Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pavilon tučňáků

"Za kym že?" natáhl ucho dědek ve vrátnici, ale nepodíval se na mě, protože něco pečlivě krájel a rovnal v umaštěném papíru.
"Za panem Benešem," zopakoval jsem.
"A kdo to je?"
"To je váš zaměstnanec."
"Tak si mu zavolejte," přišoupl ke mně telefon, ale ani teď se na mě nepodíval.
"Nazdar, tati," řekl jsem do smradlavého sluchátka.
"No ahoj, prosimtebe, počkal bys tam na mě, já mám teď výpravu a budu tam za slabou hodinku, běž se zatim podivat třebas na hady."
"Tak jo," řekl jsem.

Dědek si strčil do huby kus nazelenalé tlačenky a začal prudce žvýkat.
Došel jsem k pavilonu tučňáků a vstoupil dovnitř. Černobílí ptáci pochodovali v řadě za sebou po betonovém okraji bazénu. Pak jeden dostal nápad a vrhl se bokem do vody. Ostatní se okamžitě skáceli za tím prvním a chvíli se proháněli pod vodou jako pokažená samonaváděcí torpéda, potom jednoho napadlo vystřelit z vody ven, ostatní vyskákali za ním, stoupli si pěkně do řady a začali zase od začátku. Jednoho to vždycky napadlo o zlomek vteřiny dřív a hop, ještě než se dotkl hladiny, už tam padali všichni. Opakovali to pořád dokola celou tu hodinu, co jsem tam vydržel stát. Vydržel bych je pozorovat klidně i další hodinu, ale byl čas jít zpátky.

Otec stál nehybně před vrátnicí, a ačkoliv bylo pořád ještě léto, měl na sobě bílý baloňák a ošuntělou čepici s kšiltem, které říkal "prinz Heinrich". Byl už pár let v důchodu a v zoologické si přivydělával jako průvodce; doprovázel školní výpravy, zájezdy z Ústí nad Labem a tematicky zaměřené skupiny holandských důchodců, trpělivě jim za těch pár šestáků vykládal o lachtanech a pakoních a čekal, až se vydovádějí u opic. Lekl jsem se, jak za těch pár týdnů zase zešedivěl.

"Nazdar," řekl jsem.
"No ahoj," odpověděl a díval se přitom někam nad koruny stromů.
"Tak co novýho?" zeptal jsem se.
"Novýho neni na světě nic už dvě miliardy let, všechno jsou to jenom variace na téma uhlík, vodík, kyslík a dusík," odpověděl mi otec.

A vydali jsme se na procházku. To jest obešli jsme Trojský zámek, přešli po lávce, ze které jsem plivl do husté, zvolna se valící vltavské vody, vzali to napříč přes Císařský ostrov a došli k další lávce, ze které otec upustil táhlou bílou slinu do husté, zvolna se valící vody plavebního kanálu. Potom jsme vstoupili do Stromovky.

***

Co je v životě novýho

"No vidiš, tady jsem nikdy v životě nebyl," řekl otec překvapeně, "tady to ani nevypadá jako v Praze... To spíš vypadá, jak kdyby se tu natáčely Mrtvý voči Londýna!"
"To je hodně zvláštní končina," přitakal jsem. "Já tudy šel asi před rokem a vzpomněl jsem si, že tady někde v těch místech bydlí jeden známej, a nenapadlo mě nic lepšího, než se po něm ptát tří udělanejch mladejch cigošů, co se tu poflakovali. 'No jasně, takovej velkej, Franta nebo Lojza,' povidaj. 'To nebude von,' já na to, 'tenhle se menuje Pavel,' a voni: 'Nojó, jasně, Pavel, takovej velkej, poď s náma, my ti vokážem, kde bydlí,' a já s nima šel jak nejhorší blbec do baráku, ze slušnosti, víš, abych se náhodou nedotk někoho, kdo mi chce pomoct... A voni hned dole zaujali takovou speciální formaci, jeden šel přede mnou a dva za mnou, no, a už jsme šlapali po úzkejch točitejch schodech, vypadalo to tam přesně, jako bysme lezli vnitřkem ulity. A to už jsem teda skoro cejtil kudlu v ledvinách. A ten první najednou zastavil, kouk na mě a povidá: 'A ty se jako nebojiš?' 'Ne,' já na to, a musel jsem si dávat velikej pozor, aby mi nepřeskočil hlas. 'Ne, jo?' řek na to tak ňák zklamaně, 'no dobrý, tak dem...' A když jsme vylezli nahoru, tak tam byla nizounká tmavá chodba, a von na mě kouk eště jednou a povidá, jako by tomu nechtěl věřit: 'A ty tu jako fakt hledáš toho Lojzu, jo?' 'No jasně,' povidám a lámu si hlavu, jestli zkusit ty dva vzadu porazit a utýct, nebo radši na někoho zazvonit, když vtom jeden z nich zabouchal na dveře a ze dveří vylezla napuchlá zamaštěná striga s ručníkem kolem hlavy, na sobě květovanej župan, v uších a na krku samý zlato, a von jí povidá: 'Je tady ňákej, co shání toho tlustýho Lojzu nebo Frantu, viš, toho velkýho, pořádnýho...' A baba se nadechla, až to zahvízdalo, a začala ječet: 'Kolikrát sem vám řikala, ať tady nevotravujete! Todle neni váš barák! Támle máte váš barák! Táhněte, nebo du pro Romana a ten vám to řekne, jo! Vám to Roman řekne jinak! A vy poďte dál, pane!'"
"To jako tebe zvala dál?" zeptal se otec.
"Já se taky divil, cenila na mě zlatý zuby a lichotila: 'Poďte, pane, a nestujte tam!' 'Já nebudu zdržovat,' povidám, 'já akorát hledám toho známýho.' A vona se přestala usmívat: 'Vy nejste ten...? Vy neznáte Romana? Vy nám nic nenesete?' 'Neznám a nenesu,' povidám. A vona uplně zmodrala vzteky a z koutku huby jí vyjela kapka pěny, až jsem se lek, že mě snad kousne. Jenže vtom se vzadu v předsíni pohnul závěs a zpod něj vylez chlap, jakýho jsem v životě neviděl, hlavu jak hroch, malinký voči strašně daleko vod sebe, figuru jako Golem, ramena, panděro, nohy, prostě celej vypadal jako zvětšenej do jinýho měřítka, i ten prst, kterym na mě ukázal, nevypadal jako prst, ale jako štangle salámu: 'Vodkaď je?' zeptal se baby. 'Já nevim; vodkaď je?' vobrátila se na cigoše. 'Nevíme,' řek ten jejich kápo krotce. 'Nevěděj,' řekla poslušně baba. 'A co chce?' ptal se chlap a na mě se ani nepodival. 'Nic nechce,' vona na to. 'Tak ať de pryč,' řek na to vobr a ukázal na toho jejich šéfika: 'A ty poď dovnitř.' Kluk se začal třást a něco blekotal, ale chlap na něj ukázal eště jednou a řek: 'Dvakrát to řikat nebudu,' a kluk teda vlez dovnitř a dveře se za nim zabouchly. A ty zbylí cikáni byli najednou celý schlíplý a povidaj mi: 'Hele, tak von tu ten Lojza asi nebydlí, tak rači běž.' A když jsem uháněl dolu po schodech, tak za mnou eště potichounku volali: 'A nechceš levnej mobil? Nebo cédéčka?' a já byl tak pitomej, že jsem se vo pár schodů vrátil, abych jim řek, že nechci."
"To je pro tebe bohužel typický," pokýval otec.
"Co jako?"
"Ale no že se chováš, jako kdybys vystupoval v ňákým kresleným seriálu nebo jak bych to řek."

***