Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Úvod

Mučila-Aumsinga! Vy dvě slova serocká zůstanete mi nezapomenutelnými, navždy vryla jste se hluboko v mysl mou! Ó trudné vzpomínky! Jenom s hrůzou připomínám si nejnešťastnější den své první výpravy. S každým bych se byl znepřátelil, kdo by mne ještě 4. prosince 1875 upozornil na nedostatečnost a chatrnost mých člunů. Veškeré moje naděje spočívaly na šťastném výsledku cesty po Zambezi, tudíž na čtyřech loďkách maruckých, s nimiž jsem se pustil proti proudu dosud neprozkoumaného veletoku. Kdo někdy vším úsilím duševním pachtil se za určitým cílem, pochopí, že jako badatel, který v mysli se již rukama chápal svého cíle, neuvažoval jsem valně o nedostatečnosti svých dopravních prostředků. Avšak neštěstí kvapí rychle. Dne 4. prosince musila výprava překonat peřeje Mučilu-Aumsingu nad městem Šešeke. Jim bylo souzeno, aby zničily naděje chované od dětství, aby zmařily dlouholeté úsilí a těžkou práci v diamantových polích.
Kterak bych mohl zapomenout na onen prosincový den! Jako obraz rozvíjí se mi v mysli onen neblahý výjev. V těsném říčním rameni uprostřed pěnivé peřeje pokouší se člun s léky a s většinou nejdůležitějších prostředků mé výpravy proniknout vpřed. Čtyři svalnaté tmavé postavy veslují. Nebezpečné místo je sice krátké, člun malý a úzký, a přece je zapotřebí obrovské síly, aby postoupil kupředu. Černohnědé postavy, zpocené a ztěžka oddechující, se snaží překonat vzdorný živel. Marně. Co značí tyto nepravidelné údery vesel? Nebesa, mužstvo již nevládne člunem! Proudem uchvácena staví se loďka znenáhla napříč proudu, vesla jako slabé hůlky nezmohou nic. Člun se obrací napříč.
Ještě poslední pokus. Opětně udeří vesla téměř nadlidskou silou v kypící proud. Poslední pokus, aby náhlé, hrozivé nebezpečenství bylo odvráceno - ale vše, vše nadarmo. Malomocně se smekne veslo po skalnaté půdě, nejbližší vlna narazí na bok loďky a před mým zrakem pochová moje léky, střelivo a přemnohé nenahraditelné věci. Bezmocně jsem to pozoroval, neboť jsem bez vlády spočíval ve druhém člunu, schvácen zimnicí. Když jsem se pak vzchopil a chtěl se pokusit aspoň něco zachránit, tu mne zadrželi moji lidé na člunu násilím. Šílený skok do vln bych dojista zaplatil životem. Když jsem viděl, jak se loďka potápí, bylo mi, jako by s tímto malým člunem moje sláva, celý úspěch výpravy, zkrátka veškeré moje pozemské štěstí zapadlo do hrobu. Otupělý sklesl jsem do člunu nestaraje se o svůj příští osud. Člun, ve kterém jsem byl, překonal šťastně divoké peřeje a záhy mne vysadili černí druhové na pevninu.
Když jsem se poněkud vzpamatoval, poznal jsem, že po ztrátě střeliva, léků a většiny předmětů určených k výměně nelze pomýšlet na další cestu, avšak v témže okamžiku jsem pojal také nezvratný úmysl: Navrátím se, abych pokračoval v započatém díle! K návratu mne nabádala nejen touha znovu se vydat do končin na severu řeky Zambezi; zkušenosti totiž, nashromážděné za pobytu v těch končinách v letech 1875 a 1876, mi objasnily víc než kterémukoli Evropanovi, čeho lze ještě na zambezijském proudu dosíci. Především tyto zkušenosti mne pohnuly k tomu, abych vší silou pokračoval ve svých výzkumech, jež jsem započal na středním Zambezi. Již tehdy jsem byl úplně přesvědčen, že marucká říše náleží k nejzajímavějším končinám africké pevniny. Různé kmeny s rozmanitými obyčeji a jmenovitě rozštěpení jednoho kmene, pozorované už u Bečuánů, vábí etnologa. Novými druhy nadmíru bohatá zvířena, květena oplývající hojností dosud neznámých bylin, důležitých pro lékařskou vědu, i Albertova země, proslulá horopisnými poměry, působí na přírodozpytce. Nejvíce ze všeho však láká ono tajuplné kouzlo, které působí neodolatelně na každého jihoafrického cestovatele, kouzlo vydat se na území Matoků a Mašukulumbů, kam dosud nevkročil žádný Evropan. Proto jsem použil pobytu ve vlasti od roku 1879 až do roku 1883 především k tomu, abych se vědecky i hmotně připravil na druhou jihoafrickou výpravu, založenou na velikých rozměrech. V touze odhalit závoj z těchto tajemných zemí, které přátelsky kynou neohroženému muži, soustředilo se veškeré moje úsilí a stalo se úlohou mého života. Mým záměrem bylo učinit slapy Viktoriiny nebo ústí řeky Čobe východiskem cesty na sever od Zambezi a potom pochodem na sever dosáhnout břehů jezera Bangveola. Nedávné události v Súdánu zhroutily úplně můj původní rozvrh, podle něhož jsem zamýšlel projít pokud možno celou pevninu od jihu k severu. Dosažení břehů bangveolských zůstalo tedy nejbližším cílem, avšak tento cíl byl spojen s podmínkou: Prozkoumat území mašukulumbské. Při osmiměsíčním pobytu v poříčí zambezijském jsem se přesvědčil, že do těchto krajin lze dospět od středního Zambezi, jestliže poplujeme buď po Zambezi vzhůru, nebo jestliže se pustíme přímo na sever od ústí řeky Kafve. Proto jsem ustanovil za přední úkol své výpravy na sever od Zambezi průchod krajem Matoků a Mašukulumbů. Úkolem mé výpravy bylo seznat poměry severních Matoků a Mašukulumbů, které jsem v roce 1875 spatřil jako vyslance na Sepopově dvoře, v jejich vlastní domovině, vědecky je pozorovat a vyplnit jeden bílý prostor na mapě Afriky.
Cesta od řeky Zambezi k jezeru Bangveolu vedla úplně neznámým krajem, a byla tedy nebezpečná, avšak její šťastný výsledek byl v kaž­dém směru spojen s novými objevy, kdežto výprava od středního Zambezi do Mosamedesu a Loandy není za našich dnů tak obtížná, poněvadž v Lialui, hlavním městě Maruců, se stýkají angličtí kupci z jihu (směrem od Šošongu), anglicko­němečtí z jihozápadu (od Velrybí zátoky), a konečně portugalští od tropického pobřeží na západě. Cestu od ústí řeky Čobe do Loandy, ačkoliv je zčásti nepříjemná, lze označit vcelku za pohodlnou, poněvadž panující Marucové střeží střední tok Zambezi a od krále Luaniky si lze lacino opatřit čluny i veslaře. Avšak podobná výprava by nepřinesla žádné nové zeměpisné ani národopisné výzkumy, podobně jako prvá moje cesta. Opakovala by většinou jen to, s čím nás již jiní badatelé obeznámili.
Vedle rozluštění zeměpisných záhad severně od řeky Zambezi záleželo mi při výpravě hlavně na tom, abych nashromáždil pokud možno hojné vědecké sbírky a obohatil jimi potom ústav ve své vlasti. Tyto sbírky jsou hlavním výsledkem mých vědeckých výzkumů. K nim se druží odborné deníky, jejichž úplnost však velice utrpěla, když byl náš tábor vypleněn u Galulongy. Tehdy přišlo nazmar z 32 deníků 18 kusů, mezi nimi 14 deníků odborných. Výtěžkem prvé cesty jsem obdařil 113 muzeí a ústavů. Také moje nynější sbírky se stanou veřejným majetkem vědeckých ústavů. Dále jsem se chtěl na své výpravě pokusit otevřít v jižní Africe nové tržiště domácímu průmyslu. Tomuto cíli měla posloužit výstava v Kapském Městě, která by obsahovala vybavení výpravy a četné dary určené pro přátele v jižní Africe.
Průvod můj skládal se z osmi osob: mé manželky Růženy Holubové, mne a šesti pomocníků. Byli to: Čech Josef Špíral ze Šťáhlav, Moravan Antonín Haluška z Velkého Rajhradu, Karel Bukač a Osvald Söllner z Víd­ně, Dolnorakušan Ignác Leeb z Harmansdorfu a Maďar Fekete Jánoš z Čogradu. Všichni muži, kteří mne doprovázeli, byli příslušníky rakouské armády, protože jsem se při výběru řídil zásadou, že pro zdar velké výpravy je podmínkou vojenská kázeň. V nadějích, které jsem vkládal do svých společníků, jsem se nezklamal. V našem průvodu se také nacházela Bella, malá bečuánská dívka, kterou jsem podle svého slibu opět odváděl do její africké vlasti.
Veškeré potřeby byly uloženy ve 164 bednách a balících. V tom počtu bylo také zahrnuto 30 beden s dary pro ty, jimž jsem byl od prvé své cesty zavázán díkem. V deseti bednách byly stoly a skříně, které jsem potřeboval ke své výstavě v Kapském Městě. Tři bedny pak obsahovaly fosilie a knihy určené pro jihoafrická muzea v Kapském Městě a Grahamstownu i pro Filozofickou společnost v Kapském Městě.