Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• druhý román Zolovy žalující, sociální a protiklerikální románové trilogie, propojené ústřední postavou pochybujícího kněze Pierra Fromenta

I.

Vlak doznal v noci značného zpoždění mezi Pisou a Cività-Vecchií a bylo již skoro devět hodin zrána, když abbé Pierre Froment po vysilující pětadvacetihodinové cestě konečně dojel do Říma. Maje s sebou jediné zavazadlo, vyskočil hbitě z vagonu, za tlačenice, panující při příjezdu, odstrkuje nosiče, kteří se kolem něho sběhli, pečuje sám o své lehké zavazadlo, ve spěchu, který pociťoval při pomyšlení, že dojel, aby byl sám a aby viděl. A hned před nádražím, na náměstí Del Cinquecento, vstoupil do jednoho z malých otevřených vozů, které stály podél chodníku, a položil svůj vak vedle sebe, udav kočímu adresu: "Via Giulia, Palazzo Boccanera."
Bylo to v pondělí, dne 3. září, za jitra s nebem jasným, vlažným a půvabným. Kočí, malý, zavalitý člověk s jiskrnýma očima a bílými zuby, se usmál, poznav dle přízvuku francouzského kněze. Šlehl svého hubeného koníka a vozík odejel s hbitostí těchto římských fiakrů, tak čistých, tak veselých. Leč téměř hned, když minuv trávníky malého náměstí, zabočil na náměstí Therm, kočí, stále se usmívaje, se obrátil, ukazuje bičem na zříceniny.
"Diocletianovy thermy," řekl špatnou franštinou ochotného kočího, jenž se hledí cizincům zavděčiti, aby získal jejich přízně.
Vůz sjížděl rychlým tempem z výšiny Viminalu, kde je nádraží, srázným svahem ulice Nazionale. A kočí neumlkal, obracel se při každé památce, upozorňuje na ni tímže posuňkem. Na tomto konci široké cesty byla jen nová stavení. Na pravé straně, o něco dále, vystupovaly spousty zeleně, nad něž vyčnívalo nekonečné stavení, žluté a holé, klášteru nebo kasárnám podobné.
"Quirinal, královský palác."
Pierre, rozhodnuv se k cestě před týdnem, strávil celé dny studováním topografie Říma dle plánů a knih. A byl by se již vyznal, nepotřebuje se nikoho ptáti na cestu, a vysvětlivek vlastně neměl zapotřebí. Mátly jej však ty náhlé svahy, tyto pahorky, řadící nad sebe v terasách některé čtvrti. Tu zvýšil kočí hlas a s přízvukem poněkud ironickým, obsáhlejším pohybem biče upozorňoval vlevo na obrovské stavení, ještě čerstvé a bělostné, ohromnou haldu balvanů přeplněnou skulpturami, štíty a sochami.
"Národní banka."
Níže, když vůz zahnul na trojhranné náměstí, Pierre, zdvihnuv oči, s podivem spatřil vysoko nad sebou visutou zahradu, nad hladkou zdí, nad níž čněl k jasnému nebi elegantní a mohutný profil staleté pinie. A pocítil všechnu hrdost, všechen půvab Říma.
"Vila Aldobrandini."
Ještě níže vyvrcholil se jeho obdiv náhlým zjevením. Ulice se opět náhle zahýbala, a právě v záhybu objevil se mu světelný průsek. Bylo viděti, shora dolů, bílé náměstí, jako sluneční studna, naplněná oslepujícím zlatým prachem; a v této ranní nádheře čněl obrovitý mramorový sloup, všecek pozlacený na straně, z které jej od věků oblévala září denní hvězda od svého východu. Pierre byl překvapen, když mu jej kočí jmenoval, neboť nikdy si ho nepředstavoval v takové oslňující díře, obklopené okolními stíny.
"Traianův sloup."
Pod svahem zatáčela se Via Nazionale naposled. A za bystrého klusu koníka kočí házel nová a nová jména: palác Colonna, jehož zahrada je vroubena útlými cypřiši; palác Torlonia, zpola vykuchaný za účelem nových okras; Benátský palác, holý a hrozivý se svými zubatými zdmi, svou tragickou přísností středověké tvrze, zapomenuté v občanském životě dneška. Pierrův údiv rostl při neočekávaném pohledu na to vše. Zvláště pak, když mu kočí vítězně ukázal bičem na Corso, dlouhou to úzkou ulici, sotva šíře pařížské ulice Saint-Honoré, nalevo svítící sluncem, napravo se černající stínem, na jejímž konci vzdálené náměstí del Popolo tvořilo jakous světlou hvězdu: toť bylo tedy srdce města, slavná promenáda, živá cesta, kudy proudila krev celého Říma?
Leč vůz již zahnul na Corso Vittorio Emanuele, pokračování to Via Nazionale, dva průseky, jimiž ve dví rozťato staré město, od nádraží k Andělskému mostu. Vlevo bylo viděti okrouhlou apsidu chrámu Ježíšova, skvící se v svěžím ranním jasu. Pak mezi kostelem a těžkopádným palácem Altieri, jehož se neodvážili strhnouti, se cesta zužovala a vůz vjel do vlhkého, ledového chladu. Na druhé straně, před průčelím chrámu Ježíšova, na náměstí, zářící slunce opět rozlévalo své zlaté proudy; a v dáli, na konci ulice Aracoeli, rovněž stínem zahalené, bylo viděti ozářené palmovníky.
"Kapitol, tam," řekl kočí.
Kněz se rychle vyklonil. Spatřil však jen zelenou skvrnu na konci temné ulice. Toto náhlé střídání teplého světla a chladného stínu pronikalo jím jako mrazení. Před Benátským palácem, před chrámem Ježíšovým se mu zdálo, že všechna noc dávných dní zmrazuje mu ramena; na každém náměstí, při každém rozšíření nových ulic byl to pak návrat do světla, do úsměvné sladkosti a vlahosti života. Žlutavé sluneční paprsky padaly ze střech, ostře ohraničujíce fialové stíny. Mezi průčelími bylo viděti pruhy nebe velmi modrého a velmi klidného. A ve vzduchu, který vdechoval, shledával zvláštní chuť, ještě neurčitou, chuť ovoce, která v něm množila horečný spěch ku blízkému cíli.
Corso Vittorio Emanuele je přes všechnu nepravidelnost krásnou moderní třídou; a Pierre mohl se domnívati, že jest v kterémkoli velkém městě s ohromnými činžáky. Když však minul kancléřský palác, toto mistrovské dílo Bramanteho, typickou budovu římské renesance, jeho údiv se opět vzbudil a duch se vracel k palácům, které již minul, k té holé architektuře, kolosální a těžkopádné, k těm obrovským kamenným balvanům, podobným nemocnicím nebo vězením. Nikdy by si byl takto nepředstavoval římských paláců, bez půvabu a fantazie, bez vnější nádhery. Jistě je to velmi krásné, konečně to pochopí, musí však o tom uvažovati.
Pojednou opustil vůz lidnaté Corso Vittorio Emanuele a zabočil do křivolakých uliček, jimiž sotva projel. Zde vládlo ticho a opuště­nost; bylo to staré, spící a zledovatělé město, těsně vedle slunečného, oživeného města nového. Pierre vzpomínal na prostudované plány a řekl si, že se blíží k Via Giulia; a jeho již vypjatá zvědavost vyrostla nyní tou měrou, že trpěl zoufaje, že nemůže viděti a zvěděti ihned více. Od odjezdu byl jako v horečce, nyní pak údiv, že nenalézá vše, jak byl očekával, a zklamání, jež stihlo jeho obraznost, jen stupňovaly jeho vášeň a bouřily v něm prudkou touhu po bezodkladném ukojení. Bylo sotva devět hodin, měl tedy před sebou celé dopoledne, aby se představil v paláci Boccanera; proč by se tedy nedal hned dovézti na klasické místo, vrcholek, odkud bylo viděti celý Řím, rozložený na sedmi pahorcích? Když v něm tato myšlenka vznikla, mučila jej tak, že konečně povolil.
Kočí se již neobracel; Pierre tedy vstal a křikl naň novou adresu: "Na San Pietro in Montorio."
Kočí se zprvu udivil a zdálo se, že nerozumí. Mávnutím biče naznačil, že je to tam, daleko. Když však kněz naléhal, pokývl přátelsky hlavou s úslužným úsměvem. Dobrá, dobrá! Proč by tam nejel?
A kůň se rozběhl rychlejším klusem spletí úzkých uliček. Dali se jednou z nich, stísněnou mezi vysokými zdmi, kam vnikalo denní světlo jako do hluboké štěrbiny. Na jejím konci náhle opět vjeli do plného svitu slunečního a přejeli Tiber po starodávném mostě Sixta IV., kolem něhož napravo i nalevo se táhla nová nábřeží s čerst­vou omítkou nových staveb. Na druhém břehu, v Trastevere, bylo vše též jakoby vykucháno; a vůz stoupal po úbočí Janiculu, širokou ulicí, která nesla na velkých tabulích jméno Garibaldiho. Kočí jmenoval tuto triumfální třídu opět s hrdým posuňkem dobrého dítěte: "Via Garibaldi."
Kůň zvolnil krok a Pierre, schvácen dětskou netrpělivostí, se ohlédl, chtěje viděti, jak se za ním město stále více objevuje a rozprostírá. Stoupání bylo dlouhé, objevovaly se nové a nové čtvrti, až k nejvzdálenějším pahrbkům. Pak v rostoucím pohnutí, jež zrychlovalo tluk jeho srdce, shledal, že si kazí ukojení své touhy, drobě ji takto pozvolným a postupným rozšiřováním obzoru. Chtěl dostati ránu přímo do tváře, zhlédnouti celý Řím naráz, jedním pohledem, pojmouti a zmocniti se ho jediným objetím. Přemohl se a neohlížel se již, ač jej celá jeho bytost k tomu pudila.
Nahoře jest prostranná terasa. Stojí tam kostel San Pietro in Montorio, na místě, kde prý byl svatý Petr ukřižován. Prostranství je holé a rzivé, vypálené žárem letního slunce; ale o něco dále, vzadu, tryskají jasné a hučící peřeje Acquy Paoly mocnými proudy ze tří chrličů monumentální kašny ve věčné svěžesti. A podél zábradlí, vroubícího terasu na straně Trastevera, stojí stále turisté, hubení Angličané, hranatí Němci, otvírajíce ústa tradicionelním obdivem, v rukou průvodce, v němž se probírají, aby poznali význačné stavby.
Pierre seskočil hbitě z vozíku, zanechav tam svůj vak, a pokynul kočímu, jenž zajel do řady ostatních fiakrů a filozoficky zůstal na svém kozlíku, v plném slunci, skláněje hlavu, jako jeho kůň; oba byli předem připraveni na obvyklé dlouhé čekání.
A Pierre se již díval, co mu oči stačily, celou duší, stoje u zábradlí, ve své úzké černé sutaně vzrušeně svíraje holé, horečně rozpálené ruce. Řím, Řím! Město cézarů, město papežů, Věčné město, které si dvakráte podrobilo svět, město, o němž horoucně snil po dlouhé měsíce! Konečně tu bylo, konečně je spatřil! Bouře v posledních dnech zmírnily srpnová vedra. Bylo čarovně svěží zářijové jitro pod jasně modrým nebem, bez poskvrny a bez konce. A tak tu spočíval Řím, tonoucí v míru, Řím, ukolébaný v sen, jenž se zdál rozplývati v jasu ranního slunka. Jemná modravá mlha se vznášela nad střechami nižších čtvrtí, mlha sotva znatelná, jako jemný závoj; nekonečná Campagna a vzdálené vrchy ztrácely se naproti tomu v bledě růžovém svitu. Pierre nerozeznával zprvu ničeho, nechtěl se zastaviti u žádné podrobnosti, oddával se Římu celému, tomu živoucímu obru, jejž viděl ležeti před sebou, na půdě, která povstala z prachu celých generací. Každé století obnovilo jeho slávu, jakoby mízou nesmrtelného mládí. A nejvíce jej uchvacovalo a zrychlovalo bouřlivý tluk jeho srdce, že nacházel Řím takým, jak si ho přál, raně svěží a omládlý vznešenou, takřka nehmotnou přívětivostí, usmívající se nadějí v nový život za tohoto tak jasného jitra krásného dne.

***