Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Harfa se šťastně přistěhovala do Přemyslovy komůrky, kterou si blažený obyvatel vybílil, urovnal, několika květinami za oknem a zrcátkem i chvojí na stěně vyšňořil, že se za ni nemusel styděti. S nosiči přišel starý pan útle rostlý a velmi pohyblivý, bílých kučer a žhavých, černých očí, jménem Enriaco Melagrana, bývalý kapelník vojensky, poněmčilý Vlach, jenž si k stáru liboval v soukromém vyučování hře na rozličné nástroje; poručík Franci Rettich jej doporučil Bretschneidrovi pro Přemysla. Pan Melagrana nebyl vynikajícím mistrem, ani zápůjční harfa nebyla jakosti znamenité, ale pro pojmy Přemyslovy byl učitel i s nástrojem skvělou dokonalostí Na vrcholu nejkrásnějších svých nadějí oddával se hoch celou duši kouzlu jejich, nechať mu šlo učení těžce a zvolna, téměř jako by ani nepokračovalo ku předu.

Při tom poznával Přemysl Prahu, vnímal žíznivou, otevřenou duší její krásu, slávu jejich památek, čilý ruch jejího života a tušivě počínal chápati význam jejího snažení; psával zprávy otci o tom všem, oplývající nadšením, zvláště když uviděl národopisné museum a probudil v otci krásné, dávné vzpomínky na jeho starou lásku na národopisnou výstavu.

"Něco málo přes dva roky se teprv učíš; toť při harfě jako nic! Jde to vždy pomalu, a pak najednou jest tu výsledek," těšíval signore Melagrana svého žáka, když někdy trochu malomyslněl.

Hůře však bylo, když došla zvěst, že Jakub Gimpl, o rok starší než Přemysl, byl povolán k odvodu a odveden k vojsku, "Teď mě jistě tatínek povolá domů místo Jakuba," zachvěl se Přemysl. I sukovitým, starým Gimplem to otřáslo. Postěžoval si milostpánu svému.

"A to jsi nevěděl, že takový lamželezo neujde vojančině? Vždyť bylo v mém plánu a čekal jsem to."

"Jakub tam tak rád pracoval, milostpane, a snad by si jej byla dcera vzala, aby nemusela s jiným z otcovského statku pryč."

"Na to právě čekám, aby přišla pryč, a Jakob také pryč. Na něj již došlo. Pšéémysla držím pevně na udici v Praze, starý Houška churaví, jeho žena také, syn krejčí je mrzák, ten druhý je blázen harfenista. Jakob jim odejde, dcera se vdá, statek bude bez hospodáře a bez pracovních rukou. Nějaký najatý pacholek ho neudrží. Přijde na buben. To já chci a to se stane."

"Ba, milostpane, také si to myslím. A milostpán lacino koupí." "I kdybych koupil draho! Nechtějí mi ti paličáci přenechat kousek mizerné pastviny u Schovávačky, za to musím dostat krásné pozemky Houskový. Potřebuji jich na osadu pro naše lidi, pro německé lidi. A ty se starej, ať Houška pořádného chasníka nedostane! Ať mu statok před očima hyne! Ať tam není dělných rukou! Víš jak do toho."

"Ale milostpane, kdyby se Houskoví Pšéémysl vrátil? Tomu já zabránit nemohu!"

"Ale já mohu. Za rok půjde k odvodu on, Pšéémysl! Neproklouzne. O to se postarám já a Franci Rettich. Až bude Houškův statek můj, usadím tě tam jako správce, ovšem jen zašlou žíšli si toho."

Od té doby přestal se Lothar Přemyslovi posmívati. "Šlaka, ty brnkale! Začínáš dělati nějaké pokroky! Bude z tebe ještě famósní chlapík!" Také signore Melagrana projevoval mu svou spokojenost; a Přemysl netušil, že ta chvála jest léčkou, nalíčenou dle rozkazu pana Mecenáše Bretschneidra.

Pro Houšku byl odchod Jakubův ovšem velkou ztrátou, ale horší rána dopadla naň, když obdržel poštou od neznámého zasílatele německy tištěný aršík a mezi řádky v něm vepsaný český překlad. Byl to týž hanopis, ve kterém jej nepodepsaný útočník postavil na pranýř jako barbara, jenž by v synu svém ubil skvostný talent, kdyby německý Mecenáš nadaného jinocha se nebyl ujal. Ubohý otec měl ještě tolik síly, že list ten roztrhal na drobné kousky, jež vyhodil oknem do dujícího větru, pak ale sklesl bez vědomí, a churavost jeho nabyla povahy nemoci velmi vážné. Následkem toho Jenička svému Toníkovi odřekla sňatek již na určito smluvený a Toník vzkázal jí v odpověď, že jest tolikaletých odkladů již syt a s jinou dívkou se ožení.

"Nebudu k synovi tyranem, nebudu mu méně dobrého přáti než ten cizí Němec Mecenáš. Nepište Přemyslovi nic o tom, jak jest u nás zle a jak by ho zde bylo zapotřebí." To byla první slova, která promluvil Houška, jakmile jej vzkřísili z bezvědomí. Zůstal ochromen na pravou stranu těla.

Jenička s těžkostí nalezla potulného čeledína, pijana a lenivce, který bral, co mohl, tak že nestačila ho hlídati, jako Prokůpek sotva stačil mu platiti.

A Přemysl, zvěděv pouze, že tatínek stále churaví a že nový chasník nenahradí Jakuba, pilně cvičil se na harfě týden po týdnu, měsíc po měsíci, kolébaje se na obláčcích budoucí slávy.

Až kdysi vyhledal si jej krajan Vojtěch Šťastný, zatím již doktor práv. Vyslechnuv od Přemysla vše, co se ho týkalo, pověděl mu také vše o jeho domově. "Bylo by tam vrchovatě třeba věrného syna a pilného hospodáře. A ty, Přemysle, narozen na svém, lokajuješ cizákům, nechce se ti zachovati ten dědičný kus české otčiny!"

"Což hrouda je všecko?" odporoval Přemysl.

"Ukaž, co umíš! Zahraj!" - A Přemysl zahrál - jako neschopný, ale domýšlivý žáček.

"Dost!" řekl Vojtěch vzrušen a rozlítostněn; "Tys na strašném omylu a hřešíš, vzpamatuj se! Nic mi neodpovídej a uklidni se! Jenom přijel, zde ti dávám vstupenku - přijel zítra do našeho spolku, budeme tam míti hudební večírek, náhodou zahraje tam také slečna Nováčkova, harfistka z konservatoře právě vyučená; přijel si ji poslechnouti a přesvědčíš se sám, co musí umět řádný žák na harfu ve tvých letech, chce-li pomýšleti na dráhu uměleckou!"

Více Přemysl neslyšel, ohromen a ohlušen slovy Vojtěchovými, znějícími mu téměř jako rozsudek smrti. Jako zmámen byl příštího dne až do večera; pak se oděl do nejlepších svých šaty a spěchal. se svou vstupenkou, kam byl pozván za účelem tak osudným... Pozdě večer vrátil se okouzlen, ale zdrcen, s poznáním zázraků hudby nebeské, ale s tebe shozen na tvrdá, zanedbaná Lada, kde si měl vyorávati novou brázdu k setbě budoucích svých dnů a let.

Vrátiv se do své komůrky, propadl tak mocnému žalu, že mu neodolal, ale šakal jako dítě. Nezpozoroval, že se otevřely dvéře a někdo do komůrky vstoupil.

Byl to Fric Bokk. "Co se ti stalo?" ptal se udiven. A Přemysl prudkými, přerývanými slovy vyvzlykal mu příčinu svého žalu. "Já nešťastný bláhovéc, neměl jsem ani zdání, jak na harfu musí hráti umělec! A já jsem uvěřil ve svůj talent! Všichni v Hejnavě jej uznávali a chválili! Věřili jste v něj, či jste lhali?"

"Lhali, Přemysle, a já s nimi také," přiznával se Fric zblednuv a sklopiv zrak; "Lhal jsem ti s nimi a hřešil na tobě s nimi. Stydím se za sebe a prosím tě, abys mě neproklínal, že jsem držel s nimi, když si šašky z tebe tropili... Podáš mi přece rulu na usmířenou?! " Přemysl podal ruku zahanbenému kajicníku, sám též kajicník zahanbený a lítostivý.

Když se pak chystal opustit službu svou pražskou a,očekával nemilostnou důtku za zdvořilou svou výpověď, byl překvapen a udiven, že jej pán propustil zcela vlídně a beze vší výčitky. S ulehčeným srdcem vydal se k domovu, nemaje ani potuchy, že jest již postaráno, aby nehospodařil dlouho na, statku svém otcovském: Sotva se tam rozhlédl mezi svými a ubohého otce poněkud potěšil, urychlil sám osud zdar Bretschneidrova plánu.

Na srbské půdě zavražděn nástupce rakouského trůnu i vypovězen, Srbsku boj, z něhož se rozbouřila strašlivá, věkopamátná válka světová. Rychle sháněny staré i nové branné síly, Přemysl povolán k odvodu, a zcela, jak milostpán Brefischneider Gimplovi předpověděl, nic nebylo plátno, že nemocný Houška syna na statku nutně potřeboval; tříletá služba jeho pražská posloužila za svědectví proti němu. Těžké bylo loučení jeho s domovem; když pak zkroušený otec jej oknem viděl odcházejícího s ostatními branci, zabědoval si v myšlenkách: "Nešťastný hoch dříve sloužil cizákům svýma rukama, za to nyní jde sloužit krví svou tyranům a vrahům našim."

Rozzuřily se vzteklice války na bojištích vzdálených, ale v celé české zemi počínali si nenávistníci českého národa buď jako dobyvatelé neb již jako vítězové nad poraženými soky a roby. Ze spojenectví Rakouska s velkoněmeckou mocností pyšně slibovali si triumf nad celou Evropou a nepochybovali, že patou železnou zašlápnou český národ jako červa; netajili se chtíčem vyhubiti český živel a odvážné do něho vráželi klíny němectví, nasazovali své poštívače, pomáhače i námezdníky všude - i v Čejkovicích.

Při nedostatku pracovních sil, jichž množství ubylo vojenskou službou, nebylo těžko zaplaviti české krajiny lecjakou úplatnou chasou, prohlásí-li se! za Němce a vymáhati pro její děti školy německé. A násilí vojenské vydíralo plodiny, dobytčata i píci, špejchary se prázdnily, role pustly, drahota rostla, z bídy a hladu těžilo lichvářství cizáků i zvrhlých našinců.

A vedle bídy vypínala se nádhera nepoctivých zbohatlíků, vedle nářku opuštěných vdov a sirotků hýřila požívačnost sobců, zpanštělost se pyšnila nad poctivou prostotou, pletichářství vtíralo se na místo pracovitosti; mravní šereda vražedné války vyloudila si ohlasy v obecném životě.

Přemysl uzřel a prožil všecky hrůzy války zcela z blízka, ale nade všecky příšernosti a útrapy nejkrušnější byla ona doba, kdy byl nucen sloužiti pod velením svého starého známého, Franciho Retticha, již nadporučíka. Zuby skřípaje musel na ta hleděti, kterak mladý ten lotr české vojáky týral, ponižoval, podezříval a udával jako zrádce, jakmile u nich vyslídil nějakou známku českého smýšlení a slovanského citu; ano byl toho svědkem, jak horlivě se Rettich přičinil, aby pět českých vojáků, které udal jakož osnovatele obmýšlené vzpoury vojenské, bylo oběšeno. Konečně si Přemysl pokládal za štěstí, že byl raněn a dostal se do nemocnice; po vyléčení znova přišel do bojů, znova byl raněn a léčen, konečně přidělen k službě nemocniční, kdež si získal nákazu, po níž dlouho se potácel mezi životem a smrtí, až vyváznuv z nebezpečí, sláb a zbídačen byl propuštěn na dovolenou.

Ubíraje se domů nevěděl, co vše se tam za čtyřletého trvání války asi udalo, neboť dopisy, které z počátku pravidelně vyměňoval se svými drahými, později skoro všecky bloudily a buď se nad míru opožďovaly neb ztrácely.

Přijel večerním vlakem a ubíral se známou cestou k rodišti svému. Kráčel, seč byla síla, a hluboce dojat vítal se s místy mile známými. Tu došel ke kapličce u pěti borovic, a pojednou mu bylo, jako že jest ta kaplička dávnou jeho důvěrnicí; zatoužil zvěděti, zůstala-li mu tam i jeho harfa věrnou. Sáhl pro klíč, otevřel si, hmátl za oltáříček - a skutečně vytáhl harfu, tu družku své mladosti, jejích tajností a bludů.... U jak nevinnými, prostými se mu jevily ty bludy proti zločinům, jichž svědkem byl po čtyři léta války!

Noc byla podmračná, černá, avšak i slep byl by šel jistým krokem k domovu, nesa si harfu až do dvora otcovského. Radostné psí kňučení jej přivítalo a huňatý Černouš, věrný hlídač, radostně obskakoval dávného přítele. Přemysl zastavil se u zavřených dveří a s bušícím srdcem sáhnuv do strun, zanotoval tichým zpěvem: "Kde domov můj? Kde domov můj?"

Rozlétlo se okno - a na přivítanou rozkřikl se zlostný, hrubý hlas po německu: "Opovážlivá láje! Marš odtud, noční tuláku! Ještě i v noci, ty ničemo, obtěžuješ lidi žebrotou? Hůl na tebe."

"Buďte zticha!" křikl Přemysl; "kdo pak jste vy a co tu děláte, že si tak zhruba troufáte na mne?"

"Jsem zdejší syn, Přemysl Houška."

"Aj Pšéémysl! Vítám tě z vojny! No, nepoznáváš starého Gimpla? Tatíka tu nehledej, teď já tady bydlím, jsem tady správcem, pan Bretschneider najal celý váš statek, hynulo to, hynulo, milostpán pomáhal půjčkami, ale konec konců -"

"Pro živého Boha!" zděsil se Přemysl; "a kde jest otec? Kde jsou naši?"

"Pán jim z dobroty ponechal kvartýr po nebožce Fišerce, na Schovávačce. Tak se tam jdi vyspat. Pšéémysl! Dobrou noc!" A okno se hlučně zavřelo.

Přemysl šel jen Černouš jej vyprovodil ke vrátkům. Měsíc vysvítil z mračen a hle - na otcově roli se objevilo šest dřevěných baráků - příbytků to s chlévky a kurníky - Bretschneidrova osada...

Zvolna dotáhl se chodec na Schovávačku; nechtěl tam v noci burcovati; usedl na práh a umdlen usnul.

Ráno jej matka, Jenička i Prokůpek uvedli k otci. Dnové jeho byli sečteni. Chvílemi poznával své lidi - a zase blouznil.

"Jsi doma, můj Přemysle Havlíčku? Načekal jsem se - a kdybys věděl, jak mě Němci zhanobili! - Bylo zle, ale teď je krásně - tys doma, náš, budeš pracovat na svém! Podívej se, máme svou výstavu. Hleď ty pěkné čepečky babiček! Vidíš - ty opasky vykládané? - Fěrtůšky - tady celá sednice, pajmáma v ní - tady můj dědeček v brslenkách - dědečku, jsme ve svém, na svém! - Dudáček u chaloupky - proč nehraje? Zahraj! Poproste ho, ať mi zahraje pěknou českou... "

Polit slzami, přistoupil Přemysl k harfě a zahrál, jak dovedl, i zazpíval chvělým hlasem: "Kde domov můj?" Když dozpíval, ležel otec klidně s úsměvem na tváři - a nedýchal. Matka po starém, zbožném obyčeji otevřela okno, všichni přítomní poklekli u lože a Přemysl v duchu přísahal, že bude věren té své roli dědičné, jak umírající otec mu kázal.

Vtom zazněl do ticha nezvyklý šum a hluk. Pocházel zdola ze vsí, i bylo rozuměti v bouřlivém volání jen slovům: "Sláva, Vítězství! Ať žije česká země! Ať žije svoboda! Sláva legionářům! Sláva české republice!"

Byl to den 28. října 1918. Šťastný záhy přijel se slavnou zvěstí. Bojíce se, že Češi za všecko příkoří, za všecky nespravedlnosti budou opláceti zaslouženou odvetou, Němci v době té, pro ně úžasné, zkrotli jako všude, tak i v Čejkovicích. Pan Bretšnajdr, chtěje se zabezpečiti proti nemilým možnostem "v tom českém hnízdě", dal vrchosti rozebrati a odstěhovati svou osadu baráků, ba svolil, aby oboustranným dohodnutím nájemní smlouva jeho s nebožtíkem Houškou byla zrušena. Bál se dokonati své dílo a vyrvati český ten majetek z rukou dědiců v době, kdy se od vítězných Čechů očekávalo přísné účtovánís Němci. Vzdal se prozatím svých plánů na německý průkop do netknuté českých Čejkovic, ale ponechal si tam byť na kamenité stráni - svou Schovávačku, aby v ní mohl usaditi nějakého svého hlídače... a takové schovávačky jsou i v jiných ryze českých krajinách; pozor na ně!

Pozvolnou, vytrvalou, rozvážnou prací usiloval Přemysl poctivě, aby mohl nahraditi, co zanedbáno, zvelebiti svou rodnou půdu, zapraviti dluhy, zachrániti vše. Šlo to z dlouhá, ale šlo to trpělivým přičiněním přece, i když Jenička ze statku ubyla. Odešla přec jen za miláčkem svého srdce, za svým Toníkem, když záhy ovdověv požádal ze staré lásky po druhé o její ruku. Mohla odejíti klidně, nebol se našla za ni výborná náhradnice, Šťastných Lenka, která za kolikaleté Přemyslovy vzdálenosti z malé holčice dospěla v roztomilou dívku a vzdělanou ženušku i hospodyňku, jíž po boku Přemysl oddal se celým srdcem požehnané práci pro své a na svém.