Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jarka Nevole

První den

I.

Když v rozjetém vlaku poutníci a nemocní, tísnící se na tvrdých lavicích vagonu třetí třídy, dopěvovali píseň Ave maris stella, kterou zanotovali při odjezdu z Orléanského nádraží, Marie, napolo vztyčena na svém strastném loži, zmítána horečkou netrpělivosti, spatřila opevnění.
"Ach, hradby!" zvolala radostným hlasem, přes své utrpení. "Už jsme z Paříže, konečně jsme vyjeli!"
Její otec pan de Guersaint, sedící před ní, usmíval se její radosti, kdežto abbé Pierre Froment, pohlížeje na ni s bratrskou něhou, zapomenuv se řekl nahlas ve svém znepokojeném soucitu: "Až zítra ráno, teprve ve tři čtvrti na pět, budeme v Lurdách. Více než dvaadvacet hodin cesty!"
Bylo půl šesté, právě vyšlo slunce, záříc v jasnotě nádherného jitra. Byl čtvrtek, dne 19. srpna. Ale na obzoru věstily již těžké mráčky strašlivě horký den. A šikmé sluneční paprsky vnikaly do oddělení vagonů, plníce je tančícím zlatým prachem.
Marie, podlehnuvši opět své úzkosti, zašeptala: "Ano, dvaadvacet hodin. Můj bože, jak je to ještě dlouho!"
A její otec jí pomohl opět ulehnouti do těsné skříně, jakéhosi žlabu, v němž žila sedm let. Výjimečně dovoleno vzíti mezi zavazadla dva páry kol, která se dala připínati a odepínati. Stísněna mezi prkny této pohyblivé rakve, zaujímala tři místa na lavičce; tak ležela chvíli se zavřenýma očima, tvář měla vyhublou a ustrašenou, a přece dětsky něžnou na jejích třiadvacet let, přese vše rozkošnou v rámci nádherných zlatých vlasů, vlasů to královny, jichž se nemoc neodvážila dotknouti. Oděna byla velmi prostě v šat z lehké černé vlny, na krku měla zavěšený lístek se svým jménem a řadovým číslem, který ji opravňoval k léčení. Sama si vyžádala tuto poníženost, chtějíc ostatně uspořiti výdaje své rodině, která znenáhla upadla do značné tísně. A tak jela v třetí třídě bílého vlaku, vlaku těžce nemocných, nejbolestnějšího ze čtrnácti vlaků jedoucích toho dne do Lurd, v němž se tísnilo vedle pěti set zdravých poutníků na tři sta ubožáků, vysílených a bolestmi se svíjejících, odvážených plnou parou z jednoho konce Francie na druhý.
Nespokojen, že ji zarmoutil, Pierre na ni stále hleděl něžným bratrským pohledem. Byl asi třicetiletý, bledý, štíhlý, širokého čela. Postarav se o všechny podrobnosti cesty, rozhodl se, že pojede též, a dal se přijmouti za člena útulny Notre Dame de Salut; a na sutaně měl rudý, oranžově vroubený kříž ošetřovatele. Pan de Guersaint měl na svém kabátci ze šedého sukna připnutý jen malý šarlatový křížek poutnický. Zdál se býti okouzlen cestou, stále vyhlížeje z oken, nedrže ani okamžik v klidu svou malou hlavu velmi mladě vyhlížející, ač již překročil padesátku.
V sousedním oddělení, přes prudké otřesy, při nichž Marie vzdychala, vstala sestra Hyacinta. Zpozorovala, že děvče leží v plném slunci.
"Pane abbé, zatáhněte přece záclony... Hleďme, hleďme, musíme se tu přece zařídit jako doma."
V černém hávu sestry řádu Assomption, s bílým čepečkem, bílou rouškou, velkou bílou zástěrou, se sestra Hyacinta usmívala ve své neúmorné činnosti. Mladost jí zářila na malých, svěžích ústech, zářila jí z krásných modrých očí, stále něžných. Nebyla právě krásná, ale roztomilá, jemná, svižná, s hrudí hocha pod čistou náprsenkou, hodného hocha s pletí sněhobílou, oplývajícího zdravím, veselostí a nevinností.
"Ale to sluníčko nás už sní! Prosím vás, paní, zatáhněte také svoji záclonu."
Paní de Jonquièreová, sedíc v koutku vedle sestry, držela svůj malý vak na klíně. Zvolna zatáhla záclonu. Byla snědá a silná, ještě dosti příjemná, ač měla čtyřiadvacetiletou dceru Raymondu, již usadila ze slušnosti se dvěma ošetřovatelkami, paní Désagneuxovou a paní Volmarovou ve voze první třídy. Ona, ředitelka jednoho sálu v Nemocnici Notre Dame des Douleurs v Lurdách, neopouštěla svých nemocných; a na dveřích oddělení, zvenčí, houpala se obvyklá tabulka, na které napsána pod jejím jménem jména obou milosrdných sester, které ji doprovázely. Ovdověvši po muži, který přišel na mizinu, žila skromně se svou dcerou z renty čtyř až pěti tisíc franků ve skromném nádvorním obydlí v ulici Vaneau. Její lidumilnost neznala mezí; věnovala všechen svůj čas milosrdnému dílu útulny Notre Dame de Salut a jsouc jednou z nejhorlivějších jejích pracovnic, nesla i ona rudý kříž na svém šatě ze světle hnědého popelínu. Jsouc povahy poněkud hrdé, ráda slyšíc chválu a důkazy lásky, projevovala radost z této každoroční cesty, která uspokojovala její ctižádost i srdce.
"Máte pravdu, sestro, zařídíme se tu. Nevím, proč se nezbavím toho vaku."
A položila jej vedle sebe na lavičku.
"Počkejte," pokračovala sestra Hyacinta, "máte pod sebou konev s vodou. Překáží vám."
"Ale ne, ujišťuji vás. Nechte toho. Někde musí být."
A obě jaly se, jak řekly, zařizovati, aby co nejpohodlněji přestály se svými nemocnými ten den a noc. Škoda, že nemohly vzíti do svého oddělení Marii, ježto chtěla, aby u ní zůstal Pierre a její otec; ale konečně nízká přepážka nevadila a přes ni bylo možno pohodlně se stýkati a hovořiti. A ostatně celý vagon s pěti odděleními po deseti místech tvořil vlastně jedinou světnici, společný pohyblivý pokoj, který bylo možno jediným pohledem přehlédnouti. Mezi holými, žlutě natřenými dřevěnými stěnami, pod bílým stropem byla to skutečná nemocniční síň, s nepořádkem improvizované ambulance. Napolo skryty pod lavicemi povalovaly se hrnce, mísy, košťata, mycí houby. Ježto pak vlak nepřijímal zavazadel, kupila se více méně všude: vaky, krabice z bílého dřeva, krabice na klobouky, pytle, žalostná halda chatrných předmětů svázaných provázky; a nejinak tomu bylo nahoře: šaty, balíky, koše, visící na měděných skobách a bez ustání se houpající. Uprostřed této veteše se třásli těžce nemocní na svých úzkých žíněnkách, zaujímajíce vždy několik míst, zmítáni otřesy rachotícího vozu; ti, kdož mohli seděti, opírali se o pažení, sinalé tváře kladouce na podušky. Dle předpisu měla býti v každém oddělení jedna dáma ošetřovatelka. Na druhém konci byla druhá sestra téhož řádu, sestra Claire des Anges. Zdraví poutníci již vstávali, jedli a pili. Vzadu bylo oddělení jen pro ženy, kde se tísnilo deset poutnic, mladých, starých, stejně politováníhodně ošklivých a smutných. A ježto z ohledu na souchotináře, kteří tam byli, neotevřena okna, záhy nastalo horko a vznikl zápach, zdánlivě následkem nárazů při prudké jízdě.
V Juvisy odříkán růženec. Bilo šest hodin, když projížděli nádražím v Brétigny jako bouře; sestra Hyacinta vstala. To ona řídila pobožnost, jejíž pořad sledovala většina poutníků v malých knížkách s modrou obálkou.
"A teď Angelus, mé děti," řekla usmívajíc se s mateřským svým výrazem, který činilo velké její mládí tak roztomilým a sladkým.
Znovu následovalo jedno Ave po druhém. A když skončili, Pierre a Marie obrátili svůj zájem na dvě ženy, jež seděly v ostatních dvou koutech jejich oddělení. První seděla u Mariiných nohou, hubená, světlovlasá, patrně měštka, několik let přes třicet, předčasně uvadlá. Téměř mizela ve svém koutku, i se svým tmavým šatem, vybledlými vlasy, tváří dlouhou a bolestnou, z níž dýchalo bezmezné strádání a nekonečný zármutek. Proti ní, na Pierrově lavici, seděla dělnice asi téhož stáří s černým čepečkem na hlavě; tvář měla rozrytu utrpením a nepokojem a na klíně držela děvčátko asi sedmileté, tak bledé a nepatrné, že se nezdálo ani čtyřleté. Nosík majíc špičatý, víčka zamodralá, zapadlá ve voskové tvářince, dítě nemohlo mluviti; vydávalo jen tiché sténání a vzdechy, které rozdíraly srdce matky, nad ním se sklánějící.
"Nejedla by hrozny?" nabízela ostýchavě dáma, jež byla doposud mlčela. "Mám zde v koši..."
"Děkuji, paní," odvětila dělnice, "pije jen mléko, a to ještě... Mám ho s sebou v láhvi."
A poddávajíc se sdílnosti ubohých, vyprávěla svou historii. Jmenovala se Vincentová, ztratila svého muže, zaměstnáním pozlacovače, jejž sklály souchotiny. Zůstala sama se svou malou Rosou, svou vášní, a pracovala ve dne v noci (byla švadlenou), aby ji slušně vychovala. Ale přišla nemoc. Čtrnáct měsíců již ji tak nosila na rukou, stále více chřadnoucí a trpící. Jednoho dne, ač nikdy nechodila na mši, vešla do kostela, puzena zoufalstvím, a prosila za uzdravení svého dítěte; a tam slyšela hlas, který jí radil, aby odvezla svou dcerku do Lurd, kde se nad ní svatá Panna smiluje. Nikoho neznajíc, nevědouc ani, jak jsou poutě pořádány, měla jen jedinou myšlenku: pracovati, střádati peníze na cestu, koupiti lístek a odjeti s třiceti sou, které jí zbývaly, vzíti s sebou jen láhev mléka pro dítě; ani ji nenapadlo, aby pro sebe koupila kousek chleba.
"A jakou nemoc má to děvčátko?" tázala se ona dáma.
"Ach, madame, je to jistě zácpa. Ale lékaři pro to mají svoje jména... Nejdřív měla jen bolesti v bříšku. Potom jí naběhlo a tu trpěla, oh, tak hrozně, že byste byla nad ní plakala. Teď jí bříško splasklo; ale chřadne, nemůže na nohy, tak zhubla, a bez ustání se potí..."
Pak, ježto děvčátko zasténalo otvírajíc oči, matka se nad ní sklonila, uděšena a blednouc.
"Můj poklade, drahoušku, co je ti...? Chceš pít?"
Ale děvčátko, jehož oči, zakalené jako zachmuřená obloha, se opět zavřely, neodpovědělo, upadnuvši opět do své malátnosti, bílé jako jeho bílý šat. Byla to poslední marnivost její matky, která se odhodlala k tomu zbytečnému výdeji doufajíc, že Panna bude laskavější k malé nemocné tak pěkně a docela bíle oblečené.
Po chvíli mlčení řekla paní Vincentová: "A což vy, paní, jedete do Lurd kvůli sobě...? Je na vás vidět, že jste nemocná."
Dáma se ulekla, a krčíc se s bolestným povzdechem do koutka, zašeptala.
"Ne, ne! Nejsem nemocná... Kéž by Bůh dal, abych byla nemocná! Méně bych trpěla."
Jmenovala se madame Mazeová a srdce jí svíral nezhojitelný žal. Vdala se z lásky za veselého, silného hocha, a po líbánkách, trvajících sotva rok, byla opuštěna. Stále jsa na cestách, její muž, jenž byl zástupcem klenotnického závodu a vydělával mnoho peněz, zmizel vždy na šest měsíců a klamal ji po celé Francii, voze dokonce své stvůry s sebou. Zbožňovala jej a trpěla tím tak hrozně, že se vrhla na náboženství. Konečně se rozhodla vydati se do Lurd a prositi Pannu, aby napravila jejího manžela a jí ho vrátila.
Paní Vincentová, ač nechápala, přece vycítila velikou její mravní bolest, a obě ženy na sebe pohlížely, žena opuštěná, jež klesala pod svým utrpením, a matka, jež zmírala, vidouc umírati své dítě.
Pierre všechno slyšel, Marie rovněž. Ihned se přiblížil a vyjádřil svůj úžas, že dělnice nedala své dítě vypraviti zdarma. Sdružení de Notre Dame de Salut bylo založeno po válce otci Augustiniány, aby pracovalo pro zdar Francie a církve všeobecnou zbožností a konáním skutků milosrdenství; oni to byli, kdož vyvolali poutnický ruch a založili a po dvacet let neustále rozšiřovali každoroční národní pouti do Lurd, vždy koncem měsíce srpna. Celé toto zřízení se znenáhla zdokonalilo, almužny docházely z celého světa, nemocní byli přihlašováni v každé obci, se železničními společnostmi byly uzavírány smlouvy, nemluvě o účinné pomoci milosrdných sester a založení Sdružení de Notre Dame de Salut, neomezeně se přijímala každá ochota, kde muži a ženy, většinou z lepších kruhů, podřizujíce se rozkazům ředitele poutnických výprav, pečovali o nemocné, o jejich dopravu a zajišťovali dobrou kázeň. Za účelem bezplatného zaopatření měli nemocní podati písemnou žádost, načež byli zproštěni všech cestovních a ubytovacích výloh; byli z domova odvezeni a opět domů dopraveni; zbývalo jim tedy jen opatřiti se na cestu potravou. Ovšem, největší počet jich byl doporučen kněžími anebo milosrdnými osobami, které pečovaly o vyšetření, o sestavování listin, dokladů totožnosti a lékařských vysvědčení. Potom nemusili se již nemocní o nic starati, byli jen smutným, trpícím tělem očekávajícím zázrak, v bratrských rukou hostitelů a hostitelek.
"Ale, paní," vysvětloval Pierre, "měla jste se jen obrátiti na faráře své čtvrti. Toto ubohé dítě zasluhuje plné péče. Bylo by bývalo ihned přijato."
"Nevěděla jsem o tom, pane abbé."
"Jak jste to tedy zařídila?"
"Pane abbé, šla jsem si koupit lístek, kam mne poslala sousedka, která čte noviny."
Mínila lístek za sníženou cenu, jaký vydáván poutníkům, kteří mohli platit. A Marie naslouchajíc byla jata hlubokou soustrastí a poněkud i studem: ona, jež nebyla naprosto bez prostředků, domohla se bezplatného zaopatření, díky Pierrovi, kdežto tato nešťastná matka se svým ubohým dítětem vydala své chudé úspory a zůstala bez groše.
Ale prudší náraz vagonů vyloudil jí výkřik.
"Oh, tatínku, prosím tě, pozdvihni mne trochu. Nemohu už ležet na zádech."
A když ji pan de Guersaint posadil, hluboce si oddychla. Sotva přejeli Étampes, půl druhé hodiny od Paříže, a již se dostavovala únava, následek to prudšího slunce, prachu a hluku. Paní de Jonquièreová vstala a přes pažení povzbuzovala dívku. Sestra Hyacinta vstala rovněž a tleskajíc vesele, aby ji každý ve voze slyšel a poslechl, zvolala: "Nu, nu, nemysleme na své bolesti. Modleme se a zpívejme, svatá Panna bude s námi."
A sama začala růženec, dle slov Matky Boží Lurdské; a všichni nemocní a poutníci ji následovali. Byl to první růženec, pět radostných mystérií, Zvěstování, Navštívení, Narození, Očišťování a Nalezení Ježíše v chrámu. Poté všichni zanotovali zpěv: "Hle archanděl nebeský..." Hlasy se tříštily v hukotu kol a bylo slyšeti jen neurčitý zvuk, zanikající v uzavřeném vagoně, stále ujíždějícím.
Ač pan de Guersaint zpíval s sebou, nikdy nedozpíval. Hned vstal, hned opět usedl. Konečně se opřel o pažení a dal se do hovoru s nemocným, sedícím ve vedlejším oddělení. Pan Sabathier byl asi padesátník, zavalitý, hlavy velké a dobré, nadobro holé. Již patnáct let byl stižen ataxií, trpě pouze záchvaty, avšak naprosto nemohl na nohy; a jeho žena, jež jej doprovázela, překládala mu je, jako by byly mrtvé, když jej počaly příliš tížiti jako dvě olověná závaží.
"Ano, pane, jsem bývalým profesorem lycea Karla Velikého. Z počátku jsem myslil, že je to pouze ischias. Pak přišly příšerné bolesti, jako by mi někdo vrážel do těla rozžhavený meč. A to trvá skoro deset let; radil jsem se se všemi lékaři, byl jsem ve všech možných lázních; nyní trpím méně, nemohu se však hnouti z lenošky... Ač jsem žil bez náboženství, nyní mne přivedla k Bohu myšlenka, že jsem příliš ubohý člověk, než aby se Matka Boží Lurdská nade mnou nesmilovala."
Pierre, jejž to zajímalo, vstal a poslouchal.
"Viďte, pane abbé, utrpení nejlépe probouzí duše? Již sedmý rok jezdím do Lurd a nepozbývám naděje na uzdravení. Jsem přesvědčen, že letošního roku mne svatá Panna uzdraví. Ano, doufám opět choditi a žiji nyní jen v té myšlence."
Pan Sabathier se odmlčel chtěje, aby mu jeho žena posunula nohy více vlevo; a Pierre naň pohlížel podivuje se, že nalézá víru tak neústupnou u člověka inteligentního, u jednoho z členů univerzity, kteří obyčejně bývají voltairiány. Jak mohla vzklíčiti a vyrůsti víra v zázrak v tom mozku? Jak byl sám řekl, jen veliké utrpení vysvětlovalo potřebu iluze, tohoto květu věčné utěšitelky.
"A jak vidíte, moje žena i já jsme se oblékli chudě, neboť jsem toužil býti letos jen chudým, žádal jsem z pokory o bezplatné zaopatření, aby mne svatá Panna vzala mezi ubohé své dítky... Nechtěje však zaujmouti místo některého skutečného chudáka, věnoval jsem Společnosti padesát franků, což, jak víte, poskytuje právo míti s sebou na pouti jednoho nemocného... Znám dokonce toho svého nemocného. Byl mi představen na nádraží. Je to souchotinář, a dopadá to s ním, jak se mi zdá, velmi špatně..."
Opět se odmlčel.
"Konečně, ať jej svatá Panna, jež může všechno, také zachrání, a budu tak šťasten, tak přešťasten!"
A tito tři muži mluvili spolu dále, stranou od ostatních, zprvu o medicíně, později o románské architektuře, vzhledem ke kapli, kterou shlédli nedaleko dráhy a kterou všichni poutníci pozdravili znamením kříže. Uprostřed těch trpících ubožáků, prostých duchem a mučených bídou, se mladý kněz a oba jeho společníci zapomínali, úplně zabráni proudem svých vědomostí. Tak uplynula hodina, přezpívány jiné dvě písně, vlak projel stanicemi Toury a Aubrais; teprve u Beaugency skončili svou rozmluvu, slyšíce svěží a zvučný hlas sestry Hyacinty, jež zatleskavši rukama, sama počala: "Parce, Domine, parcepopulo tuo..."
A znovu zazněl zpěv, všechny hlasy splynuly v přívalu modlitby tlumící bolest, povzbuzující naději, vlévající ve všechny ty zmučené duše naději v milost a uzdravení, které šly hledat tak daleko.
Když však Pierre opět usedl, viděl, že Marie velmi zbledla a zavřela oči, a přece dle bolestně se svírající tváře shledal, že nespí.
"Trpíte stále?"
"Oh, ano, strašně, nikdy tam nedojedu. To ty neustálé nárazy."
Zasténala a opět zavřela oči. A zůstala na svém loži, nemohouc viděti ostatních nemocných. Právě se v protějším oddělení proti panu Sabathierovi zdvihla Grivottová, dosud ležící bez dechu jako mrtvá. Byla velké postavy, více než třicetiletá, zkřivená v bocích, tváře kulaté a rozryté, kterou kadeřavé vlasy a plamenné oči činily téměř krásnou. Byla tuberkulózní v nejvyšším stupni.
"Nu, slečinko!" řekla Marii svým bezzvučným, sotva slyšitelným hlasem. "Kdybychom si tak mohly trochu pospat. Ale nejde to, všechna ta kola hučí člověku v hlavě."
Nedbajíc námahy, kterou jí působilo mluvení, umínila si vypravovati o sobě. Byla žíněnkářkou a dlouho dělala se svou tetou v Bercy žíněnky, dům od domu; a právě tomu, že v mládí česala nakaženou vlnu, připisovala svou nemoc. Po pět let chodila v Paříži z nemocnice do nemocnice. O všech slavných lékařích mluvila jako o dobrých známých. Lariboisierské sestry, vidouce její náboženské zanícení, ještě ji v něm utvrzovaly a přesvědčily ji, že na ni svatá Panna v Lurdách čeká a že ji uzdraví.
"Však toho mám zapotřebí; řekli mi, že mám jednu polovinu plic pryč a s druhou že to není o mnoho lepší. Hnisavé dutiny, víte... Nejdřív mne bolelo jen mezi rameny a plivala jsem hleny. Pak jsem hubla, až běda povídat. Teď se neustále potím, kašlu, div mi to srdce neutrhne, ale plivat už nemohu, tak je to husté... A vidíte, ani se na nohou neudržím, nejím."
Tu ji schvátila záducha, až zesinala.
"Ale ať, jsem na tom líp, než kdybych byla v kůži bratra, který je tam vedle, za vámi. Má totéž co já, ale je to mnohem pokročilejší."
Mýlila se. Ležel tam vskutku, zády obrácen k Marii, mladý misionář, ležící na žíněnce; nebylo ho viděti, ježto nemohl hnouti ani prstem. Netrpěl však tuberkulózou, nýbrž zánětem jater, který si ulovil na Senegalu. Byl velmi dlouhý, velmi hubený, tvář měl žlutou, suchou a mrtvou jako pergamen. Nádor, který se utvořil na játrech, provalil se konečně ven a nyní vysilovalo jej neustále hnisání, vrhnutí, stále se třásl v horečce a třeštil. Jediné jeho oči ještě žily, oči plné nezdolné lásky, jichž plamen ozařoval jeho zmučenou tvář Krista na kříži, obyčejnou tvář venkovana, již však víra a nadšení činily chvílemi velebnou. Byl Bretonec, poslední a nejslabší dítě příliš četné rodiny; doprovázela jej jedna z jeho sester, Marta, o dvě léta mladší, která přišla do Paříže sloužit, a ve své obětavosti šla tak daleko, že opustila místo, aby jej následovala, žijíc ze svých skrovných úspor.
"Stála jsem dole, na peroně, když ho skládali do vagonu," pokračovala Grivottová. "Čtyři muži ho nesli..."
Nemohla dopověděti. Nával kašle ji srazil na lavičku. Dusila se a zarůžovělé její lícní kosti zmodraly. Sestra Hyacinta jí ihned pozdvihla hlavu a otřela jí rty šátkem, který se zbarvil krví. Paní de Jonquière pečovala právě o nemocnou, která jí seděla naproti. Jmenovali ji paní Vêtuová, byla ženou malého hodináře ze čtvrti Mouffetard, který nemohl zavříti svůj krámek, aby ji doprovodil do Lurd. Proto se přihlásila o bezplatné zaopatření, aby byla jista, že se jí dostane ošetření. Strach před smrtí ji přivedl do kostela, kam nebyla vkročila od prvního přijímání. Věděla, že je ztracena, neboť trpěla žaludeční rakovinou; její tvář prozrazovala již pokročilou nemoc. Po celou cestu nepromluvila ještě ani slova, majíc zuby zaťaty, hrozně trpíc. Pak počala zvraceti a pozbyla vědomí. Když otevřela ústa, šířil se hrozný zápach, až každý zatajil dech.
"To je nesnesitelno," zašeptala paní de Jonquièreová cítíc, že na ni jdou mdloby, "nutno trochu vyvětrat." Sestra Hyacinta právě uložila Grivottovou na její podušky.
"Ovšem, otevřeme na několik minut. Ale ne na této straně, bála bych se nového záchvatu kašle... Otevřete na své straně."
Vedro se stále vzmáhalo, všichni se dusili v tom těžkém a hnusném vzduchu; každý si oddechnul, když do vagonu vnikl čerstvý vzduch. Nastala jiná práce: sestra brala hrnce a nádoby, jednu po druhé, a vylévala obsah oknem; zatím ošetřovatelka utírala houbou podlahu. Bylo nutno řádně uklidit. Pak nastala nová starost, o čtvrtou nemocnou, jež se dosud nepohnula; bylo to hubené děvče, s tváří zahalenou černým šátkem; ozvala se, že má hlad.
Paní de Jonquièreová byla se svojí klidnou ochotou ihned pohotově.
"Nenamáhejte se, sestro, rozkrájím jí chléb na malé kousky."
Marie, toužíc se rozptýliti, zajímala se o tuto nehybnou postavu s tváří černě zahalenou. Řekli jí jen, že je to služka. Ubožačka, Pikarďanka, jménem Elisa Rouquetová, byla nucena opustiti své místo a žila v Paříži u sestry, jež s ní surově nakládala, protože ji nechtěli v žádné nemocnici přijmouti; nemělať jiné nemoci. Jsouc velmi zbožná, již dlouho si vroucně přála odebrati se do Lurd. A Marie čekala, s tajným strachem, až se šátek odhrne.
"Jsou ty kousky tak dost malé?" tázala se paní de Jonquièreová mateřským hlasem. "Můžete jej tak dát do úst?"
Pod černým šátkem se ozval drsný hlas: "Ano, ano, paní."
Konečně se šátek odhrnul a Marie se hrůzou zachvěla. Byl to lupus, který zachvátil nos a ústa a stále se zvolna šířil pod strupy, niče sliznice. Hlava děvčete nabyla psího vzhledu, s hrubými vlasy a velkýma kulatýma očima, hrůza na pohled. Chřípí nosu byla téměř zničena a ústa byla zkřivena na stranu následkem otoku hořejšího rtu; podobala se strašnému, beztvárnému otvoru. Krvavý pot, smíšený s hnisem tekl stále z té ohromné modravé rány.
"Oh, podívejte se, Pierre!" zašeptala Marie chvějíc se.
Kněz zachvěl se rovněž, vida, jak Elisa Rouquetová opatrně vkládá malé kousky chleba do otvoru, který jí sloužil za ústa. Celý vagon ustrnul nad tím pohledem. A jediná myšlenka tanula ve všech těchto duších plných naděje: ach, svatá Panno, mocná Panno, jaký zázrak, uzdraví-li se toto děvče!
"Milé děti, nemysleme na sebe, chceme-li, aby se nám dobře vedlo," opakovala sestra Hyacinta.
A jala se odříkávati druhý růženec, pět bolestných mystérií: Ježíš v zahradě Olivetské, Ježíš bičován, Ježíš korunován trním, Ježíš nesoucí kříž, Ježíš umírající na kříži. Pak následoval zpěv: "K ochraně tvé se utíkám, ó, Panno přemocná!"
Vlak minul Blois, jeli již tři dlouhé hodiny; Marie odvrátivši oči od Elisy Rouquetové, upřela je nyní na muže, sedícího v rohu druhého oddělení, ve kterém ležel bratr Isidor. Již několikráte si povšimla toho muže, velmi chudobně oděného ošumělým, černým kabátem, muže ještě mladého, s řídkým vousem, již šedivějícím; když pozorovala jeho tvář, úzkou a vyhublou, pokrytou potem, zdálo se jí, že velmi trpí. Seděl však nehybně ve svém koutě, s nikým nemluvě, upřeně před sebe pohlížeje široce otevřenýma očima. Pojednou zpozorovala, že oči zavřel a že omdlel.
Ihned na to upozornila sestru Hyacintu.
"Sestro, zdá se mi, že tam tomu pánu není dobře."
"Kterému, drahé dítě?"
"Tam tomu, co má skleslou hlavu."
Nastalo pohnutí, všichni zdraví poutníci vstali a dívali se. Paní de Jonquièreovou napadlo zavolati na Martu, sestru bratra Isidora, aby onoho muže zatáhla za ruku. "Zeptejte se ho, co ho bolí."
Marta jím zatřásla a ptala se ho. Muž však neodpovídal, jen chroptěl, maje oči stále zavřeny.
Kdosi ustrašeně zvolal: "Myslím, že umírá."
Strach se vzmáhal, slova se křížila, každý měl nějakou radu. Onoho muže nikdo neznal. Jistě nebyl přihlášen, neboť neměl na krku bílý lístek, lístek barvy vlaku. Někdo vyprávěl, že jej viděl přijíti teprve tři minuty před odjezdem, že se dovlekl do onoho koutku, kde klesl s výrazem nesmírné námahy. Pak již ani nevzdechl. Ostatně nalezen jeho lístek, zastrčený za stuhou jeho starého cylindru, nad ním pověšeného.
Tu zvolala sestra Hyacinta: "Ach, opět dýchá! Zeptejte se ho, jak se jmenuje." Leč znovu tázán Martou onen muž jen bolestně zasténal a sotva srozumitelně zalkal: "Ó, ta bolest!"
A více neřekl ani slova. Na všechny otázky, kdo je, odkud přišel, jakou má nemoc, čím by mu mohli přispěti, neodpovídal, jenom sténal: "Oh, ta bolest...! Oh, ta bolest!"
Sestra Hyacinta se chvěla netrpělivostí. Kdyby aspoň byla v jeho oddělení! Umínila si, že si přesedne. Ale vlak nestavil před Poitiers. Bylo to tím hroznější, ježto hlava nemocného opět klesla.
"Umírá, umírá," opakoval týž hlas.
Bože, co dělat? Sestra věděla, že ve vlaku jede člen Sdružení, otec Massias, se svatým olejem, hotov zaopatřovati umírající; neboť každoročně bylo po cestě několik úmrtí. Netroufala si však dáti poplašný signál. Ve vlaku byl též vagon s kantýnou, obsluhovanou sestrou Saint-François, a také lékař s malou lékárnou. Vydrží-li nemocný až do Poitiers, kam měli doraziti v půl hodině, dostane se mu všemožné péče. Horší by bylo, kdyby zemřel dříve. Leč záhy se všichni upokojili, neboť nemocný počal pravidelněji dýchati a zdálo se, že spí.
"Zemříti dříve," zašeptala Marie chvějíc se, "zemříti před příchodem do zaslíbené země..."
A když ji otec těšil, dodala: "A já trpím též, och, tak hrozně trpím!"
"Důvěřujte," řekl Pierre, "svatá Panna nad vámi bdí."
Marie nevydržela déle na svém sedadle, nezbývalo, než ji opět uložiti do její úzké rakve. Její otec a kněz musili si při tom počínati s nekonečnou opatrností, neboť při nejmenším otřesu bolestně vykřikla. A nyní ležela bez hlesu jako mrtvá, se svou zesinalou tváří uprostřed záplavy královských zlatých vlasů. Jeli brzy čtyři hodiny, jeli stále a stále. Příčinou, že se vagon tak nesnesitelně zmítal, bylo, že byl připnut na konec vlaku: řetězy skřípaly, kola rachotila. Okny, která musili nechati pootevřená, vnikal prach, ostrý a palčivý; a hlavně vedro stávalo se nesnesitelným, hrozné vedro před bouří, pod siným nebem, na němž se počínala kupiti velká mračna. Vyhřáté vozy měnily se v žhavé pece, v pohyblivé pece, v nichž se jedlo, pilo, v nichž nemocní vykonávali všechny své potřeby, s otráveným vzduchem, za stálého naříkání, modlení a zpívání.
Marie nebyla jediná z nemocných, jejíž stav se jízdou zhoršil, jiní trpěli rovněž. Malá Rose, spočívajíc na kolenou své zoufalé matky, která na ni pohlížela zrakem slzami zakaleným, se ani nehýbala a byla tak bledá, že se paní Mazeová dvakrát naklonila a sáhla jí na ručky bojíc se, že je shledá vychladlé. Paní Sabathierová překládala každou chvíli nohy svého chotě, neboť, jak říkal, byly tak těžké, jako by měl kyčle vyvráceny. Bratr Isidor vydával ve své neustálé strnulosti skřeky a jeho sestra nemohla mu jinak ulehčiti, než že jej zdvihala a držela v náručí. Grivottová se zdála spáti, ale zmítaly jí neustále křeče a z úst jí vytékal pramének krve. Elisa Rouquetová nesnažila se již zakrýti hroznou ránu na tváři. A onen muž neznámý stále chroptěl, jako by měl každou vteřinu skonati. Nadarmo se paní de Jonquièreová a sestra Hyacinta namáhaly, nemohly samy ulehčiti tolika ubohým. Ten vagon bídy a bolesti, unášený hroznou rychlostí, otřásající se a kolísající v záhybech, až se přehazovala zavazadla, staré šaty a košíky spravované provázky, toť bylo hotové peklo; a v zadním oddělení oněch deset poutnic, starých i mladých, vesměs ohyzdných, zpívalo bez ustání hlasy pronikavými, žalostnými a falešnými.
Tu vzpomínal Pierre i na ostatní vozy vlaku, toho bílého vlaku, který vždy vezl nejtěžší nemocné: všechny jely za stejného utrpení se svými třemi sty nemocných a pěti sty poutníků. Pak myslil i na jiné vlaky, které odjížděly toho rána z Paříže, na vlak šedý a modrý, které odjely před bílým vlakem, na vlak zelený, žlutý, růžový, oranžový, které vyjely za ním. Z té i oné strany odjížděl vlak každé hodiny. A pak vzpomínal ještě na vlaky, odjíždějící téhož dne z Orleánsu, z Mans, z Poitiers, z Bordeaux, z Marseille, z Carcassonne. Celou Francií ujížděly oné chvíle všemi směry podobné vlaky, směřující všechny tam, ke svaté jeskyni, vezoucí třicet tisíc nemocných a poutníků k nohám svaté Panny. Vzpomínal též, že takový příval hrne se i v ostatní dny roku, že nemine ani týdne, aby Lurdy neviděly přicházeti nějakou poutnickou výpravu, že takové výpravy nevysílá jenom Francie, nýbrž celá Evropa, celý svět, a že v některých letech za velkých pobožností sešlo se na tři sta tisíc, na pět set tisíc nemocných a poutníků.
Pierrovi se zdálo, že je slyší, ty kolísající se vlaky, ty vlaky směřující ze všech stran, směřující všechny k témuž skalnímu otvoru, ozářenému plápolajícími svícemi. Všechny hučely za výkřiku bolesti a zvuku písní. Byly to pohyblivé nemocnice zoufalých nemocí, příval lidského utrpení k naději na uzdravení, zuřivá touha po ulehčení za stoupajících záchvatů, za hrozby blížící se smrti hrozné, v tlačenici davu. Jely, stále jely, bez konce jely, svážejíce bídu tohoto světa na cestu k božské vidině, uzdravující choré a utěšující trpící.
Pierrovo srdce překypovalo nekonečným soucitem, touto lidskou vírou, při tolika strastech a tolika slzách sžírajících slabé a bezmocné tvory. Byl k smrti truchliv a žhoucí milosrdenství v něm plápolalo jako neuhasitelný plamen jeho bratrství ke všem věcem a ke všem bytostem.
V půl jedenácté, když vlak vyjel z nádraží Saint-Pierre des Corps, sestra Hyacinta dala znamení k třetímu růženci, pěti slavným mystériím: zmrtvýchvstání Spasitele, nanebevstoupení Spasitele, seslání Ducha svatého, nanebevzetí nejsvětější Panny, korunování nejsvětější Panny. Pak zazněl chvalozpěv Bernadetty, nekonečná litanie o šedesáti verších, končících vždy andělským pozdravem, kolébavě protahovaným, při čemž každá mysl byla konečně zaujata a ukolébána slastným spánkem v blahém očekávání zázraku.