Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když roku 1895 byla v Praze národopisná výstava, psal Havel Houška, rolník z Čejkovic, domů své ženě: "Milá Terezko! Děkuji Bohu, že nedbaje útrat dojel jsem na tu výstavu, abych zde pro naši obec získal poučení. Ta radost, ženo, s jakou úctou a chloubou se tady ukazuje vše, co uměl a udělal ten dříve opovrhovaný, že prý hloupý venkovák i jeho panímáma a dcerka! Jak se tady uznává a velebí všecko to naše i našich předků selské mozolení a ta naše láska k domovu a k jeho půdě! Vše, co si naši předkové vlastním vtipem vyrobili k dílu a k radosti své, jest tu na odiv, a lidé se na to dívají, jako by se modlili. Jsou tu naše světnice se vším i se selkami jako živými, chaloupky, i se starým dudáčkem opravdu živým, který hraje dle starodávné noty. A pyšní páni, kteří námi dříve pohrdali, teď se s námi přátelí a námi honosí. Jen ať Bůh dá, aby to přátelství potrvalo, když nám tak ukázal cestu k štěstí naší otčiny! Ta cesta - to je svornost a přejnost, práce a poctivost, tak aby každý dobře a věrně dělal, k čemu má hlavu i srdce a ruce."

Za tři dni, když se Houšek domů vrátil, přivítala jej žena Tereza, čtyřletá dcerka Jeníčka a dvouletý Prokůpek, chudáček slaboučký se skrčenýma nožkama. Však byl tu ještě v kolébce malý křiklounek, jehož tu dříve nebylo. Tatík jej políbil řka: "Vítám tě, synečku, malinký nový Čechu! Ženuško, aby byl hrdý na svůj selský rod, dáme mu jméno Přemysl!"

"Dobře tak, tatíku!" řekla žena, "ale druhé jméno mu dáme, jako Prokůpkovi, po tobě: Havel, aby to byl také Havlíček."

Tak bylo novorozeně pokřtěno ve Chvojčí, kde byla fara. Kmotrem byl mu devadesátiletý starouš Macík, kdysi zámožný a teď nejchudší občan zdejší, jenž bytoval pod střechou staré chalupy za vsí na porostlině, kde se říkalo na Schovávačce. Houskové vždy žádali ke kmotrovství lidi nejchudší, aby se nemyslelo, Ze jdou k bohatším k vůli dárkům "do peřinky"; naopak sami obdarovali kmotra neb kmotru šatstvem ještě dobrým; tak i Macík šel na křest malého Přemysla Havla Houšky po dlouhém čase zas v neděravých botách a v slušném šatě.

Tatík Houška toužil se poděliti o krásné dojmy pražské se spoluobčany. Ty, které se patřilo pozvati, sezval tedy k "zelenému stromu" na skromné pohoštění po křtu a promluvil k nim srdečně, co viděl, slyšel a si myslil na výstavě. "Neznali jsme se, my venkované, teprve Praha nás seznámila. Každá krajina i dědina tam vyložila, co nejlepšího měla zachováno a co ten český národ má ve svém lidu pěkného; my, jako bychom ani k národu nepatřili, nedbali jsme a pronedbali; škoda! Také jsme z dobrého jádra českého, ač nedaleko k nám z Rakous a leckde okolo se dost přiněmčilo, - leccos bychom tu měli svého, pěkného, ale na výstavu je zmeškáno.. Jen aby nás nevystavit někdo jinak, v novinách k naší hanbě..."

"Cože, k naší hanbě?!" rozdurdil se obecní starosta Fousek. Houška opatrně pohlédl na starouše Macíka, jenž unaven chůzí ke křtu a nezvyklým na pitím, za stolem usnul. "Než se děda probudí, mohu mluvit," pravil Houška. "Nechtěl bych, aby někdo vypodobnil Čejkovice asi takhle: mafií tam poctivého devadesátníka, který tam před padesáti lety byl váženým rychtářem. Ale když mu osud vzal děti, vnuky a všechen majetek, nechávají ho tamhle na seníku na Schovávačce přespávat z milosti přivandrovalé Němkyně Fišerky, třebas o hladu -"

"Pomalu, Houško!" ohradil se Fousek; že Macík zestárnul, osiřel a zchudl, můžeme my za to? Že o hladu? Koukněte naň, jest živ a zdráv; a kdo jej živí? My, jen my."
"Ale přec je to jen almužna," řekl Houška. "Jste k němu dobří, vím to. Ale udělejme si pořádek, aby nedostával někdy víc, někdy nic. Ujednejme, co mu kdo bude dávat, a určeme lhůty. Naše ženy ať po přehršlích peří mu seženou nějakou tu duchnu; Fišerce dáme trochu dříví, ať ho nechává spát v komoře a přihřívat se za dne v její sednici."

"Tam on, beztoho pořád vězí a kutí; přisluhuje jí při všem z vděčnosti za to, že mu již kolikráte vyhnala z těla nemoc svým kořením a svým zaříkáváním. To víte, že ona lidem pomáhá. A děda jen, jen kyne."

"Ať je tedy dlouho živ a zdráv!" dodal starosta Fousek. "Umluvíme se na všecko, až se sejdeme v radě."

Potěšením zjařen pravil Houška: "Když juž jsme v tom, dopovím všecko. Hleďte, sousedé! Mysleme si, že by na té po-rostlině za vsí stála "Schovávačka" jiná než pro tu Němkyni, útuleček - dejme tomu - pro tři, čtyři staré, chudé spoluobčany, - malý, čistý domůvek pro -pro koho? Ví jen Bůh, koho čeká bída. Macík také nevěděl... Sousedé, tu "Schovávačku" koupit, opravit, snad přistavět, vydržovat ten domůveček novou přirážkou z našich kapes... Nu! Nebyla by to pěkná náhrada za výstavu?"

Fouskův obličej se rozsvítil jako lampa. "To máš, holečku, dobrý nápad! Ale zrovna jako bys jej vzal z mé hlavy! Dávno přemýšlím, co bychom udělali, aby ti ve Chvojčí popukali zlostí! Ono se to tam naparuje, že to má faru, že to má školu, kam naše děti lezou přes kopec. Počkejte, Fousek vám ukáže! Chudobinec budou míti Čejkovice, jako v městech! To bude jinačí pochlubení, jářku! - Jenom té Fišerky nějak se zbavit, a ta bouda na Schovávačce aby přišla do prodeje!"

"Promluvil bych s Fišerkou, umím trochu německy," hlásil se Cihlář Šejnoha. "Ale cihly na přestavbu přec koupíte ode mne, ne od Nováčka?!"

"Ty - s Fišerkou? A k čemu pak jsem v obci já?" pokáral jej starosta. "Ani nevíš, že Fišerce to hnízdo nepatří, ta je tam jen z Bůh ví jakých ohledů majitele Němce a fabrikanta u Nových Hradů - má nějaké po čertech německé jméno, - aha, Bře-candl. Sám s Fišerkou promluvím; či potřebuji jiného?"

Začínalo býti sousedům do hlav horko; dobře, že starostová si poslala pro starostu, a po něm se zvedli ostatní, připili ještě novorozenci na zdraví, aby vyrostl Čejkovickým k chloubě a slávě, Chvojčínským a ostatním na vzdory a k závisti; v té náladě se odebrali do svých domovů.

Zachmuřen odcházel Hlouška. Takový ohlas u spoluobčanů nalezlo jeho nadšení?! Místo svorného přičinění o blaho domoviny jen sousedská žárlivost? I zištná hned starost o prodej cihel...

Ulevilo se mu teprv, když vkročil domů. Zena klidně dřímala, malá Jenička ji hlídala kolébajíc nového bratříčka; v koutku na zemi si tiše hrál dvouletý churavý Prokůpek, zkřivené nožičky nataženy před sebou, usmívavě hledě na tatíka velkýma, modrýma očima. "Jaké by to hezké klouče bylo, kdyby - - " pomyslil si otec, políbil hošíka na čelo a přistoupil ke kolébce. "Můj Přemyslíčku! Můj Havlíčku!" šeptal skloněn k děcku, "tebe se nechytí chtivost a pýcha světská, ty budeš upřímně milovati svůj domov jako já; viď, ty budeš svůj a žíti budeš pro svoje, ty můj pacholíčku, jedináčku. " Tu se zarazil a vážně si pomyslil: "Jak nespravedlivé jest srdce - i to otcovské! Všecko má láska se hrne k synkovi zdravému a krásnému a málem by zapomínalo na toho nešťastníčka! - Ale to nesmí býti! Nechci a nebudu nadržovati Přemyslovi, nevychovám si z něho pánovitého svéhlavce! Přísným budu k němu, aby byl užitečným člověkem a žádným, platným občanem i Čechem." To si slíbil a to zachovával.

Uletěly roky - Přemyslovi nastal čas školní. Jenička byla o čtyry ročníky před ním, a Přemyslík s umíněností tvrdil, že by mu dostačila za učitelku, tak jako staršímu Prokůpkovi, ale dostal od otce jen odpověď: "Do školy musíš - a dost! " - "Když Prokůpek nemusí, proč já?" durdil se malý nezbeda. - "Víš to," přísně vykládal otec, "že Prokůpek má příliš slabé nožky a nemůže denně přes kopec. Ale podívej se, jak je pilný a moudrý; sám si hraje, pořád si něco kutí, nikoho nezlobí. Za to ty zdravý bys chtěl jen zahálet, na pastvě škádlit dobytčata, vybírat hnízda a s kluky se prát. Co chvíle jsi z pastvy ten tam, nikdo neví kam. Takhle z tebe nebude ani Přemysl, ani Havlíček."

Kam se z pastvy ztrácíval? Tatík sám jej zavedl tam, kam jej to pak stále lákalo. Houška kdysi navštívil kmotra Macíka a vzal chlapce s sebou. Od té doby stala se chalupa na Schovávačce Přemyslovi skutečnou schovávačkou. Ne snad že by tam byl odbíhal za kmotrem, ale vábila jej tam Fišerka i její sednice, jež se skoro podobala čarodějnické kuchyni.

Snůpky rozličných bylin sušily se na šňůrách, nad velikými, černými kamny; pytlíčky a balíčky s něčím ležely na dvou policích mezi množstvím lahviček a ovázaných hrnečků s mastmi, kapkami a jinými lektvary, div že si to bába všecko pamatovala. Přicházeli k ní cizí lidé přespolní, ponejvíce Němci, i známí z Čejkovic a okolí. Fišerka radila a léčila, podkuřovala a zaříkávala, ale také karty a sny vykládala. Jeden Němec, Gimpl jménem, nepřicházel pro radu nebo proroctví, nýbrž občas Fišerce něco přinášel; Přemyslovi se zdálo, že jsou to peníze a že ten muž při tom často říkal jméno "Brečandl". Fišerka měla za to, že jednání s jejími návštěvníky důstojně se má díti mezi čtyrma očima; proto schovávala Přemyslíka za červenou, strakatě květovanou plachtu u své postele.

Češtinu Fišerka zle drmolila, ale uměla to obrátiti ve svůj prospěch u Čechů. Vyčetl-li jí někdo, že se neosvědčilo její proroctví neb její rada, vymlouvala se: "Vy mi nerozuměli, a když já neumět česky a vy neumět německy, je chyba a splete se a já za to nemůže. Musí se naučit německy." A Přemysl dychtivě lapal německá slovíčka.

Však ještě něco jiného lákalo jej na Schovávačku. Prolézaje zvědavě všemi kouty od střechy až do podzemí, našel ve sklípku v pytli zabalený, neznámý předmět, a když do pytle rukou hrábl, zabrnkalo to. "Ono to hraje!" zaradoval se, vytáhl vábivý nástroj a brnkal naň oběma rukama s nezkrocenou chutí, až se pojednou otevřely dvéře, v nich Fišerka tu stála udivena i hrozivě zvolala: "Co to za kočičina?"

Přemyslovi zdřevěněly prsty. Čekal uleknut, bude-li zle.

"Ty kluk darebná, ty vyčenichat moje harfa?" plísnila jej. "Opovaž se někde vybreptat, že já mít harfa!"

"To je harfa? Na takovou hrál král David?" zajásal klučina. "Mlčíš!" okřikla jej, ohlédla se bázlivě a přibouchla sklepní dvéře. "Kdyby to slyšet Macík - a povídat - že já - já - Ty kluk jeden, jestli ty muknout, hubu ti zašit sídlem, až krev poteče -Ty musí mlčet, sice tě trestat nebe hrozně, slib honem, že mlčet! Nebo tě do všech pekel -"

"Slibuji vám, že nikomu nepovím o vaší harfě!" honem jektal ustrašen. "Tak! Pánbůh tě slyšet, a zle ti bude, jestli ty muknout."

Hoch nechápal, ale sliboval tolikrát a tak pěkně, jak bába chtěla, neboť dětinsky věřil, že Fišerka má jakousi čarodějnou moc, aby se hrozby její splnily.

Fišerka bývala kdysi harfenicí i prošla dobrodružně kus světa i jeho hospody. To bylo v mládí. Ale k šedivým vlasům se ono řemeslo již nehodilo; lépe svědčila stařeně pověst moudré ženy a odhalením její veselé minulosti bylo by jí ubylo vážnosti u lidí i výdělku.

Však stará láska prý nerezaví; tak Fišerčina láska k harfě nevymizela jí dosud ze srdce. Nejen že dovolila chlapci, aby si častěji zabrnkal ve sklípku, odkud nebylo ven slyšeti zvuků tak slabých, ale jala se trošek po trošku sdíleti se s ním o to ubohé maloučko, co sama na harfu kdysi uměla a ještě úplně nezapomněla. Později pak, když hoch byl větší a chápavější a Fišerka zpozorovala, že se naučil dost rozuměti její výmluvnosti německé, vykládala mu snáze a ochotněji nejen o hráni na harfu, ale také o tom širém, velkém světě, který proputovala s harfou za mladých svých let, ba vzpomínky ty ji rozjařily kdysi tak, že Přemyslovi zahrála a zazpívala nějakou německou písničku, jindy druhou a třetí i více jich. Byly to německé odrhovačky hospodské, jejichž slova byla hochovi záhadná, ptal-li se jí, co znamenají, říkala mu: "Až ty bejt větší a víc umět německy, pak já ti povědět. " Jindy zas si po chraplavém zazpívání pochvalovala: "Holečku, když já zpívat tu písnička jin-dá, já bejt hezká holka a líbit se!" Když se otázal, kde všude byla ve světě, řekla mu: "To povídat nemůže, jak ve světě daleko a hezky, když ty málo rozumět německy a zalezlý jenom doma; všichni tady na vsi jen za pecí a nevědět nic, jaký je svět a v něm živobytí."

V dětinské mysli hochově se ujalo přesvědčení, že musí růsti, uměti německy a poznati svět, aby se stal chytrým a šťastným. Rostl věru dost a rychle, také léta ubíhala rychle; o němčině myslil, že v ní znamenitě pokračuje a nevěděl, že od Fišerky přijímá sprostý způsob mluvení plný zkomolenin a chyb; věru nemluvila "jako kniha", ale hoch si přál uměti tolik jako ona!

Však ještě něčeho jiného, krásnějšího si přál od své mistryně: aby jej naučila hrát na harfu tolik, že by mohl s tím do světa a poznati jej. Byl by chtěl, aby jej Fišerka učila hráti z not. "To já dávno zapomenout, já už hrát jen tak na paměť," řekla mu. A on se ve sklípku s harfou mozolil, až měl od strun prsty otlačené a někdy do krve odřené; krom německých popěvků, ke kterým si průvod na harfě okoukával dle jejích prstů a jaksi taksi po ní pobrnkával, pachtil se, aby také dovedl si provázeti domácí písničky české. Marně se hrabal ve strunách, aby to šlo s nápěvem nějak dohromady, i myslil si, kdyby znal noty, že by to pak šlo dobře.

Dodal si odvahy, a poprosil otce, aby se směl učiti u pana učitele Koláře ve Chvojčí noty znát. Tatík Houška se sice divil, co to hocha napadlo, ale pak si pomyslil: "Snad si lépe oblíbí školu, uvidíme." I řekl mu: "Nu, dám ti tedy těch několik korun měsíčně. Ale přistihnu-li tě ještě jednou, že přivážeš na pastvě dobytčata ke stromům a utečeš kdo ví kam, hned bude po notách a po muzice."

"Vždyť jen na chvilku někdy zaběhnu na Schovávačku, podívat se na kmotra Macíka, jak se mu vede," napolo dle pravdy a napolo lživě se vymlouval hoch, jak se často vytáčel i Jeničce, jež na něj nejvíce dávala pozor a přezvídávala u kmotra, bývá-li tam Přemysl. Slýchala, že tam byl.
Kmotr arci nevěděl, že Přemysl po každé kratičké návštěvě u něho zmizí ve sklípku, a Fišerka ho neprozradila, protože by byla tím prozradila také svou harfu. Zvuky její nepronikaly podlahou do komory; ostatně byl kmotr skoro již úplně hluchý a nejraději se zahrabával až po uši pod svou duchnu. Ale již za krátko stala se mu země duchnou, pod niž jej zahrabali, když bylo Přemyslovi devět a jemu devět a devadesát let. Se ctí provodili jej čejkovičtí k poslednímu odpočinku - k poslední schovávačce na této zemi.

Na cestě z pohřbu přikročil učitel Kolář k Houskoví. "Musím vám pověděti o vašem hochu. Nemohu říci, má-li trošku hudebních vloh, ale valné to asi nebude. S notami by to pomaloučku šlo, ale sluch! Ten, se mi nezdá. Mám doma jen housle, a na těch nemohu s hochem poříditi nic. Nejsem tak nesvědomitý - nevyhazujte peněz, já hocha učit nemohu." Přemysl to slyšel a div nevykřikl. Odběhl zatínaje zuby i pěsti; hněvem přehlušoval svou lítost.

Houška, pověděv Přemyslovi rozsudek učitelův, doložil: "Nermuťse proto zbytečně. To marné hraní by tě jen trápilo. Dělej něco užitečnějšího, budeš z toho míti lepší potěšení."

Bál se Houška, že nezdar ten zoškliví Přemyslovi učitele i školu, ale pozoroval, že hoch spěchá rád a horlivěji do školy než jindy. Proto mírněji promíjel i jeho toulky, když mu Přemysl tvrdli, že se nejraději učí o samotě; ale čemu a kde se učí, nepověděl.

Jako každý pouze domnělý talent, čím méně jej uznávají jiní, tím vášnivěji oceňuje se sám, i Přemysl věřil, že vynikne vzdor na vzdor učiteli Koláři a břinkal do strun rázněji než jindy. Ale doma mlčel.

Mlčel nejen o harfě, ale též o tom, co jej silně vábilo do školy. Byli to čtyři němečtí spolužáci, kterých si dříve nevšímal, dokud hovorům jejich pramálo rozuměl; ale po letech cviku u Fišerky jej Němčíci velice zajímali svými hovory o žití panském i polopanském, o divadle, o nádherných zábavách a hostinách, koncertech a triumfech slavných umělců. Byli všichni z blízkého velkostatku Hejnavy či německy Heinau, jehož majetník, poněmčilec Bartha von Erlenbach, dosazoval si na něm jen Němce, jejichž děti chodily do Chvojčí do školy České, "dokud německé tu není", jak s důrazem říkával. Dolfi Traube hajného, Sepl Unkraut baštířův, Franci Rettich pokladníkův a Fric Bokk, syn panského správce, byli Přemyslovými spolužáky v třídě. Výrostkové ti se českým chlapcům rádi pošklíbali, ale jakmile si Přemysl na ně již troufal s němčinou obrátili a vymyslili si něco jiného. Lichotili mu a chlubivým, často prolhaným žvástáním jej podněcovali, aby také co nejvíce žvástal. Jeho kostrbatá, po Fišerce silně přisprostlá němčina je obveselovala tak, že i doma napodobováním rozesmávali členy svých rodin; a když se jim v slabé chvilce podřekl, že umí hráti na harfu, naučiv prý se počátkům od potulného harfeníka umluvili se, že si z toho Čecháčka ztropí ještě notnou švandu, než se s ním rozejdou, neboť byli všichni již v posledním školním roce.

V nedělní odpůldne přede žněmi přišli Fric Bokk a Franci Rettich přes kopec do Čejkovic a zastihli Přemysla s otcem na dvoře. Německy pozdravili a německy cosi mluvili, nejvíc mluvka Franci, malý zakrsalý a ve škole opozdilý zrzounek, jenž byl z hejnavských Němčíků nejstarším, ale také nejsmělejším podnikatelem všelikých kousků a na základě autority svého stáří, jímž své kamarády předstihoval o více než tři léta, počínal si vždy jako hlava a mluvčí ostatních. K Houškovu podivu Přemysl, odpovídaje jim, sekal tak hbitě němčinou, až otec žasl. "Co ti hoši chtějí?" ptal se synka, jenž mu vyložil, že panský správce Bokk v Hejnavě vzkazuje, aby Přemysl jako spolužák jeho syna Frice přišel na dnešní domácí zábavu, kterou se v jeho domě vesele oslaví Fricovo propuštění ze školy. Dal otci s Pánembohem, a již hoši velkými kroky chvátali k Hejnavě.

U panského správce okouzlilo Přemysla vše: nezvyklá nádhera bytu, chutná svačina, i společnost nejen hochů, však i děvčátek a slečinek, ba i paní a mladých i starších pánů z panství. Všichni si nápadně všímali Přemysla, jakoby on tu byl hlavní osobou. Všichni sním hovořili, každé jeho odpovědi se usmívali - a on nevěděl, že si tropí, posměch z jeho fišerské němčiny a z jeho rozpaků. Hrálo se na piano, zpívalo, deklamovalo a tleskalo se. Pak ale Franci s poťouchlým úsměvem odkudsi přitáhl harfu a zařečnil: "Náš český host Přemysl nám zahraje a zazpívá. Je to budoucí slavný umělec a my jsme jeho první publikum; on nám zahraje na harfu. K vůli tomu vzácnému požitku jsem si na dnešek vypůjčil od hospodského "u lišky" královský tento nástroj z pozůstalosti jeho nebožky tety. Tak spusť, Přemysl, spusť!" A čím více se Přemysl rděl a zajíkal, čím zmateněji breptal svou směšnou němčinou, že se stydí, že neměl ani učitele, tím více se panstvo páslo na jeho trýzni, až mu pan správce domluvil: "Vždyť jsme tu jen po domácku! To ještě není veřejný koncert! Žádný umělec nespadl hotov s nebe a mnohý virtuos mívá také trému. Hle, napij se na kuráž!" Podal mu skleničku vína, hochovi vjelo do žil horko, i sáhl do strun. Zazpíval neuměle písničku českou a odrhovačku německou, s průvodem bídně neladným.

Nepozoroval, že v hlučnému tleskotu se tutlá smích. Byl ohlušen a opojen slovem: talent! talent! ozývajícím se v hluku kolem něho; chápal jenom, že mu veselá společnost projevuje uznání, i klaněl se vděčně za tolik pochvaly. Večer došel domů pozdě, s hlavou omámenou.

Ráno zaspal. "Pospěš," napomenula jej Jenička, podávajíc mu snídani; "musím také běžet na pole, rodiče tam jsou již aspoň hodinu. Prokůpku, dobře hlídej, a kdyby bylo třeba, pošli pro nás Černouše!" Černouš byl hlídací pes.

***