátku nevraživě vrčel, dokud mu Gimpl nedomluvil a ho nepřiměl, aby hochovi podal pracku. Pak již Tyras pochopil, že Přemysl k němu přichází jako přítel, a dle toho se k němu choval.

"Nic plátno, musím tatínkovi již jen ve psaní vyložiti hotovou věc," myslil si Přemysl, když odjížděl k nádraží a uslyšel na rozloučenou slova Gimplova: "A ty Pšéémysl, vzpomeň si někdy na Narrenwitz!" Seděl na kozlíku vedle kočího, Tyras v kočáře vedle pána.

V nádraží postaral se pán sám o sebe a svá zavazadla, odevzdav Přemyslovi Tyrasa a jízdní lístek jejich; překvapen vstoupil pak hoch se svým svěřencem na místo jim vykázané na voze s ohrádkou ze silných latí, kde byli jim spolucestujícími tři volečkové a dvě kravky. Ta zvířata připomínala mu po celé cestě venkov, domov, a připadalo mu, jako by nebylo bez významu, že se za svou tužbou ubíral v průvodu jejich; snad jest mu souzeno, aby se mu sedlačina všude a na vždy věsila na paty jako stín. osudný, snad jí neunikne nikdy, již nikdy a nikde, snad hrouda z ornice všady se za ním povalí, byť před ní sebe překotněji utíkal pryč, bez požehnání otcova i matčina?!

Z rozjímání toho vyprostil jej dlouhý hvizd vlaku. Vystoupiv z dřevěné ohrádky ubíral se ku předu, kde se cestující z vagónů hrnuli k nádraží. V tom zazněl jiný, slabší a kratší hvizd, při němž Tyras radostně zaštěkal chtěje se Přemyslovi vší silou vytrhnouti, ten však jej pevně držel na řemínku a než by jej pustil, dal se jím táhnouti, kam pes chtěl. Tam stál již milostivý pán, poplácal Tyrasa na pleci a kývl na nosiče stojícího poblíže. "Toho mladíka dovedete na místo dle této adresy." Podal mu lístek a několik korunek. "A ty, hochu, ať neřekneš nikomu ani slovíčka, že jsem dnes byl v Praze! Ale hned zítra a pak každý týden mi budeš psáti, jak se Lotharovi vede, jak se s přáteli svými baví a co dělá. Lothar nemusí o tvých psaních vědět. Tu máš na potřeby, které zúčtuješ." Vstrčil mu něco do; kapsy u kazajky a doložil po česku: "Nešlo-li by ti to po němečku, můžeš psáti třebas česky; já také rozumím." - Kývl rukou, a sotva že Přemysl měl čas smeknouti, již se mu ztratil v houfu pán s Tyrasem.

Průvodčí dovedl Přemysla k cíli. Zazvonil; a když se v okně objevila mladá mužská hlava, pozdravil a odešel.

"Hned, Pšéémysl, hned!" volal s okna hlas a hlava zmizela, Přemysl však v tu chvíli se upamatoval, že ta tvář v okně náležela Fricovi, synu panského správce z Hejnavy, a skutečně Fric mu přišel otevřít a na jeho pozdrav odpověděl: "Pozdrav Bůh, Pšéémysl, čekáme tě! Tys tedy náš famulus, kterého nám pan Bretschneider posílá. Druzí odešli, byla jim dlouhá chvíle čekat na tebe. Teď si také vyjdu, a ty zatím hlídej dům, než se vrátíme." A již popadnuv klobouk, hvízdaje si, pospíšil pryč, také ven na svobodu.

Podřimoval, když po půlnoci přišli. Nezazvonili, otevřeli si sami a za hluku hlasů a kroků hrnuli se nahoru. Přemysl honem oblékl kazajku a šel za nimi, aby se jim ohlásil a otázal, mají-li proň rozkazy. Zaklepal na dveře, pak opět a opět, ale tři rozhorlené hlasy přehlušily jeho klepání.

"Kolikrát jsem ti říkal, abys toho zlořečeného karbanu zanechal," rozuměl Přemysl známému hlasu Frice Bokka; "mohl bys se stydět, Lothare! Jest to sprosté obehrávat jeden druhého, v kartách o peníze."

"A jest to skrblické a hloupé," odsekával napilý Lothar, "přechytračovat jeden druhého v nuzácké hře šachové pro mizerné nic. Aspoň takový velmož jako Wolfram von Erlenbach neměl by nekavalírsky zapínat kapsu vůči přátelům jako ten držgrešle Fric."
"Což ty," oplácel Wolfram, "ty můžeš rozepínat svému papá kapsu na kavalírské hry, vy máte fabriku na kapitály a velkostatek Narrenwitz." "Ještě posměch za neštěstí!" plačtivě mu vyčítal Lothar; "víš, že jsem mnoho vypil a mnoho prohrál a nemáš pro mne citu! Půjčíš mi ty tři prohrané stovky či nepůjčíš? Kde je přátelství? Víš přece, že jde o mou čest a o můj život!"

"Ani dost málo! Cti nemáš a života nedáš, strašpytle," ťal jej Wolfram.

"Oho!" hájil se Lothar, "když jsem dlužen Francimu, ten neodpustí nic a hned hrozí soubojem."

"Mlčíte?!" okřikl je Fric dosud tichý. "Což jsem vám neřekl, že máme v domě nového sluhu? Ten tu není pro darmo a kdo ví, snad poslouchá váš rámus za dveřmi".

"Hlavu mu srazím!" zahřměl Lothar, roztáhl dvéře, ale venku v prázdnu a tichu ani posměch bosých nohou se neprozradil.

Tak se hned prvního večera Přemyslovi naskytlo, co pánovi psáti, ale nezaradoval se, že se mu tímto způsobem obohatil obsah povinného zítřejšího dopisu.

Páni ráno pozdě vstali a vypravili se k snídani; že jist v pokojích jakýs lepší pořádek, snad ani nezpozorovavše. Jen Fricovi bylo na očích znáti, že si všeho všímá.

Přemysl až do samého poledne dodělával ještě pánem úklid; ve dvou pokojích umyl podlahu i okna, pak očistil pošpiněný nábytek a potěšil se, jak to tam hezky vyhlíželo.

Po poledni mu zbývalo umýti okna v pokoji Lotharově. Byl ještě v práci, když přišel Lothar domů. "Pospěš si, Pšéémysl, čekám návštěvu."

"Hned, hned budu hotov," jistil úslužně, ale v tom již návštěva bez zaklepání se hnala do dveří.
"Servus, Lothaři" zavřeštěl známý hlas, "jdu si pro své tři stovky! Máš? Dáš?" "Mám, dám, vypial se Lothar a: hodil tři stovky na stůl.
"Jak jsi k nim přišel?" žasl Franci a shrábl peníze pochvatem, aby snad zas nezmizely. "Kdes je vzal?"
"Tady," pyšnil se Lothar, poťukávaje na svou náprsenku.
"Ale vždyť -" pochybovačně namítl Franci "vždyť lžeš, knoflíčky jsou na svém místě!"
"Bodejť že! Skvosty jsem prodal a smeti koupil k vůli tobě," hodil mu Lothar. "Tak jsi mne okradl, šíbale!"

"Můžeš podruhé obrat zas ty mne. Jsme synové fortuny a bratři; podejme si pravice."

V tom seskočil Přemysl s okna do pokoje, a teprv nyní si ho Franci určitě všiml. "Vidíš, Pšéémysl!" naparoval se Franci, "kdybych na tebe nebyl upozornil pana Bretschneidra, byl by z tebe skoták. - Servus, Lothar! Já zas jdu."
"Jdu s tebou," odvětil Lothar, a Přemysl je oknem zahlédl, jak pěkně zavěšeni paží v paži odcházeli, - snad zas někam se obehrávat.

Byl krásný den podzimní a Přemysl pln touhy, jíti se podívat aspoň na kousíček té vytoužené, vysněné Prahy, po níž se natesknil tolik roků.

Když se pak ráno ve svém úzkém pokojíku probudil Fric Bokk, vešel k němu právě Přemysl. Fric se ho zeptal: "Nemrzíte služba? Jsi zde spokojen mezi námi?"

"Jak bych nebyl? Vždyť se mi zde prokazuje tolik dobrého a zítra mi sem přinesou harfu, a učitele na ni dostanu!"

"Harfu?" opakoval Fric s podivným, veselým výrazem hlasu i tváři. "Nevěřil jsem, že opravdu... Přeji ti, abys měl z té harfy radost neustálou... Přál bych ti, hochu, upřímně štěstí." Řekl to vlídně, ale jaksi smutně.

***