Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Coupeau začínal být naměkko a opakoval pořád:
"To jste mě teda moc zarmoutila, namouduši, moc..."
"Ano, to vidím," pokračovala, "a mrzí mě to kvůli vám, pane Coupeau... Nesmíte se tím cítit uražený. Kdybych měla pomyšlení na nějaký techtle, božínku, tak to bych šla ještě spíš s vámi než s kýmkoliv jiným. vypadáte jako hodnej člověk a jste moc milej.
Dali bysme to dohromady, viďte, a nějak by to šlo. Nehraju si na žádnou princeznu a neříkám, že by se to nebylo mohlo stát...
Jenomže proč to dělat, když do toho nemám chuť? Teď už jsem čtrnáct dní u paní Fauconnierové. Kluci chodí do školy. Pracuju a jsem spokojená... Vidíte. A tak bude nejlepší nechat to, jak to je."

Shýbla se a chystala se sebrat košík.
"Vy mě tady bavíte a šéfová už na mě určitě čeká... Však vy si najdete jinou, nebojte se, pane Coupeau, hezčí, než jsem já, a nebude mít na krku dva haranty."

Podíval se na kulaté hodiny, zasazené do zrcadla, a donutil ji zase si sednout. Vykřikl:
"Počkejte! Vždyť je teprve půl a pět minut! Slíbila jste mi do dvanácti... Snad se nebojíte, že budu vyvádět nějaký hlouposti, když je mezi námi stůl... To jsem vám tak protivnej, že si se mnou nechcete ani chvilku popovídat?

Postavila zas košík, aby se k němu nezachovala nezdvořile.
Hovořili dál jako dobří přátelé. Najedla se už předtím, než šla roznášet prádlo, a Coupeau si dnes také pospíšil s polévkou a hovězím, aby si na ni mohl počíhat. Gervaisa mu přívětivě odpovídala a přitom pozorovala oknem výkladu mezi lahvemi ovoce v rumu, jak se na ulici hemží lidé. Teď v poledne tam byla veliká tlačenice. Na obou chodnících v úzké ulici mezi vysokými domy se vyrojilo množství pospíchajících lidí, klátících rukama a strkajících do sebe. Opozdilí dělníci, kteří se zdrželi v práci, přecházeli dlouhými kroky přes ulici, s obličejem zamračeným hlady, a vcházeli naproti k pekaři, pak se vynořovali s librou chleba v podpaží a šli o tři domy výš do hospody U dvouhlavého telete sníst oběd za šest pětníků. Byla tam vedle pekaře také zelinářka, která prodávala smažené brambory a šnečí salát s petrželí. V nepřetržité řadě jedna za druhou si dělnice v dlouhých zástěrách odnášely kornoutky brambor a salát v hrníčcích, jiné zas, hezká děvčata, prostovlasá s křehkými obličeji, si kupovaly svazečky ředkviček. Když se Gervaisa naklonila, viděla ještě na řeznický krám, plný lidí, z něhož vycházely děti a držely v zamaštěném papíru smaženou kotletu, buřta anebo ještě teplé jelito. A mezitím už se do davu, valícího se podél jízdní dráhy, i za pěkného počasí ukoptěné černým blátem, pozvolna mísili dělníci vycházející v hloučcích z hospůdek, najedení a ospalí, a pomalu, rozvážně se loudali mezi strkajícím se davem s rukama svěšenýma podél stehen.

U vchodu do kořalny se utvořil hlouček.
"Tak co, Telecí nožičko, zaplatíš rundu?" ozval se něčí chraplavý hlas. "Každýmu jeden utrejch!"
Dovnitř vešlo pět dělníků a zůstali stát u pultu.
"Hele toho starýho zloděje Colomba!" ozval se znovu týž hlas.
"Koukejte, šéfe, pro nás něco uleženýho a do pořádnejch frťanů, žádný ty vořechový skořápky!"

Starý Colombe klidně naléval. Vešla další parta tří dělníků. Na rohu se pozvolna kupily dělnické haleny a po krátké zastávce na chodníku se hloučky tlačily mezi dva šedé zaprášené oleandry do dveří.
"Jděte mi k šípku! Vy pořád myslíte jen na samý nepravosti!" říkala zrovna Gervaisa Coupeaovi. "To se ví, že jsem ho měla ráda, ale po tom, jak se ke mně ohavně zachoval, když utekl s jinou..."

Byla řeč o Lantierovi. Gervaisa ho od té doby neviděla. Měla zato, že asi žije s Virgíniinou sestrou v Ledárenské ulici u toho kamaráda, co si chce pořídit továrnu na klobouky. Ostatně nenapadlo ji ani, aby se po něm nějak pídila. Zpočátku to nesla velmi těžce a chtěla se dokonce jít utopit, ale teď už se umoudřila a říkala si, že je to takhle nakonec nejlepší. S Lantierem by asi nikdy nedokázala uživit obě děti, vždyť s ním peníze jen letěly! Může se přijít pomazlit s Klaudiem a Štěpánem, ona ho nevyhodí. Ale sama by se radši nechala rozkrájet na kousky, než aby na ni třeba jen prstem sáhl. A říkala to všechno jako pevně odhodlaná žena, která už má celý život předem promyšlený, ale Coupeau, který si na ni nepřestal dělat zálusk, žertoval a obracel všechno v nemravnosti, kladl jí velmi lechtivé otázky o Lantierovi, ale říkal to tak vesele a přitom se na ni tak roztomile zubil, že ji ani nenapadlo urazit se.

"Vy jste ho asi bila!" řekl nakonec. "Ba ne, vy nejste hodná.
Vždyť vy každýmu nařežete!"
Rozesmála se tak, že nemohl mluvit dál. Ano, to je tedy pravda, tomu dlouhému bidlu Virgínii tenkrát nařezala pořádně. Ten den by byla s chutí někoho zaškrtila. A smála se ještě víc, když jí Coupeau vyprávěl, že se Virgínie právě před několika dny odstěhovala do jiné čtvrti, protože byla úplně znemožněná po tom, jak musela všechno ukázat. Přitom se však Gervaisa pořád tvářila dětinsky mírně, natahovala baculaté ruce a říkala, že by nedokázala zabít ani mouchu, umí se prý prát jenom proto, že už byla v životě moc bita. To ji přivedlo k tomu, že se rozhovořila o svém mládí v Plassansu. Nikdy prý nebyla na mužské, naopak, mužští ji vždycky otravují. Když ji tenkrát ve čtrnácti letech Lantier svedl, líbilo se jí to proto, že říkal, že je její manžel a že si budou hrát na tatínka a na maminku. Jediná její chyba, tvrdila, je prý to, že je moc citlivá, že má hned každého moc ráda a že dovede ztratit hlavu kvůli takovým lidem, kteří si to ani nezaslouží a kteří jí potom působí veliké trápení. A tak když měla nějakého mužského ráda, nemyslela přitom ani na žádné hlouposti, ale snila o tom, jak budou žít pořád spolu a jak budou šťastni. A když si z ní Coupeau dělal legraci a tvrdil, že se ty její dvě děti určitě jen tak samy od sebe nevylíhly pod polštářem, klepla ho přes prsty a dodala, že je dozajista založená stejně jako všechny ostatní ženské, jenomže prý je hlupák, kdo si myslí, že jsou ženské celé žhavé jenom po tom, taková ženská, ta myslí především na domácnost, doma se může udřít, a večer jde spát tak unavená, že v tu ránu usne. Ona prý je v tom po mámě, ta byla nějaký dříč, však se taky udřela k smrti, přes dvacet let dřela na starého Macquarta jako kůň. To ona, Gervaisa, je prý proti ní jako nitka, kdežto máma, ta měla ramena, ta když šla dveřmi, tak je div nevyvrátila, ale tou svou pitomou oddaností je prý po ní. I to kulhání má po chudákovi mámě, kterou táta Macquart bil jako nepříčetný. Kolikrát jí máma vyprávěla, jak se starý vracíval domů opilý a pomiloval ji tak surově, div jí nepolámal údy. Jistojistě i ona sama, s tou svou zakrnělou nohou, pochází z nějaké takové noci.

"Ale vždyť to nic není, skoro to není ani vidět!" ujišťoval ji galantně Coupeau.
Zavrtěla hlavou, dobře ví, že je to vidět, a až jí bude čtyřicet, bude chodit celá zkroucená. Pak se zasmála a tiše řekla: "Máte to divný gusto, zamilovat se do pajdavý!"

Coupeau, pořád s lokty na stole, se k ní však naklonil ještě blíž a začal jí říkat odvážné lichotky, jako by ji chtěl slovy opít.

***