Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (začátek 1. kapitoly)
• přeložila Věra Dvořáková
• román, ve kterém Zola vylíčil historii příslušníků jedné rodiny v době vlády Napoleona III.
• toto dílo, jež je v rámci Zolovy tvorby nejvíce poplatné teoriím naturalismu, líčí sérii krvavých vražd, spáchaných zdánlivě obyčejnými, neškodnými lidmi a je založeno na Zolových představách o neblahém vlivu dědičnosti na jednání jedince
• zvláštní zmínku si u tohoto románu zaslouží prostředí, ve kterém se děj odehrává - svět železnice; tato zvláštní dějová kulisa, jejíž život a atmosféru vystihl autor s nesmírnou uměleckou přesvědčivostí, dodává pozadí jeho příběhu autenticitu

I

Roubaud vstoupil do pokoje a položil na stůl librový bochník chleba, paštiku a láhev bílého vína. Matka Viktorie však ráno před odchodem do práce nasypala zřejmě na oheň tolik mouru, že bylo vedro k zadušení. Výpravčí proto otevřel okno a vyložil se z něj.
Bylo to ve slepé uličce Amsterodamské, v posledním, vysokém domě napravo, kde Společnost západních drah poskytovala bydlení některým ze svých zaměstnanců. Okno v pátém patře, v lomené, ustupující mansardové střeše, vedlo k nádraží, k široké průrvě, protínající Evropskou čtvrť linkou nenadále rozvinutého obzoru, který se to odpoledne pod šedým, vlhce, mdle šedým únorovým nebem, jímž chvílemi prosvitlo slunce, zdál ještě vzdálenější.
Domy naproti v Římské ulici se v tom světelném mihotání slévaly jeden s druhým, rozplývaly, ztrácely. Nalevo otvíraly své obrovité brány pod začazenými skly přístřešky krytých hal, jedna pro hlavní tratě, obrovská, až se v ní pohled ztrácel, a oddělená budovou pošty a výtopny od ostatních menších hal pro tratě do Argenteuil, do Versailles a pro trať okružní; napravo pak přetínal průrvu svou železnou hvězdicí Evropský viadukt, za ním se však rýsovala znovu a ubíhala dál a dál až k tunelu do Batignolles. A přímo dole pod oknem se po celém širokém prostranství větvily a rozbíhaly tři zpod viaduktu vybíhající dvoukolejné tratě jako vějíř, jehož mnohonásobná, nespočetná kovová žebra pak mizela pod střechami hal. Tři domky výhybkářů před oblouky viaduktu vystavovaly na odiv své pusté malé zahrádky. Z mlhavé směsice vagonů a lokomotiv na kolejích zářila do bledého dne veliká rudá skvrna návěsti.
Roubauda to chvíli zajímalo, myslel na své nádraží v Havru a srovnával. Vždycky ho takhle strhlo povolání, když přijel na den do Paříže a ubytoval se u matky Viktorie. Příjezd vlaku z Mantes vyvolal rozruch na nástupištích pod střechou hlavní haly; a Roubaud sledoval pohledem posunovací lokomotivu, malou tendrovku se třemi páry nízkých spřažených kol, která začala vlak rozebírat jako čilá dělnice a odvážela a postrkovala vagony na odstavné koleje. Další lokomotiva, ale mohutná, expresní, se dvěma páry velkých dravých kol stála o samotě a vypouštěla z komína hustý černý kouř, stoupající v klidném vzduchu přímo a jen velmi zvolna vzhůru. Roubaudovu pozornost však na sebe soustředil hlavně vlak na Caen, který měl vyjet ve tři pětadvacet a byl už také obsazený, čekal jenom na lokomotivu. Tu Roubaud neviděl, zůstala stát před Evropským viaduktem; slyšel jen, jak se krátkým, naléhavým pískáním, jako někdo, koho zmáhá netrpělivost, dožaduje volné koleje. Ozval se výkřik rozkazu, lokomotiva odpověděla krátkým zapísknutím, jako že porozuměla. Než se pak rozjela, bylo chviličku ticho, otevřely se kohouty, při zemi v ohlušujícím výtrysku zasyčela pára. A Roubaud konečně spatřil, jak se ta bělost odlepuje od viaduktu, jak bobtná, převaluje se jako sněhová duchna a uniká železnou konstrukcí vzhůru. Zbělel tím celý kus prostranství, zatímco narůstající dým jiné lokomotivy začal rozprostírat závoj černi. Za ním bylo slyšet táhlý, přidušený zvuk trubky, výkřiky rozkazů, otřesy točen. Dým se v jednom místě protrhl a Roubaud spatřil, jak se v dálce křižují dva vlaky, jeden směrem na Versailles, druhý z Auteuil.
Už chtěl odstoupit od okna, když jakýsi hlas pronesl jeho jméno a přiměl ho, že se vyklonil. Pod ním na balkoně ve čtvrtém patře stál mladý, asi třicetiletý muž, Jindřich Dauvergne, vlakvedoucí, který tu bydlel spolu s otcem, přednostou pro hlavní tratě, a sestrami Klárou a Žofií, dvěma roztomilými blondýnkami, jednou osmnáctiletou a druhou dvacetiletou, které se šesti tisíci franků, jež oba muži vydělali, vedly domácnost uprostřed samého veselí. Bylo slyšet, jak se starší směje a mladší zpívá a v trylcích s ní závodí klec plná andulek.
"Vida, pan Roubaud! Vy jste v Paříži...? Ach ano, kvůli té záležitosti s podprefektem!"
Výpravčí se znovu vyložil z okna a vysvětloval, že musel dnes ráno v šest čtyřicet vyrazit rychlíkem z Havru. Povolal ho do Paříže dopravní ředitel, a právě se mu dostalo pořádného kázání. Ještě štěstí, že nepřišel o místo.
"A co paní?" zeptal se Jindřich.
Paní se rozhodla jet taky, kvůli nákupům. Manžel ji očekával právě tady v tom pokoji, od něhož jim matka Viktorie při každém jejich příjezdu půjčovala klíč; sama byla dole na svém stanovišti u záchodků a oni byli rádi, že zde mohou v klidu a o samotě poobědvat. Dnes snědli jen něco málo v Mantes, protože chtěli především vyřídit své věci. Teď už však byly tři pryč a Roubaud umíral hlady.
Jindřich se ze zdvořilosti ještě zeptal: "Zdržíte se v Paříži přes noc?"
Ne, ne! Oba se vracejí večer do Havru, rychlíkem v šest třicet. No to se ví, kdepak prázdniny! Citýrují vás sem, jenom aby vás sjeli, a honem zase zpátky do boudy!
Oba zaměstnanci na sebe chvíli hleděli, pokyvujíce hlavami. Už ale jeden druhého neslyšeli, na celé kolo se jako posedlé rozburácelo piano. Sestry patrně bušily do kláves společně a smály se ještě hlasitěji, takže se andulky ještě víc rozdivočelý. Mladík se v tu chvíli taky rozesmál, pozdravil a vrátil se do bytu; a Roubaud, který tu osaměl, ještě okamžik spočíval pohledem na balkoně, odkud stoupalo všechno to mladé veselí. Potom zvedl hlavu a spatřil lokomotivu, která už měla zavřené kohouty a výhybkář ji posílal k vlaku na Caen. Poslední chomáčky bílé páry mizely v hustých mračnech černého kouře, znečišťujícího oblohu. Pak se i on vrátil zpět do pokoje.
Před hodinami s kukačkou, jež ukazovaly právě tři hodiny dvacet minut, sebou netrpělivě škubl. Kde může Severína, k čertu, tak dlouho vězet? Jakmile se dostane do krámu, je s ní amen. Aby oklamal hlady kručící žaludek, napadlo ho, že prostře. Prostorná místnost se dvěma okny mu byla dobře známá, sloužila současně za ložnici, jídelnu i kuchyň, byly tu kusy ořechového nábytku, postel s červeným bavlněným přehozem, kredenc, kulatý stůl, almara. Vzal z kredence ubrousky, talíře, vidličky a nože, dvě sklenice. Všechno bylo dokonale čisté a jeho to hospodaření bavilo, jako kdyby si hrál s nádobíčkem pro panenky, radoval se, že je prádlo tak bílé, byl strašně zamilovaný do své ženy a sám se už předem smál svěžím, hlasitým smíchem, v jaký propukne ona, až otevře dveře. Když ale položil na jeden talíř paštiku a postavil vedle ní láhev bílého vína, zneklidněl, cosi očima hledal. Pak se upamatoval a vyndal z kapes dva zapomenuté balíčky, krabičku sardinek a gruyèrský sýr.
Odbilo půl. Roubaud přecházel sem tam a při každém zašramocení napínal uši ke schodům. Jak tak při tom nečinném čekání přecházel kolem zrcadla, zůstal stát a zahleděl se na sebe. Nestárl ani trochu, blížila se mu čtyřicítka, ohnivá rez jeho kučeravých vlasů však nijak nepobledla. Plnovous byl pořád bujný a stejně zářivě zlatý. Postavu měl nevelkou, ale neobyčejně statnou, hlavu trochu zploštělou, nízké čelo, mohutnou šíji a kulatou, krevnatou tvář oživenou dvěma velkýma, čilýma očima a byl sám se sebou spokojený. Obočí měl srostlé v linku žárlivců. Vzal si ženu o patnáct let mladší, a proto se často takhle prohlížel v zrcadle, aby sám sebe uklidnil.
Ozvaly se kroky, běžel pootevřít dveře. Byla to však sousedka, nádražní prodavačka novin, která se vracela domů. Vrátil se zpátky a začal si prohlížet perleťovou schránku na kredenci. Znal ji dobře, byl to dárek od Severíny matce Viktorii, její chůvě. Ta malá věcička stačila, aby se mu před očima rozvinula celá historie jeho manželství. Brzy tomu budou tři roky. Roubaud se narodil jako syn povozníka v Plassans v jižní Francii, vojenskou službu opustil s výložkami šikovatele, dlouho byl dělníkem na nádraží v Mantes a pak přešel jako dělmistr do Barentinu; a právě tady poznal svou drahou ženu, když spolu se slečnou Bertou, dcerou soudního prezidenta Grandmorina, přicházívala z Doinville na vlak. Severína Aubryová byla jen nejmladší dcerou zahradníka, který zemřel ve službě u Grandmorinových; ale prezident, její kmotr a poručník, ji choval jako v bavlnce, udělal z ní společnici své dcery a posílal obě do téhož penzionátu v Rouenu; i ona sama měla však v sobě cosi tak vrozeně vznešeného, že Roubaud, někdejší drsný dělník, ji dlouho miloval jen platonicky, jako vzácný, jemný skvost. V tom románě byl celý jeho život. Byl by si ji vzal bez jediného groše, jen pro tu radost, že ji bude mít, a když se konečně odvážil, skutečnost překonala všechno snění: prezident, bývalý člen správní rady Společnosti západních drah, v té době ovšem už na odpočinku, mu kromě Severíny a deseti tisíc franků věna poskytl i svou protekci. Druhý den po svatbě byl jmenován výpravčím na nádraží v Havru. Měl samozřejmě svá vysvědčení, kde se o něm mluvilo jako o dobrém, vždycky spolehlivém, přesném a počestném pracovníku omezeného, ale přímého ducha, tedy samé výborné vlastnosti, které by byly na vysvětlení jeho rychle vyřízené žádosti a náhlého postupu mohly stačit. On však raději věřil, že za všecko vděčí své ženě. Zbožňoval ji.
Když otevřel sardinky, ztratil definitivně trpělivost. Měli schůzku ve tři hodiny. Kde může být? Nebude mu přece vykládat, že na nákup jedněch střevíců a šesti košil potřebuje celý den. A jak šel znovu kolem zrcadla, spatřil svou tvář se zježeným obočím, čelem přeťatým tvrdou vráskou. V Havru ji nepodezříval nikdy, v Paříži viděl před sebou všechna možná nebezpečí, úskoky, prohřešky. Do hlavy se mu nahrnula krev, jeho pěsti, pěsti někdejšího nádražního dělníka, se sevřely jako v dobách, kdy posunoval vagony. Znovu se změnil ve zvíře, které nezná svou sílu, v návalu slepé zuřivosti by ji byl rozdrtil.
Severína otevřela dveře, objevila se celá svěží a veselá.
"To jsem já... Určitě sis už myslel, že jsem se ztratila, co?"
Byla v plném rozkvětu pětadvaceti let a zdála se vysoká, štíhlá a pružná, se svou drobnou kostrou přesto však plná. Na první pohled nevypadala nijak zvlášť hezká, měla podlouhlou tvař a silné rty, za nimiž svítily nádherné zuby. Při bližším pohledu však měla v sobě svůdné kouzlo, k němuž přispíval i zvláštní pohled jejích velikých modrých očí pod hustým černým vlasem.
A protože na ni manžel dál bez odpovědi hleděl zastřeným, neurčitým pohledem, který dobře znala, dodala: "Ach, já jsem běžela... Představ si, ne a ne se dostat do omnibusu. Tak jsem utíkala, abych nemusela utrácet za fiakr... Podívej, jak jsem rozpálená."
"Prosím tě," řekl zprudka, "nebudeš mi snad povídat, že přicházíš z Bon Marché."
V tu chvíli mu však s dětskou roztomilostí skočila kolem krku a položila mu na ústa hezkou buclatou ručku.
"Mlč, mlč, ty ošklivý...! Dobře víš, že tě mám ráda."
Z celé její bytosti zářila taková upřímnost, tak nezměrná beze­lstnost a otevřenost, že ji vášnivě sevřel v náručí. Takhle skončilo jeho podezřívání vždycky. Nechala se od něj pomazlit, měla to ráda. Zasypal ji polibky, které neoplácela; a to byl také jeden důvod jeho temného neklidu; bylo to velké pasivní dítě, které ho milovalo jako dcera, ale milenka se v ní stále ještě neprobudila.
"Tak tys vyplenila celý Bon Marché?"
"Ach ano, budu ti povídat... Ale nejdřív se najezme. To mám hlad...! Ale počkej, mám dáreček. Řekni: můj dáreček."
Smála se, ústa přímo u jeho tváře. Zajela pravou rukou do kapsy, kde cosi sevřela do dlaně, ale nevyndala.
"Honem řekni: můj dáreček."
I on se dobrácky rozesmál. A konečně řekl: "Můj dáreček."
Byl to nůž, náhrada za ten, který před čtrnácti dny ztratil a po kterém pořád vzdychal. Vykřikl, krásný nový nůž se střenkou ze slonoviny a lesklým ostřím mu připadal nádherný. Hned ho použije. Severína byla nadšená, že má takovou radost; a hned si ze žertu nechala věnovat jeden sou, aby si nerozpíchali přátelství.
"A teď do jídla, do jídla," opakovala. "Ne, ne! Ještě nezavírej, prosím tě. Je mi tak horko!"
Přistoupila za ním k oknu, několik vteřin tu zůstala stát opřená o jeho rameno a hleděla na rozlehlé prostranství nádraží. Kouř se právě rozptýlil, měděný kotouč slunce klesal v mlze za domy v Římské ulici. Posunovací lokomotiva dole přivážela už sestavenou soupravu; vlak do Mantes měl vyjet ve čtyři pětadvacet. Zatlačila ho podél nástupiště pod střechu, pak ji odpojili. Vzadu v hale pro okružní tratě ohlašovalo dunění nárazníků, že jsou připojovány další vozy. A uprostřed kolejnic, osamělá, jenom se strojníkem a topičem, začerněnými prachem cesty, stála nehybně, jakoby unavená a bez dechu, jenom s tenkým pramínkem páry vystupujícím z jednoho ventilu, těžká lokomotiva osobního vlaku. Čekala, až jí uvolní kolej, aby se vrátila do batignollského depa. Klapla červená návěst a zmizela. Lokomotiva odjela.
"Ta děvčata Dauvergnových jsou ale veselá!" řekl Roubaud, odcházeje od okna. "Slyšíš je, jak buší do piana...? Zrovna před chvílí jsem viděl Jindřicha, mám ti od něho vyřídit poručení."
"Ke stolu, ke stolu!" zvolala Severína.
A lačná jako vlk se vrhla na sardinky. Ach, kdepak už byla přesnídávka z Mantes! Při každé návštěvě Paříže byla jako opilá. Ještě teď byla celá rozechvělá z toho pobíhání ulicemi a rozpálená z nákupů v Bon Marché. Každé jaro tu jedním rázem utratila všechny zimní úspory, nakoupila tu nejraději vždycky všechno, takže si tím, jak říkala, nahradila výlohy za cestu. Proto se taky v řeči nezastavila, ačkoli jíst při tom nezapomněla. Nakonec trošku rozpačitě a s ruměncem v tváři přiznala celkovou sumu, kterou utratila; bylo to přes tři sta franků.

***