Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1. Do Kapského Města

Na šťastné shledání! Tak zaznělo naposled mocným hlaholem dne 18. lis­topadu 1883 na nádraží severozápadní dráhy - ještě jeden vděčný pokyn přátelům a již nás unášel vlak v temnou noc. Příštího jitra jsme poslali z Děčína poslední pozdrav milené vlasti, potom jsme vjeli na německou půdu, navštívili jsme rychle za sebou Drážďany, Berlín a ne­dlouho potom jsme stihli do Hamburku, největšího přístavu na evropské pevnině. Dne 22. listopadu jsme vstoupili v Hamburku na loď Pretoria. Konečně dne 21. prosince jsme uzřeli Stolovou horu, nejvyšší hlídku Kapského Města. O den později jsme byli v Kapském Městě.
Africká pevnina se neobjevuje cizinci nikde na svém pobřeží tak velebně jako na tomto místě. Amfiteatrální poloha města, rozloženého podél mohutné zátoky, kolmé stěny stolové hory, které se těsně za městem vypínají do výše 1000 metrů, a vpředu stále vlnící se moře, to vše činí mocný dojem na cestovatele, který po dlouhou dobu nespatřil nic krom oblohy a mořských vln.
Vzezření Kapského Města se podstatně liší v době letní a zimní. Od května do října přivádějí pasátní větry od severovýchodu deště, a proto se skví celé okolí v nádherné zeleni. Léto na jižní polokouli, trvající od listopadu do května, přináší kapskému pobřeží suché počasí, jehož vlivem lateritová půda vyprahne a rozpuká se. Na celém povrchu, na horách i v údolích, se objeví jednotvárná hnědožlutá barva, která působí velmi nepříjemně. My jsme stihli do Kapského Města v prosinci, tedy v době letního sucha. Pozdě večer jsme vpluli do přístavu.
Stál jsem tedy opět na jihoafrické půdě, u cíle svých dlouholetých tužeb. Avšak nepobyl jsem ještě ani den v Kapském Městě, ano uplynulo sotva několik hodin od našeho příchodu, a poznal jsem již zcela zřetelně, že poměry od roku 1879 se úplně změnily. Konaje přípravy ve vlasti a ubíraje se do Kapska, neustále jsem předpokládal, že se mému podniku dostane od kapské vlády i od tamějšího obyvatelstva podpory nejen mravní, ale i hmotné. Ani zdaleka jsem nepomyslil na to, že bych se octl v rozpacích, nemaje pohotově větší peněžní obnos. Když jsem v roce 1879 opouštěl jižní Afriku, provázel mé práce všestranný zájem, jehož jsem docílil jednak svými výzkumy, jednak výklady o poměrech domorodců v jižní Africe. Tehdy zastával guvernérský úřad v Kapsku šlechetný státník sir Bartle Frere, který vykonal velmi mnoho pro vědu v Indii a v Kapsku. On mne také vyzval, abych se opět navrátil do jižní Afriky a pokračoval v započatém díle. Téhož dne, co jsem opouštěl Kapské Město (5. srpna 1879), učinil pan Brown v parlamentu návrh, aby si vláda ještě před odjezdem pojistila mé služ­by k prozkoumání krajin na severní hranici Kapska. Poněvadž veškeré vrstvy obyvatelstva, jmenovitě sněmovní poslanci, mi byly velice nakloněny, bylo nepochybné, že tento návrh bude přijat, ale vláda odročila celou věc až do mého návratu. Všeobecná pozornost, která mi byla před odchodem věnována, vzbuzovala ve mně nejlepší naděje pro budoucnost. Vzpomínka na vydatnou pomoc a mnoho­slib­né ujišťování v Kapsku také způsobily, že jsem předčasně opustil vlast, maje po ruce jen skrovnou peněžní hotovost, ačkoliv jinak jsem byl vybaven na cestu znamenitě.
Když jsem dorazil do Kapského Města, podal jsem vládě žádost, aby mi bylo za přivezené věci sleveno clo, aby mi byla poskytnuta bezplatná jízda po železnici a zároveň aby se mi dostalo mravní podpory od vlády. Mimoto jsem doufal, že se mi dostane peněžní podpory od Filozofické společnosti a od Jihoafrického muzea. Za tyto výhody jsem nabídl: dříve než bych se vydal na cestu do vnitřní Afriky, hodlal jsem projít celým Kapskem, zdržet se v některých místech, vědecky zajímavých, a konat tam studia, hlavně v oboru etnologie, botaniky a geologie. O svých výzkumech jsem chtěl podávat v každém okresu zprávy. Z vý­nosu těchto přednášek bych si lehce opatřil potřebný peněžní obnos na cestu do vnitrozemí. Navíc jsem se zavázal, že polovinu vědeckých sbírek nashromážděných v Kapsku věnuji Filozofické společnosti v Kapském Městě a muzeím v Kapském Městě a Grahamstownu.
Kdybych tyto návrhy učinil v roce 1879, kapská vláda by je s radostí přijala. Avšak k velikému žalu jsem seznal, že se poměry od té doby úplně změnily. Sir Bartle Frere sklíčen těžkou chorobou odebral se mezitím do Anglie a na jeho místo nastoupil nový guvernér, sir Hercules Robinson. K vládě se pak dostali představitelé dřívější opozice. Nová vláda neuznávala sliby, které předtím učinil sir Bartle Frere. Odepřela rozhodně poskytnout mi jakoukoliv podporu, ano zamítla hned zpočátku mou žádost za slevení cla ze zavazadel a potřeb výpravy. Přitom zaujala dosud neslýchané stanovisko, že totiž zavazadla vědeckého badatele dlužno odhadovat tak jako náklad importérů. Požadovala ode mne na základě toho téměř 3000 zlatých cla. Svůj poža­davek zdůvodnila úspornými opatřeními ve státním hospodářství. Ná­mitky její arci nebyly bez podstaty, neboť zatímco jsem prodléval ve vlasti, stihla Kapsko obchodní krize, úhlavní nepřítel veškerých ideálních snah.
Najal jsem si na jihovýchodním konci města za měsíční nájemné 90 zlatých jednopatrový domek a rozhodl jsem se pro nejbližší dobu konat studia v okolí Kapského Města, protože mi na záruku anglického obchodníka kapitána Murrissona byly z celnice vydány nejpotřebnější předměty a některé vědecké nástroje. Vyjednávání s vládou pokračovalo a vleklo se donekonečna. Když jsem seznal, že moje doprošování bude sotva úspěšné, obrátil jsem se na přátele ve vlasti, aby mi v této nepředvídané tísni laskavě podali pomocnou ruku. Za tři neděle nato, dříve než jsem očekával, došla mne telegrafická zpráva, že pomoc z vlasti se dostaví. Telegram určený pro mne zněl: "Pomocný výbor je ustaven a zahájil činnost." Jaké nevýslovné kouzlo spočívalo v těchto slovech! Podpora z vlasti přišla velmi rychle, neboť již příštího dne po oznámení jsme obdrželi poukázku na 250 liber šterlinků, nedlouho nato druhou a za několik neděl i třetí. Naproti tomu jsem musel zaplatit mnoho, velmi mnoho cla. Kapská vláda namítala, že bez svolení parlamentu nemůže nic ze cla slevit, leč by porušila výslovné znění zákona. Dovolával jsem se slibů a povzbuzování, jakých se mi dostalo v Kapsku roku 1878?79, dovolával jsem se návrhu pana Browna (v sezení parlamentu dne 5. srpna 1879), poukazoval jsem na svou zamýšlenou cestu po Kapsku, která by z největší části prospěla jen Kapské kolonii a znamenitě obohatila její muzea, ale vše činil jsem nadarmo. Celníci postupovali přesně podle předpisu. Když mne pak někteří z nich navštívili na výstavě, kterou jsem uspořádal, pravil mi správce celnice: "Odpusťte, že jsme byli nuceni clo od vás požadovat." V celnici obdrželi také nejdříve zprávu o pomoci, které se mi dostalo, a radovali se se mnou, jako by jim samým bylo prokázáno dobrodiní. Když zdejší časopisy otiskly zprávu o velkomyslné podpoře poskytnuté mi z vlasti, hrnulo se mi ze všech stran množství blahopřejných dopisů.
Také uspořádání výstavy bylo spojeno s velkými obtížemi. Zde mi byl velmi nápomocen pan Charles Poppe, ředitel firmy Poppe, Rossow a spol. Množství přirozených i nastrojených překážek se nakupilo v ces­tu mému záměru, takže jen nejupřímnější snaha prospět domácímu průmyslu zabránila, abych nepozbyl mysli a trpělivosti. Mezitímco se stále protahovalo vyjednávání o vhodné místnosti, užil jsem mimovolných prázdnin k vědeckým pracím a k shromažďování sbírek. Konal jsem rozmanité výlety ke Stolové hoře, na mořské pobřeží, ano i do pohoří Somersetského. Tyto výlety byly také dobrou školou pro výcvik mých průvodců. Do Kapského Města jsem se vrátil s hojným výtěžkem přírodnin, které byly z větší části odeslány přímo do Evropy.
O příhodné místnosti pro výstavu bylo konečně rozhodnuto. Přehorlivé snaze a přímluvě pana Poppa a místopředsedy živnostenské komory v Kapském Městě pana Wienera podařilo se, že mi obchodní komora, která zaujímá v jižní Africe přední místo, propůjčila svou rozsáhlou čítárnu k výstavním účelům. Trvání výstavy bylo pro nás dobou slavnostní. Kapský guvernér sice zamítl mou prosbu, aby výstavu osobně zahájil, avšak toto odřeknutí naši výstavu nikterak nepoškodilo, neboť velká návštěva a mravní i hmotný úspěch převýšily veškeré naše očekávání. Přední osoby kapského veřejného života poctily naši výstavu svou návštěvou a vyslovily se o ní s nejvyšším uznáním. Mimo naši osobní výpravu byly hlavně vystaveny vědecké nástroje, dále předměty určené k výměně s domorodci a dary pro přátele a příznivce, jimž jsem byl od své první výpravy zavázán díkem.
Na výstavě byly mimo jiné zastoupeny také četné české závody, které vzbudily obecnou pozornost a dosáhly plného uznání. Avšak přímo zvláštní oblibě se těšily tyto výrobky: skleněné zboží z továrny hraběte Harracha v Novém Světě, šperk z napodobených drahokamů od J. Reifa v Praze, bavlněné látky od Benedikta Schrolla v Broumově, kosmonoské kartouny z továrny svob. pána Leitenbergera v Josefodole a české piškoty od Josefa Petzolda v Praze. Po celou dobu výstavy jsem byl přítomen ve výstavních místnostech a podával jsem návštěvníkům vysvětlení. Zároveň jsme rozdávali ceníky, seznamy zboží, oznámení a také menší sbírky vzorků.
Kapská vláda se ke mně chovala stále odmítavě. Upustil jsem tedy od zamýšlené cesty po Kapsku. Chystal jsem se na výpravu přímo do vnitrozemí. Při nedostatku hmotných prostředků jsem hleděl svých 164 kusů nákladu uvésti na nejmenší míru, ale přece mi zbylo tolik nezbytných věcí, že jsem musil zakoupit ještě třetí nákladní vůz. Tato nemilá výloha, obnášející přes 150 liber šterlinků (přes 1800 zlatých), pohltila téměř úplně zbytek obnosu, který mi poslali přátelé a příznivci z vlasti. Každý pochopí, že jsem se konečně jen s těžkým srdcem odhodlal zakoupit třetí vůz, nicméně krutá nezbytnost mne k tomu dohnala. Vůz i s potahem byl tedy zakoupen, dva lidé najati za poháněče, i bylo všecko celkem připraveno, abychom se již konečně mohli vydat do vnitrozemí, tomuto cíli svých dlouholetých snah. Avšak tu se znova nakupilo neočekávaných obtíží, které konečně počaly ve mně vzbuzovat mínění, že mi snad nebude možno opustit Kapské Město.
Když jsem se před svým zamýšleným odjezdem loučil se všemi přáteli, navštívil jsem také redakce časopisů vycházejících v Kapském Městě. Na odchodu z redakčních místností časopisu Cape Times zastavil mne přítel St. Ledger tázaje se: "Zdalipak máte již všecko vyjednáno s Jiho­africkou republikou?" - "S Jihoafrickou republikou, se Zavaalskem? Nikdy jsem s ní neměl styky, pro něž by se mi něco nemilého mohlo přihodit." - "Ovšem, ovšem, ale cla!" - "Cla?" Toto slovo mne tak ohromilo, že jsem se musil přidržet dveří. Zmínka o cle působila na mne vskutku již příšerně. Teprve nyní jsem se dozvěděl, že Jihoafrická republika, založená Holanďany na severu anglických držav v jižní Africe, uvalila vysoké clo na veškeré dovážené i provážené zboží. Podal jsem tedy vládě republiky telegrafickou žádost za úplné slevení cla a zároveň jsem se obrátil do Pretorie na pana Bočka, státního tajemníka republiky, aby mou prosbu laskavě podporoval. Naneštěstí byl telegrafní drát porouchán, takže uplynulo několik dní, nežli mne došla odpověď, avšak odpověď potěšitelná, zvěstující mi, že jako vědecký badatel jsem na svém průchodu územím Búrů osvobozen ode všech dávek.
Nicméně naše nehody nebyly ještě vyčerpány. Na první pohled nepřekonatelné překážky se vyskytly ještě před samým odjezdem na nádraží státní dráhy, po níž jsem chtěl se svou výpravou dorazit až do Colesbergu. Když jsem vstoupil na nádraží, pospíšil ke mně přítel Poppe, uchopil mne za ruku a pravil: "Nelekejte se, příteli, ale zvěstuju vám zlou novinu!" - "Mně?" - "Bohužel, ale právě jsem se doslechl, že se železniční správa zdráhá dodržet s vámi ujednanou smlouvu, podle níž je povinna vaši výpravu, osoby i věci, dopravit do Colesbergu za 61 li­ber šterlinků. Pánové na dráze namítají, že za uvedenou cenu mohou dopravit pouze prázdné vozy, a nikoli vozy s nákladem. Bylo prý neznámo, tak aspoň oni tvrdí, že chcete s sebou vzít vozy s nákladem." - "Ale vždyť jsem najal pět železničních vozů za 61 liber šterlinků!" - "To všecko vám nepomůže, neboť železniční úřad nedovolí vaše věci naložit, dokud na dřívější obnos nedoplatíte asi 70 liber šterlinků." - "To nemohu!" - "Co chcete ale dělat. Já vás zatím penězi založím." - "Děkuji srdečně, ale nemohu to od vás přijmout." - Nezbývalo mi tedy v této tísni nic jiného nežli na ten čas ustoupit a vyhledávat prostředky, kterak bych tyto nové obtíže odstranil.
Poněvadž pak klíče k mému bytu byly již odevzdány, nezbývalo nám než se ubytovat na čas v hotelu. Naštěstí však chtěla též moje manželka být při nakládání vozů na vlak a dostavila se tam se svou přítelkyní slečnou Lohmannovou, s níž jsme se seznámili na palubě Pretorie. Tato milá dáma, která za svého švagra spravovala hotel Hansu, se velmi ochotně nabídla, že nás pohostí po celou dobu, pokud nebude naše záležitost vyřízena. Já a moje manželka jsme přijali pozvání pana Poppa, u něhož jsme se ubytovali, kdežto ostatní účastníci se odebrali ke slečně Lohmannové. Ještě večer jsem se vydal k novému ministru staveb a správci státních pozemků plukovníku Schermbruckerovi. Tato návštěva rázem odstranila veškeré nesnáze a slunko štěstí mi opět vzešlo. Podal jsem ministrovi úplně přesvědčující důkazy, že mi železniční úředníci ukřivdili. Uvedl jsem svědky, kteří potvrdili, že moje vyjednávání se správou dráhy se týkalo dopravy vozů s nákladem. Můj dobrotivý příznivec uvedl rychle celou záležitost do pořádku. Vymohl mi také, že jsem místo 61 libry šterlinků platil pouze 52 libry šterlinků a že jsem místo pěti železničních vozů obdržel docela sedm. Železniční správa potom přijala ještě i bedny, které jsem nemohl naložit na prvé vozy. Celá moje výprava i s nákladem šťastně dorazila do Colesbergu po jízdě trvající dva dny a dvě noci.
Plukovníku Schermbruckerovi nikdy nezapomenu, jaké služby mi prokázal. Ale také nikdy nezapomenu, že jsem musil kapské vládě zaplatit 2000 zlatých cla a železničních poplatků, ačkoliv jsem do Kapska přišel výhradně za vědeckým účelem.