Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Ta ranní cesta do zastavárny pro ni byla největší pohana, nejbolestivější připomínka v celém jejím beznadějném zármutku.

Slzy se jí řinuly po bradě, kterou si už předtím smáčela mokrýma rukama, a nepomyslela ani na to, vytáhnout kapesník.
"Mějte rozum a buďte zticha, dívají se na vás!" opakovala pořád paní Bochová a horlivě ji utěšovala. "Copak to stojí za to, takhle se trápit kvůli jednomu mužskýmu?... Tak vy jste ho, chudinko, měla pořád ráda, viďte? Ještě před chvílí jste na něho byla tak nabroušená, a teď ho najednou oplakáváte, divže vám to srdce neutrhne... Božínku, jsme my to ženský hloupý!"
Pak se snažila být mateřská:
"Taková mladá a hezká holka jako vy, že se nestydíte!... No, tak teď už vám můžu povědět všechno, viďte? Když jsem byla dneska ráno u vás pod oknem, pamatujete se, tak to už jsem něco takovýho tušila... Představte si, včera v noci, když šla Adéla domů, slyšela jsem s ní taky nějaký mužský kroky. To se ví, chtěla jsem vědět, kdo to je, a tak jsem vykoukla na schodiště. Ta vosoba už byla ve druhým poschodí, ale poznala jsem s určitostí svrchník pana Lantiera. Dneska ráno na něho číhal můj manžel a viděl ho, jak jde klidně dolů... S Adélou, rozumíte. Virgínie má teď ňákýho lepšího pána a chodí k němu dvakrát za tejden. Jenomže mi to stejně neštymuje, nic pořádnýho v tom nebude, protože holky mají dohromady jen jeden pokoj s přístěnkem a nevím, kde ta Virgínie mohla spát."
Na chvilku zmlkla, ohlédla se a hned zas tlumeně pokračovala tím svým hrubým hlasem:
"Má z toho legraci, když vás vidí plakat, ohava jedna bezcitná!
Krk bych na to vsadila, že to její praní je jenom komedie...
Posadila je voba do kočáru a teď se sem přišla podívat, aby jim mohla povědět, jak jste se na to tvářila."
Gervaisa si odkryla oči a podívala se. Když před sebou uviděla Virgínii uprostřed hloučku ženských, jak jim potichu něco říká a přitom se na ni vyzývavě dívá, dostala najednou šílený vztek.

Natáhla ruce a zatápala kolem sebe po zemi, jako by něco hledala, po celém těle se třásla, udělala pár kroků, nahmatala plný kbelík, popadla jej oběma rukama a vší silou ho vychrstla na Virgínii.
"Co to děláš, děvko ztřeštěná!" křikla dlouhá holka.
Uskočila nazpátek, takže jí to postříkalo jen boty. Mezitím se však celá prádelna, už chvíli vzrušená Gervaisiným výbuchem pláče, shlukla kolem nich, všechny ženské chtěly vidět, jak se budou prát. Pradleny, dojídající svačinu, vylezly na okolní kádě.
Přibíhaly další, s rukama od mýdla. Utvořil se kruh.
"Děvko jedna!" opakovala dlouhá Virgínie. "Co ji to popadlo, ženskou bláznivou!"
Gervaisa stála s vysunutou bradou a křečovitým obličejem, staženým vzteky, nezmohla se na odpověď, protože se ještě nenaučila mít pařížskou proříznutou vyřídilku. Dlouhé Virgínii jela huba dál:
"I heleme se! Už jí to nevoní běhat po venkově, nebylo tomu ani dvanáct, a už se to válelo s vojákama, nechalo to jednu nohu doma na vesnici... Uhnila jí asi na hnoji, ta noha..."
Ozval se smích. Virgínie, rozpálená tím úspěchem, popošla o dva kroky blíž, vypjala se v celé své výšce a vykřikovala ještě hlasitěji:
"No, pojď jenom blíž, ať ti to ukážu! Já s tebou zatočím! Di si votravovat jinam, a ne tady nás... Dyť já ji vůbec neznám, tudle ženskou! Ale kdyby se do mě byla strefila, to byste koukaly, jak bych jí vyhrnula sukně. Dyť sem jí nic neudělala. Ať řekne, co sem jí udělala... No, uličnice, co ti kdo udělal?"
"Jen nepovídejte!" vykoktala ze sebe Gervaisa. "Však vy dobře víte... Viděli včera večer mýho muže... A buďte zticha, nebo vás zaškrtím, to vám přísahám!"
"Prej jejího muže! No to se teda povedlo!... Tadle panička a muže! Jako dyby takovýhle nemehlo mohlo mít ňákýho muže... Copak já za to můžu, že tě nechal? Eště řekni, že sem ti ho ukradla.
Můžeš mě prohledat... Chceš teda, abych ti to řekla? Měl tě už plný zuby, ten tvůj mužskej! Byl na tebe až moc hodnej... Měl aspoň známku na vobojku? Nenašel tady někdo muže týdletý paničky?... Poctivej nálezce dostane vodměnu..."
Znovu se ozval smích. Gervaisa opakovala skoro šeptem pořád jenom:
"Však vy dobře víte... Však vy dobře víte... To vaše sestra za to může, ale já ji zaškrtím..."
"Jo, eště si bude votírat hubu vo moji sestru!" pokračovala posměšně Virgínie. "Aha, tak prej za to může moje sestra! Nakonec je to možný, moje sestra je jiná šťabajzna než ty... Ale co je mi do toho? To už si tady člověk nemůže ani v klidu vyprat prádlo? A vůbec, dej mi pokoj, rozumíš, protože teď už toho mám akorát dost."
Ale po několika úderech plácačkou se sama zas vrátila zpátky, unesená vztekem, zpitá nadávkami. A po krátkém odmlčení spustila potřetí:
"No tak, prosím, je to moje sestra. Už seš teda spokojená?...
Můžou na sobě voči nechat. Dybys je viděla, jak se cukrujou!... A tebe nechal i s těma parchantama. Jo, pěkný hajzlíci, ve ksichtu je to samej strup! Jednoho máš s četníkem, žejo? A tři další jsi nechala pochcípat, abys toho sem nemusela tolik tahat s sebou...
To všechno víme vod toho tvýho Lantiera. A povídal eště jiný pěkný věci, jen co je pravda, dyť už tě měl plný zuby!"
"Svině! Svině! Svině!" zaječela Gervaisa, bez sebe vzteky, a celým tělem jí znovu zalomcovala zuřivost.
Otočila se, znovu zatápala po zemi, ale nahmátla jen malý škopek, popadla jej tedy za nohy a vychrstla modrou vodu Virgínii přímo do obličeje.
"Mrcha! Dyť mi zničila šaty!" křičela Virgínie, která měla celé rameno zmáčené a levou ruku nabarvenou na modro. "Počkej, ty jedna kanálie!"
A také popadla kbelík a vychrstla ho na Gervaisu. Tak začala strašná bitva. Běhaly obě podél řady necek, sbíraly všechna plná vědra, vracely se zpátky a vylévaly si je na hlavu. A každou tu potopu doprovázely křikem a nadávkami. Teď už i Gervaisa oplácela stejnou mincí:
"Tumáš, ty cundro! Aspoň ti to zchladí ten tvůj zadek, nebudeš s ním tolik vrtět!"
"Mrcho vyválená v močůvce! Já ti poleju tu tvou špínu! Aspoň se jednou v životě umeješ!"
"Jo, jo, však já tě vopláchnu, ty bidlo nevymáchaný!"
"A tumáš taky na tu svou hubu, ať si ji vyrácháš, než pudeš večír postávat na roh a čekat na mužský!"

Nakonec si běhaly pro vodu ke kohoutkům, a než se jim kbelíky naplnily, pokřikovaly na sebe dál sprosté nadávky. První kbelíky, špatně mířené, šly skoro vedle. Ale pomalu dostávaly obě cvik.

Virgínie první dostala plný zásah přímo do obličeje. Voda jí stekla za krk, řinula se jí po prsou a po zádech a dole jí crčela zpod sukní. Ještě se z toho nevzpamatovala, když už ji druhý proud zasáhl ze strany jako veliká facka na levé ucho a promáčel jí drdol, který se rozmotal jako provázek. Gervaisa dostala nejprve zásah do nohou, jedno vědro jí zalilo vodou boty a vyšplíchlo až na stehna, dvě další ji celou promáčela v bocích.

Ostatně brzo se už zásahy nedaly ani počítat. Obě byly promáčené od hlavy až k patě, blůzky se jim lepily na ramena a sukně měly připláclé na bocích, vypadaly najednou hubené, byly celé zkřehlé, zuby jim drkotaly a ze všech stran z nich crčela voda jako z deštníků při lijáku.

"Že sou ale legrační, co?" ozval se chraplavý hlas jedné pradleny.
Celá prádelna se ohromně bavila. Ženské trochu ustoupily, aby je to náhodou nepostříkalo také, a do šplouchavých zvuků vylévaných věder se ozývalo povzbuzování, potlesk a všelijaké vtipy. Po zemi už kaluže nestačily odtékat a obě ženy se brodily po kotníky ve vodě. Najednou se Virgínie pokusila o zrádnou léčku, popadla kbelík vařící vody na praní, kterou si dala přinést jedna její sousedka, a celý ho vychrstla. Ozval se výkřik. Všichni mysleli, že je Gervaisa celá opařená. Ale šplíchlo jí to jen trochu na levou nohu. Gervaisa, rozzuřená tou bolestí, za to hodila prázdný kbelík, který držela v ruce, vší silou Virgínii pod nohy, až upadla.

Všechny pradleny začaly křičet jedna přes druhou: "Dyť jí zlámala nohu!"
"Má recht! Však ji ta druhá chtěla vopařit!"
"A nakonec je vlastně ta blondýna v právu, jestli jí dovopravdy přebraly mužskýho!"

Paní Bochová se křižovala a spínala ruce. Z opatrnosti zalezla mezi dvoje necky a oba chlapci, Klaudius i Štěpán, se jí drželi za sukně, byli k smrti vyděšení, zalykali se pláčem a ustavičně volali hlasem přerývaným vzlyky: "Maminko! Maminko!" Když Bochová viděla, že Virgínie leží na zemi, přiběhla k Gervaise, táhla ji za sukni pryč a domlouvala jí:
"Prosím vás, pojďte domů, mějte rozum... Jsem už z toho celá pryč, namouduši! Kdo to jaktěživ viděl, takhle se rvát."
Ale ucouvla a honem se zas běžela i s dětmi schovat mezi necky.

Virgínie totiž vstala a skočila na Gervaisu. Popadla ji za krk a chtěla ji zaškrtit. Gervaisa se prudkým trhnutím vyprostila a pověsila se jí na rozmotaný drdol, jako by jí chtěla utrhnout hlavu. A rvačka se rozpoutala znovu, tentokrát mlčky, bez jediného výkřiku, bez nadávek. Nepopadly se do křížku, ale zaťatými prsty si útočily na obličej, štípaly a škrábaly všechno, co jim přišlo do ruky. Červená stužka a modrá žinylková síťka dlouhé Virgínie spadly urvané na zem, živůtek u krku jí praskl a ukázala se nahá kůže, celý kus ramene. Gervaisa už měla utržený celý rukáv u bílého kabátku, nevěděla ani jak, a velkou trhlinou v košili jí bylo vidět rýhu na holých zádech. Cáry létaly kolem dokola. Krev se objevila nejdřív na Gervaise, od úst se jí až pod bradu táhly tři dlouhé škrábance, chránila si oči a při každé ráně je přivírala, aby jí je ta holka nevyškrábala. Virgínii ještě krev netekla. Gervaisa jí mířila především na uši a soptěla už vzteky, že ji za ně pořád nemůže chytit, když se jí konečně podařilo popadnout jednu z náušnic, hruškovitý přívěšek za žlutého skla, zatáhla za ni a roztrhla sokyni celé ucho. Vytryskla krev.

"Dyť se zabijou! Vodtrhněte je vod sebe, kočky zuřivý!" ozvalo se několik hlasů.
Pradleny mezitím popošly blíž. Utvořily se dva tábory. Jedny je štvaly proti sobě ještě víc, jako kdyby se tu rvaly čubky, druhé, slabších nervů, se celé třásly a odvracely hlavy, že už to nemůžou snést a že se jim z toho dozajista udělá nanic. A málem došlo k všeobecné rvačce, začaly si navzájem nadávat, že jsou necity, nebo zas panenky z cukrkandlu, hrozivě se napřáhlo pár nahých paží, pleskly tři pohlavky.
Paní Bochová mezitím sháněla posluhu z prádelny.
"Karle! Karle!... Kde jenom je?"

Nakonec ho našla v první řadě, jak stojí se založenýma rukama a přihlíží. Byl to statný chlap s tlustým býčím krkem. Smál se na celé kolo a mlsně vyhlížel každý kousek nahé kůže, který obě ženské tu a tam ukazovaly. Ta blondýnka je všude pěkně zakulacená, jen do ní kousnout. To by byla psina, kdyby se jí ta košile roztrhla celá!
"Hele!" zabručel si pod vousy a mlsně přivře jedno oko. "Vona má v podpaží mateřský znamínko!"
"Cože! Vy jste tady?" křikla Bochová, jakmile ho uviděla. "Tak pomožte nám přece dostat je vod sebe!... Vy to dokážete!"
"Jó to zrovna! Děkuju nechci!" odpověděl jí klidně. "Já si tak akorát nechám škrábnout do voka jako tuhle nedávno, že jo... Pro tohle já teda nejsem, to bych měl kór moc práce... I nemějte strach! Vono jim to jenom prospěje, když si krapet pustějí žilou.
Budou potom mírnější."
Tak tedy domovnice nadhodila, že by došla pro strážníky. Ale majitelka prádelny, křehká mladá žena s nemocnýma očima, se proti tomu rozhodně vzepřela. Opakovala několikrát po sobě:
"Ne, ne, to nechci, to vrhá špatný světlo na podnik."
Rvačka pokračovala na zemi. Najednou se Virgínie vztyčila na kolenou. Sebrala právě na zemi plácačku a teď jí hrozivě mávala.
Vypravila ze sebe změněným hlasem, skoro chroptěla:
"Teď něco uvidíš, no počkej! Ukaž sem to tvý špinavý prádlo!"
Gervaisa hbitě natáhla ruku, sebrala plácačku také a třímala ji před sebou jako kyj. A také měla chraplavý hlas:
"Ták? Tak ty chceš vidět velký prádlo?... Dej sem kůži, ať ti z ní nadělám hadry!"
Chvíli zůstaly klečet proti sobě a jen si hrozily. Vlasy měly spadlé do obličeje, prudce oddechovaly, byly ušpiněné, poškrábané a samá modřina, číhavě se pozorovaly, vyčkávaly a nabíraly dech.

První se rozpřáhla k ráně Gervaisa - plácačka se svezla Virgínii po rameni - a hned uskočila stranou, aby se vyhnula zas její ráně, která jí zavadila o bok. Teď teprve se obě rozehřály a začaly do sebe vší silou mlátit, jako když se pere prádlo, pravidelně a do taktu. Když se zasáhly, znělo to přidušeně jako plácnutí do škopku s vodou.

Pradleny kolem nich se přestaly smát. Několik už jich odešlo, že se jim z toho dělá nanic. Ostatní, které tu zůstaly, natahovaly krky, v očích jim svítila krutost a pochvalovaly si, jaké prý jsou to fešácké a nebojácné holky. Paní Bochová odvedla Klaudia se Štěpánem pryč a do hlasitého třesku plácaček se mísily jejich vzlyky, ozývající se z druhého konce prádelny.

Ale najednou Gervaisa zařvala. Virgínie ji právě zasáhla plnou silou do holé paže nad loktem, objevila se tam červená skvrna a celé místo hned začalo otékat. Vzápětí vyrazila kupředu, zdálo se, že chce Virgínii zabít.
"Dost! Nechte už toho!" ozvaly se výkřiky.
Tvářila se tak hrozivě, že se k ní nikdo neodvážil přiblížit.

Zdesateronásobenou silou popadla Virgínii v pase a ohnula ji hlavou až k zemi, takže jí zůstal zadek vystrčený, a třebaže se vzpírala, vyhrnula jí důkladně sukně až nahoru. Pod nimi bylo vidět spodní kalhoty. Gervaisa vstrčila ruku do rozparku a strhla je, takže se ukázalo všechno, nahá stehna i nahé půlky. Pak se rozpřáhla plácačkou a začala vší silou mlátit, jako kdysi mlátívala do prádla v Plassansu na břehu Viorny, když její paní prala pro vojenskou posádku. Dřevo přiléhalo na maso a vydávalo pleskavé zvuky. Při každé ráně naskočil na bílé kůži rudý pruh.
"Á, to je něco!" pochvaloval si nadšeně posluha Karel a oči mu mohly vypadnout z důlků.
Znovu se ozval smích. Ale vzápětí už také zazněly výkřiky: "Dost!
Už dost!" Ale Gervaisa neslyšela, neúnavně tloukla dál. Měla oči jen pro práci, nad níž byla skloněná, a pečlivě dbala, aby ani jediné místečko nezůstalo netknuté. Chtěla celou tu kůži rozmlátit, poznamenat hanbou. A mluvila si k tomu, jak ji najednou posedla divoká radost, rozpomněla se na slova staré písničky, kterou si zpívaly pradleny:
"Bum bác! Markéta na prádle... Bum bác! Srdce si vypere... Bum bác! Plácačkou tluče... Bum bác! Bolavé srdce..."
A pokračovala:
"Tumáš za tebe, tumáš za sestru, tumáš za Lantiera... Až je uvidíš, vyřídíš jim to pěkně... Dávej pozor, ještě jednou. Tak tumáš za Lantiera, tumáš za sestru, tumáš za tebe... Bum bác!
Markéta na prádle... Bum bác! Srdce si vypere..."

Museli jí Virgínii vyrvat z rukou. Ta měla o tvářích rozmazané slzy, v obličeji byla rudá zahanbením. Popadla prádlo a utekla, byla poražena. Gervaisa si zatím navlékala rukáv kazajky a připínala sukni. Paže ji nad loktem bolela a musela poprosit paní
Bochovou, aby jí pomohla naložit prádlo na rameno. Domovnice mluvila pořád jen o té rvačce, vykládala, jak je z toho ještě celá rozčilená, a nabízela, že ji prohlédne po těle, jestli se jí něco nestalo.
"Dost možná, že máte něco zlámanýho... Slyšela jsem takový lupnutí..."

Ale Gervaisa už chtěla domů. Neříkala nic na soucitné nářky a upovídané ovace, které jí uspořádaly ženské stojící kolem ní v zástěrách. Když měla prádlo naloženo na rameni, vykročila k východu, kde na ni čekaly děti.

"Tak dvě hodiny, to máme dva pětníky," zastavila ji majitelka prádelny, která už zase seděla v zaskleném přístěnku.
Za co dva pětníky? Gervaisa v první chvíli nechápala, že na ní chtějí poplatek za místo. Zaplatila tedy dva pětníky. A stejně kulhajíc pod tíhou mokrého prádla, promáčená až na kost, s modřinou nad loktem a krvavými pruhy na tváři odcházela pryč, obnaženýma rukama vlekla Štěpána a Klaudia, kteří vedle ní poklusávali, ještě celí rozvzlykaní a pomazaní slzami.

Za ní se prádelna už zase pomalu rozhučela a rozšuměla jako obrovský splav. Pradleny dojedly svačinu, vypily víno a bušily teď s novou silou, tváře měly rozpálené a byly ještě trochu rozjařené tím soubojem mezi Gervaisou a Virgínií. Nad řadou necek se znovu míhaly zuřivé peroucí ruce, a hranaté siluety, podobné dřevěným loutkám, toporně zlámané v kříži a s rameny sklesle visícími dolů, se rychle míhaly nahoru a dolů jako na pantech.
Znovu se rozproudil hovor z jednoho konce řady na druhý.

Pokřikování, smích, peprné poznámky, to všechno zanikalo v hlasitém šplouchání vody. Kohoutky chrlily vodu, od vylévaných kbelíků se táhly celé kaluže a pod neckami tekla řeka. Nastávala nejhorší robota z celého dne, tlučení prádla plácačkami. Páry bylo teď v celé obrovské místnosti, zbarvené do rezava od slunečních paprsků, pronikajících dovnitř jako zlaté střely jen malými dírkami v záclonách. Vzduch byl až k zalknutí prosycený vlahým mýdlovým pachem. Najednou celou prádelnu zahalila bílá mlha. Obrovský příklop kotle na vyváření prádla se pomalu zvedal na kladce podél tyče, vedoucí jeho středem, a ze zejícího otvoru měděného kotle, celého obezděného, se valila oblaka bílé páry, nasládle páchnoucí po louhu. Vedle byly zatím v plné práci ždímačky, z balíků prádla napěchovaných v železných válcích se vymačkávala všechna voda odstředivým otáčením, poháněným parním strojem, který tu ustavičně supěl a dýmal a otřásal prádelnou silněji, když jeho ocelové paže musely namáhavěji zabrat.

Když Gervaisa vkročila do průjezdu hotelu Boncoeur, znovu ji přepadl pláč. Byl to úzký černý průjezd a podél zdi jím vedl žlábek, kudy odtékala na ulici špína. Jakmile ucítila ten známý zápach, připomněla si znovu celých těch čtrnáct dní, které tu strávila s Lantierem, čtrnáct dní bídy a ustavičných hádek, a vzpomínka na ně v ní v této chvíli vzbudila palčivou lítost. Měla dojem, že vchází do své vlastní opuštěnosti.

Pokoj nahoře byl holý, zalitý sluncem, které sem svítilo otevřeným oknem. V tom slunečním světle, v tom závoji vířícího zlatého prachu vypadal zčernalý strop a stěny s otrhanými tapetami ještě žalostněji. Visel tam už na hřebíku a krbu jen malý ženský šáteček, zkroucený jako provázek. Dětská postel byla odtažena doprostřed pokoje a za ní byl přístup k prádelníku, jehož zásuvky zůstaly vytažené a zely prázdnotou. Lantier se ještě umyl a vymazal všechnu pomádu na vlasy, pomádu za dva pěťáky, naplácnutou na hrací kartě, v umyvadle ještě stála špinavá mydlinková voda od jeho rukou. A nezapomněl tu nic, v koutě, kde až dosud stával jeho kufr, připadalo Gervaise, jako by teď zcela obrovská díra. Nenašla ani kulaté zrcátko, které visívalo na klice u okna. Tu se jí zmocnila zlá předtucha a podívala se na krb, Lantier odnesl i stvrzenky ze zastavárny, světlerůžový balíček už tam mezi zinkovými svícny neležel.

Přehodila prádlo přes opěradlo židle a zůstala stát, rozhlížela se dokola a dívala se po nábytku, byla tak strnulá zděšením, že ani nemohla plakat. Zbýval jí jen poslední ze čtyř pětníků, které měla schované na zaplacení prádelny. Pak najednou uslyšela od okna smích Štěpána a Klaudia, kteří už na slzy zapomněli: popošla k nim, přitiskla si jejich hlavičky k tělu a zůstala tak chvíli stát, bezmyšlenkovitě zívajíc do šedivé ulice, v níž ráno viděla probouzet se dělný lid, obrovskou pracující Paříž. V tuto hodinu se od dlažby, rozpálené denním shonem, odrážely horké paprsky a vytvářely záři nad celým městem až daleko za potravní čáru. Tak na tuto dlažbu, do této rozpálené pece, bude teď vyhozena samotinká s dětmi. Rozhlédla se po okrajovém bulváru, táhnoucím se napravo i nalevo, utkvěla chvíli pohledem na obou jeho koncích, a sevřela ji tichá hrůza, jako by celý další život byl připoután jen na toto místo mezi jatkami a nemocnicí.

II

O tři neděle později jednoho krásného slunečního dne asi o půl dvanácté seděla Gervaisa s klempířem Coupeauem v hospodě starého Colomba a jedli spolu švestky v lihu. Coupeau pokuřoval na chodníku cigaretu, když se vracela z roznášky prádla a přecházela zrovna ulici, a přinutil ji, aby s ním zašla dovnitř. U nohou jí teď vedle zinkového stolku stál velký čtverhranný prádelní košík.

Kořalna starého Colomba stála na rohu Rybářské ulice a Rochechouartského bulváru. Na vývěsním štítu bylo po celé délce napsáno protáhlými modrými písmeny jediné slovo: Lihoviny. Po obou stranách dveří stál přepůlený soudek a v něm zaprášený oleandr. Po levé straně, když se vešlo, se táhl dlouhatánský nálevní pult s řadami skleniček, nádobou na oplachování a cínovými odlívkami. Jako výzdoba byly kolem dokola celého rozlehlého lokálu rozestavěny veliké světležlutě natřené sudy, lesknoucí se čerstvým lakem, nablýskané obruče a měděné pípy na nich jen svítily. Nad nimi byly stěny zakryté policemi s láhvemi likérů, sklenicemi naloženého ovoce a všelijakými lahvičkami, vyrovnanými v řadě, jejichž živé barvy se odrážely v zrcadle za pultem jako jablkově zelené, nazlátlé nebo světle červené skvrny.

Ale největší pozoruhodnost celého podniku stála vzadu za dřevěným pažením na zastřešeném dvorku, totiž destilační přístroj, který zákazníci mohli sledovat v plné práci, varné baňky s dlouhými hrdly, spirálové chladiče, vedoucí někam dolů až pod zem, celá ďábelská kuchyně, před níž tak rádi postávali v zasnění dělníci propadlí opilství.

Teď v hodinu oběda byla kořalna prázdná. Tlustý čtyřicátník ve vestě s rukávy, starý Colombe, naléval asi desetileté holčičce do hrníčku za čtyři pětníky kořalky. Dveřmi svítil dovnitř široký pruh slunečního světla a hřál podlahu, ustavičně vlhkou, jak na ni kuřáci plivali. A od nálevního pultu i ze sudu se šířila po celé místnosti sladká a kořenná vůně alkoholových výparů, jež jako by rozmnožovala a opájela prosluněný prach, vířící ve vzduchu.

Coupeau si zatím kroutil další cigaretu. Byl čistý a upravený, měl na sobě dělnickou kazajku a na hlavě malou modrou plátěnou čapku, smál se a ukazoval bílé zuby. Měl vystouplou dolní čelist, trochu rozpláclý nos, krásné hnědé oči a dobrácký veselý obličej věrného psa. Husté chundelaté vlasy mu stály na hlavě jako čupřina. Pleť měl ještě hladkou a bez vrásek, bylo mu šestadvacet. Gervaisa seděla proti němu v černém bavlněném živůtku, prostovlasá, a dojídala právě švestku, kterou způsobně držela za stopku v konečcích prstů. Seděli blízko dveří, u prvního ze čtyř stolků, stojících v řadě podél sudů vedle nálevního pultu.

***